ECLI:CZ:US:2015:4.US.106.15.1
sp. zn. IV. ÚS 106/15
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) - ze dne 17. března 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 ve věci ústavní stížnosti P. T., zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opatovická 4, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 12 Nc 45/2013-217 ze dne 15. 5. 2014 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 433/2014-265 ze dne 23. 10. 2014, jimiž bylo ve věci péče o stěžovatelovy nezletilé syny rozhodnuto o úpravě poměrů pro dobu do rozvodu a po rozvodu manželství rodičů.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo ve věci péče o nezletilé syny rozhodnuto o úpravě poměrů pro dobu do rozvodu a po rozvodu manželství rodičů.
Rozhodnutími soudů byly nezletilé děti svěřeny do výchovy matky, bylo stanoveno výživné na syny, stanovena výše a splatnost dlužného výživného a upraven styk s nezletilými. Podle pravomocného rozhodnutí je otec oprávněn se stýkat se syny každý týden v kalendářním roce od úterý od 15:00 hodin do středy do 8:00 hodin a každý sudý týden v kalendářním roce od pátku od 17:00 hodin do neděle do 18:00 hodin. Dále byl upraven styk v době jarních, velikonočních, letních, podzimních a vánočních prázdnin.
Stěžovatel s rozhodnutími soudů, kterými byli nezletilí svěřeni do výlučné péče matky, nesouhlasí, neboť podle něj neodpovídají nejlepšímu zájmu nezletilých, nerespektují právo nezletilých na péči obou rodičů a nenaplňují právo stěžovatele podílet se na výchově synů. Je přesvědčen, že neexistují objektivní překážky, které by bránily střídavé péči a které by odůvodňovaly vyloučení možnosti otce podílet se na výchově nezletilých ve stejné míře, jako se na ní podílí matka. Při správném posouzení všech relevantních kritérií by obecné soudy měly dospět k závěru, že nejlepším zájmem nezletilých je svěření do střídavé péče obou rodičů, neboť všechna relevantní kritéria naplňují oba rodiče stejnou měrou. Odmítavý postoj matky nemůže být důvodem pro vyloučení možnosti svěřit nezletilé do péče obou rodičů. Stanovisko nezletilých nemůže být zásadním vodítkem pro rozhodování o svěření do výchovy.
Dále vyjadřuje názor, že znalkyně, která vypracovala znalecký posudek, není dostatečně kvalifikovaná. Soudy přitom nepřihlédly k závěrům vysloveným ve znaleckém posudku, který si nechal zpracovat stěžovatel, a krajský soud odmítl vypracování revizního posudku.
Stěžovatel rovněž poukazuje na závěry vyslovené v rozhodnutích Ústavního soudu, z nichž má vyplývat, že střídavá péče obou rodičů je normou a svěření do střídavé péče by mělo být pravidlem.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i obsah vyžádaného soudního spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 12 Nc 45/2013 a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné [např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 465/02 ze dne 26. 7. 2002 a sp. zn. IV. ÚS 31/04 ze dne 20. 5. 2004 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, včetně znaleckého posudku a pohovoru s oběma nezletilými v odvolacím řízení. Soudy své závěry, že nejsou splněny podmínky pro střídavou péči, podložily zjištěním, že rodiče nejsou schopni spolu komunikovat, jejich vztahy se setrvale zhoršují, což potvrdili i oba synové. Při rozhodování zohlednily závěry znaleckého posudku, z nějž vyplynulo, že aktuálně není střídavá výchova vhodná a odpovídající výchovné opatření představuje svěření nezletilých do výchovy matky, která převážně péči o syny zajišťovala a k níž mají děti hlubší citový vztah. Zejména pro staršího syna jako silně introvertní dítě není střídání výchovného prostředí vhodné. Nezletilí jednoznačně negovali svěření do střídavé výchovy a požadovali zachování stávajícího stavu. Opatrovník doporučil svěření dětí do výchovy matky.
Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí rovněž dostatečně zdůvodnil, proč nepřihlédl k závěrům dalšího znaleckého posudku předloženého stěžovatelem (znalec nevyšetřil matku dětí) a proč shledal za nadbytečný revizní znalecký posudek (skutkový stav byl zjištěn dostatečně).
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Napadená rozhodnutí nejsou v kolizi se zájmy nezletilých a z ústavního hlediska jim podle přesvědčení Ústavního soudu není co vytknout.
Ústavní soud připomíná, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud má za to, že tyto požadavky byly v napadených rozhodnutích respektovány, neboť soudy mj. vycházely z výslovného stanoviska nezletilých, které - s ohledem na jejich věk - bylo nutné vzít přednostně v úvahu. Z obsahu spisu i odůvodnění rozhodnutí přitom vyplývá, že důvodem pro nevyhovění návrhu na svěření dětí do střídavé péče nebyl odmítavý postoj matky dětí, jak uvádí stěžovatel.
Ústavní soud se ani neztotožňuje se závěrem stěžovatele, který by dokonce měl vyplývat z judikatury Ústavního soudu, podle nějž by střídavá výchova měla být normou. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomuto pravidlu koresponduje i jeho judikatura.
Z některých předchozích nálezů Ústavního soudu sice vyplývá, že střídavá péče by měla být pravidlem, ovšem jen za předpokladu, že jsou splněny veškeré zákonné podmínky, tzn. že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, a jestliže tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, je tedy v nejlepším zájmu dítěte. Tyto zákonné podmínky však nutně nemusí nastat v každém zkoumaném případě, a má-li být rozhodnuto o střídavé péči, musí být jejich existence v řízení jednoznačně prokázána.
Podle ustanovení §907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může soud svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Ze zákona tedy nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který tvrdí, že mu byla soudem upřena jejich ochrana.
Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte tedy nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé výchovy automaticky a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. To potvrzuje i Komentář Výboru OSN pro práva dítěte, jímž interpretoval čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte." [viz General comment No. 14 (2013) on the right of the child to have his or her best interests taken as a primary consideration (art. 3, para. 1), str. 9, dostupné na http://www.ohchr.org]. Dále srov. též stanovisko Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva ze dne 14. 10. 2014 (stanovisko ke střídavé péči o děti): "nejlepší zájem dítěte je třeba hledat v každém jednotlivém případě zvlášť, nikoli podle jakéhokoli předem daného schématu, a snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. Tak se může stát, že u některého dítěte se nejvhodnějším řešením může ukázat péče střídavá, v jiných případech však to může být svěření do péče jednoho z rodičů a dohoda či rozhodnutí o optimální a zároveň reálné formě o rozsahu styku druhého z rodičů s dítětem. Výbor nepovažuje paušální rozhodování preferující jedno z řešení za výraz respektu k jedinečnosti dítěte a jeho potřeb."
Za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, je tedy třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny a eventuální nastolení střídavé péče, jež přináší i ztrátu dosavadního zázemí a bezpečí domova, bezesporu představuje. Je třeba brát ohled na citovou orientaci dítěte i hodnotu danou stálostí výchovného prostředí a na možnost zachování a rozvíjení jeho citových vazeb k blízkým osobám i v širším okolí, k jeho přátelům a zájmům. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu - a to zejména u malých dětí - který z rodičů o dítě dosud osobně pečoval, dbal o jeho citovou a rozumovou výchovu a v podstatě představoval pro dítě ústřední osobu, k níž je citově připoutáno a jejíž dlouhodobá nepřítomnost je pro něj frustrující. U starších dětí, které jsou již schopny formulovat svá přání a představy o dalším soužití s rodiči, je třeba přihlédnout především k jejich přáním, zvláště pokud korespondují se závěry zjištěnými dokazováním a podloženými stanoviskem opatrovníka.
Ústavní soud má za to, že v projednávané věci civilní soudy nastíněným kritériím dostály, neboť odůvodnění svých rozhodnutí založily na upřednostnění zájmu nezletilých, podloženého doporučením soudního znalce, opatrovníka a přáním nezletilých synů.
Jakkoliv lze chápat postoje rodiče, který nebyl v řízení úspěšný, nezbývá než konstatovat, že v těchto případech je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili dítěti co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů. Vývoji nezletilých dětí především nijak neprospívá dlouhý spor rodičů, navíc doprovázený nezbytností znaleckých posudků, do nějž jsou nezletilí nesporně zataženi a který fakticky nemůže být uspokojivě vyřešen orgány státu.
Odmítnutí této ústavní stížnosti ovšem nijak nevylučuje možnost jiného soudního rozhodnutí či uzavření jiné dohody rodičů o úpravě styku s nezletilými za předpokladu, že dojde k normalizaci rodinných vztahů.
Ústavní soud tedy neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.