ECLI:CZ:US:2015:4.US.1236.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1236/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jaroslava Homolky, advokáta se sídlem v Jihlavě, Palackého 5001/1, zastoupeného Mgr. Lenkou Hronovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Palackého 5001/1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 105/2015-86 ze dne 26. února 2015 a proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě č. j. 10 T 257/2014-80 ze dne 6. února 2015 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení základních práv garantovaných v čl. 90 Ústavy České republiky a v hlavě 5. Listiny ve vztahu k obviněnému J. S. (dále jen "obviněný") a v této souvislosti též na porušení práva stěžovatele na spravedlivou odměnu za obhajobu obviněného, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, v záhlaví označeným usnesením Okresní soud v Jihlavě rozhodl podle ust. §151 odst. 2, 3 trestního řádu tak, že stanovil odměnu stěžovatele a náhradu jeho hotových výdajů za obhajobu obviněného částkou 22.385,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, v níž poukazuje na to, že dne 29. září 2014 převzal právní zastoupení obviněného, téhož dne také proběhla i první porada a dospívá k závěru, že tyto úkony byly provedeny samostatně a také samostatně účtovány. Stěžovatel vyslovuje nesouhlas se závěrem Okresního soudu v Jihlavě, že jde o jeden úkon ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, neboť ve věci nebyl soudem ustanoven, a proto nemůže dojít k aplikaci ust. §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, a dále poukazuje na to, že na první poradu s klientem se aplikuje ust. §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, tedy jako další poradu s klientem přesahující jednu hodinu za užití ust. §11 odst. 3 advokátního tarifu. Odměna stěžovatele tak měla být podle stěžovatele stanovena částkou ve výši 25.531,- Kč. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Brně jeho v záhlaví citovaným rozhodnutím podle ust. §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Podle Krajského soudu v Brně úkony, které byly realizované přede dnem rozhodnutí o bezplatné obhajobě, tedy do 31. října 2014, nemohou být řešeny v rámci bezplatné obhajoby, neboť takto mohou být uplatněny jen úkony, které byly realizovány až po datu, kdy soud rozhodl o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Jelikož námitky stěžovatele se týkají úkonu právní služby (který spočívá v první poradě s klientem dne 29. září 2014) provedeného před rozhodnutím soudu o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, není podle stížnostního soudu v dané věci již rozhodné, zda Okresní soud v Jihlavě postupoval při posuzování nároku stěžovatele na úhradu za tento úkon právní služby v souladu s advokátním tarifem či nikoli.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že výše uvedený výklad zákona Krajského soudu v Brně, tedy nepřiznání nároku obhájce na odměnu za úkony vykonané před rozhodnutím o návrhu přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, soud porušil právo obviněného na obhajobu a předkládá v tomto směru podrobnou argumentaci.
Stěžovatel se podle ústavní stížnosti nemůže ztotožnit s názorem Krajského soudu v Brně, že nárok na odměnu za úkony učiněné obhájcem před rozhodnutím o bezplatné obhajobě nemohou být řešeny v rámci bezplatné obhajoby, neboť takový právní názor nemá oporu v trestním řádu. Navíc podle stěžovatele soudy o bezplatné obhajobě nerozhodují vždy bez zbytečného odkladu, ale často až za několik měsíců nebo dokonce i let po podání návrhu.
Okresnímu soudu v Jihlavě pak stěžovatel vytýká, že nesprávně aplikoval výklad advokátního tarifu, když zahrnul dva poskytnuté úkony právní služby do jednoho úkonu. Stěžovatel má za to, že se na první poradu s klientem, kterému nebyl obhájce opatřením soudu ustanoven, aplikuje ust. §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu za použití jeho ust. §11 odst. 3, neboť první porada s obviněným, která se uskutečnila dne 29. září 2014, trvala déle než jednu hodinu. Dle stěžovatele tak měl být úkon právní služby převzetí a příprava obhajoby obviněného posouzen dle ust. §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu a úkon právní služby první porada s obviněným měl být posouzen dle ust. §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu za použití jeho ust. §11 odst. 3), neboť se jedná o dva zcela samostatné úkony.
Ústavní soud následně přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o výši odměny a náhrady hotových výdajů obhájce, přičemž stěžovatel považuje za spornou částku ve výši 2600,- Kč plus DPH.
S ohledem na tuto výši je Ústavní soud nucen připomenout, že v případě sporů o peněžité plnění nepřevyšující částku 10.000,- Kč se jedná o případy tzv. bagatelní, kdy ústavní stížnost je s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele v podstatě vyloučena. Ústavní soud tak např. ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 530/03 dospěl k závěru, "že zjevná neopodstatněnost daného návrhu vyplývá již jen z materiální stránky věci. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) ochrana fyzických a právnických osob před zásahy orgánů veřejné moci, jež mají ústavněprávní dimenzi, tedy zásahy z hlediska ochrany práv jednotlivců zcela zásadního významu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona]. Pakliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, v němž nebylo vyhověno žalobě stěžovatelky co do částky 1.940,- Kč, a tedy jde o věc evidentně bagatelní, pak jen stěží se lze domnívat, že by takové rozhodnutí bylo z kvantitativního hlediska s to porušit ústavně zaručená práva stěžovatelky."
Z těchto východisek Ústavní soud vychází i v případě ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí o výši odměny a náhrady hotových výdajů obhájce. Ve věci ne zcela nepodobné věci stěžovatele sp. zn. I. ÚS 2599/09 tak Ústavní soud například uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod." Obdobně lze odkázat také např. na odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3119/09, sp. zn. I. ÚS 2763/11 či sp. zn. II. ÚS 508/12.
V projednávané věci Ústavní soud přitom neshledává, že by došlo k nějakému zcela extrémnímu postupu obecných soudů, který by mohl, navzdory bagatelní výši sporné částky, založit nutnost jeho zásahu.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady jeho podání, spočívající v tom, že v plné moci advokátky nebylo v souladu s ust. §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu