ECLI:CZ:US:2015:4.US.1799.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1799/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti B. G. a nezletilé V. G., právně zastoupených Mgr. Barborou Gaveau, LL.M., advokátkou se sídlem Stroupežnického 20, 150 00 Praha, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 42/2015-3340 ze dne 27. 2. 2015 a č. j. 56 Co 43/2015-3346 ze dne 27. 2. 2015 a usnesením Okresního soudu v Olomouci č. j. 0 P 73/2012-3174 ze dne 12. 12. 2014 a č. j. 0 P 73/2012-3228 ze dne 22. 12. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením číslo listu (dále jen "č. l.") 3174 Okresní soud v Olomouci nařídil na návrh matky nezletilé stěžovatelky předběžné opatření, jímž změnil původní úpravu styku stěžovatele s nezletilou stěžovatelkou tak, že nově vymezil rozsah styku na straně stěžovatele. K odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí nalézacího soudu v záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Ostravě č. l. 3340 dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrzeno. Dalším usnesením č. l. 3228 rozhodl okresní soud o souběžném návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření tak, že řízení o tomto návrhu s odkazem na ustanovení §103 a §104 o. s. ř. zastavil. Toto rozhodnutí bylo následně k odvolání stěžovatele v záhlaví uvedeným usnesením krajského soudu č. l. 3346 dle §219 o. s. ř. jako věcně správné potvrzeno.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatel obsáhle zrekapituloval dosavadní vývoj v předmětné opatrovnické věci a uvedl, že postup soudů celkově shledává v rozporu se zájmy nezletilé, neboť je v rozporu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí okresního soudu o zastavení řízení o návrhu na předběžné opatření ze dne 22. 12. 2014 pro litispendenci je protiústavní, stejně jako rozhodnutí Krajského soudu ho potvrzující. Stěžovatel dále uvedl, že rozhodnutí soudů jsou projevem libovůle, kterou spatřuje v neprovázanosti skutkových zjištění, úvah při hodnocení důkazů na straně jedné a právních závěrů na straně druhé. Stěžovatel dále tvrdí, že obecné soudy naprosto opomenuly některé důkazy jim předložené a doložené ve spise, které zakládají nepřezkoumatelnost rozhodnutí a jsou v rozporu s požadavky spravedlivého procesu. Obecné soudy dle něj jednaly mechanicky, jen za účelem dodržení litery zákona, absolutně nijak nepřihlížely ke všem okolnostem případu, ve spise stěžovatelem dokládaných (snaha o mediaci, terapii, změnu rozsahu péče, znalecký posudek, částečné individuální vzdělávání). Stěžovatel se domnívá, že není v souladu se zákonem a je porušením základních práv a odepřením spravedlnosti, pokud v rámci řízení péče o nezletilé se v rozporu se zřejmým účelem předběžného opatření uplatňuje litispendence. Pokud bylo vydáno předběžné opatření, které nenabylo právní moci, a došlo ke změně okolností (není zde dána totožnost věci), za kterých bylo dřívější rozhodnutí vydáno, není zde možné dle stěžovatele litispendencí argumentovat. Stěžovatel je toho názoru, že nelze litispendenci uplatňovat v těch případech, kdy změna poměrů je důvodem pro podání nového návrhu na vydání předběžného opatření, a to již s ohledem na §75c odst. 4 o. s. ř. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti a jejích doplněních podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k následujícím závěrům.
V řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, vedeném před Okresním soudem v Olomouci pod sp. zn. 0 P 73/2012, byli účastníky řízení stěžovatel, tedy otec nezletilé stěžovatelky, matka nezletilé stěžovatelky a nezletilá stěžovatelka, které byl ovšem ve smyslu ustanovení §892 odst. 3 občanského zákoníku ustanoven kolizní opatrovník, a to Městský úřad ve Šternberku, neboť zákonný zástupce nezletilých nemůže jednat za zastoupené v případě, že jeho zájmy jsou podle citovaného ustanovení občanského zákoníku v rozporu se zájmy zastoupeného. Po ustanovení kolizního opatrovníka nezletilému dítěti pro střet zájmů tak již jeho rodič nadále nevykonává jeho zákonné zastoupení, neboť ustanovený kolizní opatrovník se stává právním zástupcem nezletilého, jenž sám v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti jednat nemůže (srov. tomu např. judikáty Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4562/2008 či sp. zn. 21 Cdo 429/2014). V nyní projednávaném případě se možnost kolize zájmů jeví nevyhnutelnou, neboť ústavní stížností je mj. navrhováno zrušení rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, jímž je zatímně upraven styk stěžovatele s nezletilou stěžovatelkou. Právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§72 odst. 1 písm. a)] přitom vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis). Tím je podle Ústavního soudu naplněn předpoklad pro odmítnutí návrhu nezletilé stěžovatelky podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným. Nutno podotknout, že shodně Ústavní soud postupuje i v dalších obdobných případech (z poslední doby srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 1521/15 ze dne 14. 7. 2015 a IV. ÚS 1522/15 ze dne 13. 8. 2015, dostupná, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nezletilé stěžovatelky z důvodu nenaplnění podmínek řízení, které by ji činily meritorně projednatelnou, Ústavní soud považoval za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka pro řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §29 o. s. ř.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nebo nález ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 394/01, či usnesení ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 221/04] vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Tyto závěry pak lze plně vztáhnout i na případy, kdy je třeba posoudit, zda důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, nepominuly. Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení nebo zrušení předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole.
Ve vztahu k napadeným rozhodnutím týkajícím se zastavení řízení o návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření je zapotřebí poznamenat, že stěžovatel podal návrh na vydání předběžného opatření v době, kdy již soudy o takovém návrhu rozhodovaly, byť se jednalo o návrh podaný matkou nezletilé. Protože předmětem řízení vyvolaného matkou nezletilé byla taktéž zatímní úprava styku rodičů s nezletilou, soudy nemohly postupovat jinak, než řízení zastavit, poněvadž dvě souběžná předběžná opatření s odlišnou úpravou tohoto styku nemohou vedle sebe ze své podstaty obstát, takže stěžovatelem tvrzená změna poměrů na totožnosti předmětu řízení nemohla ničeho měnit; takové námitky bylo nutno uplatnit v řízení o již podaném návrhu na nařízení předběžného opatření.
Pokud jde o samotné nařízení předběžného opatření, Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost v zásadě představuje snahu o revizi okolností, které vedly okresní soud k vydání napadeného rozhodnutí o nařízení předběžného opatření a krajský soud k jeho potvrzení. Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavním soudem shledán nebyl. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Konkrétně uvedly, že nezletilá řádně neplní povinnou školní docházku, a to pouze v době, kdy ji má u sebe otec, když ze zpráv školy dle soudů vyplývá, že ke dni 25. 11. 2014 měla nezletilá celkem 44 neomluvených hodin, přičemž její absenci měl stěžovatel ve škole omlouvat pravidelným stykem s nezletilou v liché týdny (středa - neděle), pobytem s rodinou v Praze a domácí výukou francouzštiny. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, a to především uplatněním obdobných námitek, jež uplatňoval již dříve. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu. Ostatně i z místy emočně laděné ústavní stížnosti (k jejímuž odfiltrování mělo právní zastoupení v prvé řadě sloužit) je zřejmé, že stěžovatel, který neuspěl u obecných soudů, fakticky toliko pokračuje ve svém sporu s matkou nezletilé. Ústavní soud však již v minulosti dal najevo, že v případě antagonismu tohoto druhu nemůže představovat fórum k jeho urovnání (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 4214/12 ze dne 7. 3. 2013). Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možné ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Akceptovat nelze ani ty námitky stěžovatele, jimiž sugeruje vůli soudů dát stěžovateli najevo jejich moc. Nelze přehlédnout, že ačkoli návrhu na nařízení předběžného opatření bylo jako celku vyhověno, okresní soud nevyslyšel další argumenty matky nezletilé, v jejichž důsledku měl být styk stěžovatele s nezletilou zúžen mnohem více.
Rozporovaná soudní rozhodnutí na pozadí referenčních kritérií ústavnosti jako celek tudíž obstojí. Ve světle řečeného tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ve vztahu k nezletilé stěžovatelce odmítl ústavní stížnost jako celek dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, ve vztahu ke stěžovateli ji pak odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) téhož předpisu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. prosince 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu