ECLI:CZ:US:2015:4.US.2185.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2185/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky Prefa TEC, a. s., Koněvova 2596/211, Praha 3, právně zastoupené advokátem JUDr. Martinem Slavíčkem, Koněvova 2596/211, Praha 3, za vedlejšího účastenství České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. 28 Cdo 3532/2013 a měnící části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012 sp. zn. 39 Co 271/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 6. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka vznikla v roce 1990 v rámci tzv. velké privatizace se základním kapitálem 143 mil. Kč, tvořeným hodnotou tří středisek (bývalého podnikového ředitelství, opravárenského závodu a závodu ve výstavbě). Na základě neplatné hospodářské smlouvy požádal v roce 1991 Úřad práce v Olomouci o zápis svého vlastnictví ke sporným pozemkům. Středisko geodézie žádosti vyhovělo a do vlastnictví této organizace připsalo i budovy bývalého podnikového ředitelství. Nesprávný zápis byl převzat katastrem nemovitostí. V roce 1996 byla ze strany stěžovatelky podána určovací žaloba. Vlastnické právo stěžovatelky bylo následně soudem deklarováno až rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2004 sp. zn. 15 C 162/96, který ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2008 sp. zn. 12 Co 1086/2006 nabyl právní moci dne 19. 2. 2008. Zápis ve veřejných knihách tak byl opraven až po více jak 15-ti letech. Areál bývalého podnikového ředitelství předal stát stěžovatelce až po záznamu jeho vlastnictví v květnu 2008.
S dvouměsíčním odstupem podala stěžovatelka žalobu na Českou republiku, jíž se domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 61.500.000,- Kč (původně 31.239.787,10,- Kč), přičemž vedlejší účastnice namítla promlčení. Nalézací soud námitku promlčení pro nemravnost odmítl, ovšem odvolací a dovolací soud ji akceptoval. Stěžovatelce tak bylo přiznáno bezdůvodné obohacení, vzniklé na straně státu, za necelé dva roky před podáním žaloby. Akceptací námitky promlčení obecné soudy stěžovatelce odepřely spravedlnost. Stěžovatelka poukazuje především na skutečnost, že to byl stát, kdo od samého počátku jednal v rozporu se zákonem a v procesu privatizace, smlouvou uzavřenou v rozporu s předepsanými pravidly, bez schválení, souhlasů či výjimek příslušných ministerstev zkrátil majetkovou podstatu stěžovatelky. Stát vědomě vytvořil neprávní stav bezesmluvního užívání. Při hodnocení nemravného jednání vedlejší účastnice soudy pominuly obstrukce a překážky, které stát a jeho organizační složky vytvářely v řízení o určení vlastnického práva stěžovatelky. Obdobné řízení proti soukromému subjektu vedla stěžovatelka dva roky, zatímco proti státu o 10 let déle. Ústavní stížností napadené rozsudky rezignovaly na požadavek spravedlivého řešení a uspořádání vztahu, přičemž zcela mechanicky a bez přihlédnutí k souvislostem případu akceptovaly námitku promlčení.
Stěžovatelka dále poukazuje na judikaturu dovolacího soudu, který v souvislosti s během subjektivní promlčecí doby pokládá za rozhodný okamžik, kdy se prokazatelně a fakticky oprávněný dozvěděl o povinném subjektu a rozsahu jeho obohacení. Stížností napadená rozhodnutí, bez ohledu na zásadu rovnosti účastníků řízení, fakticky schválily postup uživatele, který disponuje státní mocí. Odvolacím a dovolacím soudem přijatá konstrukce počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty fakticky vylučuje možnost uplatnit majetkový nárok za delší dobu v situaci, kdy posouzení vlastnictví je odvislé od závěru soudu a deklarované až s odstupem času. Trvá-li deklarování vlastnictví stěžovatelky a ujasnění souvisejících právních vztahů 12 let, je třeba stanovení počátku dvouleté subjektivní lhůty vztáhnout ke zcela jinému okamžiku, než jak učinily obecné soudy.
Stěžovatelka musí mít veškeré relevantní údaje o svém vlastnictví postaveny na jisto a teprve poté je může kvalifikovaně uplatnit. Svůj nárok na bezdůvodné obohacení nemůže vznášet pouze z opatrnosti. V případě bezesmluvního užívání majetku je tento rozsah přímo odvislý od zjištění, v jakém rozsahu je majetek stěžovatelky žalovanou skutečně užíván nebo přenechán jinému. Napadená rozhodnutí staví na názoru, že stěžovatelka tento rozsah znala od roku 1996, neboť podala žalobu o určení vlastnického práva.
Stěžovatelka má za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jejího základního práva garantovaného čl. 2, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod a čl. 1 a čl. 4 Ústavy.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z odůvodnění předmětné ústavní stížnosti přitom zřetelně vyplývá, že stěžovatelka se domáhá v podstatě dalšího soudního přezkumu. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
V předmětném případě je zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, a stěžovatelka předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Podle náhledu Ústavního soudu je pro posouzení předmětného případu rozhodující stanovení okamžiku, od něhož počala plynout promlčecí doba pro uplatnění bezdůvodného obohacení a posouzení souladnosti vznesení námitky promlčení s dobrými mravy. Předně je třeba konstatovat, že obě otázky spadají do roviny podústavního práva a z ústavněprávního hlediska je zásadní především ta skutečnost, zda se obecné soudy s právní argumentací stěžovatelky řádně vypořádaly.
Z odůvodnění odvolacího i dovolacího soudu je zřejmé, že tyto vyšly při posuzování počátku běhu promlčecí lhůty za prokázané a nikoliv předpokládané vědomosti stěžovatelky o tom, že došlo na její úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. Odvolací soud se rovněž dostatečně zabýval otázkou vědomosti stěžovatelky o rozsahu bezdůvodného obohacení, kdy poukázal na skutečnost, že stěžovatelka byla vlastnicí a v roce 1996 se předběžným opatřením snažila dosáhnout zákazu prováděných stavebních úprav. Za zcela přiléhavý lze pak považovat i závěr odvolacího soudu, podle něhož včas podaná žaloba na vydání bezdůvodného obohacení nemohla být zamítnuta jen proto, že probíhá řízení o určení vlastnictví a soud by otázku vlastnictví musel zkoumat jako otázku předběžnou.
Stěžovatelce nelze dát zapravdu ani v tom smyslu, že je vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. V předmětném případě nelze dovodit, že by stát jednal v úmyslu zkrátit stěžovatelku na jejich majetkových právech. Je nepochybné, že v projednávané věci došlo k omylu, ovšem to ještě bez dalšího neznamená, že se jednalo o úmyslné jednání některé ze smluvních stran. Stejně jako nelze klást uzavření neplatné smlouvy k tíži stěžovatelky, nelze tak činit ani ve vztahu ke státu.
Uplatnění námitky promlčení by bylo možno posoudit jako rozporné s dobrými mravy jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
Z odůvodnění odvolacího soudu navíc vyplývá, že se Česká republika v minulosti domáhala na stěžovatelce vrácení kupní ceny a zaplacení zhodnocení nemovitosti ve výši přesahující 24 mil. Kč, přičemž tato žaloba byla zamítnuta. Nelze tedy uzavřít, že by závěry obecných soudů vyvolávaly mezi stěžovatelkou a Českou republikou nerovnost, jež by dosahovala ústavněprávní roviny.
Podle náhledu Ústavního soudu lze tak závěry odvolacího a dovolacího soudu považovat za ústavně konformní a Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu