ECLI:CZ:US:2015:4.US.2250.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2250/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M. (dříve I. L.), zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem Farní 4, Jihlava, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 52 T 3/2005 ze dne 25. 5. 2011, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 68/2011 ze dne 13. 10. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 461/2012 ze dne 27. 3. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 2 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 52 T 3/2005 ze dne 25. 5. 2011, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 68/2011 ze dne 13. 10. 2011, uznán vinným pomocí k trestnému činu porušování povinností při správě cizího majetku dle §10 odst. 1 písm. c) k §255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 trestního zákona ve výměře 200.000,- Kč s tím, že podle §54 odst. 3 trestního zákona byl pro případ, že nebude peněžitý trest v určené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Poškozená společnost ICOM, a. s., v konkurzu, byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením sp. zn. 5 Tdo 461/2012 ze dne 27. 3. 2013 tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, z důvodu neopodstatněnosti odmítl.
Stěžovatel se tedy obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti vznesl celou řadu námitek skutkového i procesního charakteru, s nimiž se dle jeho názoru obecné soudy v průběhu předchozího řízení řádně nevypořádaly. Předně obecné soudy ignorovaly skutečnost, že stěžovatel byl co do části skutkové věty týkající se převodů akcií bahamských společností zproštěn obžaloby, tudíž dotčený skutkový základ nemůže být podkladem pro rozhodnutí o jeho vině. Obecné soudy dále při získávání a hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu se zásadami stanovenými trestním řádem. Stěžovatel poukazoval zejména na zkoumání hodnoty bahamských akcií, o níž bylo konstatováno, že je nulová, přičemž však žádný ze znalců takovou skutečnost nedovodil, soudy pouze účelově vytrhly některé části z kontextu tak, aby bylo možné podepřít skutkovou větu. Co se týče tvrzení, že stěžovatel zastával ve společnosti Maxwell Consulting, Inc., významnou funkci, k tomuto závěru nebyl proveden žádný právně perfektní důkaz, jelikož listiny zajištěné z počítače tlumočnice PhDr. Jitky Píbilové nebyly opatřeny zákonným způsobem. Mimo to se jedná o prosté kopie dokumentů, resp. listiny v elektronické podobě, které jsou snadno změnitelné a tedy neprůkazné. Důkazy předkládané obhajobou na druhou stranu obecné soudy zcela odmítly, hodnotíce je jako nevěrohodné, čímž ovšem dospěly k naprosto protichůdným právním závěrům oproti jiným soudům, jež v rámci civilněprávních sporů dané důkazy přijímají. Ve věci rozhodující soudy v důsledku toho vycházely z nesprávně a nedostatečně zjištěného skutkového stavu, kdy pouze na základě spekulací a dotváření skutkových zjištění právně kvalifikovaly jeho jednání jako jednání vykazující znaky trestných činů. Podle mínění stěžovatele tímto obecné soudy nejen nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo a porušily jeho základní právo na presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny, ale překročily též zásadu ultima ratio, neboť kriminalizovaly jednání, které potencionálně vykazovalo toliko vady řádného právního úkonu z hlediska obchodně či občanskoprávního. Stěžovatel jinými slovy trval na tom, že se žádného jednání, které by mohlo být posuzováno jako trestněprávní, nedopustil.
Obecným soudům, resp. jmenovitě Nejvyššímu soudu, stěžovatel dále vytkl, že při řešení námitky promlčení spáchaného skutku aplikovaly nesprávný právní předpis. Přestože je právní úprava obsažená v zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, pro stěžovatele příznivější, soudy zcela neodůvodněně posuzovaly účinky úkonů orgánů činných v trestním řízení podle trestního zákona, což ve vztahu ke stěžovateli znamená porušení jeho ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny. Pokud by se totiž obecné soudy řídily v otázce přerušení promlčecí doby trestním zákoníkem, nutně by dospěly k závěru, že trestní odpovědnost stěžovatele zanikla vlivem promlčení.
Podle stěžovatele obecné soudy v napadených rozhodnutích rovněž nevysvětlily, z jakých konkrétních důkazů lze dovozovat jeho úmysl k účasti na trestném činu, zda se jedná o úmysl přímý či nepřímý, a nezabývaly se ani tím, v čem měla spočívat pomoc stěžovatele k trestnému činu. Za zásadní v souvislosti s prokazováním naplnění subjektivní stránky stěžovatel označil skutečnost, že údajně poškozené společnosti ICOM Reality, a. s. (dnes ICOM, a. s., v konkursu), fakticky žádná škoda nevznikla, neboť nakoupila a prodala příslušné akcie za stejnou cenu. Navíc byla tím, kdo sama předem k předmětným transakcím dala souhlas a pokyn, a to prostřednictvím svých orgánů, tedy bylo na místě použití ustanovení §30 trestního zákoníku, upravující svolení poškozeného. Uvedeným námitkám obecné soudy přitom nevěnovaly náležitou pozornost.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel vyslovil nesouhlas s uloženým trestem odnětí svobody, který považoval za nepřiměřený, a to především vzhledem k délce trestního řízení. Ohledně peněžitého trestu stěžovatel namítl, že pro jeho uložení nebyly naplněny předpoklady stanovené zákonem, neboť nebyl pachatelem úmyslné trestné činnosti a v průběhu řízení nebyla prokázána byť jen snaha stěžovatele získat vytýkanou trestnou činností jakýkoliv majetkový prospěch. Trestní soudy také nezkoumaly osobní a majetkové poměry stěžovatele a tedy se nezabývaly otázkou dobytnosti trestu, jak jim ukládá ustanovení §54 odst. 1 trestního zákona.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, pokud tyto postupují ve shodě s Ústavou České republiky, ústavními zákony a principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny.
Ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], event. mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy a posléze, v otázce jeho viny, přijatými právními závěry. Jedná se o v zásadě totožnou argumentaci, jíž se zabýval soud prvního stupně a poté z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků i soud odvolací a dovolací, shledávajíc ji nedůvodnou. Stěžovatel pouze odmítá výklad učiněný trestními soudy, setrvává na svých vlastních názorech, jsa přesvědčen o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch. Tímto ovšem staví Ústavní soud do role třetí (čtvrté) soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
Ústavní soud navzdory opakujícím se výhradám stěžovatele v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jinými slovy, nelze přisvědčit stěžovateli, že v jeho případě by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, stejně tak není možno souhlasit s tím, že by se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jeho tvrzeními. Naopak, z obsáhlého odůvodnění napadených rozhodnutí jasně vyplývá, že důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhané trestné činnosti stěžovatele, včetně objektivní a subjektivní stránky předmětného trestného činu. Ten obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Současně Ústavní soud podotýká, že plně akceptuje závěr obecných soudů o trestnosti jednání stěžovatele, a to včetně řešení otázky promlčení a aplikace ustanovení §30 trestního zákoníku, jakož i způsob posouzení otázky přiměřenosti a zákonnosti uložených trestů. Pokud jde o přetrvávající nesouhlas stěžovatele se samotným výkladem dotčené problematiky provedeným zejména Nejvyšším soudem, k tomu je nutno uvést, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování interpretace a aplikace podústavního práva. Ústavní soud v mezích ústavněprávního přezkumu zvažuje pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v Listině. Nic takového zjištěno však nebylo. Rozhodnutí obecných soudů, Nejvyššího soudu nevyjímaje, jsou založena na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě a Ústavní soud v tomto směru nemá důvod pochybovat o správnosti jejich závěrů. V podrobnostech proto dále na ně odkazuje, považujíce za zbytečné se k shora rekapitulovaným námitkám stěžovatele znovu duplicitně vyjadřovat.
Závěrem je třeba připomenout, že právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V projednávaném případě obecné soudy stanovené elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.
Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu