ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.461.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 461/2012-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2013 o dovolání obviněného Ing. I. D. , obviněného M. H. , obviněného JUDr. P. J. , a obviněného R. L. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 3/2005, o dovolání obviněného Ing. J. L. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 67/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 3/2005, a o dovolání obviněného R. L. , a obviněného M. M. (dříve I. L.), proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 3/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. I. D., M. H., JUDr. P. J., R. L., Ing. J. L. a M. M. (dříve I. L.) o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, byl v případě obviněných R. L. a J. L. podle §37a trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) zrušen z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, výrok o vině pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 k §255 odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997, pod bodem I./B), celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a nově bylo rozhodnuto tak, že obvinění R. L., JUDr. P. J., I. L. (nyní M. M. ), Ing. I. D., M. H., Ing. J. L. byli uznáni vinnými, a to obviněný R. L. v bodě 1. trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 91/1994 Sb., v bodech 3., 4. a), b), c) trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 152/1995 Sb., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., v bodech 5., 6. a), b) trestným činem zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle §125 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 152/1995 Sb., v bodě 7. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., v bodech 8., 9., 11. pomocí k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §10 odst. 1 písm. c) k §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 19/1997 Sb., v bodě 10. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., v bodě 12. pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) k §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., v bodech 13., 14. trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., obviněný JUDr. P. J. v bodě 1. pomocí k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §10 odst. 1 písm. c) k §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 91/1994 Sb., v bodě 8. pomocí k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §10 odst. 1 písm. c) k §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 19/1997 Sb., obviněný I. L. (nyní M. M.) v bodě 14. pomocí k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §10 odst. 1 písm. c) k §255 odst. 1, 3 tr. zák., obviněný Ing. I. D. v bodě 7. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., v bodech 8., 9., 11. trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 19/1997 Sb., obviněný M. H. v bodě 7. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., v bodech 8., 9. trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 19/1997 Sb., obviněný Ing. J. L. v bodě 4. b), c) pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 k §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, ve znění zák. č. 152/1995 Sb., v bodě 6. a), b) pomocí k trestnému činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle §10 odst. 1 písm. c) k §125 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 152/1995 Sb.
Za tyto trestné činy byli odsouzeni, a to obviněný R. L. za tuto trestnou činnost a za sbíhající se pokus trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §8 odst. 1 k §128 odst. 2, 4 tr. zák., kterým byl pod bodem I./A) uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, a sbíhající se trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 52 T 6/2001, podle §128 odst. 4 tr. zák. za použití §37a tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 700.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, dále mu byl podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 roků. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu ohledně obviněného R. L. z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, a dále z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 52 T 6/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný JUDr. P. J. byl podle §255 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 91/1994 Sb., odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 4 roků.
Obviněný I. L. (nyní M. M.) byl odsouzen podle §255 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
Obvinění Ing. I. D. a M. H., oba obvinění, každý jednotlivě podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl oběma obviněným uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 8 roků. Podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému Ing. I. D. uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců.
Obviněný Ing. J. L. byl za tuto trestnou činnost a za sbíhající se pokus trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §8 odst. 1 k §128 odst. 2, odst. 4 tr. zák., kterým byl pod bodem I./A) uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, odsouzen podle §128 odst. 4 tr. zák. za použití §37a a §35 odst. 2 tr. zák. ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 6 roků. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu ohledně obviněného Ing. J. L. z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění zavázáni povinností zaplatit poškozeným na náhradě škody obviněný R. L. poškozenému Pivovar ZUBR, a. s., Přerov, Komenského 35, IČ 47676906, škodu ve výši 16.200.000,- Kč, obviněný R. L. poškozenému ICOM, a. s., v konkurzu, se sídlem Jihlava, Brněnská 2661/65, IČ 49454676, k rukám správce konkurzní podstaty Mgr. Milana Chytila, AK Brno, Česká 12, škodu ve výši 64.905.504,30 Kč, obvinění R. L. a I. L. (nyní M. M.) společně a nerozdílně poškozenému ICOM, a. s., v konkurzu, se sídlem Jihlava, Brněnská 2661/65, IČ 49454676, k rukám správce konkurzní podstaty Mgr. Milana Chytila, AK Brno, Česká 12, škodu ve výši 390.482.604,- Kč, obvinění R. L., Ing. I. D. a M. H. společně a nerozdílně poškozenému ČETRANS, a. s., se sídlem Ústí nad Labem, Revoluční 13, IČ 48268089, škodu ve výši 1.234.000.000,- Kč, obvinění R. L., Ing. I. D., M. H. a JUDr. P. J. společně a nerozdílně poškozenému ČETRANS, a. s., se sídlem Ústí nad Labem, Revoluční 13, IČ 48268089, škodu ve výši 37.700.000,- Kč, obvinění R. L. a Ing. I. D. společně a nerozdílně poškozenému ČETRANS, a. s., se sídlem Ústí nad Labem, Revoluční 13, IČ 48268089, škodu ve výši 5.000.000,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Českomoravské sladovny, a. s., a Československá obchodní banka, a. s., odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená ČETRANS, a. s., odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrok napadeného rozsudku obsahuje kromě odsuzující i zprošťující část ohledně jednotlivých obviněných.
Vrchní soud v Olomouci, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání státního zástupce a obviněných R. L., JUDr. P. J., I. L., Ing. J. L., Ing. I. D., M. H. a poškozených ČETRANS, a. s., ICOM, a. s., Pivovar ZUBR, a. s., a Českomoravské sladovny, a. s., proti uvedenému rozsudku, rozhodl rozsudkem ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, z podnětu odvolání obviněného R. L., státního zástupce a poškozených společností ICOM, a. s., v konkurzu, ČETRANS, a. s., a Pivovar ZUBR, a. s., částečně zrušil ohledně jmenovaného obviněného, a to ve výroku o vině trestným činem zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle §125 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 152/1995 Sb. [body 5., 6. a), b)], trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod 7.), ve výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod 10.) a ve výroku o vině trestným činem porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. (bod 14.), v celém výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. ohledně poškozené ČETRANS, a. s. (body 7., 8., 9., 11.), poškozeného Pivovar ZUBR, a. s. (bod 10.), poškozené ICOM, a. s., v konkurzu (bod 13., 14.), podle §229 odst. 1 tr. ř. ohledně poškozené společnosti Českomoravské sladovny, a. s. (bod 5.) a podle §229 odst. 2 tr. ř. ohledně poškozené ČETRANS, a. s. Podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c), f), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného I. L. (nyní M. M.), státního zástupce a poškozené společnosti ICOM, a. s., v konkurzu, částečně zrušen ohledně jmenovaného obviněného, a to ve výroku o vině pomocí k trestnému činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §10 odst. 1 písm. c) k §255 odst. 1, 3 tr. zák. (bod 14.), v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. ohledně poškozené ICOM, a. s., v konkurzu. Podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného Ing. I. D. a poškozené společnosti ČETRANS, a. s., částečně zrušen ohledně jmenovaného, a to ve výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod 7.), v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. ohledně poškozené ČETRANS, a. s. (body 7., 8., 9., 11.), a ve výroku podle §229 odst. 2 tr. ř. ohledně poškozené ČETRANS, a. s. Podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného M. H. a poškozené společnosti ČETRANS, a. s., částečně zrušen ohledně jmenovaného obviněného, a to ve výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod 7.), v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k poškozené ČETRANS, a. s. (body 7., 8., 9.), a ve výroku podle §229 odst. 2 tr. ř. ohledně poškozené ČETRANS, a. s. Podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného JUDr. P. J. a poškozené společnosti ČETRANS, a. s., částečně zrušen ohledně jmenovaného, a to ve výroku o uloženém trestu a ve výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. ohledně poškozené ČETRANS, a. s. (bod 8.). Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného Ing. J. L. a státního zástupce částečně zrušen, a to ohledně jmenovaného ve výroku o vině pomocí k trestnému činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle §10 odst. 1 písm. c) k §125 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 152/1995 Sb. [bod 6. a), b)] a v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že pod bodem 5. a 6. a), b) obviněného R. L. uznal vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), pod bodem 6. a), b) obviněného Ing. J. L. uznal vinným pomocí k přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §254 odst. 2 tr. zákoníku, pod bodem 7. obviněné R. L., Ing. I. D., M. H. uznal vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Za to byli odsouzeni obviněný R. L. za tento zločin a přečin a trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 91/1994 Sb. (bod 1.), trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 152/1995 Sb., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. [body 3., 4. a), b), c)], pomoc k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §10 odst. 1 písm. c) k §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 19/1997 Sb. (body 8., 9., 11.), pomoc k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) k §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. (bod 12.), a trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák. (bod 13.), ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, a za sbíhající se pokus trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §8 odst. 1 k §128 odst. 2, odst. 4 tr. zák., kterým byl pod bodem I./A) uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, a sbíhající se trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, odst. 4 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 52 T 6/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 1 To 85/2003, podle §128 odst. 4 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §37a tr. zák., ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 a ½ (devíti a půl) roku. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 700.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, na dobu 10 roků. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu ohledně obviněného R. L. z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, a dále z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 52 T 6/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 1 To 85/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný Ing. I. D. byl za tento zločin a trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, ve znění zák. č. 19/1997 Sb., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn (body 8., 9., 11.), podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, na dobu 8 (osmi) roků. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč, což představuje 100 denních sazeb po 5.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Obviněný M. H. byl za tento zločin a trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, ve znění zák. č. 19/1997 Sb., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn (body 8., 9.), podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, na dobu 8 roků. Obviněný Ing. J. L. byl za tuto pomoc k přečinu a pokus trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 k §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, ve znění zák. č. 152/1995 Sb., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn [bod 4. b), c)], a dále za sbíhající se pokus trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §8 odst. 1 k §128 odst. 2, 4 tr. zákona, kterým byl pod bodem I./A) uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, odsouzen podle §128 odst. 4 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §37a tr. zák., ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 a ½ (pěti a půl) roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, na dobu 6 roků. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu ohledně obviněného Ing. J. L. z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému JUDr. P. J. byl při nezměněném výroku o vině uložen podle §255 odst. 2 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák., úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 a ½ (dva a půl) roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 4 roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit poškozeným na náhradě škody takto: obviněný R. L. poškozené ICOM, a. s., v konkurzu, se sídlem Jihlava, Brněnská 2661/65, IČ 49454676, k rukám správce konkurzní podstaty Mgr. Milana Chytila, AK Brno, Česká 12, částku ve výši 64.905.504,30 Kč s příslušenstvím ve formě úroku z prodlení ode dne 5. 3. 2008 do zaplacení z částky 64.905.504,30 Kč ve výši 10,5 % p. a. od 5. 3. 2008 do 30. 6. 2008, 10,75 % p. a. od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, 9,25 % p. a. od 1. 1. 2009 do 9. 4. 2009 a od 9. 4. 2009 do zaplacení ve výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí (bod 13.), obvinění R. L. a Ing. I. D. společně a nerozdílně poškozené ČETRANS, a. s., se sídlem Ústí nad Labem, Revoluční 13, IČ 48268089, škodu ve výši 1.239.000.000,- Kč s příslušenstvím ve formě úroků z prodlení ode dne 5. 3. 2008 do zaplacení z částky ve výši 1.239.000.000,- Kč ve výši 10,5 % p. a. od 5. 3. 2008 do 30. 6. 2008, 10,75 % p. a. od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, 9,25 % p. a. od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, 8,5 % p. a. od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, 8 % p. a. od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, 7,75 % p. a. od 10. 9. 2010 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí (body 7., 9., 11.), obvinění R. L., Ing. I. D. a JUDr. P. J. společně a nerozdílně poškozené ČETRANS, a. s., se sídlem Ústí nad Labem, Revoluční 13, IČ 48268089, škodu ve výši 37.700.000,- Kč s příslušenstvím ve formě úroků z prodlení ode dne 5. 3. 2008 do zaplacení z částky ve výši 37.700.000,- Kč ve výši 10,5 % p. a. od 5. 3. 2008 do 30. 6. 2008, 10,75 % p. a. od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, 9,25 % p. a. od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, 8,5 % p. a. od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, 8 % p. a. od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, 7,75 % p. a. od 10. 9. 2010 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí (bod 8.). Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená ČETRANS, a. s., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená ČETRANS, a. s., odkázána s nárokem na náhradu škody ve vztahu k obviněnému M. H. (body 7., 8., 9.) na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost Českomoravské sladovny, a. s., se sídlem Jihlava, Brněnská č. 65, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc obviněného R. L. ve zrušené části ohledně trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod 10.) vrácena soudu I. stupně, aby učinil nové rozhodnutí. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc obviněných R. L. a I. L. ve zrušené části ohledně trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. a pomoci k trestnému činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §10 odst. 1 písm. c) k §255 odst. 1, 3 tr. zák. (bod 14.) vrácena soudu I. stupně, aby učinil nové rozhodnutí. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce, podané v neprospěch obviněných JUDr. P. J. (bod 9.), R. L. (bod 13.), a správce konkurzní podstaty úpadce Českomoravské sladovny, a. s., se sídlem Zábřeh, Havlíčkova 23, jako nedůvodná zamítnuta.
Vrchní soud v Olomouci projednal rovněž odvolání Ing. J. L. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, a rozhodl samostatným rozsudkem ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 67/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, z podnětu odvolání obviněného Ing. J. L. částečně zrušil, a to ohledně jmenovaného ve výroku o vině pomocí k trestnému činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle §10 odst. 1 písm. c) k §125 odst. 1 tr. zák., ve znění zákona č. 152/1995 Sb. [bod 6. a), b)], a v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Ing. J. L. uznal vinným v bodě 6. a), b) pomocí k přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §254 odst. 2 tr. zákoníku. Za tuto pomoc k přečinu a pokus trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 k §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 152/1995 Sb., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn [bod 4. b), c)], a dále za sbíhající se pokus trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §8 odst. 1 k §128 odst. 2, 4 tr. zák., kterým byl pod bodem I./A) uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, byl Ing. J. L. odsouzen podle §128 odst. 4 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §37a tr. zák., ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 a ½ (pěti a půl) roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 6 roků. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu ohledně obviněného Ing. J. L. z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajský soud v Brně jako soud nalézací v téže věci rozhodl dalším rozsudkem ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005, tak, že v případě obviněného R. L. byl podle §37a tr. zák. zrušen z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, výrok o vině trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. pod bodem 13., celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, a nově rozhodl tak, že obviněného R. L. uznal vinným pod body 13. a 14. trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., a obviněného M. M. (dříve I. L.) pod bodem 14. pomocí k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §10 odst. 1 písm. c) k §255 odst. 1, 3 tr. zák.
Obviněný R. L. byl za tuto trestnou činnost a za
- sbíhající se pokus trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §8 odst. 1 k §128 odst. 2, 4 tr. zák., kterým byl pod bodem I./A) uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, a
- sbíhající se trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 52 T 6/2001,
- sbíhající se trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 91/1994 Sb. (bod 1.), ve znění zákona č. 152/1995 Sb. [bod 3., 4. a), b), c)], přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 tr. zákoníku [bod 5., 6. a), b)], zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (bod 7.), pomoc k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §10 odst. 1 písm. c) k §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 19/1997 Sb. (bod 8., 9., 11.), pomoc k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) k §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. (bod 12.), kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, odsouzen podle §128 odst. 4 tr. zák. za použití §37a tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků a 6 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 700.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 roků. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu ohledně obviněného R. L. z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, dále z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 52 T 6/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 1 To 85/2003, a z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný M. M. (dříve I. L.) byl podle §255 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 200.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným stanovena povinnost zaplatit poškozeným na náhradě škody takto: obviněný R. L. poškozenému ICOM, a. s., v konkurzu, se sídlem Jihlava, Brněnská 2661/65, IČ 49454676, k rukám správce konkurzní podstaty Mgr. Milana Chytila, AK Brno, Česká 12, škodu ve výši 64.905.504,30 Kč s příslušenstvím ve formě úroku z prodlení ode dne 5. 3. 2008 do zaplacení z částky 64.905.504,30 Kč ve výši 10,5 % p. a. od 5. 3. 2008 do 30. 6. 2008, 10,75 % p. a. od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, 9,25 % p. a. od 1. 1. 2009 do 9. 4. 2009 a od 9. 4. 2009 do zaplacení ve výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí (bod 13.), obvinění R. L. a M. M. (dříve I. L.) společně a nerozdílně poškozenému ICOM, a. s., v konkurzu, se sídlem Jihlava, Brněnská 2661/65, IČ 49454676, k rukám správce konkurzní podstaty Mgr. Milana Chytila, AK Brno, Česká 12, škodu ve výši 390.482.604,- Kč s příslušenstvím ve formě úroku z prodlení ode dne 5. 3. 2008 do zaplacení z částky 390.482.604,- Kč ve výši 10,5 % p. a. od 5. 3. 2008 do 30. 6. 2008, 10,75 % p. a. od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, 9,25 % p. a. od 1. 1. 2009 do 9. 4. 2009 a od 9. 4. 2009 do zaplacení ve výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí (bod 14.).
Vrchní soud v Olomouci, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněných R. L. a M. M. (dříve I. L.), rozhodl rozsudkem ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005, částečně zrušen, a to v celém výroku o trestu ohledně obviněného M. M. a ve výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. ohledně obou obviněných ve vztahu k poškozenému ICOM, a. s., v konkursu se sídlem Jihlava, Brněnská 2661/65. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému M . M. (dříve I. L.) byl za pomoc k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §255 odst. 1, 3 tr. zák. (bod 14.), ohledně níž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, uložen podle §255 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 200.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený ICOM, a. s., v konkursu, se sídlem Jihlava, Brněnská 2661/65, IČ: 49454676, zastoupený správcem konkursní podstaty Mgr. Milanem Chytilem, AK Brno, Česká 12, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, podali dovolání obviněný Ing. I. D. a M. H. prostřednictvím obhájkyně JUDr. Aleny Kasalové, JUDr. P. J. prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Ševčíka a R. L. prostřednictvím obhájce Mgr. Lukáše Wimětala.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 67/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, si podal dovolání obviněný Ing. J. L. prostřednictvím obhájce Mgr. Lukáše Wimětala.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005, si podali dovolání obviněný R. L. a M. M. (dříve I. L.) prostřednictvím obhájce Mgr. Lukáše Wimětala.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněných doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k nim do rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. jsou přípustná, byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňují náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud prvně rozhodl usnesením ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 462/2012, ve věci dovolání obviněného Ing. J. L., tak, že podle §23 odst. 3 tr. ř. per analogiam spojil ke společnému projednání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 461/2012 a 5 Tdo 462/2012 s tím, že obě věci budou vedeny pod sp. zn. 5 Tdo 461/2012. V odůvodnění Nejvyšší soud uvedl, že oba rozsudky Vrchního soudu v Olomouci (tj. jak rozsudek ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, tak i rozsudek ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 67/2011), jsou rozhodnutími o odvolání spoluobviněných a směřují proti stejnému rozsudku nalézacího soudu, který konal společné řízení proti všem obviněným. Je proto nesporné, že trestní věc obviněného Ing. J. L. úzce souvisí s trestní věcí dalších čtyř obviněných, navíc trestné činnosti se zčásti měl dopustit v součinnosti s obviněným R. L. Z tohoto důvodu byl dán zájem na vedení společného řízení o dovoláních všech obviněných, neboť napadené rozsudky odvolacího soudu navazují na jediný rozsudek soudu prvního stupně a existuje obsahová spojitost ve spisových podkladech ohledně všech jmenovaných obviněných. Nejvyšší soud proto rozhodl podle §23 odst. 3 tr. ř. per analogiam o spojení obou věcí ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. 5 Tdo 461/2012.
Poté Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 463/2012, v řízení o dovoláních, která podali obvinění R. L. a M. M. (dříve I. L.), tak, že podle §23 odst. 3 tr. ř. per analogiam spojil ke společnému projednání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 461/2012 a sp. zn. 5 Tdo 463/2012, s tím, že tyto věci budou nadále vedeny pod sp. zn. 5 Tdo 461/2011. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že rozsudky Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011, a ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, proti nimž směřují dovolání jak obviněných R. L. a M. M., tak i obviněných Ing. I. D., M. H., JUDr. P. J. a R. L., jsou rozhodnutími o odvoláních spoluobviněných podaných proti rozsudkům soudu prvního stupně vydaným v téže trestní věci ve společném řízení proti všem obviněným. Je proto nesporné, že trestní věc obviněných R. L. a M. M. souvisí s trestní věcí dalších obviněných, resp. původně šlo u soudu prvního stupně o stejnou trestní věc (a to včetně obviněného Ing. J. L., který podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 67/2011, a jehož věc týkající se jeho dovolání byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 462/2012, rovněž spojena s věcí vedenou u tohoto soudu pod sp. zn. 5 Tdo 461/2012). Za uvedeného stavu tak byl i v této věci důvodný zájem na vedení společného řízení o dovoláních všech obviněných včetně dovolání obviněných R. L. a M. M., neboť rozsudky odvolacího soudu napadené dovoláními obviněných navazují na rozsudky soudu prvního stupně vydané ve stejné trestní věci a existuje zde i obsahová spojitost ve spisových podkladech ohledně všech jmenovaných obviněných. Nejvyšší soud proto rozhodl podle §23 odst. 3 tr. ř. per analogiam o spojení obou věcí týkajících se dovolání všech obviněných ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že tyto věci budou v dovolacím řízení u Nejvyššího soudu nadále vedeny pod sp. zn. 5 Tdo 461/2012.
Obvinění Ing. I. D. a M. H., kteří si podali dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, prostřednictvím svého obhájce v podrobnostech k bodu 7. výroku rozsudku odvolacího soudu uvedli, že poté, co rozhodl nalézací soud, nabyl účinnosti trestní zákoník, upravující v ustanovení §30 odst. 1, 2 jako okolnost vylučující protiprávnost, svolení poškozeného. Na skutečnost, že s činy obviněných vyslovilo souhlas představenstvo obchodní společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., obvinění upozornili odvolací soud v dodatku k odvolání ze dne 23. 6. 2010, v němž dále poukázali na zápis o zasedání představenstva dne 20. 3. 1999 a požádali odvolací soud, aby k důkazu opatřil další zápisy o jednání představenstva, čemuž však odvolací soud nevyhověl a svůj postup odůvodnil na str. 66-67 svého rozsudku. Dovolatelé považují postup odvolacího soudu za opomenutí neopomenutelného důkazu a projev libovůle soudu při hodnocení důkazů (srov. ÚS 733/01, III. ÚS 376/03 a III. ÚS 177/04). Souhlas vyslovený statutárním orgánem společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., je podle dovolatelů nepochybně svolením ve smyslu §30 tr. zákoníku vylučujícím protiprávnost spáchaného činu, a to nezávisle na tom, jak bude soud hodnotit jeho platnost a účinnost.
Soudy obou stupňů také podle dovolatelů pochybily při posuzování, zda jednání obviněných vykazuje další znaky skutkové podstaty trestného činu. Ze skutkové věty výroku odvolacího soudu je zřejmé, že peněžní částka uvedená na pokladních dokladech nebyla společností ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., přijata ani vyplacena. Způsobem vzniku škody na majetku společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., tedy logicky nebyla výplata peněz z majetku této společnosti. Skutková věta neobsahuje žádný konkrétní údaj vypovídající o úmyslu dovolatelů majetek společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., takovým způsobem poškodit. Akcie emitované obchodní společností, resp. práva spojená s vlastnictvím těchto akcií jsou podle §6 odst. 1 obchodního zákoníku majetkem akcionářů, nikoliv emitenta akcií. To platí i pro zatímní listy, v nichž je inkorporováno právo vyplývající z akcií, které zatímní list nahrazuje. Předáním zatímních listů vydaných akciovou společností nedochází k žádné změně na majetku akciové společnosti. Je tedy vyloučeno, aby předáním zatímního listu vystaveného akciovou společností vznikla na majetku této společnosti škoda. Je současně vyloučeno, aby byl převzetím zatímního listu upisovatelem akcií tento upisovatel neoprávněně obohacen ke škodě akciové společnosti, jejíž akcie upsal a úpisem převzal závazek zaplatit emisní kurs akcií. Z upsání akcií vznikne akciové společnosti pohledávka vůči upisovateli jejích akcií. Ta je součástí jejího majetku. Akciová společnost může být poškozena nezaplacením této pohledávky, nikoliv jejím založením upsáním akcií či vystavením zatímního listu. Takovou škodu by pak bylo možno přičítat jednak omisivnímu jednání majitele zatímního listu, jednak omisivnímu jednání osoby povinné jménem emitenta akcií vymáhat vklad. Pan P. V. není za způsobení škody svým omisivním jednáním trestně stíhán a dovolatelé nebyli obžalováni a soudem uznáni vinnými z účasti na takovém jednání P. V., ani pro vlastní omisivní jednání spočívající v nevymáhání závazku P. V. Ve skutkové větě chybí konkrétní údaje o jejich úmyslu takovým způsobem poškodit obchodní společnost ČETRANS Ústí nad Labem, a. s. Skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku je charakterizována omylem v kauzálním vztahu s obohacením a škodou. Jestliže měla být poškozenou právnickou osobou obchodní společnost ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., má podstatný význam zjištění, která fyzická osoba jednající v rámci činnosti této právnické osoby a v jakém postavení by musela být uvedena v omyl nebo jednat v omylu, aby byl trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu právnické osoby. Ve skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu chybí údaje o tom, zda dovolatelé vystavili pokladní doklady s vědomím, že jsou v nich uvedeny nepravdivé údaje. Jestliže by dovolatelé jednali jménem poškozené ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., pokud se nemýlili, nemýlila se ani společnost, jejímž jménem jednali navenek. Pokud učinili dovolatelé úkony, ke kterým byli zásadně oprávněni, potom ani za situace, že poškozená společnost nezískala do svého majetku peníze uvedené na příjmovém pokladním dokladu a utrpěla tím škodu, nemůže se jednat o podvod ve vztahu k akciové společnosti, jejímž jménem by obvinění jednali. Z tohoto hlediska není rozhodující, zda vystavením pokladních dokladů uváděli v omyl jiné zaměstnance či funkcionáře akciové společnosti, neboť v dané věci nejednali jménem společnosti, ani v jejím zastoupení, a tudíž nemohli činit a ani nečinili v omylu žádnou majetkovou dispozici. Členové představenstva měli povinnost vykonávat své funkce s náležitou péčí. Z jejich postavení lze dovodit jejich povinnost činit úkony potřebné ke splacení vkladu P. V. a povinnost upozornit představenstvo na skutečnost, že P. V. svůj závazek splatit vklad nesplnil. Dovolatelé nejednali s vědomím, že P. V. svůj závazek nesplnil. Neinformování představenstva o nesplacení vkladu P. V. by nebylo možno kvalifikovat jako trestný čin podvodu ani v případě, že by o hrozící škodě a její příčině dovolatelé věděli, když v době jejich činu skutková podstata trestného činu podvodu neobsahovala znak „zamlčí podstatné skutečnosti“. Vzhledem k ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku nelze ustanovení §209 tr. zákoníku na skutek dovolatelů aplikovat. Úkon pachatele spočívající ve vyhotovení dokladu obsahujícího nepravdivou informaci o určité skutečnosti k uvedení jiného v omyl ohledně této skutečnosti nepostačuje. Skutková věta nevypovídá nic o tom, co členové představenstva věděli o povinnosti P. V. zaplatit vklad, o tom, zda tuto povinnost splnil, z jakých pramenů tyto poznatky získali, především zda na základě dokladů, které měli vystavit dovolatelé. Nelze tak učinit spolehlivý závěr o tom, zda byl naplněn znak „uvede někoho v omyl“.
K bodu 8. výroku rozsudku nalézacího soudu dovolatelé namítli, že pokud ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., nabyla do svého majetku akcie za cenu 37.700.000,- Kč, které následně prodala za 47.700.000,- Kč, nelze dovodit, že by tím utrpěla ztrátu. Konečný efekt transakce ve formě zisku 10.000.000,- Kč pro ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., svědčí o tom, že uzavřenou smlouvou měl obviněný v úmyslu zajistit této společnosti zisk. Jednání popsané pod bodem 8 rozsudku nalézacího soudu nevykazuje znaky trestného činu podle §255 tr. zák., jimiž jsou škoda na majetku jiného a úmysl takovou škodu způsobit.
K bodu 9. výroku rozsudku nalézacího soudu dovolatelé namítali, že vklad provedený do majetku společnosti ICOM holding, s. r. o., nebyl peněžní operací provedenou bez vědomí a proti vůli subjektu, jehož majetek byl vkládán. O vkladu rozhodlo představenstvo společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., kdy vkladem tato společnost získala práva tichého společníka, nedošlo tedy k nakládání s penězi v rozporu s účelem, pro který měly být užity. Poškozená společnost tak získala právo tichého společníka, o které se rozšířil její majetek, při hlavním líčení nebyl proveden žádný důkaz, ze kterého by vyplynulo, že majetková hodnota práva tichého společníka nebyla adekvátní výši vkladu, čímž je zpochybněn znak způsobení škody na majetku jiného. Nadto nebylo provedeno porovnání výše vkladu s hodnotou práv za něj nabytých se zjištěním ztráty na majetku společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s. Soud dovozuje, že motivem, jímž byl obviněný veden při uzavírání smlouvy o tichém společenství, byl prospěch obviněného z nabytí akcií emitovaných společností ČETRANS Ústí nad Labem, a. s. Z takové motivace nevyplývá, že to, co prospívá obviněnému, nemůže prospívat společnosti, jejímž jménem při uzavírání smlouvy jedná. Z výsledků důkazního řízení je zřejmé, že nesoulad mezi zájmem obviněných a obchodní společnosti a vědomí obviněných o jeho existenci nebyly prokázány.
K bodu 11. výroku rozsudku nalézacího soudu obviněný Ing. I. D. uvedl, že smlouvu ze dne 5. 9. 1997 uzavřel jako osoba oprávněná k jejímu uzavření. Poskytnutí peněžní zálohy odpovídá běžné hospodářské praxi a nelze je kvalifikovat jako užití peněz v rozporu s účelem podnikání. Nesplnění závazku ze smlouvy obstaravatelem nelze přičítat obviněnému. Půjčku 5 mil. Kč poskytla obviněnému společnost ICOM holding, s. r. o., nikoliv společnost ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., a proto přijetím této půjčky nemohl obviněný způsobit škodu na majetku společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., jak tvrdí soud. Ten navíc zjistil, že obviněný půjčené peníze vrátil. Nelze akcentovat, že uzavřením smlouvy ze dne 5. 9. 1997 společnost ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., ze svého majetku vyplatila 5 mil. Kč a opomíjet skutečnost, že stejnou smlouvou do svého majetku získala pohledávku za společností ICOM holding, s. r. o. K prokázání škody na majetku společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., by bylo nutno doložit, že pohledávka této společnosti založená touto smlouvou měla hodnotu nižší nežli 5 mil. Kč. Výsledky hlavního líčení tento předpoklad vzniku škody neprokazují.
V popisu skutků pod body 8., 9. a 11. chybí údaje odpovídající zákonné charakteristice porušení zákonem stanovené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat či spravovat cizí majetek. Právní větou užitou v bodech 8., 9. a 11. výroku rozsudku nalézacího soudu je dovolatelům kladeno za vinu, že porušili povinnosti uvedené v ustanoveních §73 a §74 tehdy platného zákoníku práce, ačkoliv tyto povinnosti neměli. Obvinění byli členy statutárního orgánu obchodní společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., ne však jeho zaměstnanci. Jako členové představenstva měli podle §194 odst. 5 obchodního zákoníku účinného v době páchání stíhaných trestných činů nikoliv povinnost „vykonávat svoji působnost s péčí řádného hospodáře“, nýbrž byli „povinni vykonávat svou působnost s náležitou péčí“. Dispozice s majetkem popsané pod body 8., 9. a 11. výroku rozsudku vykonávali jako členové statutárního orgánu obchodní společnosti, nikoliv jako dispozice se svěřeným majetkem, nýbrž s cizím majetkem, který obhospodařovali (srov. rozh. Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1316/2006). Trestní zákon ve znění účinném do 31. 12. 1997 obsahoval pouze metodickou směrnici pro zjišťování výše škody, je-li předmětem útoku věc. Skutkem popsaným pod bodem 8. výroku rozsudku nalézacího soudu byly vyvedeny z majetku společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., cenné papíry, tedy nikoli věc. Ustanovení o věcech se vztahují i na cenné papíry až po novele trestního zákona provedené zákonem č. 253/1997 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1998. Z ustanovení trestního zákona účinného v době skutku uvedeného pod bodem 8. výroku rozsudku nelze dovodit jako měřítko pro kvantifikaci škody cenu, za kterou se v době a místě činu obvykle prodávaly, tedy jejich tržní cenu. Dosaženým výsledkem popsaných majetkových dispozic (rozdíl mezi cenou nákupní a prodejní) byl majetkový prospěch společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., nikoliv ekonomická ztráta. Obvinění tak jednáním popsaným pod bodem 8 rozsudku nemohli porušit povinnost náležité péče o obhospodařovaný majetek. Ceny sjednané při převodu akcií odpovídaly tržní hodnotě převáděného majetku, kterou před uzavřením smluv zjišťovali obvinění ze znaleckého posudku či odborného vyjádření. Ani majetková práva, která jsou součástí majetku obchodní společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s. (srov. §6 obchodního zákoníku), a jež jsou předmětem skutku uvedeného pod bodem 9. rozsudku nalézacího soudu, nejsou věcí a nelze při posuzování škody postupovat podle §89 odst. 15 tr. zák., ve znění účinném v době skutku. Pro absenci důkazů o hodnotě předmětných majetkových práv nelze vzít za prokázané bez důvodných pochybností, že následkem činu pod bodem 9 byla škoda na majetku společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s. Pohledávka v případě bodu 11. výroku rozsudku nalézacího soudu rovněž není věcí a při posuzování otázky, zda následkem činu byla škoda, nelze postupovat podle ustanovení §89 odst. 15 tr. zák., ve znění účinném v době skutku. Pro absenci důkazů o hodnotě této pohledávky nelze vzít za prokázané bez důvodných pochybností, že následkem činu uvedeného pod bodem 11. výroku rozsudku byla škoda na majetku společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s. Nadto ve skutkové větě pod bodem 8 výroku rozsudku chybí údaj o tom, že nezaplacení kupní ceny akcií způsobili a zavinili obvinění, tedy že zavinění obviněných zahrnovalo i skutečnost, že PTD Invest, s. r. o., svůj závazek nesplní. Ve skutkové větě pod bodem 9. výroku rozsudku chybí údaje o tom, že převedení dlužnické společnosti ICOM holding, s. r. o., na zcela nekontaktní a nekompetentní osobu O. Z. provedli a zavinili obvinění, resp. že jejich zavinění zahrnovalo i skutečnost takového „převodu“. Ve skutkové větě pod bodem 11. výroku rozsudku chybí údaj o tom, že neprovedení služeb společností ICOM holding, s. r. o., a „převod“ této společnosti na O. Z. způsobil a zavinil obviněný Ing. I. D., resp. že zavinění tohoto obviněného zahrnovalo i skutečnost, že společnost ICOM holding, s. r. o., sjednané služby neposkytne a bude „převedena“ na O. Z. Skutková věta odvolacího soudu neobsahuje žádné konkrétní údaje, které by vypovídaly o tom, že dovolatelé vystavili doklady s vědomím, že jsou v nich uvedeny nepravdivé údaje, o okolnostech, z nichž by bylo možno dovodit závěr o naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu „uvede někoho v omyl“, o úmyslu dovolatelů uvést někoho v omyl a poškodit tak majetek společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., či o okolnostech, z nichž by bylo možno dovodit, že úmysl těchto obviněných zahrnuje všechny skutečnosti, i subjektivní povahy, charakterizující čin těchto dalších osob jako trestný čin. Rozhodnutí soudu je neúplné a nepřezkoumatelné při popisu způsobu, kterým měli obvinění naplnit všechny znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 tr. zákoníku.
Rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu o vině obviněných je nezákonné, stejně jako rozhodnutí odvolacího soudu o trestech uložených Ing. I. D. a M. H. a o povinnosti Ing. I. D. nahradit škodu, kterou měl způsobit trestnými činy. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, č. j. 52 T 3/2005-9836, ve výrocích o vině Ing. I. D. a M. H. trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 19/1997 Sb. (body 8., 9. a 11.), a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, ve výrocích o vině Ing. I. D. a M. H. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ve výrocích o trestech uložených Ing. I. D. a M. H. a ve výrocích o povinnosti Ing. I. D. nahradit poškozené ČETRANS, a. s., škodu, a další rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc obviněných Ing. I. D. a M. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obvinění dále požádali, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. výkon rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, č. j. 52 T 3/2005-9836, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, v části týkající se Ing. I. D. a M. H. odložil.
Obviněný Ing. I. D. doplnil dne 15. 2. 2011 své dovolání o další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., což odůvodnil následovně. Trestní stíhání dovolatele bylo zahájeno sdělením obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř. ze dne 21. 7. 1998, dovolateli bylo doručeno téhož dne. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 6 To 76/2010, byl vyhlášen dne 15. 10. 2010. Trestní stíhání dovolatele trvalo po dobu delší než 12 let. Takto dlouhá doba není podle obviněného přípustná, zvláště za situace, kdy sám obviněný se na nepřiměřeně dlouhém trvání doby svého trestního stíhání svým jednáním nijak nepřičinil. Nejvyšší soud ve věcech sp. zn. 4 Tz 1/2002 a sp. zn. 7 Tz 316/2001 dospěl k právnímu názoru, že trvání trestního řízení po dobu delší šesti let zakládá rozpor s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolatel rovněž odkázal na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje jak prvek individuální, tak i generální prevence. To tím spíše, kdy v trestním řízení bylo osvědčeno, že posuzované jednání stěžovatele je v jeho životě jistým excesem. Účelu trestu, jak jej definuje §23 tr. zák., nelze v daném případě po době delší 12 let od spáchání trestné činnosti cele dosáhnout uloženým trestem odnětí svobody, který je z hlediska účelu či funkce ve vztahu ke stěžovateli čirou represí. Podle názoru dovolatele postupoval odvolací soud povrchně a nesprávně. Dovolatel byl před zahájením trestního stíhání osobou zcela bezúhonnou, nikdy proti němu nebylo vedeno žádné trestní stíhání, nikdy nebyl soudně trestán. To samé platí ohledně případného jiného jednání i pro celou dobu trestního stíhání. Jak Ústavní soud, tak i Evropský soud pro lidská práva rozlišuje důvody průtahů řízení zapříčiněné postupem státu a postupem účastníků řízení (srov. rozhodnutí ve věcech Zimmermann a Steiner vs. Švýcarsko, Guincho vs. Portigalsko, Erkner a Hofauer vs. Rakousko), resp. za základní kritéria při posuzování porušení práva na přiměřenou délku řízení považuje objektivní složitost věci, chování účastníků řízení a jednání soudu, a to, co bylo pro stěžovatele v sázce (viz např. rozhodnutí ve věcech Frydlender vs. Francie, Becker vs. Německo, Bořánková vs. Česká republika aj.).
Na základě těchto skutečností dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, a přikázal Krajskému soudu v Brně věc znovu projednat a rozhodnout. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný JUDr. P. J., který si také podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, prostřednictvím svého obhájce k dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že žádným z jednání, kterým byl uznán vinným, nedošlo k naplnění skutkové podstaty pomoci k trestnému činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §10 odst. 1 písm. c) k §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a to minimálně pro absenci subjektivní stránky tohoto deliktu. Skutková zjištění jednoznačně prokazují absenci úmyslu dopustit se pomoci k trestnému činu a pokud bylo jeho jednání posouzeno jako pomoc k trestnému činu porušování povinností při správě cizího majetku, jde o jeho nesprávné právní posouzení. Pokud se týká bodu 1. výroku rozsudku nalézacího soudu, poskytnutí půjčky, kupní smlouvy a dohody o vzájemném zápočtu byly uzavírány se zakladatelem společnosti, vždy pak na základě rozhodnutí společníka a jednatele zakladatele, tj. R. L. Předmětné smlouvy byly uzavírány v rozmezí 2 roků, kdy se v tomto období prolínají s dalšími mnoha projekty, které realizovali R. L. a Z. K., takže bylo velmi obtížné, ne-li zcela nemožné, pochopit kontext a smysl jednotlivých operací a dovodit jejich skutečný význam. V době uzavření kupní smlouvy o koupi akcií neexistoval žádný důvod ani žádná skutečnost, ze které by bylo možno zjistit, že kupované akcie nemají žádnou tržní hodnotu a že závěry učiněné ve znaleckých posudcích, jsou nesprávné. Obviněný byl v dobré víře, že kupované akcie mají znaleckým posudkem zjištěnou hodnotu. K převodu obchodního podílu ICOM holding, s. r. o., ve společnosti PTD invest, s. r. o., na O. Z. došlo bez vědomí a účasti obviněného. V případě bodu 8. výroku rozsudku jsou skutková zjištění stejná jako u bodu 1. shora s tím, že časové období mezi uzavřením obou kupních smluv činilo cca 12 měsíců. Podle názoru obviněného dokazování nepřineslo jednoznačný důkaz, který by prokazoval subjektivní stránku zmíněného deliktu. Byla negována zásada in dubio pro reo, neboť obviněný nemohl v dané době při realizaci jednotlivých dílčích úkonů konečný následek souhrnné operace předpokládat, ani s ním být srozuměn. Dovolatel odkázal na ustálenou judikaturu, a to na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1403/2005, kdy podle jeho názoru nelze dospět k závěru, že po právní stránce úmysl obviněného zahrnoval všechny skutečnosti týkající se činnosti hlavního pachatele. Odvolací soud nerespektoval při rozhodování o trestu stávající judikaturu o přiměřenosti trestu vzhledem k délce trestního řízení, když zejména s ohledem na nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 715/06 je i tuto námitku nutno posoudit jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak obviněný JUDr. J. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, č. j. 6 To 76/2010, tak i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, č. j. 52 T 3/2005-9836, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon trestu odnětí svobody nařízeného rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, č. j. 6 To 76/2010. Přípisem ze dne 24. 2. 2011 obviněný JUDr. J. sdělil, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, což potvrdil i jeho obhájce přípisem ze dne 3. 3. 2011.
Obviněný R. L., který si také podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) a h) tr. ř. Dovolatel konstatoval, že odvolací soud nepřihlédl s ohledem na účinnost nového tr. zákoníku k ustanovení §30 tr. zákoníku, v jehož důsledku je nová právní úprava pro pachatele příznivější, tudíž postupoval v rozporu s ustanovením §2 odst. 1 trestního zákoníku. Jednání, za nějž byl shledán vinným, lze postihnout a nápravy se domáhat cestou občanskoprávní žaloby. Pokud byl dán rovnou podnět k trestnímu stíhání, potom je na místě uplatnit námitku ultima ratio (např. I. ÚS 541/2010).
Konkrétně potom k bodu 4. c) výroku rozsudku nalézacího soudu poznamenal, že je zde jako poškozená společnost uvedena „Zemědělské stavby, a. s., se sídlem Jihlava, Brněnská 65, IČ: 494550140“, avšak prostou lustrací údajů zapsaných v obchodním rejstříku lze zjistit, že takováto právnická osoba neexistuje a nikdy neexistovala. Pod uvedeným IČ byla v obchodním rejstříku zapsána ICOM stavební, a. s. Tato společnost však nikdy neuzavřela v bodě 4. c) rozsudku popsanou smlouvu o prodeji cenných papírů se společností Trans Capital, a. s. Oba rozsudky jsou potom v tomto bodě zmatečné. Pokud byla soudem v tomto případě myšlena jako poškozená společnost Zemědělské stavby Jihlava, a. s., se sídlem Jihlava, Vrchlického 57, IČ: 49969137, potom skutek popsaný v bodě 4 c) je totožný se skutkem popsaným v bodě I. B. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, kterým byl již dovolatel pravomocně odsouzen. Dovolatel tedy byl za stejný skutek odsouzen dvakrát, neboť mu byl uložen souhrnný trest zahrnující i trest z rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 46 T 8/99. Je zde tedy překážka věci pravomocně rozhodnuté a nepřípustné uložení dvojího trestu za stejný skutek. Proto dovolateli svědčí dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Soudy nevycházely ze zásady in dubio pro reo, v této souvislosti dovolatel poukázal na ústavní nález ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04. V posuzovaném případě se jedná o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Žádný znalec nedospěl k závěru, že by bylo možné akcie kterékoliv z přezkoumávaných emisí označit jako bezcenné. Za tohoto důkazního stavu je s podivem, jak kategoricky soudy stanovují jejich hodnotu na nulu. Dovolatel je přesvědčen, že nebyly prokázány všechny stránky trestného činu (subjektivní i objektivní). Provedené důkazy byly neúplné a soud dospěl k nesprávným skutkovým i právním závěrům. Důkazy netvoří logický a uzavřený celek. Soudy nižších stupňů se nevypořádaly s otázkou řádného hodnocení důkazů ve smyslu §2 tr. ř., kdy není zřejmé, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, a kterým naopak žádnou váhu nepřikládají, dále není zřejmé, jak se soudy vypořádaly s obhajobou dovolatele. Provedené důkazy soudy vyhodnocovaly jednostranně, a to k tíži dovolatele, důraz kladly na důkazy, o nichž byly přesvědčeny, že prokazují úmyslné jednání ve vztahu k údajně poškozeným. Důkazům, které svědčily obhajobě, nepřikládaly žádnou váhu. Dovolatel má za to, že soudy zejména neprokázaly u jeho osoby naplnění subjektivní stránky žalovaných trestných činů.
Napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud jde o rozsah způsobené škody, postrádá náležité odůvodnění podle ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Pokud soudy nižších stupňů dospívají v otázce posuzování výše způsobené škody pouze ke kusému odkazu na znalecké posudky, které se konstrukcí „hodí“ k odsuzujícímu výroku soudu za situace, kdy zcela absentuje zdůvodnění, proč ostatním znaleckým posudkům v jejich závěrech je dávána jiná váha a v čem konkrétně je soudy při svých úvahách diskriminují oproti zbývajícím, jedná se o postup, který není v souladu se základními principy hodnocení důkazů zakotvených v trestním řádu. Nadto se všichni znalci shodli, že nelze s jistotou určit cenu, hodnotu akcií, posléze bez dalšího soudem označené za „bezcenné“, když pro bezpečné stanovení ceny jejich hodnoty v rozhodné době neexistoval sjednocený použitelný způsob. Přesné určení výše způsobené škody hraje v tomto případě zásadní roli pro právní kvalifikaci stíhaného skutku. Při takovém postupu pak nelze než namítat porušení práva obviněných na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Následně se dovolatel zabýval problematikou §30 tr. zákoníku. Namítal stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. Tpjn 302/2010, týkající se posuzování otázky, kdy je použití pozdějšího trestního zákona pro pachatele příznivější, jehož závěry odvolací soud ignoroval. Odvolací soud nedostatečně rozvedl, proč nevyhověl námitce, týkající se nutnosti aplikace ustanovení §30 odst. 1 tr. zákoníku. Tvrzení odvolacího soudu, týkající se §30 tr. zákoníku jsou naprosto irelevantní, neboť postrádají oporu v provedených důkazech. Závěry učiněné odvolacím soudem vyvolávají pochybnost o řádném přístupu odvolacího soudu k povinnostem jemu zákonem uložených, kdy je zřejmé, že z důvodu neúplného dokazování se v podstatě stávají závěry jím přijaté bez dalšího nepřezkoumatelné. Nová právní úprava vyznívá jednoznačně ve prospěch obviněných, neboť staví najisto stejné právní posouzení případů souhlasů daných poškozeným bez toho, že by do hry vstupovala neurčitá kritéria materiální stránky, resp. složité argumentace opírající se o subjektivní stránku jednání pachatele. Odvolací soud k ustanovení §30 tr. zákoníku neprováděl žádné dokazování, právnímu hodnocení se zcela vyhnul. Ustanovení §30 tr. zákoníku prakticky vylučuje postih toho, kdo pouze vykonává projev vůle nebo rozhodnutí kolektivního orgánu, tedy v daném případě typicky valné hromady, představenstva akciové společnosti či družstva, dozorčí rady atp. a nejedná pouze a jen na základě vlastního rozhodnutí a vůle. A právě k takové situaci v dané věci opakovaně došlo, leč dokazování se touto otázkou vůbec nezabývalo. Dovolatel postupoval vždy v souladu s rozhodnutím kolektivního orgánu a vykonával jeho vůli. Součástí dovolatelova mimořádného opravného prostředku je tabulka, kterou samotný dovolatel popisuje jako přehlednou tabulku jednotlivých právních aktů v podobě rozhodnutí poškozených, které lze pro účely výkladu ustanovení §30 tr. zákoníku mít za souhlas poškozeného učiněného v době požadované trestním zákonem. Z předkládané tabulky vyplývá, že pokud jde o bod 1. výroku rozsudku, bylo to shromáždění společníků, kdo zavázal dovolatele k podpisu smluv, v bodě 3. byly obchodní transakce schváleny před jejich uzavřením představenstvem poškozené společnosti, v bodech 4. a), 4. b) a 4. c) zavázalo představenstvo společnosti dovolatele, aby podepsal smlouvy za společnost, v bodech 5., 6. a), a 6. b) valná hromada a představenstvo zavázaly dovolatele, aby podal návrh na změnu zápisu v obchodním rejstříku, v případech bodů 7., 8. a 9. dovolatel nebyl v rozhodnou dobu členem představenstva a uvedených transakcí se neúčastnil, pokud jde o bod 11., bylo to představenstvo společnosti, kdo schválil uzavření popsaných obchodních smluv, v bodě 12. dovolatel předmětnou smlouvu za poškozenou společnost nepodepsal, a konečně v bodě 13. dovolatel předmětnou smlouvu za poškozenou společnost nepodepsal a jednání představenstva se neúčastnil, neboť v rozhodném období nebyl přítomen na území České republiky.
Pokud se týká výroku o trestu, dovolatel poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 a sp. zn. I. ÚS 603/03, s tím, že ve světle citované judikatury nezbývá než konstatovat, že soudy obou stupňů se vůbec při ukládání trestu nezabývaly délkou řízení, čímž ignorovaly uvedenou judikaturu.
V otázce presumpce neviny dovolatel dále odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08 a III. ÚS 398/97. Závěr, který měl být učiněn soudy, je ten, že v pochybnostech, které jsou naprosto zřejmé, měly rozhodnout ve prospěch obviněných a zprostit je obžaloby v celém rozsahu.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti obviněný R. L. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, jakož i všechna rozhodnutí jemu předcházející, a dále postupoval podle §265 l přikázáním věci k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl postup podle ustanovení §265h odst. 3 tr. ř., případně podle ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. Obviněný R. L. ve svém přípise ze dne 9. 3. 2011 vyjádřil nesouhlas s projednáním podaného dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný R. L. si podal dovolání rovněž proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005. Dovolatel předně namítal, že nebyla zachována totožnost skutku v bodě 13., kdy bod 13. rozsudku oproti sdělení obvinění ze dne 15. 4. 1999 hovoří o zcela jiných transakcích provedených v jiný den a zcela jinými účastníky. Podle obviněného se čin popsaný ve sdělení obvinění ze dne 15. 4. 1999 vůbec neshoduje s činem popsaným v bodě 13. rozsudku nalézacího soudu, za který obviněnému do dnešního dne nebylo sděleno obvinění. Ze sdělení obvinění je naprosto zřejmé, že obviněnému tento skutek nebyl nikdy sdělen a úkony trestního řízení pak počínaje dnem právní moci sdělení obvinění směřují vůči naprosto rozdílnému okruhu účastníků než je obviněný. Proto i provedené důkazy jsou důkazy opatřenými pro účely trestního stíhání jiných osob než je obviněný, a nemohou být proti němu použity. Důkazní návrhy k tomuto bodu nebyly soudy provedeny. Kromě toho skutek pod bodem 13. je kvalifikován jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zák. č. 152/1995 Sb. Sdělení obvinění je datováno 15. 4. 1999. Obžaloba byla podána státní zástupkyní dne 22. 3. 2005. Promlčecí doba je 5 let [§67 odst. 1 písm. c) tr. zák.]. Po 5 letech od sdělení obvinění, tj. 16. 4. 2004, došlo k promlčení, a tak obžaloba ze dne 22. 3. 2005 byla podána opožděně. I kdyby obžaloba byla podána včas a dne 22. 3. 2005 by byl přerušen běh promlčecí doby, potom by 23. 3. 2005 započala běžet nová 5-letá promlčecí doba, která by nejpozději dne 23. 3. 2010 vedla k zániku trestnosti a nutnosti zastavení trestního stíhání. Rovněž s ohledem na ustanovení §34 odst. 4, 5 tr. zákoníku k promlčení došlo dne 16. 4. 2004 a obžaloba ze dne 22. 3. 2005 byla podána opožděně. Následně ani od podání obžaloby, tj. od 23. 3. 2005, po dobu 5 let do 23. 3. 2010 nebyl ve vztahu k obviněnému vydán ani návrh na potrestání, ani nebyl vyhlášen pravomocný odsuzující rozsudek, tedy trestnost činu tak po 5 letech zanikla ke dni 23. 3. 2010. Stejně tak dovolatel namítl rovněž promlčení skutku pod bodem 14. rozsudku, který je kvalifikován jako pomoc k trestnému činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §10 odst. 1 písm. c) k §255 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zák. č. 152/1995 Sb. Sdělení obvinění je datováno 15. 4. 1999, obžaloba byla podána 22. 3. 2005. Promlčecí doba činí 5 let [§67 odst. 1 písm. c) tr. zák.]. Od sdělení obvinění dne 16. 4. 1999 po dobu 5 let do 16. 4. 2004 nebyl učiněn žádný úkon, který by přerušoval běh promlčecí doby. K zániku trestnosti tak došlo 16. 4. 2004 a obžaloba ze dne 22. 3. 2005 byla podána opožděně. I kdyby obžaloba přerušila běh promlčecí doby, potom 23. 3. 2005 započala běžet nová 5-letá promlčecí doba, která by nejpozději dne 23. 3. 2010 vedla k zániku trestnosti a nutnosti zastavení trestního stíhání. Rovněž s ohledem na ustanovení §34 odst. 4, 5 tr. zákoníku k promlčení došlo dne 16. 4. 2004 a obžaloba ze dne 22. 3. 2005 byla podána opožděně. Následně ani od podání obžaloby, tj. od 23. 3. 2005, po dobu 5 let do 23. 3. 2010 nebyl ve vztahu k obviněnému vydán ani návrh na potrestání, ani nebyl vyhlášen pravomocný odsuzující rozsudek, tedy trestnost činu tak po 5 letech zanikla ke dni 23. 3. 2010. Z těchto důvodů dovolateli svědčí dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Dovolatel dále namítal, že soudy ignorovaly důkazy, které přisvědčují obhajobě dovolatele, a naopak interpretovaly účelově důkazy, zejména znaleckými důkazy, k tíži dovolatele. Soudy při hodnocení důkazů nevycházely ze zásady in dubio pro reo, přičemž dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04. V posuzovaném případě se jedná o extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Skutkové závěry soudu nemají oporu v provedeném dokazování, protože žádný znalec nedospěl k závěru, že by bylo akcie kterékoliv z přezkoumávaných emisí možné označit jako bezcenné. Za tohoto stavu je pak s podivem, jak kategoricky v rozporu s vlastními zjištěními soudy stanovují jejich hodnotu na nulu. Soudy se ve svých rozhodnutích vůbec nevypořádaly s otázkou řádného hodnocení důkazů ve smyslu §2 tr. ř. Z rozhodnutí soudů není ani zřejmé, jak se soudy vypořádaly s obhajobou dovolatele, a jakými právními úvahami se řídily. Soudy se obsáhle věnují tomu, jak obviněný zastával funkci prezidenta a ředitele společnosti MAXWELL CONSULTING INC., aniž k tomuto závěru nalézací soud provedl jakýkoliv perfektní důkaz. Přitom vychází z listin založených na č. l. 6947 a 6948, které byly uloženy v počítači PhDr. J. P. a následně byly policií zajištěny prostým stažením z jejího počítače s možností další manipulace s nimi. Zůstává tak otázkou, zda se jednalo o zajištění důkazu zákonnou formou v souladu se zákonem. Mezi listinami jsou však zásadní nesrovnalosti, když na č. l. 6947 je R. L. uveden jako prezident a ředitel, zatímco na č. l. 6948 je uveden jako tajemník. Cizojazyčné originály dokumentů na č. l. 6947 a 6948 či jejich úředně ověřené opisy, pak nebyly orgány činnými v trestním řízení zajištěny. Pokud by byly, bylo by postaveno na jisto, že obviněný nikdy žádnou funkci ředitele, prezidenta nebo tajemníka nezastával. Sama PhDr. P. u hlavního líčení dne 20. 5. 2008 vypověděla, že vůbec neví, jaké listiny si počítačový expert z jejího počítače stahoval a že vzhledem k její povinnosti mlčenlivosti nevěděla jak postupovat. Soudy obou stupňů neprokázaly ve vztahu k osobě dovolatele naplnění subjektivní stránky. Napadený rozsudek postrádá náležité odůvodnění podle §125 odst. 1 tr. ř. Všichni znalci se shodli, že nelze s jistotou určit cenu, hodnotu akcií, posléze bez dalšího označené soudem za bezcenné, když pro bezpečné stanovení jejich hodnoty v rozhodné době neexistoval sjednocený použitelný způsob. Přesné určení výše způsobené škody hraje zásadní roli pro právní kvalifikaci stíhaného skutku. Při takovém postupu nelze než namítat porušení práva obviněných na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudy nebylo přihlédnuto k tomu, že pokud se týká podpisu IT smlouvy popsané v bodě 13., dovolatel jí nemohl podepsat, neboť se v té době nacházel ve vazbě v Německu. Otázkou podle dovolatele u bodu č. 14. je, komu měla být způsobena škoda, když spolu se Z. K. jako jediní dva společníci ICOM Holding vlastnili každý polovinu akcií IT, ČETRANS a IS. Je tedy otázkou koho kromě sebe poškodili. Tato okolnost podle dovolatele vylučuje jeho trestně právní odpovědnost, neboť zde není třetí osoba, která by jeho jednáním utrpěla újmu.
Rovněž i v rámci tohoto dovolání obviněný R. L. namítal otázku časové působnosti – problematiku §30 tr. zákoníku. Podle dovolatele je i v tomto případě nepochybné, že nemůže jít o trestný čin, pokud někdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy jsou činem dotčeny. V dané věci dovolatel postupoval vždy v souladu s rozhodnutím kolektivního orgánu a vykonával jeho vůli. Dovolatel předložil soudu jednotlivé právní akty v podobě rozhodnutí poškozených, které lze pro účely výkladu ustanovení §30 tr. zák. mít za souhlas poškozeného učiněného v podobě požadované trestním zákonem a upozorňuje, že je naprosto nepochybné, že tyto zcela v souladu se zákonem udělily za předpokladu splnění zákonem předepsaných podmínek svůj souhlas k jednání. Proto dovolateli svědčí dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Konečně se také dovolatel zabýval výrokem o trestu, který považuje za zjevně nepřiměřený a poukázal na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 55/04. Nadto peněžitý trest byl jako nedobytný uložen v rozporu se zákonem. Obviněnému byl nalézacím soudem uložen podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 700.000,- Kč. Obviněný však nikdy nezískal nebo se nesnažil získat majetkový prospěch. Ani to z rozsudku nalézacího soudu nevyplývá. Obviněný vždy jednal pouze z titulu člena statutárního orgánu právnické osoby. Nalézací soud zjevně nezkoumal osobní a majetkové poměry obviněného, který je těžce zdravotně postižený, nemá žádný majetek a ani žádný příjem. Jakkoli je uložený trest v rámci použité trestní sazby, lze použít ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s odkazem na nález Ústavního soudu pod I. ÚS 603/03, kdy touto judikaturou se soudy nezabývaly a tuto judikaturu ignorovaly. Proto dovolateli svědčí dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V otázce presumpce neviny odkázal dovolatel na judikaturu Ústavního soudu, a to pod sp. zn. II. ÚS 1975/08 a III. ÚS 398/97.
S ohledem na všechny tyto skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011, zrušil, jakož i všechna rozhodnutí jemu předcházející a dále postupoval podle §265 l tr. ř. přikázáním věci k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl postup podle §265h odst. 3 tr. ř., eventuelně podle §265o odst. 1 tr. ř. V přípise ze dne 7. 2. 2012 vyjádřil nesouhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný Ing. J. L. podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 67/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) a h) tr. ř. Dovolatel je přesvědčen, že rozhodování soudů nižších stupňů bylo zatíženo jednostranným hodnocením důkazů a k návrhům obhajoby nebylo přihlíženo buď vůbec, nebo byly důkazy argumentačně devalvovány v neprospěch obviněného. Obviněný Ing. J. L. uplatnil shodnou námitku, týkající se bodu 4. c) výroku rozsudku nalézacího soudu, kde je jako poškozená společnost uvedena „Zemědělské stavby, a. s., se sídlem Jihlava, Brněnská 65, IČ: 494550140“ a dospívá také k závěru, že u něho je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté a byl mu uložen nepřípustný dvojí trest za stejný skutek.
Pokud se týká skutku v bodě 4. b), tento je nalézacím soudem kvalifikován jako pokus k trestnému činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 k §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 152/1995 Sb. Sdělení obvinění obžalovaného č. 6 ke skutku popsanému v bodě 4. b) rozsudku nalézacího soudu je datováno dnem 15. 4. 1999. Obžaloba proti obžalovanému č. 6 ke skutku popsanému v bodě 4. b) rozsudku nalézacího soudu byla podána státní zástupkyní na Krajský soud v Brně dne 24. 3. 2005. Promlčecí doba činí 5 let, neboť skutek popsaný v bodě 4. b) spadá pod ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. Promlčecí doba uplynula před podáním obžaloby. S ohledem na ustanovení §34 odst. 4, 5 tr. zákoníku došlo k přerušení promlčecí doby nejpozději dne 15. 4. 1999. Jelikož od sdělení obvinění dne 15. 4. 1999 nebyl obžalovaný č. 6 následně ani vzat do vazby, ani nebyl vydán příkaz k zatčení, zatýkací rozkaz nebo evropský zatýkací rozkaz, došlo k zániku trestnosti nejpozději dnem 16. 4. 2004. Obžaloba byla podána opožděně, a to až 24. 3. 2005. Skutek popsaný v bodě 4. b) je promlčen i v tom případě, že by obžaloba byla podána včas, když ode dne 24. 3. 2005 do dnešního dne, čili více jak 6 let od podání obžaloby nebylo o daném trestném činu pravomocně rozhodnuto a trestnost činu popsaného v bodě 4. b) tak po 5 letech od podání obžaloby ze dne 24. 3. 2005 zanikla ke dni 25. 3. 2010. Dovolatel rovněž namítl promlčení skutku podle bodu 6. a), který byl soudem kvalifikován jako pomoc k trestnému činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle §10 odst. 1 písm. c) k §125 odst. 1 tr. zák. Sdělení obvinění obžalovanému je datováno 9. 12. 1998. Obžaloba byla státní zástupkyní podána dne 24. 3. 2005. Promlčecí doba činí 5 let, neboť skutek popsaný pod bodem 6. a) spadá pod ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. Promlčecí doba tak uplynula před podáním obžaloby. K zániku trestnosti skutku došlo nejpozději dnem 10. 12. 2003. Obžaloba ze dne 24. 3. 2005, která byla dalším úkonem přerušujícím běh promlčecí doby ve smyslu ustanovení §34 odst. 4 tr. zákoníku, tak byla podána opožděně. Skutek popsaný v bodě 6. a) je promlčen i v tom případě, že by obžaloba ze dne 24. 3. 2005 byla podána včas, když ode dne 24. 3. 2005 do dnešního dne, čili více jak 6 let od podání obžaloby nebylo o daném trestném činu pravomocně rozhodnuto a trestnost činu tak zanikla ke dni 25. 3. 2010. Konečně také měl být podle dovolatele promlčen skutek popsaný v bodě 6. b), kvalifikovaný jako pomoc k trestnému činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle §10 odst. 1 písm. c) k §125 odst. 1 tr. zák. Sdělení obvinění k bodu 6. b) je datováno 9. 12. 1998, obžaloba byla podána státní zástupkyní dne 24. 3. 2005. Promlčecí doba s ohledem na ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. činí 5 let. Promlčecí doba uplynula před podáním obžaloby. Sdělení obvinění je datováno 9. 12. 1998. K zániku trestnosti uvedeného skutku došlo nejpozději dne 10. 12. 2003. Obžaloba ze dne 24. 3. 2005, která byla dalším úkonem přerušujícím běh promlčecí doby ve smyslu ustanovení §34 odst. 4 tr. zákoníku, tak byla podána v tomto případě opožděně. Skutek popsaný v bodě 6. b) je promlčen i v tom případě, že by obžaloba byla podána včas, když ode dne 24. 3. 2005 do dnešního dne, čili více jak 6 let od podání obžaloby, nebylo o daném trestném činu pravomocně rozhodnuto a trestnost činu popsaného v bodě 6. b) tak po 5 letech od podání obžaloby zanikla ke dni 25. 3. 2010. Proto dovolateli svědčí dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle dovolatele soudy ignorovaly některé důkazy, které jednoznačně přisvědčují obhajobě obviněného Ing. J. L., a naopak interpretovaly účelově důkazy, zejména znaleckými posudky, k tíži dovolatele. Podle dovolatele nebylo prokázáno naplnění všech stránek žalovaných trestných činů a soudy nevycházely ze zásady in dubio pro reo. V této souvislosti dovolatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04. V posuzované věci se jedná o extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Nikdo ze znalců, kteří vypracovávali znalecké posudky, nedospěl k závěru, že by bylo akcie kterékoliv z přezkoumávaných emisí možné označit jako bezcenné. Za tohoto důkazního stavu věci je s podivem, jak v tomto případě soudy stanovily jejich hodnotu na nulu. Soudy se nevypořádaly s otázkou řádného hodnocení důkazů ve smyslu §2 tr. ř., kdy není zřejmé, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a kterým naopak žádnou váhu nepřikládají. Důkazy, které svědčily obhajobě, vyhodnocovaly soudy pouze obecně, některé dokonce označily za nevěrohodné a účelové. Soudy potom neprokázaly zejména naplnění subjektivní stránky jednání dovolatele.
Napadený rozsudek, pokud jde o rozsah způsobené škody, postrádá náležité odůvodnění podle §125 odst. 1 tr. ř. Soudy v otázce výše škody dospívají pouze ke kusému odkazu na znalecké posudky, které se konstrukcí „hodí“ k odsuzujícímu výroku soudu, kdy zcela absentuje zdůvodnění, proč ostatním znaleckým posudkům v jejich závěrech je dávána jiná váha. Nadto se všichni znalci shodli, že nelze s jistotou určit cenu, hodnotu akcií, posléze soudem bez dalšího označené za „bezcenné“. Tato skutečnost měla být předmětem řádného posouzení důkazů. Potom nelze než namítat porušení práva obviněných na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Také obviněný Ing. J. L. namítal otázku časové působnosti – problematiku §30 tr. zákoníku. Ing. J. L. shodně jako R. L. nejprve zmínil stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. Tpjn 302/2010, které podle názoru dovolatele odvolací soud ve své argumentaci nezohlednil. Odvolací soud nijak nerozvedl své úvahy týkající se nemožnosti aplikace ustanovení §30 tr. zákoníku na projednávaný případ, navíc tvrzení odvolacího soudu postrádají oporu v provedených důkazech. Z důvodu neúplného dokazování se tak stávají závěry odvolacího soudu bez dalšího nepřezkoumatelné. Dovolatel ve stíhané věci postupoval vždy v souladu s rozhodnutím kolektivního orgánu a vykonával jeho vůli. Jelikož je dovolatel přesvědčen, že i v jeho případě měl být aplikován §30 tr. zákoníku, svědčí mu důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K výroku o trestu dovolatel namítal, že trest jemu uložený je zjevně nepřiměřený a poukázal na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 55/04. Jakkoli je uložený trest v rámci použité trestní sazby, lze použít ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s odkazem na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 603/03. Soudy se touto otázkou vůbec nezabývaly a zcela jejich úvahy při ukládání trestu, s ohledem na tvrzenou délku celého trestního řízení v řádu takřka 12 let, tuto judikaturu ignorovaly. Soud dále uložil dovolateli peněžitý trest podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. ve výměře 500.000,- Kč s tím, že podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že nebude peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Dovolatel ale údajnou trestnou činností nezískal a ani se nesnažil získat majetkový prospěch. Ani to z rozsudků nevyplývá. Vždy pouze jednal z titulu člena statutárního orgánu právnické osoby. Soudy rovněž zřejmě nezkoumaly osobní a majetkové poměry dovolatele, neboť tento je těžce zdravotně postižený, více jak 7 let je ve starobním důchodu a nemá žádný majetek. Proto dovolateli svědčí dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V otázce presumpce neviny dovolatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu, a to rozhodnutí pod sp. zn. II. ÚS 1975/08 a III. ÚS 398/97.
S ohledem na všechny shora popsané námitky obviněný Ing. J. L. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 67/2011, a dále zrušil všechna rozhodnutí jemu předcházející a poté postupoval podle §265 l tr. ř. přikázáním věci k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl postup podle §265h odst. 3 tr. ř. nebo §265o odst. 1 tr. ř. Dovolatel ve svém přípise ze dne 5. 2. 2012 vyjádřil souhlas s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání. Oproti tomu obhájce obviněného v přípise ze dne 7. 2. 2012 sdělil, že odsouzený nesouhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný M. M. podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005, a v podrobnostech dále uvedl, že pokud se týká bodu 14. rozsudku nalézacího soudu, tento skutek, kvalifikovaný jako pomoc k trestnému činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §10 odst. 1 písm. c) k §255 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zák. č. 152/1995 Sb., byl promlčen, a to jak podle starého trestního zákona, tak i podle nového trestního zákoníku. Sdělení obvinění k tomuto bodu skutku je datováno 15. 4. 1999. Obžaloba byla podána 22. 3. 2005. S ohledem na ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. činí promlčecí doba tohoto skutku 5 let. Jelikož ode dne následujícího po sdělení obvinění, tj. ode dne 16. 4. 2004, nebyl po dobu 5 let učiněn žádný úkon, který by přerušoval běh promlčecí doby, došlo k uplynutí promlčecí doby dnem 16. 4. 2004 a obžaloba podaná dne 22. 3. 2005 tak byla podána opožděně. I kdyby obžaloba byla podána včas, potom od 23. 3. 2005 započala běžet nová promlčecí doba, která by nejpozději 23. 3. 2010 vedla k zániku trestnosti a nutnosti zastavení trestního stíhání. Avšak ani do 23. 3. 2010 nebyl ve vztahu k obviněnému vydán ani návrh na potrestání, ani nebyl vyhlášen odsuzující pravomocný rozsudek, a tak trestnost činu skutečně ke dni 23. 3. 2010 zanikla. Pokud by byla přijata argumentace odvolacího soudu, kterou zcela převzal od soudu nalézacího, znamenalo by to, že i v případě, kdy je rozhodování podle pro obviněného příznivější právní úpravy, by pro otázku promlčení bylo možné použít pouze právní úpravy předchozí bez možnosti využití příznivější doby promlčecí lhůty s ohledem na překvalifikaci jednání obviněného.
Soudy obou stupňů ignorovaly některé důkazy, které jednoznačně přisvědčují obhajobě dovolatele, a naopak interpretovaly účelově důkazy, zejména znaleckými posudky, k tíži dovolatele. Soudy tak nevycházely ze zásady in dubio pro reo. V této souvislosti dovolatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04. V posuzovaném případě se jedná o extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Skutkové závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, protože žádný znalec nedospěl k závěru, že by bylo akcie kterékoliv z přezkoumávaných emisí možné označit jako bezcenné. Za tohoto důkazního stavu je s podivem, jak kategoricky v rozporu s vlastními zjištěními soudy stanovují, v tomto případě soud odvolací, jejich hodnotu na nulu.
Dovolatel nenaplnil svým jednáním zákonné znaky skutkové podstaty trestných činů, za které byl uznán vinným. Soud vycházel z neúplných důkazů a dospěl k nesprávným skutkovým i právním závěrům, které nemají oporu v provedeném dokazování. Soudy se nevypořádaly s otázkou řádného hodnocení důkazů ve smyslu §2 tr. ř., kdy není zřejmé, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a ke kterým se naopak nepřiklánějí. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů není patrné, jak se vypořádaly s obhajobou dovolatele a jakými právními úvahami se řídily. Dovolatel je přesvědčen, že soudy jednotlivé důkazy vyhodnocovaly jednostranně, k tíži dovolatele a kladly důraz na ty důkazy, o nichž byly přesvědčeny, že prokazují úmyslné jednání ve vztahu k údajně poškozeným. Naopak důkazy, které svědčily obhajobě, vyhodnocovaly toliko obecně a při úvaze o kvalifikaci trestního jednání jim nepřikládaly žádnou váhu. Soudy se věnují tomu, jak obviněný zastával funkce tajemníka společnosti MAXWELL CONSULTING INC., aniž k tomuto závěru nalézací soud provedl jakýkoliv právně perfektní důkaz. Nalézací soud přitom vycházel z listin založených na č. l. 6947 a 6948 spisu pod sp. zn. 52 T 3/2005. Tyto listiny byly v elektronické podobě uloženy v počítači tlumočníka PhDr. J. P. a následně Policií České republiky zajištěny prostým stažením z jejího počítače s možností další manipulace s nimi. Zůstává otázkou, zda se jednalo o zajištění důkazu zákonnou formou v souladu se zákonem. Při zkoumání listin jsou zřejmé zásadní nesrovnalosti. Na č. l. 6947 je I. L. uveden jako tajemník společnosti MAXWELL CONSULTING INC. Na dokumentu č. l. 6948 je však I. L. uveden jako prezident a ředitel společnosti MAXWELL CONSULTING INC. Nalézací soud si je na základě českého překladu zákona o mezinárodních společnostech registrovaných na Bahamách vědom, že funkce tajemníka a prezidenta, ředitele společnosti se od sebe odlišují. Cizojazyčné originály dokumentů na č. l. 6947 - 8 či jejich úředně ověřené opisy nebyly vůbec orgány činnými v trestním řízení zajištěny. Pokud by tomu tak bylo, potom by bylo postaveno na jisto, že obviněný nikdy žádnou funkci ředitele, prezidenta nebo tajemníka ve společnosti MAXWELL CONSULTING INC. nezastával. Sama PhDr. P. u hlavního líčení vypověděla, že neví, jaké listiny si počítačový expert z jejího počítače stahoval. Kromě toho nalézací soud konstatuje, jak obviněný distribuoval v České republice zahraniční cenné papíry, aniž k tomuto provedl jakýkoliv důkaz. Na str. 34 nalézací soud uvádí, že na distribuci bahamských akcií se podíleli M. M. a R. L., přičemž tento skutkový závěr činí i přes již dnes pravomocně přijatá zprošťující rozhodnutí. Nalézací soud nikdy nezkoumal, zda JUDr. Z. K. podepsal listinu, kterou nalézací soud zmiňuje v bodě 7. původního rozsudku ze dne 9. 4. 2009. Soudy tak ve vztahu k osobě dovolatele neprokázaly naplnění subjektivní stránky.
Napadený rozsudek postrádá náležité odůvodnění podle §125 odst. 1 tr. ř. Pokud soudy dospívají v otázce posuzování výše způsobené škody pouze ke kusému odkazu na znalecké posudky, které se konstrukcí „hodí“ k odsuzujícímu výroku soudu, za situace, kdy zcela absentuje zdůvodnění proč ostatním znaleckým posudkům v jejich závěrech je dávána jiná váha a v čem konkrétně je soudy diskriminují při svých úvahách oproti zbývajícím, jedná se o postup, který není v souladu se základními principy hodnocení důkazů zakotvenými v trestním řádu. Všichni znalci se shodli na tom, že nelze s jistotou určit cenu akcií, posléze soudem označené za bezcenné, když pro bezpečné stanovení jejich hodnoty v rozhodné době neexistoval sjednocený použitelný způsob. Přesné určení výše způsobené škody hraje zásadní roli pro právní kvalifikaci stíhaného skutku. Při takovém postupu nelze než namítat porušení práva obviněných na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z postupu odvolacího soudu vyplývá porušení práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Následně se dovolatel zabýval nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. ÚS 669/05 a I. ÚS 55/04. O to paradoxnější se jeví právní závěr soudů o vině v bodě 14. rozsudku, když zůstává sporná i hmotně právní stránka jednání obviněného za situace, kdy podle tvrzení odvolacího soudu způsobil obviněný R. L. jednáním škodu sám sobě. Z. K. a R. L. jako jediní dva společníci společnosti ICOM Holding vlastnili každý polovinu akcií IT, polovinu akcí ČETRANS a polovinu akcií IS, je tedy otázkou koho s výjimkou sebe sama by mohli poškodit. Soudy se nezabývaly tím, že je vyloučena odpovědnost obviněného, neboť zde není třetí osoba, která by jeho jednáním utrpěla újmu, to vše za situace, kdy je v „postavení toliko spolupachatel údajné trestné činnosti, a to jako pomocník ke spáchání hlavního trestného činu“.
Poté dovolatel nastolil otázku časové působnosti – problematiku §30 tr. zákoníku. Odvolací soud nijak nekomentoval svůj závěr o nepoužitelnosti ustanovení §30 tr. zákoníku na projednávanou věc. Soudy nižších stupňů nebylo k otázce ustanovení §30 tr. zákoníku prováděno žádné dokazování. Z důvodu neúplného dokazování se stávají závěry odvolacího soudu nepřezkoumatelné. V dané věci dovolatel postupoval vždy v souladu s rozhodnutím kolektivního orgánu a vykonával jeho vůli. Dovolatel předložil soudu jednotlivé právní akty v podobě rozhodnutí poškozených, které lze pro účely výkladu ustanovení §30 tr. zákoníku mít za souhlas poškozeného učiněného v podobě požadované trestním zákonem a upozorňuje, že je naprosto nepochybné, že tyto udělily zcela v souladu se zákonem za předpokladu splnění zákonem předepsaných podmínek svůj souhlas k jednání.
Konečně také dovolatel namítl nepřiměřenost uloženého trestu. Poukázal přitom na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 55/04. Dovolateli byl peněžitý trest jako nedobytný uložen v rozporu se zákonem. Obviněný údajnou trestnou činností podle rozsudku nalézacího soudu nikdy nezískal nebo se nesnažil získat majetkový prospěch. Nalézací soud zjevně nezkoumal osobní a majetkové poměry obviněného, který je zdravotně postižený, nemá žádný majetek ani příjem. Vzhledem k absenci zákonem předpokládaného postupu soudu se pak nelze zbavit podezření, že ve skutečnosti bylo úmyslem nalézacího soudu ukládat takto „skrytě“ další trest nepodmíněný, což je naprosto nepřípustné. Soudy se touto otázkou vůbec nezabývaly a zcela jejich úvahy při ukládání trestu s ohledem na tvrzenou délku trestního řízení ignorovaly judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 603/03). V otázce presumpce neviny dovolatel odkázal na rozhodnutí pod sp. zn. II. ÚS 1975/08, III. ÚS 398/97.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011, a dále zrušil i všechna rozhodnutí jemu předcházející, a poté postupoval podle §265 l tr. ř. přikázáním věci k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl postup podle §265h odst. 3 tr. ř. a §265o tr. ř. Ve svém přípise ze dne 7. 2. 2012 obviněný M. M. vyslovil nesouhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud rozdělil námitky dovolatelů na námitky, které uplatňovali jednotlivě a na námitky, které uplatňovalo více dovolatelů současně. Nejvyšší soud se tak bude nejdříve zabývat jednotlivými námitkami dovolatelů a následně vypořádá námitky, které byly uplatněny hromadně.
Nejprve se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněných Ing. I. D. a M. H., kteří si podali dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005. Pokud dovolatelé ve vztahu k bodu 7. výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, namítají, že způsobem vzniku škody na majetku poškozené ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., nebyla výplata peněz z majetku této společnosti a že je vyloučeno, aby předáním zatímního listu vznikla na majetku této společnosti škoda, Nejvyšší soud podotýká, že je potřeba tento skutek vnímat ve všech jeho souvislostech. Není sporu o tom a nalézacímu soudu se podařilo provedeným dokazováním prokázat, že obvinění Ing. I. D. a M. H. vystavili příjmový pokladní doklad na 680 milionů Kč a že svědek P. V. obdržel upisovací listinu a zatímní list. Obvinění Ing. I. D. a M. H. vyhotovili dne 20. 12. 1996 výdajový pokladní doklad na stejnou částku, podle kterého bylo 680 milionů Kč v hotovosti použito na nákup 32 kusů bezcenných bahamských akcií společnosti Nortton od firmy PTD. Dne 14. 3. 1997 obvinění R. L. a Z. K. za společnost ICOM holding uzavřeli s P. V. smlouvu o koupi cenných papírů, a to 680 tisíc kusů upsaných akcií společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., za 680 milionů Kč a dne 20. 3. 1997 naopak kupuje svědek P. V. 2 kusy akcií společnosti Gordon a 26 ks akcií Quantum za zcela totožnou částku 680 milionů Kč od společnosti ICOM holding. Téhož dne, tj. 20. 3. 1997 je uzavřena dohoda o vzájemném započtení pohledávek mezi ICOM holding a P. V. Ve firmě ICOM holding tak skončily bonitní akcie společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s. Jelikož akcie získala od svědka V. výměnou za bezcenné akcie společnosti Gordon, nemusela za tyto akcie nic platit. Ani svědek V. za akcie předtím nemusel platit, když složení částky 680 milionů Kč v hotovosti bylo fiktivní a z tohoto důvodu musela být tato částka dne 20. 12. 1996 vyvedena ze společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., do společnosti PTD Praha, která je rovněž ovládaná společností ICOM holding a poskytuje společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., protihodnotou bezcenné akcie společnosti Nortton. Dne 28. 1. 1998 společnost ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., tyto bezcenné akcie společnosti Nortton prodává do společnosti PTD Invest za 680 milionů Kč, přičemž dne 5. 9. 1998 je společnost PTD Invest, stejně jako společnost ICOM holding převedena na O. Z. Společnost ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., nikdy částku 680 milionů Kč za akcie Nortton neobdržela, čímž jí vznikla škoda ve výši 680 milionů korun. Tento popsaný mechanismus různých převodů akcií tak ukazuje, jakým způsobem došlo ke vzniku škody, a proto jsou uvedené dovolací námitky obviněných Ing. I. D. a M. H., které se navíc netýkají podstaty uvedených transakcí, zcela nedůvodné.
K námitce, že skutková podstata trestného činu podvodu v dané době neobsahovala znak „zamlčení podstatné skutečnosti“ a k rozšíření podmínek trestnosti došlo až pozdější novelizací trestního zákona, je třeba odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010 (viz str. 71), neboť jde o opakování odvolacích námitek. Předně je nutno uvést, že z právní věty pod bodem 7. napadeného rozsudku nalézacího soudu, ale ani odvolacího soudu není zřejmé, že by pod tento znak bylo jednání obžalovaných podřazeno, když na toto jednoznačně dopadal obecný znak „uvedení někoho v omyl“, který byl v ustanovení §250 odst. 1 tr. zák v době spáchání tohoto skutku obsažen a kterýžto také nalézací soud ve vztahu k jednotlivým obžalovaným dovodil a jeho naplnění z pohledu jednání obžalovaných náležitě odůvodnil. Tedy ani tato námitka, podle názoru Nejvyššího soudu nemůže obstát. Dále dovolatelé namítli, že skutková věta pod bodem 7. neobsahuje úplný popis skutečností, rozhodných pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve smyslu rozsudku nalézacího soudu, resp. podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jak posoudil tento skutek odvolací soud, a to ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., což je v rozporu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř. Podle názoru odvolacího soudu, s kterým se Nejvyšší soud ztotožňuje, popis skutku pod bodem 7. napadeného rozsudku nalézacího soudu plně odpovídá ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. a za této situace se odvolací soud neztotožnil s tvrzením obou obžalovaných v tom, že z jejich strany nedošlo k naplnění jak objektivní, tak subjektivní stránky trestného činu podvodu. S tímto závěrem odvolacího soudu Nejvyšší soud zcela souhlasí, když stejná je situace i u popisu skutku pod bodem 7. v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu, a z tohoto důvodu pro stručnost na odůvodnění odvolacího soudu odkazuje (srov. str. 69 až 73 cit. rozsudku odvolacího soudu).
Pokud se týká znaku „uvedení někoho v omyl“, ten byl správně nalézacím soudem odvozen z toho, že celá operace byla založena na tom, že její jádro – úpis akcií ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., dne 20. 12. 1996 – byl proveden na základě toho, že obvinění Ing. I. D. a M. H. uvedli v omyl ostatní členy představenstva společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., o tom, že částka za upsané akcie byla uhrazena. Stejně tak je z povahy této operace zřejmé, že jejím smyslem bylo získat rozhodující vliv ve společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., a v úmyslu nezaplatit této společnosti za nově upisované akcie, čímž byla ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., poškozena v rozsahu očekávaného majetkového přírůstku, který nenastal (srov. str. 95 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Představitelé společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., pochopitelně s výjimkou obviněných D. a H., kteří znali pravou podstatu věcí, byli ujištěni a přesvědčeni o tom, že společnost ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., částku 680 milionů Kč v hotovosti obdržela. Soud tedy dospívá k závěru, že společnost ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., byla uvedena v omyl, a to konkrétně v osobách členů představenstva H., P. a V. Pakliže zvýšení základního jmění mělo provést kompletně celé představenstvo, avšak jeho část v podobě svědků H., P. a V. byla uvedena v omyl informací o tom, že P. V. složil 680 milionů Kč, uvedli obvinění D. a H. ve spolupráci s obviněným R. L. i svědkem V. v omyl společnost ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., jako takovou. Přitom právě obvinění D. a H. v tomto procesu aktivně vystupovali jako generální a finanční ředitelé i jako členové představenstva a angažovali se i při nákupu akcií Nortton, který prezentoval a zajišťoval obviněný R. L. (srov. str. 111 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005).
Obhajoba dovolatelů, že nejednali s vědomím, že P. V. svůj závazek nesplnil, je vyvrácena výpovědí tohoto svědka, která byla podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. čtena u hlavního líčení (č. l. 9725) a v níž jmenovaný svědek uvádí, že žádné peníze ve společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., nesložil, žádnou částku při své návštěvě v prosinci 1996 neplatil. Na dotaz ve věci úhrady platby za úpis akcií ve spol. ČETRANS, Ústí nad Labem, a. s., mu bylo panem K. a L. sděleno, že spol. ICOM za tímto účelem disponuje zárukami několika českých bankovních institucí, z jejichž prostředků bude platba provedena (srov. č. l. 9588-9589 spisu). Jak dodává nalézací soud, tvrzení svědka V. je v plném obsahovém souladu i se závěry několika znaleckých posudků, s názory auditorů, s výpověďmi svědků i se zprávami bank, jakož i s odborným vyjádřením České národní banky. Především bylo prokázáno, že na území České republiky od žádného z bankovních ústavů P. V. tak objemnou částku, která představuje zcela horentní sumu 680 milionů Kč, nevybral. Rovněž není evidován jako osoba, která by takovouto částku přivezla do České republiky z Kanady a tuto skutečnost oznámila. Je zcela nepravděpodobné, aby kanadský státní příslušník měl na území Kanady takovouto sumu v českých korunách a převážel ji do České republiky. Pakliže by takovouto sumu proměňoval z cizí měny na českou měnu, nepochybně by tato operace byla zachycena některou z bank, event. Českou národní bankou. K tomuto však nedošlo. Jak vyplývá z odborného vyjádření České národní banky, částka 680 milionů Kč v hotovosti by představovala značný objem a především značnou hmotnost bankovek, přičemž tato hmotnost, pakliže by se jednalo o bankovky nejvyšší nominální hodnoty, by byla nejméně 150 kg, v případě tisícikorunových bankovek dokonce 714 kg. Závěry tří na sobě nezávisle zpracovaných znaleckých posudků dospívají k tomu, že se jednalo o fiktivní operaci s tím, že svědek V. s největší pravděpodobností takovouto finanční hotovost nedodal, což koresponduje i přímo s doznáním samotného svědka V. Stejně tak paradoxně z vyjádření obviněných D. a H., stejně jako z vyjádření svědků, vyplývá, že ačkoliv se jednalo o natolik zásadní sumu, která byla zcela ojedinělá a zvláště v souvislosti s navyšováním základního jmění a úpisem nových akcií, tuto částku nikdo fyzicky neviděl, nepřepočítal a nepřevzal. Byly toliko vyhotoveny příjmové a výdajové pokladní doklady. Již tato skutečnost sama o sobě je zarážející, stejně tak i samotný fakt, že by takováto částka měla být přinesena v hotovosti, a dále skutečnost, že by se skutečnou výší této částky ve smyslu přepočítávání nikdo nezaobíral (srov. str. 108 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005).
Námitky dovolatelů týkající se zavinění jsou zcela vyvráceny provedenými důkazy a na ně navazujícími závěry nalézacího soudu, který k úmyslu dovolatelů dovodil, že obvinění Ing. D. a H. instruovali a dozorovali proces úpisu akcií ve vztahu ke svým podřízeným, nechali je vyhotovit příjmový i výdajový pokladní doklad na 680 milionů Kč, ačkoliv si oba byli dobře vědomi toho, že P. V. takovouto částku v hotovosti fakticky nikdy nesložil. Přesto dokonce opatřili vlastnoručním podpisem výdajový pokladní doklad, související s nákupem akcií Nortton od společnosti PTD. Přitom jim muselo být zcela zřejmé, že společnost ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., takovouto částku nikdy neobdržela a tudíž ji ani nemohla vynaložit na nákup bahamských akcií, tudíž jim zároveň muselo být i zřejmé, že tyto bahamské akcie jsou naprosto bezcenné. Úmysly obviněných jsou zřejmé i z toho, jak vzácně se shodují částky (680 mil. Kč), které platí P. V. za akcie ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., které činí prodejní cenu akcií Gordon a Quantum pro P. V. a které představují prodejní cenu akcií Nortton pro ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., a později pro PTD Invest. Je tedy zjevné, že obvinění i v tomto případě přizpůsobují cenu akcií tomu, k jakému účelu mají právě sloužit. Je též pozoruhodné, že i kdyby poškozený ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., nečinil s prostředky, které by získal úpisem akcií, nic sofistikovaného a pouze je uložil na běžný úrok, získal by výnos cca 342 mil. Kč. V tomto konkrétním případě však investice do cenných papírů a jejich držba nepřinesly zhola ničeho (srov. str. 110 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005). Nejvyšší soud tak s přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem zdůrazňuje, že všechny znaky trestného činu podvodu, a to včetně příčinné souvislosti mezi uvedením v omyl, majetkovou dispozicí podváděného poškozeného a vzniklou škodou ve výši 680.000.000,- Kč, byly naplněny, a proto jsou shora uvedené námitky dovolatelů zcela nedůvodné. Navíc Nejvyšší soud uvádí, že v zásadě jde jen o opakování obhajoby obviněných, kterou uplatňovali v průběhu předcházejícího řízení a se kterou se již oba nižší soudy dostatečně vypořádaly.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že pokud obvinění argumentovali ustanovením §30 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kdy s činy obviněných mělo vyslovit souhlas představenstvo ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., je nutné, jak již zdůraznil nalézací soud, za stěžejní poznatek považovat, že podle stanov společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s. (zejména podle č. l. 3784), zvýšení základního jmění mělo provést celé představenstvo společnosti. Kromě obviněných D. a H. byli členy představenstva též svědci H, P a V. Svědek V. však o procesu úpisu akcií vůbec neví, neboť u tohoto nebyl. Svědek P. uvedl, že pouze obvinění D. a H. se z titulu jejich funkcí pohybovali okolo této procedury a zcela určitě měli základní informace o ní, on však u toho nebyl. Pouze okrajovým způsobem se setkal s upisováním akcií svědek H. (srov. str. 111 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005).
K námitce obviněných týkající se opomenutí neopomenutelných důkazů, tedy že odvolací soud nezajistil zápis o zasedání představenstva ze dne 20. 3. 1999, ani další zápisy o jednání představenstva, Nejvyšší soud podotýká, že problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 - a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). Odvolací soud se s touto námitkou dovolatelů vypořádal s tím, že podle právního názoru senátu ve věci rozhodujícího jsou návrhy obviněných na uvedený postup nedůvodné. Argumentace nalézacího soudu v napadeném rozsudku ohledně konkrétních obviněných je jasná, naprosto zřejmá a má oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud opakovaně zdůraznil, že na celou věc je nutno nahlížet komplexně a hodnotit ji ve všech souvislostech, přičemž je nutno konfrontovat jednání obviněných R. L., Ing. J. L., Ing. I. D. a M. H. s podstatou a účelem ustanovení §30 tr. zákoníku o svolení poškozeného. Z provedeného dokazování je zřejmé, že právě tito obvinění tvořili představenstvo těch konkrétních společností uvedených v napadeném rozsudku. Na veškeré akty, které tito obvinění konali, je třeba nahlížet optikou účelu, proč v podstatě bylo obchodováno s akciemi bahamských společností Gordon, Nortton a Quantum v miliardových hodnotách, k čemu a komu tyto obchody sloužily. Příkladmo možno poukázat na bod 7. napadeného rozsudku, kdy podle stanov společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., mělo zvýšení základního jmění provést celé představenstvo společnosti, které kromě obviněných Ing. I. D. a M. H. tvořili svědci Ing. J. P., Ing. K. V. a Ing. Z. H. Tito však byli oběma obviněnými uvedeni v omyl informací o tom, že bylo složeno 680 mil. Kč, k čemuž však ve skutečnosti nikdy nedošlo. V případě jednání pod bodem 8. napadeného rozsudku představenstvo společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., tvořily shodné osoby, přičemž svědci Ing. K. V. a Ing. J. P. o nákupu akcií Gordon nic nevěděli, a Ing. Z. H. o této transakci něco věděl, nicméně o nákupu těchto akcií nebyl předem informován, zjistil to až dodatečně. Pokud se jedná o bod 9. napadeného rozsudku ve vztahu k poškozené společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., pak obvinění Ing. J. Varhaník byl v dané době členem představenstva této společnosti a v případě podpisu smlouvy o tichém společenství mezi společnostmi ICOM holding, s. r. o., a ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., uvedl, že o konání představenstva se dozvěděl 15 až 20 minut předem, žádné podrobnosti neznal, neboť ve společnosti byl pouhým zaměstnancem a neznal ani obsah předmětné smlouvy. Neměl důvodu zpochybňovat myšlenky lidí a svých nadřízených, které považoval za odborníky, a proto s touto smlouvou souhlasil. Za této situace proto odvolací soud vyhodnotil námitku obviněných, v rámci které se domáhali aplikace ustanovení §30 tr. zákoníku, a tímto svojí beztrestnosti, jako nedůvodnou (srov. str. 66-67 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010). Nejvyšší soud tak má za to, že odvolací soud vyhověl předestřené judikatuře, když dovolateli navrhované důkazy vyhodnotil jako nadbytečné, neboť provedenými důkazy bylo bez důvodných pochybností vyvráceno, že by na případ obviněných Ing. I. D. a M. H. bylo možné aplikovat ustanovení §30 tr. zákoníku.
Pokud se týká námitek dovolatelů ve vztahu k bodu 8. výroku rozsudku nalézacího soudu, kde namítají, že konečným efektem transakce byl zisk 10 milionů Kč, jedná se o jejich nesprávný výklad skutkového stavu věci. Jak bylo nalézacím soudem prokázáno, jejich jednání spočívalo ve vyvedení finančních prostředků z ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., výměnou za bezcenné akcie bahamské společnosti Gordon. Akcie, které ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., nakoupila, následně prodává 28. 1. 1998 do společnosti PTD Invest, aniž by tyto akcie byly uhrazeny. Navíc tato společnost je dne 5. 9. 1998 převedena na O. Z. Společnost ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., tak zakoupila naprosto bezcenné akcie, které dále přeprodala, aniž by jí za to bylo něco hrazeno a takovýto postup obvinění realizovali s plným vědomím tohoto, jaký důsledek budou mít tyto transakce pro ČETRANS Ústí nad Labem, a. s. V tomto je opět možné plně odkázat na závěry odvolacího soudu, který velmi podrobně vysvětlil, že ze závěrů znaleckého posudku Ing. R. Douchy, jakož i z výpisu z účtů a příkazů k úhradě společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., je patrný jiný průběh skutkového děje, kdy je třeba zdůraznit, že společnost ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., mimo projednávanou věc, tj. 14 ks akcií společnosti Gordon, nakoupila i další 4 akcie uvedené společnosti ve dnech 2. 4. a 29. 9. 1997 od společnosti ISD za celkovou částku 10.000.000,- Kč. Předmětného dne, tj. 28. 1. 1998, společnost ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., prodává nejenom 14 ks akcií společnosti Gordon získaných od společnosti PTD, s. r. o., ale i další 4 akcie společnosti Gordon získané od společnosti ISD, za 47,7 mil. Kč společnosti PTD invest, s. r. o., přičemž uvedená transakce je patrna mimo jiné i z výpisů z účtu a příkazů k úhradě. Z uvedeného tedy nevyplývá, že by tato finanční operace byla pro společnost ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., zisková tak, jak o tom ve svých opravných prostředcích hovoří oba obvinění (srov. str. 74 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010). Dovolatelé rovněž ve vztahu k bodu 8. výroku rozsudku namítali, že jejich popsané jednání nevykazuje úmysl. Jak shrnul nalézací soud, obvinění D. a H. se popsaných operací účastnili z titulu generálního ředitele a předsedy představenstva a člena představenstva, oba podepsali smlouvu, kterou nakupují bahamské akcie, ačkoliv za sebou již v souvislosti s bodem 7. výrokové části rozsudku mají s těmito bahamskými akciemi zkušenost, v důsledku které spolupracovali rovněž s obviněným R. L. a museli si tak jednoznačně být vědomi, že zdroj ze společnosti PTD rozhodně neposkytuje hodnotné zahraniční cenné papíry, nýbrž bezcenný brak v podobě akcií Nortton nebo Gordon, za který se neplatí hotovými penězi, nýbrž pouze fiktivními platbami a pokud s tímto vědomím předchozí transakce, která byla uskutečněna v prosinci 1996, s odstupem pouhého cca 1 měsíce realizují další takový obchod, kdy společnost ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., kupuje ze společnosti PTD bahamské akcie za 37,7 milionů Kč, postupují obvinění D. a H. s plným vědomím toho, že vynakládají prostředky společnosti za naprosto bezcenné akcie (srov. str. 117 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005).
K bodu 9. výroku rozsudku nalézacího soudu dovolatelé zdůraznili, že vkladem získala ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., práva tichého společníka. Podle dovolatelů byl zpochybněn znak způsobení škody na majetku jiného, navíc ohledně něho nebyla prokázána vědomost obviněných. Transakce spadající pod bod 9. výroku rozsudku je zřejmá ze znaleckého posudku Ing. Rudolfa Douchy, jehož podstatný obsah je zachycen str. 122-123 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Jak již zdůraznil nalézací soud, lze se ztotožnit se znaleckými závěry o tom, že nešlo o tiché podnikání, nýbrž o dar či půjčku a účelové převedení peněz ze společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., do společnosti ICOM holding. Zároveň je třeba ve smyslu podaných znaleckých posudků poukázat na to, že skutečně smlouva o tichém společenství je velmi stroze napsaná a neobsahuje žádné standardní zajišťovací mechanismy, pojistky apod. a velmi benevolentně ve vztahu ke společnosti ICOM holding této poskytuje značné finanční prostředky, aniž by smlouva požadovala prvních pět let podíl na zisku, přičemž tiché společenství mělo trvat celých 30 roků. Je třeba rovněž poukázat na to, že oba obvinění jednali z pozice členů představenstva a z pozice generálního a ekonomického ředitele a nelze akceptovat, že by takto extrémní podmínky smlouvy pro společnost ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., schválili, pokud by se nejednalo o společný a dohodnutý postup s obviněným R. L. Obhajoba o standardnosti celé operace obou zmíněných obviněných je plně vyvrácena (srov. str. 126 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005). Vědomost obviněných nalézací soud dovodil z jejich předchozích zkušeností, z jejich vysokých postů a schopností posoudit parametry smlouvy o tichém společenství, jakož i ze skutečnosti, že zejména obviněný Ing. D. se na základě popsaného postupu stává významným akcionářem ČETRANS Ústí nad Labem, a. s. (srov. str. 126 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005).
K bodu 11. výroku rozsudku obviněný Ing. I. D. namítl, že pokud mu půjčku poskytla společnost ICOM holding, s. r. o., nikoliv ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., nemohl přijetím této půjčky způsobit škodu ČETRANS Ústí nad Labem, a. s. Navíc ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., získala do svého majetku pohledávku za společností ICOM holding, s. r. o. Rovněž s těmito námitkami se vypořádal již nalézací soud, když uvedl, že obviněný D. svůj dluh údajně hradil v průběhu roku 1998, ale k rukám společnosti ICOM holding, od níž finanční prostředky na účet obdržel. Zcela nesporně však již finanční prostředky nebyly vráceny ze společnosti ICOM holding do společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., kterou sám Ing. D. zastupoval a která tudíž ve finále jemu samotnému finanční prostředky zapůjčila. Není tedy pravdou, že by v důsledku úhrady závazku Ing. D. nemohla společnost ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., utrpět škodu, neboť mezi oběma se nacházel mezičlánek, a to společnost ICOM holding, k jehož rukám údajně obviněný Ing. D. svůj závazek uhradil. Nalézací soud důvodně odmítl i argumentaci obhajoby obviněného Ing. D. o tom, že pakliže splatil svůj dluh k rukám společnosti ICOM holding, nemohl způsobit škodu společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s. Je totiž třeba vyzdvihnout roli obviněného Ing. D., který příslušnou smlouvu s ICOM holding uzavřel za společnost ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., jako generální ředitel a předseda představenstva, přičemž nelze vzhledem zejména k časovým souvislostem akceptovat obhajobu obviněného o tom, že smlouva o posilování podílu ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., na trhu silniční dopravy a jeho osobní půjčka jako fyzické osobě spolu nemají jakoukoliv souvislost. Ze samotné konstrukce smlouvy i z výpisů z účtů společnosti ICOM holding i účtů samotného obviněného Ing. D. vyplývá, že bezprostředně poté, co peníze na základě smlouvy ze dne 5. 9. 1997 byly poukázány z účtu společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., na účet společnosti ICOM holding (ve třech splátkách), okamžitě v řádu několika dnů byly odesílány na účet samotného obviněného Ing. D. (rovněž ve třech zcela stejných platbách). Je tedy zcela zjevné, že tyto platby nemohly a neměly být adresovány na základě uzavřené smlouvy pro činnost společnosti ICOM holding ve prospěch společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., nýbrž že byly cíleně směřovány k tomuto mezičlánku v podobě ICOM holding, aby mohly být okamžitě poskytnuty obviněnému. Za velmi problematický důkaz pak soud považuje doklad předložený obviněným D. při posledním hlavním líčení o tom, že již v průběhu roku 1998 měl v hotovosti uhradit společnosti ICOM holding částku 5.000.000,- Kč jako svůj závazek z půjčky, která mu byla poskytnuta. Soudu především nebylo známo, proč obhajoba nepředkládá takový listinný důkaz, ačkoli ve věci je v hlavním líčení jednáno více než rok (kdy po celou dobu má údajně obhájkyně doklad u sebe), vyjádření obviněného a jeho obhájkyně o původu a době nalezení takového dokladu jsou značně rozporná (podle obviněného jej tento nalezl teprve v posledních 3 měsících). Přes tento doklad je třeba poukázat na znalecké závěry a zkoumání účetnictví společnosti ICOM holding, kdy znalecký ústav FinAudit, s. r. o., naopak nedohledal v tomto účetnictví, že by obviněný D. svůj závazek uhradil, ICOM holding navíc eviduje pohledávku za Ing. D. jako pohledávku z obchodu s cennými papíry, což je v evidentním rozporu s realitou a se smluvním vztahem mezi ICOM holding a Ing. D., pakliže nějaký vůbec kdy byl oficiálně založen. V případě takto rozporných skutečností pak soud ovšem vyšel ze skutkové verze pro obviněného nejpříznivější, tj. že skutečně svůj dluh 5.000.000,- Kč k rukám ICOM holding uhradil. Ani tato skutečnost sama o sobě však nemůže znamenat ztrátu trestní odpovědnosti ve světle použité právní kvalifikace. I v tomto případě se ve finále plnění pohledávky společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., nedostává, neboť ICOM holding 5.000.000,-Kč neuhradil a v září 1998 je přepsán na Bělorusa O. Z., což definitivně maří jakékoliv vyhlídky společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., na úhradu její pohledávky. Navíc je třeba poukázat na skutečnost, že kromě toho, že peníze ihned z účtu společnosti ICOM holding putovaly k obviněnému Ing. D., nebyl zjištěn ani náznak toho, že by kdy společnost ICOM holding prováděla ve prospěch společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., činnost popsanou ve smlouvě ze dne 5. 9. 1997, naopak byla následně podána žaloba na společnost ICOM holding, neboť smlouvu žádným způsobem nenaplnila ani nezdokladovala účelné užití zálohy ve výši 5.000.000,- Kč. Nalézací soud se tedy ztotožnil i se závěry znaleckého posudku o tom, že se jednalo o zcela účelovou operaci (srov. str. 131-133 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005).
Konečně pokud se týká souhrnných námitek dovolatelů k bodům 8., 9. a 11. výroku rozsudku, ani v těchto případech se nejedná o situaci, na niž by již nebylo soudy nižších stupňů reagováno a obhajoba dovolatelů přesvědčivě vyvrácena. V rámci vypořádání se s námitkami uplatněnými k bodu 8. výroku rozsudku odvolací soud poznamenal, že závěr obviněných o tom, že uvedeným skutkem byly vyvedeny z majetku společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., cenné papíry, tedy nikoliv věc, nemá oporu v provedeném dokazování, kdy je možno odkázat na str. 117 rozsudku nalézacího soudu, na které nalézací soud dospívá ke správnému závěru, že v daném případě došlo k vyvedení finančních prostředků společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., bezhotovostním způsobem, a to převodem z účtu této společnosti na účet společnosti PTD, s. r. o. (srov. str. 74 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010). U bodu 13. odvolací soud zdůraznil, že jelikož se skutkově věc odehrála až po 1. 1. 1998, je nutno na předmětné cenné papíry nahlížet jako na věc, a je tedy možno neoprávněné přisvojení těchto cenných papírů kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry. Ostatně tato problematika je řešena nalézacím soudem na str. 154-155 rozsudku (v podrobnostech srov. str. 85 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010). Pokud dále namítli, že jejich jednáním společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., nevznikla škoda či ekonomická ztráta a z toho dovozují, že tedy nemohli porušit povinnost náležité péče o obhospodařovaný majetek, pak rovněž i ve vztahu k této námitce je možno odkázat na str. 117, 118 rozsudku nalézacího soudu, kde nalézací soud formuloval správný závěr, že oba obvinění jako statutární zástupci společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., s plným vědomím nevýhodnosti transakce zakoupili bezcenné akcie společnosti Gordon za 37,7 mil. Kč, k čemuž jim dopomohli R. L. a JUDr. P. J. (srov. str. 74 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010). K subjektivní stránce odvolací soud zaznamenal, že při úvahách o zavinění jako obligatorním znaku subjektivní stránky trestného činu nebylo shledáno v úvahách a následných závěrech nalézacího soudu pochybení, kdy ten ve vztahu k jednotlivým obviněným s oporou skutkového stavu věci, popisu jejich jednání a po vyhodnocení okolností případu dovodil, že obvinění v předmětných bodech jednali v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. mimo bodu 11. napadeného rozsudku, kde v případě obviněných R. L. a Ing. I. D. dovodil zavinění toliko v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. s tím, že jeho argumentace pak nepostrádá svoji logiku a odvolací soud se tak s tímto jeho závěrem ztotožnil (srov. str. 83 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010). Odvolací soud se rovněž zabýval těmi námitkami obviněných, v nichž uvedli, že subjekty povinností stanovených v §73 a §74 tehdy platného zákoníku práce jsou zaměstnanci, těmito však nebyli, nýbrž byli členy statutárního orgánu společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s. Jako členové představenstva měli podle §194 odst. 5 obchodního zákoníku účinného v dané době povinnost vykonávat svou působnost s náležitou péčí. Dispozice s majetkem popsané pod body 8., 9. a 11. napadeného rozsudku vykonávali jako členové statutárního orgánu společnosti, nikoliv jako dispozice se svěřeným majetkem, jak nesprávně uvádí nalézací soud, nýbrž s cizím majetkem, který obhospodařovali. K uvedenému odvolací soud zapsal následující. Jako relevantní bylo shledáno jejich tvrzení, že v době předmětných jednání popsaných pod body 8., 9. a 11. napadeného rozsudku měli podle tehdy platného a účinného obchodního zákoníku v ustanovení §194 odst. 5 povinnost vykonávat svou působnost s náležitou péčí a nikoliv s péčí řádného hospodáře, tak jak je uvedeno v příslušných větách pod uvedenými body. Uvedené má odvolací soud toliko za formulační nedostatek, neboť nijak nezpochybňuje obsah předmětné povinnosti, která byla obviněným uložena. V tomto směru je možno poukázat na stanovy akciové společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s. (č. l. 3783 a násl.), kdy v §33 citovaných stanov je uvedeno, že členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s náležitou péčí… V §32 těchto jsou vymezeny působnosti představenstva v odstavci 1 písm. f) a g) vykonávat jménem společnosti zaměstnavatelská práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních předpisů, a dále vykonávat práva a povinnosti stanovené právními předpisy vedoucímu organizace. V této souvislosti nutno akcentovat, že obviněný Ing. I. D. kromě toho, že byl předsedou představenstva této společnosti, byl také generálním ředitelem této společnosti a obviněný M. H. kromě toho, že byl členem představenstva této společnosti, byl i jejím finančním ředitelem. Zákonný znak trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že pachatel poruší podle zákona mu uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, lze naplnit i porušením povinností obsažených v ustanovení §73 odst. 1 písm. d) a §74 písm. g) zák. č. 65/1965, zákoník práce v příslušném znění, přičemž tuto obecnou povinnost zaměstnance, i vedoucího zaměstnance, při ochraně majetku zaměstnavatele a hospodaření s ním je vždy třeba posuzovat na základě jeho postavení. Jestliže je pachatel povinen a oprávněn pečovat o určitý majetek zaměstnavatele a nakládat se svěřenými hodnotami (např. uzavírat obchodní smlouvy – což se v tomto případě dělo), pak se jeho povinnost podle §73 odst. 1 písm. d), event. §74 písm. g) zák. č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stává konkrétní povinností, jejíž porušení zakládá výše uvedený zákonný znak trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 15 Tdo 1316/2006, publikované pod č. 25/2008 Sb. rozh. tr.). Jelikož hlavním úkolem ředitele akciové společnosti je společnost řídit, postačí porušení jen obecně vymezené povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Uvedené plně dopadá na postavení obviněných Ing. I. D. a M. H. ve společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., a na jejich jednání v dané době (srov. str. 84 - 85 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010).
Nejvyššímu soudu bylo dne 15. 3. 2013 doručeno doplnění podání ze dne 24. 10. 2011, datované 14. 3. 2013, sepsané obviněným Ing. I. D. Jmenovaný dovolatel ke svému doplnění podání přiložil znalecký posudek Ing. Renaty Janečkové, nazvaný „Znalecký posudek ČETRANS Ústí nad Labem a Ing. I. D. – T 3/2005“. Nejvyšší soud si prostudoval jak obsah dovolatelova podání, tak i předložený znalecký posudek, přičemž především je třeba konstatovat, že rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání, která však již v předmětné věci uplynula (srov. §265f odst. 2 tr. ř.). I když lze připustit, že po uplynutí této lhůty lze dovolání v některých směrech doplnit, avšak jen v rámci původního dovolání, je v posuzovaném případě zřejmé, že se v případě předloženého znaleckého posudku jedná o rozšiřování skutkových zjištění, které však již byly plně zajištěny nalézacím soudem. Navíc však vývody tohoto znaleckého posudku nemohou na uvedených správných závěrech obou nižších soudů podle názoru Nejvyššího soudu ničeho změnit, zvláště když jsou převážně velmi neurčité (srov. i předpoklady a omezující podmínky – výrok znalce na str. 5 znaleckého posudku) a v některých směrech zřejmě účelové (srov. např. odpovědi na otázky č. 6 a 7), kde hodnotí jen některé skutečnosti, aniž by se zabývala komplexně celou povahou transakce. Znalkyně se rovněž zabývá tím, co mohl či nemohl obviněný Ing. I. D. vědět, což jistě není otázka znalecká, ale otázka hodnocení důkazů. V tomto směru dokonce znalkyně klade otázky, jako např. při odpovědi na otázku č. 5 (srov. str. 11 posudku, kde konstatuje porušení pravidel platebního styku s otázkou, zda si to účastníci uvědomují). V některých otázkách jsou znalkyni předkládané skutečnosti, které jsou v rozporu se zjištěními obou soudu (srov. otázku č. 3 na str. 8 posudku). Na jiném místě znalkyně hodnotí položení otázek Policií jako „sugestivní“, což také není jistě otázka znalecká. Z celého znaleckého posudku vyplývá, že znalkyně se zcela zjevně snaží obviněného z trestné činnosti vyvinit, když např. v odpovědi na otázku č. 1, kde konstatuje určité důkazy, zejména svědecké výpovědi s tím, že se o Ing. D. nezmiňují, aby ovšem závěrem kostatovala již bez bližšího zhodnocení, že je pravdou, že na zatímním listu se nachází podpis Ing. D. (srov. str. 6 znaleckého posudku). Zcela jasně toto vyplývá z odpovědi na otázku č. 9 „Předně je nutno konstatovat, že v roce 2012, tj. více než 15 let od okamžiku, kdy se jednotlivé události staly a dospěly k nějakému stavu (popsanému v trestním spise množstvím výpovědí a posudků), není možné zpětně hodnotit, jakými informacemi disponovaly jednotlivé zúčastněné osoby a jmenovitě Ing. I. D.“ Takový závěr je věcí soudu a nikoli znalce z oboru ekonomika - tržní ocenění podniků, a podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně svědčí o snaze vyvinit bez jakéhokoli konkrétního znaleckého závěru (pouze obecným konstatováním) obviněného Ing. I. D. Podobně je tomu u odpovědi na otázku č. 2, kde znalkyně hodnotí činnost soudu, přičemž poukazuje na některé nepřesnosti z hlediska příjmových a výdajových dokladů (srov. str. 7 a 8 posudku). K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že nelze jednotlivé části operací vytrhávat ze souvislostí a hodnotit je odděleně, jak činí v tomto dodatečně předloženém znaleckém posudku jmenovaná znalkyně, nýbrž naopak je třeba tyto skutečnosti hodnotit komplexně z hlediska smyslu a konečného dopadu správně oběma nižšími soudy zhodnocených operací a rovněž i celkové účasti a podílu obviněného Ing. I. D. na nich. Z těchto důvodů je znalecký posudek znalkyně Ing. Renaty Janečkové pro posouzení věci z hlediska Nejvyššího soudu nepoužitelný.
Obviněný JUDr. P. J. ve svém mimořádném opravném prostředku, který si také podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, zejména namítal absenci subjektivní stránky. Pokud se týká bodu 1. výroku rozsudku nalézacího soudu, dokumenty byly uzavírány vždy na základě rozhodnutí R. L. V předmětné době neexistoval žádný způsob a ani možnost jak zjistit, že kupované akcie nemají žádnou tržní hodnotu a že závěry učiněné ve znaleckých posudcích jsou nesprávné. V případě bodu 8. výroku rozsudku byla negována zásada in dubio pro reo, neboť obviněný nemohl následek souhrnné operace předpokládat, ani s ním být srozuměn.
V případě bodu 1. výroku rozsudku nalézací soud na základě provedených důkazů zcela vyvrátil nevědomost obviněného JUDr. P. J., pokud uvedl, že nelze tvrdit, že by si obvinění R. L. a JUDr. P. J. nebyli vědomi podstaty celé transakce, neboť smlouvy o půjčkách byly konstruovány tak, že bezprostředně poté, co peníze obdržela společnost PTD Invest, putovaly okamžitě obratem do společnosti ICOM holding. Stejně tak obvinění R. L. a JUDr. P. J. za ICOM holding a PTD Invest provedli obchod s bezcennými cennými papíry akciemi společnosti Gordon za cca 8 milionů Kč, který posloužil ke vzájemnému započtení, což zcela zmařilo uspokojení společnosti SLADOVNA ZÁBŘEH, a to s přihlédnutím k osudu společnosti PTD Invest. Nalézací soud tedy uzavřel, že hlavním konstruktérem tohoto postupu byl obviněný R. L., neboť tento figuruje jako statutární orgán jednak poškozené společnosti SLADOVNA ZÁBŘEH a jednak finální společnosti ICOM holding, v níž finanční prostředky nakonec skončily. Oproti tomu obviněný JUDr. P. J. figuruje jako statutární orgán společnosti PTD Invest, prostřednictvím které finanční prostředky protekly, a z těchto důvodů jeho obhajobu o tom, že pouze plnil příkazy obviněného R. L. a neznal podstatu celé transakce, nelze v tomto případě akceptovat. Obviněný je osobou svéprávnou, navíc právně vzdělanou a tedy mu, více než komukoliv jinému, musí být zřejmé, že nemohl být nikým nucen vykonávat funkci jednatele v obchodní společnosti a jako takový nemohl být nikým donucován podepisovat smlouvy, které založily okamžité přečerpání peněz, přičemž si musel být z povahy věci i vědom (byť mohl postupovat z pokynů R. L.), že se příslušné finanční prostředky vyvádí ze SLADOVEN ZÁBŘEH zcela jinam. Zároveň si obviněný JUDr. P. J. musel být zcela evidentně vědom parametrů společnosti PTD Invest, která podle znaleckých zkoumání nevyvíjela žádnou jinou smysluplnou podnikatelskou činnost, neměla jakýkoliv majetek na pokrytí svých závazků, když byla zapsána krátce před spácháním trestné činnosti do obchodního rejstříku 21. 4. 1994 s minimálním základním jměním ve výši 100.000,- Kč. Stejně tak je zcela zřejmé, že závazek společnosti PTD Invest trval vůči SLADOVNÁM ZÁBŘEH, až byla opět za plnohodnotné účasti obviněného JUDr. J. společnost PTD Invest dne 5. 9. 1998 převedena na nového jednatele O. Z. (srov. str. 60 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005). K bodu 8. výroku rozsudku nalézací soud správně dovodil, že kromě ostatních obviněných, to byl také obviněný JUDr. P. J., kdo vyvedl finanční prostředky ze společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., ve výši 37.700.000,- Kč, a to prostřednictvím nákupu bezcenných akcií společnosti Gordon, přičemž tento obchod nejen on, ale i ostatní obvinění realizovali s plným vědomím bezcennosti těchto akcií a s plným vědomím a úmyslem vylákat tyto finanční prostředky z poškozené firmy ČETRANS Ústí nad Labem, a. s. I v tomto bodě platí, že obviněný JUDr. P. J. byl osobou svéprávnou, nemanipulovanou, právně vzdělanou, která nebyla k ničemu donucována a jednatelské úkony, stejně jako úkony směřující ke svědkovi T., byly projevem jeho svobodné vůle zakládající trestní odpovědnost (srov. str. 116 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005). Odvolací soud se potom se závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil (srov. str. 68 a str. 73 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010).
Existenci zavinění obviněného JUDr. P. J. tak lze dovodit nejen z charakteru a způsobu jeho počínání jako pachatele, který je vyjádřen v popisu skutku, ale i z ostatních rozhodných skutkových okolností, jak je vyjádřil nalézací soud na stranách 60 a 116 odůvodnění svého rozsudku ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005 (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1652/2008). Závěr o zavinění obviněného JUDr. P. J., ačkoliv je závěrem právním, se zakládá na dostatečných skutkových zjištěních nalézacího soudu vyplývajících z provedeného dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 6 Tdo 352/2002). S dovolatelem nelze souhlasit ani v tom, že byla negována zásada in dubio pro reo, když obviněný naopak mohl předpokládat konečný následek souhrnné operace, neboť bylo prokázáno, že v případě bodu 8. výroku rozsudku věděl o bezcennosti obchodovaných akcií. Konečně nelze ani souhlasit s tím, že by jeho úmysl nezahrnoval všechny skutečnosti týkající se činnosti hlavního pachatele, když obviněný JUDr. P. J. stál u původního obchodu, kdy společnost PTD prodává akcie Gordon do společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., a v jeho závěru potom odkupuje tyto bezcenné akcie do společnosti PTD Invest, aniž má vážný úmysl za tyto akcie zaplatit (srov. str. 116 - 117 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005).
Obviněný R. L. uplatnil dovolání jak proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, tak i proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005. Ve svém prvně uvedeném dovolání, poznamenal, že pokud jde o bod 4. c) výroku rozsudku nalézacího soudu, je zde jako poškozená společnost uvedena „Zemědělské stavby, a. s., se sídlem Jihlava, Brněnská 65, IČ: 494550140“, avšak prostou lustrací údajů zapsaných v obchodním rejstříku lze zjistit, že takováto právnická osoba neexistuje a nikdy neexistovala. Pod uvedeným IČ byla v obchodním rejstříku zapsána ICOM stavební, a. s. Tato společnost však nikdy neuzavřela v bodě 4. c) rozsudku popsanou smlouvu o prodeji cenných papírů se společností Trans Capital, a. s. Pokud byla soudem v tomto případě myšlena jako poškozená společnost Zemědělské stavby Jihlava, a. s., se sídlem Jihlava, Vrchlického 57, IČ: 49969137, potom skutek popsaný v bodě 4. c) je totožný se skutkem popsaným v bodě I. B. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, kterým byl již dovolatel pravomocně odsouzen. Dovolatel tedy byl za stejný skutek odsouzen dvakrát, neboť mu byl uložen souhrnný trest zahrnující i trest z rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 46 T 8/99. Je zde tedy překážka věci pravomocně rozhodnuté a nepřípustné uložení dvojího trestu za stejný skutek. Shodnou námitku uplatnil rovněž obviněný Ing. J. L., který dovoláním napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 67/2011, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 3/2005.
Nalézací soud ve svém rozsudku ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, uvedl, že bod 4. výroku rozsudku byl doplněn o písm. c), které obsahuje skutek, který nebyl předmětem obžaloby v této trestní věci. Jeho použití pak vyplývá z odsouzení obviněných R. L. a Ing. J. L. ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 8/99. Rozsudkem v této trestní věci ze dne 20. 7. 2007 byli obvinění R. L. a Ing. J. L. uznáni vinnými pod bodem I/A 1-11 trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. Pod bodem I/B pak byli oba obvinění uznáni vinnými pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 k §255 odst. 2 písm. b) tr. zák. Obviněnému R. L. byl za tuto trestnou činnost, jakož i za sbíhající se trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 52 T 6/2001, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 roků se zařazením do věznice s ostrahou, dále peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč a trest zákazu činnosti – výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 8 roků, to vše při zrušení výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 52 T 6/2001, jakož i všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí. Obviněnému Ing. J. L. byl uložen trest odnětí svobody v trvání 5 roků se zařazením do věznice s ostrahou, peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč a trest zákazu činnosti v trvání 5 roků. Jak tedy vyplývá ze shora popsaného odsouzení ve věci Krajského soudu v Brně, sp. zn. 46 T 8/99, pod bodem I/B byli obvinění R. L. a J. L. uznáni vinnými zcela obsahově totožnou trestnou činností vztahující se k poškozenému subjektu Zemědělské stavby, a. s., jako byla projednána a popsána v této trestní věci pod sp. zn. 52 T 3/2005 pod body 4. a), b), týkající se poškozených Českomoravské sladovny, a. s., a ICOM stavební, a. s. I v tomto případě se totiž jedná o plánovaný, avšak k následku nedovedený případ odprodeje buď zcela bezcenných bahamských akcií nebo akcií tuzemských společností, které však byly značně předražené. S přihlédnutím ke všem časovým souvislostem a s přihlédnutím k datům sdělení obvinění za jednotlivé skutky ve smyslu ustanovení §12 odst. 11 tr. ř., dospěl nalézací soud k závěru, že se jedná v případě bodu 4. a), b) výrokové části tohoto rozsudku a v případě bodu I/B rozsudku Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 8/99 o pokračování v trestném činu ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zák., neboť se jedná prokazatelně o trestnou činnost obsahově naprosto totožnou spadající do stejného období října až prosince 1995, kdy jednotlivé dílčí útoky jsou vedeny jednotným záměrem a naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou provedeny stejným způsobem i ve stejném časovém období. Za těchto okolností potom nalézací soud postupoval podle §37a tr. zák. a v úvodu výrokové části svého rozsudku vyslovil zrušení výroku o vině pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 2 písm. b) tr. zák. pod bodem I/B z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, jakož i zrušení všech dalších na tento výrok navazujících rozhodnutí, přičemž nově bylo právě pod bodem 3., 4. a), b), c) rozhodnuto o kompletní této pokračující trestné činnosti, tj. i se zakomponovaným bodem I/B z rozsudku pod sp. zn. 46 T 8/99 do trestné činnosti, která je projednávaná v předmětné trestní věci 52 T 3/2005 (srov. str. 79 - 80 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005).
Odvolací soud doplnil, že jednání pod bodem 4. c) napadeného rozsudku nalézacího soudu představuje část rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, kdy z důvodu ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu byl z citovaného rozsudku zrušen výrok o vině pod bodem I/B a celý výrok o trestu, jak to vyplývá z první strany napadeného rozsudku, tj. rozsudku pod sp. zn. 52 T 3/2005. V rámci nového rozhodnutí je soud vázán skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku, který již předtím nabyl právní moci. Proto jakékoli zásahy do tohoto nejsou možné. Nicméně námitce obviněného je nutno přiznat jistou relevanci, neboť označení subjektu Zemědělské stavby, a. s., identifikovaného dále příslušným IČ není úplně shodné se subjektem v rámci výroku o vině z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, v bodě I/B, což vyplývá z komparace jednotlivých společností uvedených pod bodem I/A tohoto rozsudku. Sídlo společnosti a IČ, které v napadeném rozsudku přiřadil nalézací soud společnosti Zemědělské stavby, a. s., náleží tehdejší společnosti ICOM stavební, a. s. Tato zřejmá nesprávnost v označení subjektu s ohledem však na kontext celé věci, podle názoru odvolacího soudu, není natolik závažná, aby zpochybnila správnost závěrů nalézacího soudu o vině obviněného v bodě 4. b), c) napadeného rozsudku nalézacího soudu (srov. str. 20 - 21 rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 67/2011).
Nejvyšší soud také porovnal znění skutkové věty z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, kde se v bodě I/A hovoří o společnosti ICOM stavební, a. s., se sídlem Jihlava, Brněnská 64, IČ: 49450140 (dále jen ICOM stavební), a společnosti Zemědělské stavby, a. s., se sídlem Jihlava, Jiráskova 11, IČ: 49969137 (dále jen Zemědělské stavby), a v bodě I/B se hovoří o totožných Zemědělských stavbách, tedy o Zemědělských stavbách s IČ 49969137, spolu se zněním výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, z nějž je zřejmé, že podle §37a tr. zák. byl zrušen z výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, výrok o vině pod bodem I/B, kterým byli obvinění R. L. a Ing. J. L. nově uznáni vinnými pod bodem 4. c) rozsudku ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, kde došlo k zřejmé písařské chybě spočívající se zaměněním IČ Zemědělské stavby a ICOM stavební, kterou je třeba odstranit postupem podle §131 tr. ř. Jelikož je zde logická provázanost a následnost jednotlivých rozsudků, nevznikají pochybnosti o tom, že nedošlo k záměně zmíněných subjektů ICOM stavební a Zemědělské stavby, stejně tak není možné s ohledem na uvedené skutečnosti případu souhlasit s dovolatelem v tom, že by byl dvakrát odsouzen za stejný skutek a že je zde překážka věci pravomocně rozhodnuté a že došlo k nepřípustnému uložení dvojího trestu za stejný skutek, neboť uvedený postup byl zcela v souladu s ustanovením §37a tr. zák.
Obvinění R. L. a M. M. (dříve I. L.) uplatnili ve svých dovoláních podaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005 (pozn. v případě obviněného R. L. se jedná o jeho druhé dovolání), námitku spočívající v tom, že existují nesrovnalosti mezi č. l. 6947 a 6948, kde v překladu z angličtiny došlo k záměně funkcí jmenovaných dovolatelů, navíc tyto překlady měly být opatřeny neprocesním způsobem. Nalézací soud poznamenal, že ze zřizovacích dokladů nacházejících se na č. l. 6945 a násl. spisu vyplývá, že společnost ICOM International byla založena dne 13. 9. 1995, přičemž dne 25. 1. 1996 byla přejmenována na MAXWELL CONSULTING INC. Prezidentem a jediným ředitelem této společnosti byl obviněný R. L., tajemníkem společnosti pak obviněný I. L. Do spisu byla založena i zakladatelská smlouva této firmy, jejíž základní kapitál činí podle právní úpravy státu Bahamy minimálních 5.000 USD. Poměrně zásadní je zjištění, že společnost byla z bahamského firemního rejstříku vymazána ke dni 31. 12. 1998 (viz zpráva na č. l. 3684), a to pro neplacení registračních poplatků ve zcela minimální výši, ačkoliv měla distribuovat bahamské akcie v miliardových hodnotách (srov. str. 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005). K tomu se dále na str. 36 rozsudku nalézacího soudu uvádí, že M. M., ještě pod jménem I. L., jednoznačně figuruje v celé záležitosti, u samotného úvodu trestné činnosti, kdy se osobně podílí na počátku emise tzv. bahamských akcií. Jeho jméno a podpis, který byl identifikován i písmoznaleckým posouzením, se objevuje na těchto potvrzeních o vlastnictví akcií Gordon a obviněný I. L. figuruje jako tajemník společnosti MAXWELL CONSULTING INC., v níž byl prezidentem spoluobviněný a bratr R. L.. Odvolací soud poté závěry nalézacího soudu zcela potvrdil (srov. str. 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011). Trestná činnost jednotlivých obviněných tak byla nalézacím soudem na základě ve věci provedených důkazů podrobně zmapována a na jeho závěrech nemůže ničeho změnit skutečnost, že v překladech došlo k záměně funkcí obviněných R. L. a M. M., dříve I. L.. Navíc např. v překladu na č. l. 1268 spisu se opět uvádí, že I. L. byl tajemníkem a R. L. presidentem MAXWELL CONSULTING INC. Nejvyšší soud nemá za nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, jak jej popsala PhDr. J. P., když uvedla, že počítačový expert si vzal z jejího počítače ze složky „soud“ co potřeboval (srov. č. l. 9258 spisu). Na otázku, zda by mohla popsat okolnosti, za kterých Policie České republiky zajistila její počítač, odpověděla, že jí bylo argumentováno paragrafem, podle kterého mohla policie takto postupovat. Ten paragraf, který jí byl předložen, byl v celku postaven jasně, takže k tomu nakonec přistoupila. Policie měla paragraf, který jim umožňoval zabavit věc pro účely trestního řízení. Její ohrazení vůbec nebrali v úvahu, nevěděla, jak se má bránit (srov. č. l. 9259 spisu). Kromě toho je správnost policejního postupu Nejvyšším soudem dovozována z příkazu k odnětí věci (č. l. 1185 spisu) a z protokolu o odnětí věci, podle nějž PhDr. J. P. odmítla dobrovolně vydat jakékoliv doklady spojené s tlumočnickou činností, a proto bylo postupováno podle §79 tr. ř. (srov. č. l. 1187 spisu). Archivaci dat z počítače tlumočnice provedl Ing. J. K. (srov. č. l. 1202 spisu).
Pakliže obvinění namítají otázku poškozeného v bodě 14. výroku rozsudku, kdy podle nich zde není třetí osoba, která by utrpěla újmu, potom je Nejvyšší soud plně odkazuje na popis skutku ve výroku o vině, ve kterém je uvedena škoda ve výši 390.482.604,- Kč, která vznikla poškozené společnosti ICOM reality, a. s., a odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005, a to na stranách 27-41 tohoto rozsudku.
Obviněný R. L. nadto podotknul, že nemohl podepsat smlouvu uváděnou v bodě 13. výroku rozsudku, neboť se v té době nacházel ve vazbě v Německu. Na to již reagoval nalézací soud uvedením, že je sice pravdou, že neuzavřel svým jménem a nespolupodepsal smlouvu ze dne 4. 6. 1998 mezi ICOM reality a K. K., ačkoliv tento obviněný figuroval jako předseda představenstva ICOM reality (tuto smlouvu podepsali F. Z., jako člen představenstva a Z. K., jako místopředseda představenstva – v tomto směru byla upravena i skutková věta výrokové části rozsudku oproti podané obžalobě), avšak je třeba důrazně poukázat na skutečnost, že obviněný R. L. je již podepsán na smlouvě o den starší ze dne 3. 6. 1998, kterou ICOM holding, jejímž je jednatelem, prodal společnosti ICOM reality ty stejné akcie společnosti ICOM transport, jako dne následujícího byly společností ICOM reality prodány K. K. Je tedy zjevné, že obviněný se v příslušném období musel těchto stěžejních úkonů účastnit, navíc pokud dne 30. 3. 1998 provádí onen manipulační převod v podobě prodeje cenných papírů za 0,10 Kč u 10 akciových společností J. M., činí tak výlučně na základě plné moci, kterou mu za společnost ICOM holding udělil opět právě obviněný R. L. (srov. str. 153 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005).
Podle názoru obviněného M. M. nalézací soud nikdy nezkoumal, zda JUDr. Z. K. podepsal listinu, kterou nalézací soud zmiňuje v bodě 7. původního rozsudku ze dne 9. 4. 2009. Nalézací soud však v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že I. L. teprve u posledního hlavního líčení před vynesením rozsudku ze dne 9. 4. 2009 předkládá údajnou listinu z června 2003 o ukončení výkonu akcionářských práv, a to dokonce vůči společnosti se sídlem na britských Panenských ostrovech, kterou zastupuje JUDr. K. Jednak soud má výrazné pochybnosti o pravosti a legitimnosti této listiny, jelikož trestní řízení je už vedeno poměrně dlouhou dobu několika roků a teprve při posledním hlavním líčení je schopen obviněný předložit takovouto listinu. Navíc z této listiny vůbec nevyplývá, kdo skutečně by měl být vlastníkem předmětných akcií a jaká je spojitost tohoto vlastníka s cizozemskou společností, sídlící na britských Panenských ostrovech, když obviněný operuje exotickou a nečitelnou společností. Tento dokument je navíc podepsán JUDr. K., kterého soud hodnotí jako osobu značně nevěrohodnou a de facto spolupracující s obviněnými, což vyplývá zejména z okolností spáchání skutku popsaného pod bodem 7. výrokové části rozsudku ze dne 9. 4. 2009, kdy tento advokát byl schopen svým podpisem stvrdit převzetí zcela fiktivní částky 680 milionů Kč za společnost PTD, přičemž tyto prostředky nikdy fyzicky složeny P. V. nebyly. Pokus obhajoby deklarovat touto listinou, že obviněný I. L. ukončil výkon akcionářských práv a akcie vrátil, tedy soud považuje pouze za účelovou obhajobu, která má legalizovat a zvěrohodnit samotný akt uzavření smlouvy o výkonu akcionářských práv a eliminovat obžalobou tvrzenou skutečnost, že obviněný I. L. fakticky za 0,10 Kč velmi hodnotné akcie společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., a ICOM stavební již v roce 1998 nakoupil. Opakovaně soud poukázal na zcela zásadní odsuzující rozhodnutí pod bodem 7. výrokové části rozsudku ze dne 9. 4. 2009, kde sehrál JUDr. K. zcela zásadní roli. Soud nemá nejmenšího důvodu, aby uvedenou osobu jakkoliv rehabilitoval a aby v těchto skutkově oddělených případech, leč stále v uvedených souvislostech, ji považoval za osobu věrohodnou. Nelze rovněž přehlédnout skutečnost, že původně kupující a následně prodávající subjekt City Invest Inc., který zastupuje JUDr. Z. K. je co do obchodního jména téměř totožná se společností City Invest CZ, s. r. o., v níž na postu jednatele figuruje právě obviněný R. L. v období od 1. 10. 1998 do 11. 6. 2005 a následně od 4. 8. 2000 je jednatelem této společnosti právě obviněný I. L., nyní M. M. Jinými slovy nevěrohodnost těchto listinných dokladů dovozuje soud mimo jiné též z toho, že předmětné akcie měly být údajně prodány společnosti City Invest Inc., kterou zastupuje JUDr. K, který byl de facto usvědčen ze spolupráce s obviněnými, zejména pokud jde o bod 7. výrokové části rozsudku ze dne 9. 4. 2009, a následně má tato osoba smlouvou, kterou podepsala, dokladovat obviněným to, že akcie byly prodány poslednímu majiteli - společnosti Hallett Corporation se sídlem na Seychelách (srov. str. 33-34 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005). Ve světle této argumentace jsou shora popsané námitky dovolatele nedůvodné.
Co se týká námitky R. L., že nebyla zachována totožnost skutku v bodě 13. výroku rozsudku nalézacího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v tomto případě se nejedná o námitku hmotně právního charakteru, nýbrž o námitku procesního charakteru, neboť tento institut je upraven v §220 tr. ř., a takovouto námitku nelze v rámci dovolání úspěšně uplatnit pod žádným taxativně stanoveným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. Přesto však pro úplnost dodává, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu – zájmu), nikoli určitý typ následku [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94, publikovaný pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.]. Totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení (dříve i vznesení) obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby musí být plná shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94]. Dále je třeba zdůraznit, že z ustanovení §220 odst. 1, 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 7 Tz 179/99). Proto je namístě uvést, že totožnost skutku zůstala v posuzovaném případě zachována, když od počátku trestního řízení bylo obviněnému kladeno za vinu, že F. Z. a Z. K. jako zástupci společnosti ICOM reality, a. s., uzavřeli dne 4. 6. 1998 s obžalovanou K. K. Smlouvu o úplatném převodu cenných papírů, a to 108.030 kusů akcií společnosti ICOM transport, a. s., celkem za kupní cenu 4.665.815,70 Kč, ačkoliv skutečná hodnota jedné akcie činila 644,- Kč, čímž obžalovaná K. K. získala ve společnosti ICOM transport, a. s., rozhodující vliv, a čímž způsobili společnosti ICOM reality, a. s., škodu ve výši 64.905.504,30 Kč. Nejvyšší soud k tomu dodává, že sdělení obvinění ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. ČVS: KVV-796/20-98, které obsahuje skutek později uvedený pod bodem 13. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005, je založeno na č. l. 10 až 11 spisu; obžaloba viz č. l. 8786 a násl., zejména bod 13. na č. l. 8799 spisu).
Pokud bylo v dovoláních obviněných namítáno, že obviněný R. L. svým jednáním uvedeným v napadených rozsudcích způsobil škodu sám sobě, neboť Z. K. a R. L. jako jediní dva společníci společnosti ICOM Holding vlastnili každý polovinu akcií IT, polovinu akcí ČETRANS a polovinu akcií IS, a proto je otázkou koho s výjimkou sebe sama by mohli poškodit, neboť zde podle názoru odvolatelů není třetí osoba, která by jeho jednáním utrpěla újmu, považuje k tomu Nejvyšší soud za potřebné poukázat na ustálenou judikaturu týkající se trestnými činy zasaženého majetku poškozených společností, zejména akciových společností nebo společností s ručením omezeným. Například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, byť se týká trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zák., což však v tomto případě není z obecného hlediska podstatné, se uvádí, že akcionáře, a to i když je stoprocentním akcionářem, nelze ztotožňovat s akciovou společností jako právnickou osobou coby poškozeným v trestním řízení, neboť jde o dva odlišné subjekty. V souvislosti s tím se zdůrazňuje, že obviněného – předsedu představenstva akciové společnosti, ale i další členy představenstva akciové společnosti lze činit odpovědným za činnost, která je v rozporu s náležitou péčí (později s péčí řádného hospodáře) ve smyslu §194 odst. 5 věta první zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a to k rozhodnému období, kdy byla páchána posuzovaná trestná činnost (dále jen „obch. zák.“), kterou lze považovat za porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho funkce předsedy představenstva akciové společnosti (č. 18/2006-II. Sb. rozh. tr.). V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že je třeba ohledně způsobení škody vycházet z obecných pravidel, podle kterých obchodní společnost jako samostatná právnická osoba má svůj vlastní majetek, odlišný od majetku svých akcionářů, a s tímto svým majetkem podniká a hospodaří (§6 obch. zák.). Definičním znakem právnických osob je totiž mimo jiné jejich majetková samostatnost, jejímž výrazem je jednak to, že mají vlastní majetek, a jednak to, že jen ve vztahu k tomuto majetku nesou samostatnou majetkovou odpovědnost v právních vztazích, do nichž vstupují. Společníci jednotlivých obchodních společností tedy nejsou podílovými spoluvlastníky (spolumajiteli) majetku obchodní společnosti, ale jejich vztah k obchodní společnosti a k jejímu majetku je vymezen souborem práv a povinností společníka. Majetková práva společníků spočívají zpravidla v podílu na přímém zisku obchodní společnosti a v možnosti převodu obchodního podílu (akcií). Za závazky kapitálových obchodních společností (akciová společnost a společnost s ručením omezeným), společníci neručí anebo ručí jen omezeně. Vzhledem k tomu společníci nemohou jednak být přímo poškozenými osobami v případech, kdy je trestná činnost páchána na úkor majetku obchodní společnosti, a jednak se sami mohou dopustit trestné činnosti ve vztahu k majetku obchodní společnosti, jejímiž jsou společníky, protože ten je pro ně majetkem cizím. To platí i přes skutečnost, že se jinak na veřejnosti běžně mluví – zejména jde-li o majoritní společníky obchodních společností – o tzv. vlastnících těchto společností. Ani ti totiž nejsou vlastníky majetku obchodní společnosti v právním smyslu. Z uvedeného je patrné, že akcionář, byť se jedná o stoprocentního akcionáře, má zcela odlišné postavení oproti této právnické osobě. Podobně je tomu i u jediného společníka společnosti s ručením omezeným (srov. §132 obch. zák.). Obchodní společnost jako samostatná právnická osoba má vlastní majetek oddělený od majetku jejích akcionářů, jímž se má na mysli ve smyslu §6 odst. 1 obch. zák. souhrn aktiv (majetkových hodnot), která patří podnikateli. U právnické osoby obchodní majetek zahrnuje veškerý majetek, bez ohledu na to, zda slouží nebo je určen k jejímu podnikání či nikoli. Podstatné je tedy v tomto případě to, že vzhledem k tomu, že majetek akcionářů a akciových společností zahrnuje jiné hodnoty (je odlišný), nelze osobu obviněného jako akcionáře ztotožnit s právnickou osobou, u níž je akcionářem, coby poškozeným. Majetek akciové společnosti jako právnické osoby je pro akcionáře majetkem cizím. Shodný právní názor zaujal Nejvyšší soud i v dalších rozhodnutích, např. v usnesení ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1432/2005, které se týká majetkové samostatnosti a možnosti spáchání trestného činu jednáním fyzické osoby, která je jediným společníkem ve společnosti s ručením omezeným, nebo v usnesení ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 3 Tdo 746/2006, jež se vztahuje k majetkové samostatnosti společnosti s ručením omezeným a možnosti způsobení škody jednáním jejích statutárních orgánů či společníků. Také u společnosti s ručením omezeným je majetek této společnosti pro společníky, ale i pro jediného společníka majetkem cizím (blíže srov. zejména odůvodnění usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 294/2009, publikované pod č. 41/2010 Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů nemůže Nejvyšší soud akceptovat shora uvedené námitky, neboť jsou zcela v rozporu s jeho shora citovanou a publikovanou judikaturou.
Ve zbytku odůvodnění tohoto rozhodnutí se bude Nejvyšší soud věnovat námitkám, které dovolatelé uplatnili hromadně. Konkrétně se jedná o námitky týkající se extrémního nesouladu, způsobené škody a subjektivní stránky jednání dovolatelů, aplikace ustanovení §30 tr. zákoníku upravujícího institut svolení poškozeného, promlčení, nepřiměřené délky trestního řízení a uložených peněžitých trestů.
Jak již bylo zmíněno, obviněný R. L. uplatnil dovolání jak proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, tak i proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005. V prvně uvedeném dovolání obviněný R. L. namítal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Žádný znalec nedospěl k závěru, že by bylo možné akcie kterékoliv z přezkoumávaných emisí označit jako bezcenné, rozsah způsobené škody postrádá náležité odůvodnění podle ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., soudy pouze kuse odkazují na znalecké posudky, absentuje zdůvodnění, proč některým znaleckým posudkům je přiznávána větší váha, nadto všichni znalci se shodli že nelze s jistotou určit cenu akcií. Soudy se nevypořádaly s otázkou řádného hodnocení důkazů ve smyslu §2 tr. ř. Soudy konečně ani neprokázaly u jeho osoby naplnění subjektivní stránky. Obdobně se vyjadřovali ve svých dovoláních i další shora uvedení obvinění.
K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné především zdůraznit, že orgány činné v trestním řízení, a v konečné fázi soud hodnotí důkazy, aniž by byl vázán zákonnými pravidly, tedy podle svého volného (tj. zákonem nevymezeného) uvážení, které však nesmí vykazovat znaky libovůle, a proto soud musí své závěry logicky a přesvědčivě v odůvodnění odsuzujícího rozsudku vysvětlit. Zásada volného hodnocení důkazů nutí soud přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem a charakteristickým rysům, čímž brání mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. má zřejmě na mysli závěrečné hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti, tedy zda obsah provedeného důkazu jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy je pravdivý. Hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů pak představuje vlastní syntetickou část hodnocení. Na základě analýzy poznatků o prameni důkazů, o závažnosti skutečností vyplývajících z důkazů, o jejich souvislosti a návaznosti na jiné skutečnosti a důkazy, o jejich souladu s poznatky praxe a vědy se získává obraz skutečnosti, která je předmětem dokazování. Soud musí v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů (§125 odst. 1 tr. ř.). Je proto možno přezkoumat, jak soud ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl, zda postupoval správně a zda ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl důvodně. Zásada volného hodnocení důkazů se uplatňuje ve všech stadiích trestního řízení a platí pro všechny orgány činné v trestním řízení (§12 odst. 1 tr. ř.).
Předně nelze souhlasit s názorem dovolatele, že by nalézací soud pouze kuse odkázal na znalecké posudky. Nalézací soud se v podrobnostech zabývá znaleckými posudky na stranách 40-50 odůvodnění rozsudku ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005. Vývody nalézacího soudu jsou naprosto jednoznačné. Znalecký posudek České znalecké, s. r. o., znaleckého ústavu, z oboru ekonomika (zpracovatel Ing. Vítězslav Hálek – jednatel, dále jen „České znalecké, s. r. o.“), jednoznačně vyvrací obhajobu obviněných, která byla zaměřena zejména na tvrzení, že hodnota akcií bahamských společností nemohla být nulová. Znalec Ing. Vítězslav Hálek za Českou znaleckou konstatuje v případě akcií společnosti Nortton, že jejich hodnota byla v prosinci 1996 nulová. Akcie společnosti Nortton nejsou platnými akciemi této společnosti, neboť podle dostupných informací již činí její základní jmění pouze minimálních 5.000 USD (oproti původním 76 milionům USD). Akcie firmy nebyly nikdy obchodovány na veřejných trzích v České republice, a ačkoliv znalec žádal několik renomovaných agentur s celosvětovou působností, nebylo zjištěno, že by tyto cenné papíry byly obchodovány v zahraničí (srov. č. l. 1963 a násl., zejména č. l. 1979 spisu). Obhajoba obviněných se soustředila na tvrzení, že pokud bylo s bahamskými akciemi jakkoli nakládáno, dělo se tak na základě znaleckých posudků, které si obvinění nechali ohledně bahamských akcií na území České republiky zpracovat. V případě akcií společnosti Nortton je to pak znalecký posudek Ing. Jaroslava Karáska, který je ze dne 23. 1. 1998 pod č. 3/97, přičemž podle znalce Ing. Vítězslava Hálka znalec ocenil akcie prostým přepočtem jejich nominální hodnoty v USD na Kč podle průměrného kurzu České národní banky. Znalec Ing. Karásek pak mylně vycházel z předpokladů, že základní jmění společnosti bylo upsáno peněžitými vklady a vzhledem ke krátké době od založení společnosti byl majetek společnosti tvořen pouze hotovými penězi ve výši základního jmění. Tyto předpoklady však znalec nepokládá za oprávněné. Znalec dospěl k závěru, že akcie společnosti Nortton nemají žádnou reálnou tržní hodnotu ani v současné době ani v předmětném období prosince 1996, kdy byly tyto akcie obchodovány mezi společností PTD a ČETRANS Ústí nad Labem, a. s. Důvodem pro tento závěr je zejména charakter společnosti, neexistující informace o hospodářských a majetkových parametrech, držení akcií není spojeno s žádným prokazatelným výnosem, minoritní podíl na základním jmění společnost a neobchodovatelnost a nelikvidita akcií (v podrobnostech srov. č. l. 1978-1979 spisu). Znalec obstaral informace prostřednictvím renomovaných mezinárodních agentur a z těchto ukazatelů vyplývá, že společnost Nortton není žádným způsobem činná, nevyvíjí žádné prokazatelné aktivity, její základní jmění kleslo na minimum, a to vše v kombinaci se samotným charakterem společnosti (off-shore), nemůže nijak zpochybnit znalecký závěr o tom, že hodnota akcií této společnost byla a je nulová (srov. str. 40-41 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005). Ze znaleckých posudků znalců Ing. Josefa Chyti (č. l. 2253-2254, 2277-2278 spisu), Ing. Jaroslava Karáska (č. l. 2264-2266, 2267-2269, 2274-2276, 3756a-3758 spisu), Ing. Michala Viterny (č. l. 2258-2261 spisu) a Dr. Miloše Milostného (znalecký posudek Trans Capital, a. s., obchodník s cennými papíry č. l. 2280-2282 spisu), jakož i písemného vyjádření znalců Ing. Karáska (č. l. 2263 a 4049 spisu) a Ing. Chyti (č. l. 4069 spisu) a z jejich výpovědí vyplývá, že skutečně v předmětném období na žádost obviněných vyhotovovali znalecké posudky na hodnotu bahamských akcií, nicméně pro absolutní nedostatek jakýchkoliv bližších podkladů nebylo možno provést ocenění akcií běžně používaným způsobem v současné době a byl použit postup pouhého přepočtu průměrného kurzu Kč k USD v době zpracování znaleckých posudků (srov. str. 42 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005). Za nejvýznamnější a nejpodstatnější posudek je však třeba považovat znalecký posudek Ing. Rudolfa Douchy z oboru ekonomika, specializace finanční analýzy a posuzování podnikatelských záměrů. Nalézací soud se podrobně zabývá jednotlivými částmi tohoto posudku (Nejvyšší soud k tomu uvádí, že je založen na č. l. 2506 až 3040 spisu). Z tohoto znaleckého posudku se podává, že organizátoři finančních operací neměli potřebnou odbornost a nebyli důslední, proto se stalo, že stejné bahamské cenné papíry byly prodávány v krátké době několikrát a pokaždé za výrazně odlišnou cenu. Ze znaleckého posudku bylo také zjištěno, že veškeré závazky ze všech finančních operací se soustředily u společnosti ICOM holding, PTD a PTD Invest, přičemž je velmi nepravděpodobné, že by je tyto společnosti kdykoliv v budoucnu uhradily. Jejich vlastní jmění bylo záporné a stálá aktiva byla v řádech statisíců Kč. V závěru analytické části č. II znaleckého posudku věnující se právě akciím společností Gordon, Nortton a Quantum znalec konstatuje, že způsob obchodování s akciemi uvedených společností byl krajně neobvyklý. Celkově byly prodány akcie o celkové hodnotě cca 22 miliard Kč společnosti, která má majetek v hodnotě cca 200.000,- Kč s odkladem placení na 10 let bez jakékoliv záruky. Akcie uvedených společností v hodnotě 22 miliard Kč nejprve nakoupila společnost MAXWELL CONSULTING INC., mající základní jmění 175.000,- Kč, poté je prodala společnosti PTD se základním jměním 100.000,- Kč, která je následně (bez akcií Nortton) prodala dále společnosti ICOM holding, mající základní jmění 100.000,- Kč. Ani jeden z obchodů nebyl řádně zaplacen a všechny kroky proběhly pouze účetně (srov. str. 45 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005). Znalecký posudek Ing. Rudolfa Douchy také zároveň uvádí značné množství důvodů, proč lze považovat akcie bahamských společností za bezcenné a nikoliv v plném počtu existující, které nalézací soud následně vyjmenovává na str. 48-49 odůvodnění rozsudku. Znalec tedy zjistil, že akcie bahamských společností neměly žádnou hodnotu, ale také ve skutečnosti fyzicky neexistovaly v plném proklamovaném počtu. Nejvyšší soud po přezkoumání odůvodnění rozsudku nalézacího soudu oproti dovolateli dospívá k zjištění, že tento soud dostatečně zdůvodnil, kterým znaleckým posudkům a z jakých důvodů dával větší váhu a následně z nich i vycházel. V tomto směru Nejvyšší soud také přezkoumal závěry obou nižších soudů podle obsahu spisu a zjistil, že shora uvedené závěry týkající se hodnoty akcií společností Gordon, Nortton a Quantum odpovídají obsahu znaleckých posudků České znalecké, s. r. o., (č. l. 1457 a násl., ohledně akcií Nortton č. l. 1963 a násl., srov. zejména č. l. 1975 až 1979 spisu - sv. V. a VI.), přičemž jednoznačně vyvracejí obhajobu obviněných, která byla zaměřena zejména na tvrzení, že hodnota akcií bahamských společností nemohla být nulová, když naopak podle těchto správně ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. zhodnocených znaleckých posudků, a to i ve vztahu k ostatním znaleckým posudkům (Ing. Josefa Chyti - č. l. 2253-2254, 2277-2278 spisu, Ing. Jaroslava Karáska - č. l. 2264-2266, 2267-2269, 2274-2276, 3756a-3758 spisu, Ing. Michala Viterny - č. l. 2258- 2261 spisu a Dr. Miloše Milostného, správně znalecký posudek Trans Capital, a. s., obchodník s cennými papíry č. l. 2280-2282 spisu, jakož i písemná vyjádření znalců Ing. Karáska - č. l. 2263 a 4049 spisu a Ing. Chyti - č. l. 4069 spisu; srov. i jejich výpovědi na č. l. 9236 a násl., 9238 a násl., 9252 a násl. a přečtení výpovědi Ing. Michala Viterny na č. l. 9287 spisu). Proto je třeba považovat závěry obou soudů o bezcennosti uvedených akcií v rozhodné době za zcela správné a odpovídající obsahu provedených důkazů. Znalecký posudek Ing. Rudolfa Douchy také podrobně vysvětluje, proč lze považovat akcie bahamských společností za bezcenné a nikoliv v plném počtu existující (srov. zejména závěry na č. l. 2722-2725, 2780-2783, 2830-2831, 2862-2864, 2877 a 2993-3023, s konečným závěrem na č. l. 3005 spisu – viz sv. VIII. a IX.). Nejvyšší soud k tomu jen dodává, že se po opětovném zhodnocení uvedených znaleckých posudků se závěry nalézacího soudu a na ně navazujícími závěry odvolacího soudu plně ztotožňuje, a proto také nemohl souhlasit se závěry shora uvedeného znaleckého posudku Ing. Renaty Janečkové v odpovědích na otázky č. 5 a 6, když navíc na ně odpovídala, ač se v tomto směru sama necítila k takovým závěrům kompetentní (srov. str. 10 tohoto znaleckého posudku), což je zřejmé i z její odbornosti (ekonomika - tržní ocenění podniků).
Pokud se obecně týká vyjádření subjektivní stránky jednání jednotlivých dovolatelů, Nejvyšší soud plně odkazuje na odůvodnění nalézacího soudu, kde je u každého skutku vysvětleno na základě jakých skutečností a provedených důkazů má soud zavinění dovolatelů za prokázané. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že hodnocení nalézacího soudu nevykazovalo znaky libovůle, nalézací soud své závěry logicky a přesvědčivě v odůvodnění odsuzujícího rozsudku vysvětlil. Nalézací soud přihlédl k okolnostem posuzovaného případu. Ostatně jak uzavřel i odvolací soud, nalézací soud plně respektoval ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., přičemž z odůvodnění napadeného rozsudku jsou jednoznačně patrny jeho úvahy ohledně toho, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, jakým způsobem odstraňoval rozpory mezi nimi, jakož i to, jak se vypořádal s obhajobou jednotlivých obviněných (srov. str. 59 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010).
Shodně také obviněný Ing. J. L., který si podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 67/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, namítal, že soudy interpretovaly účelově důkazy, zejména znalecké posudky. V posuzované věci se podle dovolatele jedná o extrémní nesoulad. Nikdo ze znalců nedospěl k závěru, že by akcie kterékoliv emisí bylo možné označit jako bezcenné. Rozsah způsobené škody postrádá náležité odůvodnění podle §125 odst. 1 tr. ř. Soudy se nevypořádaly s otázkou řádného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. I podle názoru obviněného Ing. J. L. soudy neprokázaly naplnění subjektivní stránky jeho jednání. Pokud jde o zjištění a postup nalézacího soudu, platí rovněž i v případě obviněného Ing. J. L. totéž, co již bylo Nejvyšším soudem poznamenáno v rámci vypořádání se s námitkami obviněného R. L.. Rovněž odvolací soud poznamenal, že nalézací soud mantinely ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. v zásadě respektoval. O správnosti tohoto závěru svědčí hodnotící pasáže v odůvodnění napadeného rozsudku. Ve vztahu k hodnocení důkazů, na nichž bylo vybudováno rozhodnutí o vině obviněného, je možno konstatovat, že bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. při pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Bylo důsledně dbáno, aby byly stejně pečlivě objasněny okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného Ing. J. L.. Nalézacímu soudu nelze vytknout, že by některý důkaz neprovedl, některý z provedených důkazů nehodnotil, či že by hodnocení důkazů bylo provedeno v rozporu se zákonem nebo pravidly formální logiky. Nebylo shledáno, že by nalézací soud hodnotil provedené důkazy selektivně nebo jiným, než zákonným způsobem (srov. str. 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 67/2011).
Odvolací soud se již vypořádal s argumentací dovolatele ohledně nesprávného stanovení nulové hodnoty akcií bahamských společností. K této námitce odvolací soud uvedl, že tato byla velmi podrobně řešena znaleckými posudky znalců Ing. V. Hálka, znaleckého ústavu Česká znalecká, s. r. o., a Ing. R. Douchy tak, jak to vyplývá ze str. 40-50 napadeného rozsudku, včetně příslušných hodnotících závěrů nalézacího soudu, který při svých úvahách ohledně hodnoty těchto akcií správně vzal v úvahu i účel, k němuž měly být a také byly prokazatelně určeny. Tedy tuto námitku je možno odmítnout jako nedůvodnou, neboť nalézací soud této otázce věnoval náležitou pozornost, a v podstatě tuto problematiku vyřešil již v napadeném rozsudku. Pokud ve vztahu k uvedeným znaleckým posudkům jsou namítány jisté spekulativní vývody, nedostatečné vypořádání se s obhajobou v tomto směru či nedostatečné odůvodnění toho, že v rámci konkrétních skutků byli za dané důkazní situace někteří tehdejší obvinění zproštěni obžaloby a jiní naproti tomu odsouzeni, pak třeba předně uvést, že tyto námitky odvolací soud rozhodně nesdílel a nemají ani oporu v odůvodnění napadeného rozsudku. Nalézací soud v tomto směru postupoval důsledně ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. a u každého bodu napadeného rozsudku v rámci jeho odůvodnění věnoval náležitou pozornost námitkám obviněného a u konkrétního bodu je také pasáž, ve které nalézací soud, s ohledem na výsledky provedeného dokazování, uvedl, proč došlo ke zproštění obžaloby, a také důvody, které jej k tomuto postupu vedly (srov. str. 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 67/2011). Proto i tuto námitku měl odvolací soud za nedůvodnou. Nejvyšší soud se zcela s tímto hodnocením ztotožňuje a pro stručnost na něj odkazuje.
Při úvahách o zavinění jako obligatorním znaku subjektivní stránky trestného činu nebylo shledáno v úvahách a následných závěrech nalézacího soudu pochybení, kdy ten ve vztahu k obviněnému Ing. J. L. s oporou ve skutkovém stavu věci, popisu jeho jednání a po vyhodnocení okolností případu dovodil, že v předmětných bodech jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. s tím, že jeho argumentace pak nepostrádá svoji logiku a odvolací soud se proto s tímto jeho závěrem ztotožnil. Pokud obviněný ve svém opravném prostředku atakoval problematiku subjektivní stránky trestného činu s tím, že nebyla naplněna, pak s ohledem na uvedené jeho námitka nemůže obstát, neboť podle názoru odvolacího soudu se soud nalézací s touto otázkou náležitým způsobem vypořádal (srov. str. 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 67/2011).
Obvinění R. L. a M. M. (dříve I. L.) ve svém dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005 (pozn. u obviněného R. L. se jedná o jeho druhé dovolání), namítali extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, soudy se podle nich nevypořádaly s otázkou řádného hodnocení důkazů ve smyslu §2 tr. ř., žádný znalec nedospěl k závěru, že by bylo akcie kterékoliv z přezkoumávaných emisí možné označit jako bezcenné. Soudy neprokázaly ve vztahu k odvolatelům naplnění subjektivní stránky. Napadený rozsudek postrádá náležité odůvodnění podle §125 odst. 1 tr. ř.
Pokud jde o jednotlivé znalecké posudky, platí to, co již bylo uvedeno shora k odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, s tím, že totožné závěry nalézací soud uvádí na stranách 9-19 odůvodnění svého rozsudku ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005. Jak již bylo zmíněno, nalézací soud správně dovodil, že akcie bahamských společností neměly žádnou hodnotu, ale také ve skutečnosti fyzicky neexistovaly v plném proklamovaném počtu (srov. zmíněnou argumentaci na str. 19 uvedeného rozsudku). K tomu dále nalézací soud uzavírá, že znalecké závěry byly řádně podloženy, odůvodněny a nejsou ve smyslu obhajoby opřeny toliko o nedostatek informací, potřebných ke zpracování znaleckých závěrů, ale tyto posudky zohledňují veškeré okolnosti případu a především to, jakým způsobem se s akciemi bahamských společností zacházelo, jakou roli plnily při finančních transakcích, jaký účel plnily, jak s nimi bylo ve finále naloženo. Posudky zohledňují též ekonomické parametry firem, které s těmito akciemi manipulovaly i samotný osud, který se schází v osobě Bělorusa O. Z. Soud se tedy plně ztotožnil se závěrem, že obvinění prostřednictvím bahamských akcií neovládali skutečný hodnotný majetek, či finanční hotovost, či jakoukoliv jinou formu kapitálu a nejednalo se tedy o proklamované astronomické hodnoty, nýbrž o cenné papíry bez hodnoty, u nichž existují i pochybnosti o tom, zda v plném rozsahu číselných řad skutečně existovaly. Rozkolísanost či eventuální velmi strmý pád jejich hodnoty v žádném případě ve smyslu uplatněné obhajoby nemůže být důsledkem tržních mechanismů, neboť tyto akcie nebyly nikdy veřejně obchodovány, což vyplývá i z příslušných referencí mezinárodně činných renomovaných agentur s celosvětovou působností, z nichž vycházeli ve svých posudcích i znalci. Soud má v těchto souvislostech za plně vyloučeno, aby hodnota těchto bahamských akcií, jak vyplývá z jednotlivých bodů výrokové části rozsudku ze dne 9. 4. 2009, poklesla např. během jednoho měsíce z milionových řádů na řády tisíců Kč. Lze tedy skutečně shrnout, že společnost MAXWELL CONSULTING INC. (dříve ICOM International), jejímž prezidentem a ředitelem byl R. L. a tajemníkem I. L., byla společností s naprosto minimálním základním jměním, která byla ke konci roku 1998 vymazána z obchodního rejstříku pro neplacení registračních poplatků ve směšné výši, přesto tato společnost nakupuje veškeré akcie bahamských společností Gordon, Nortton a Quantum v miliardových hodnotách a stává se jejich stoprocentním akcionářem, přičemž tyto akcie dále distribuuje do České republiky, nejprve do společnosti PTD a dále do společnosti ICOM holding a dalších. Pakliže navíc figurují podpisy obviněných R. L., I. L. a J. L. na předmětných akciích Gordon a Nortton, lze též uzavřít i jejich plné vědomí o tom, o jaké cenné papíry se ve skutečnosti jedná a že jde o bezhodnotný brak (srov. str. 24 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005).
K subjektivní stránce se nalézací soud vyjádřil tak, že obviněný R. L. věděl, že způsobuje škodu tím, že porušuje podle zákona uloženou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek, stejně jako obviněný M. M. věděl, že k takovému postupu poskytuje pomoc coby kupec bonitních akcií za pakatelní cenu. Pakliže se svého jednání při tomto vědomí dopustili, svědčí to o jejich vůli čin spáchat a soud trestní jednání obviněných tudíž kvalifikoval jako spáchané v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. Nutno v těchto souvislostech podotknout, že se zejména u obviněného R. L. jednalo o celkově nazíráno poměrně dlouhodobou, systematickou a cílevědomě vedenou trestnou činnost zaměřenou na prospěch z vyváděných aktiv, dále na ovládání nejrůznějších právnických osob a na profit z nejrůznější manipulace, zejména s tzv. bahamskými akciemi, přičemž pro převážnou část trestné činnosti již byl pravomocně odsouzen rozsudkem ze dne 9. 4. 2009 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010. Popsané postupy samy o sobě s ohledem na způsob jejich provedení svědčí o tom, že vůlí obviněných bylo právě poškodit obchodní společnosti, které utrpěly majetkovou újmu, a to v částkách, které jsou vyčísleny ve výrokové části rozsudku (srov. str. 40-41 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005).
Odvolací soud potom potvrdil, že skutková zjištění a následně právní závěry nalézacího soudu považuje za správná, mající oporu v provedeném dokazování. Rozsudek netrpí podstatnými vadami a svým obsahem odpovídá zákonným kritériím, uvedeným v ustanovení §120 až §122 tr. ř., pokud jde o výrok, a v ustanovení §125 tr. ř. ve vztahu k odůvodnění. Ze strany nalézacího soudu byly dodrženy mantinely ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Ten provedl dostatek důkazů, aby na základě nich mohl ve věci rozhodnout, tedy byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Rozsah provedeného dokazování i kvalita provedených důkazů byla taková, že nalézací soud mohl ve věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. přijmout jednoznačná rozhodnutí, což také učinil (srov. str. 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011). Ve vztahu k hodnocení důkazů, na nichž bylo vybudováno rozhodnutí o vině obviněných, je možno konstatovat, že bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. při pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Bylo důsledně dbáno, aby byly stejně pečlivě objasněny okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněných. Nalézacímu soudu nelze vytknout, že by některý důkaz neprovedl, některý z provedených důkazů nehodnotil, či že by hodnocení důkazů bylo provedeno v rozporu se zákonem nebo pravidly formální logiky (srov. str. 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011). Odvolací soud odmítl námitky atakující znalecké posudky České znalecké, s. r. o., a Ing. Rudolfa Douchy. Již ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010 (č. l. 64 a násl.), byly vzneseny námitky atakující právě erudovanost zmíněných znaleckých posudků, přičemž odvolací soud jednoznačně odmítl jakékoliv zpochybňování jejich závěrů, shledal plnou relevanci těchto posudků, které shodně uvedly, že hodnota bahamských akcií byla nulová a také jednoznačně uvedly, proč k tomuto shodnému závěru dospěly (srov. str. 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011).
Obvinění R. L., Ing. J. L. a M. M. (dříve I. L.) ve svých dovoláních namítali, že v jejich případě mělo být aplikováno ustanovení §30 tr. zákoníku, upravující institut svolení poškozeného. Podle ustanovení §30 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. Podle odstavce 2 téhož ustanovení svolení musí být dáno předem nebo současně s jednáním osoby páchající čin jinak trestný, dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně; je-li takové svolení dáno až po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl-li důvodně předpokládat, že osoba uvedená v odstavci 1 by tento souhlas jinak udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům. Trestní zákoník vyžaduje, aby svolení bylo dáno: a) dobrovolně, tedy rozumí se svobodně, tj. bez donucení fyzického (vis absoluta) i psychického (vis compulsiva), dobrovolnost vylučuje i tíseň, b) vážně, přitom vážnost je vyloučena tam, kde je zřejmé s ohledem na konkrétní okolnosti případu, za kterých ke svolení došlo, že svolení nebylo myšleno vážně (např. při hře nebo v žertu), c) určitě, přičemž neurčitý je takový projev, který je sice srozumitelný, ale není jednoznačný, tedy nelze přesně zjistit jeho obsah, např. není jasné, zdali oprávněná osoba odpovídá na první či druhou část věty, nebo není zřejmé, kterou věc měla oprávněná osoba na mysli, d) srozumitelně, neboť za nesrozumitelný se považuje takový projev, z něhož nelze (a to ani z kontextu, v němž k němu došlo) zjistit, co jím mělo být vyjádřeno, tedy nelze vůbec zjistit jeho obsah.
Aplikaci ustanovení §30 tr. zákoníku v případě obviněného R. L., pokud jde o rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, vylučuje jeho jednání a postupy vždy v konkrétních bodech výroku rozsudku. V případě bodu 1. výroku rozsudku to byl obviněný R. L., kdo jako statutární orgán SLADOVNY ZÁBŘEH i společnosti ICOM holding ve spolupráci s JUDr. P. J. zařídili, aby finanční prostředky v rozsahu 8.250.000,- Kč byly odčerpány ze SLADOVNY ZÁBŘEH do společnosti PTD Invest a odtud dále do společnosti ICOM holding. Oba úvěry, které Expandia banka, a. s., poskytla SLADOVNÁM ZÁBŘEH, sjednal obviněný R. L. O průběhu této operace v podrobnostech pojednává nalézací soud na stranách 57-58 odůvodnění rozsudku ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005. Prostředky poskytnuté z poškozené společnosti SLADOVNA ZÁBŘEH byly obratem přečerpány přes PTD Invest zejména za součinnosti obviněných R. L. a JUDr. P. J. do společnosti ICOM holding, kterou ovládá opět obviněný R. L. Tedy poté, co peníze obdržela společnost PTD Invest, putovaly okamžitě obratem do společnosti ICOM holding. Stejně tak obvinění R. L. a JUDr. P. J. za ICOM holding a PTD Invest provedli obchod s bezcennými cennými papíry akciemi společnosti Gordon za cca 8 milionů Kč, který posloužil ke vzájemnému započtení, což zcela zmařilo uspokojení společnosti SLADOVNA ZÁBŘEH, a to s přihlédnutím k již opakovaně zmíněnému osudu společnosti PTD Invest (srov. str. 60 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005). Pokud dovolatel namítal, že v případě bodu 3. výroku rozsudku byly obchodní transakce schváleny před jejich uzavřením představenstvem poškozené společnosti, je potřeba zdůraznit, že R. L. zde figuroval jako místopředseda představenstva společnosti ICOM transport i jako jednatel společnosti ICOM holding (srov. str. 68 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005). V bodě 4. a) výroku rozsudku dovolatel jednal jako statutární orgán, resp. přesně člen statutárního orgánu – předseda představenstva oprávněný samostatně jednat, poškozené společnosti ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, v bodě 4. b) jednal jako statutární orgán, resp. přesně člen statutárního orgánu – předseda představenstva oprávněný samostatně jednat, poškozené ICOM stavební, a. s., navíc dovolatel vystupoval jako prezident a ředitel společnosti MAXWELL CONSULTING INC., byť úkony jménem této společnosti vykonával S. Byl to opět obviněný R. L., kdo s odstupem jednoho měsíce stejné akcie odprodal společnosti PTD za minimální částku. Z rejstříkových materiálů vyplývá, že obviněný R. L. byl zároveň předsedou představenstva ČESKOMORAVSKÝCH SLADOVEN oprávněný samostatně za tento subjekt jednat. V případě poškozené firmy ICOM stavební byl oprávněn jednat společně se spoluobviněným J. L., jakožto členem představenstva (srov. str. 76-77 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005). V případě bodu 5. výroku rozsudku je trestné jednání dovolatele spatřováno v tom, že spolu s JUDr. P. J. a I. L. (nyní M. M.) uvedli nepravdivé údaje v podkladech pro zápis do obchodního rejstříku (srov. str. 83 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005). Pod bodem 6. výroku rozsudku ze svědeckých výpovědí jednoznačně vyplývá, že to byl právě obviněný R. L. a dále ještě Z. K., kteří měli na starost jak ve společnosti ICOM stavební tak ve společnosti Hotely HBJ akciové záležitosti, obchodování s cennými papíry, event. i prezentaci a provedení procesu kapitalizace pohledávek, které měly vzniknout vůči společnosti PTD. Přitom oba dva vystupovali jako čelní představitelé obou společností a měli ve svých rukou všechna důležitá jednání za tyto společnosti a pravomoc v té souvislosti rozhodovat, jak vyplývá též z vyjádření svědků D., V., N., S. a V. Tudíž právě oni iniciovali hlasování orgánů poškozených a prezentovali záležitost tzv. kapitalizace tak, že tato byla schválena, což vyplývá i z listinných záznamů o jednání představenstva (srov. str. 90 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005). Jestliže namítal, že v případě bodu 7. nebyl v rozhodnou dobu členem představenstva a uvedených transakcí se neúčastnil, potom jeho účast je potvrzována notářským zápisem ze dne 20. 12. 1996, kdy na mimořádném 4. zasedání představenstva společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., vystupoval jako host a jako jednatel společnosti ICOM holding, Jihlava, s. r. o (srov. č. l. 3759-3760 spisu). Novým členem představenstva ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., se obviněný R. L. stal až na základě hlasování na její mimořádné valné hromadě dne 6. 2. 1997 (srov. č. l. 3798 spisu). Aktivita R. L. je potom potvrzována výpovědí P. V. (v podrobnostech srov. str. 108 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005). V bodě 8. výroku tohoto rozsudku nalézacího soudu obviněný R. L. společně s obviněným JUDr. P. J. poté, co se obviněný R. L. za společnost ICOM holding stal majoritním akcionářem společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., tj. 20. 12. 1996 (srov. č. l. 3759 spisu), uzavřeli za společnost PTD, jakožto prodávajícího s kupujícím společností ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., kterou zastupovali Ing. I. D., jako generální ředitel a předseda představenstva, a M. H., jako finanční ředitel a člen představenstva, smlouvu, na základě které společnost ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., kupuje 14 kusů bezcenných akcií společnosti Gordon za 37.700.000,- Kč. Ani v tomto bodě tak nelze dát dovolateli za pravdu. V bodě 9. výroku rozsudku byl obviněný uznán vinným, že dne 19. 3. 1997 uzavřeli se Z. K. za společnost ICOM holding, s. r. o., a obvinění Ing. I. D., generální ředitel a předseda představenstva ČETRANS, Ústí nad Labem, a. s., a M. H., finanční ředitel a člen představenstva ČETRANS, Ústí nad Labem, a. s., za společnost ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., Smlouvu o tichém společenství. Jedná se tedy o období, kdy obviněný R. L. se již za společnost ICOM holding stal majoritním akcionářem společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s. Činnost obviněného R. L. v případě bodu 11. výroku rozsudku nalézacího soudu je prokazována jeho podpisem na smlouvě ze dne 5. 9. 1997 (srov. č. l. 4537-4539 spisu). Podle bodu 12. výroku rozsudku z poškozené společnosti ICOM transport, a. s., díky jednání obviněného R. L. byly vyvedeny finanční prostředky ve výši 2.042.000,- Kč, a to na základě toho, že poškozená společnost dne 9. 4. 1997 uzavřela smlouvu o koupi cenných papírů, konkrétně jedné akcie Gordon za uvedenou částku, ačkoliv se jednalo o akcii bezcennou (srov. str. 139 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005). Jak dále uvádí nalézací soud, podle materiálů založených na č. l. 3076-3077 v případě tohoto skutku byla platba mezi ICOM transport a ICOM holding provedena v hotovosti. Tento obchod včetně platby za něj pak provedli Z. K. a L. U. jako předseda představenstva a člen představenstva společnosti ICOM transport. Nelze pak hovořit o tom, že by Z. K. a R. L. neměli povědomost o podstatě tohoto obchodu a o hodnotě akcie Gordon, neboť oba dva společně od počátku na předmětné trestné činnosti participovali a zejména obviněný R. L. stál u samotného zrodu bahamských společností a u samotné distribuce jejich akcií na území České republiky. Právě tento obviněný pak je nejdůležitější u téměř všech operací, které s těmito akciemi byly prováděny a tudíž jemu samotnému je nejlépe nulová hodnota akcií známa, stejně jako podstata všech transakcí, které sloužily k vyvedení finančních prostředků či ovládnutí poškozených společností, event. k dalším škodlivým postupům vůči těmto společnostem (srov. str. 141 rozsudku). S ohledem na tyto skutečnosti je námitka dovolatele, že předmětnou smlouvu za poškozenou společnost nepodepsal, zcela bezpředmětná. Konečně u bodu 13. výroku rozsudku dovolatel namítal, že nebyl přítomen na území České republiky. Této jeho námitce se již věnoval nalézací soud, který uvedl, že nemůže akceptovat tuto námitku obviněného, neboť je sice pravdou, že neuzavřel svým jménem a nespolupodepsal smlouvu ze dne 4. 6. 1998 mezi ICOM reality a Kateřinou Kratochvílovou, ačkoliv tento obviněný figuroval jako předseda představenstva ICOM reality (tuto smlouvu podepsali F. Z., jako člen představenstva a Z. K., jako místopředseda představenstva – v tomto směru byla upravena i skutková věta výrokové části rozsudku oproti podané obžalobě), avšak je třeba důrazně poukázat na skutečnost, že obviněný R. L. je již podepsán na smlouvě o den starší ze dne 3. 6. 1998, kterou ICOM holding, jejímž je jednatelem, prodal společnosti ICOM reality ty stejné akcie společnosti ICOM transport, jako dne následujícího byly společností ICOM reality prodány K. K. Je tedy zjevné, že obviněný se v příslušném období musel těchto stěžejních úkonů účastnit, navíc pokud dne 30. 3. 1998 provádí onen manipulační převod v podobě prodeje cenných papírů za 0,10 Kč u 10 akciových společností J. M., činí tak výlučně na základě plné moci, kterou mu za společnost ICOM holding udělil opět právě obžalovaný R. L. (srov. str. 153 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005). Odvolací soud se potom s ohledem na provedené dokazování plně ztotožnil se závěry nalézacího soudu a v podrobnostech na ně odkázal (srov. str. 78 odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010).
V případě obviněného R. L. tak nebyly správně oběma nižšími soudy shledány žádné okolnosti svědčící pro aplikaci ustanovení §30 tr. zákoníku. K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné zrekapitulovat rovněž stanovisko odvolacího soudu, který uvedl, že na celou věc je nutno nahlížet komplexně a hodnotit ji ve všech souvislostech, přičemž je nutno konfrontovat jednání obviněných R. L., Ing. J. L., Ing. I. D. a M. H. s podstatou a účelem ustanovení §30 tr. zákoníku o svolení poškozeného. Z provedeného dokazování je zřejmé, že právě tito obvinění byli významnými členy představenstev těch konkrétních společností uvedených v napadeném rozsudku. Na veškeré akty, které tito obvinění konali, je třeba nahlížet optikou účelu, proč v podstatě bylo obchodováno s akciemi bahamských společností Gordon, Nortton a Quantum v miliardových hodnotách, k čemu a komu tyto obchody sloužily. Příkladmo možno poukázat na bod 7. napadeného rozsudku, kdy podle stanov společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., mělo zvýšení základního jmění provést celé představenstvo společnosti, které kromě obviněných Ing. I. D. a M. H. tvořili svědci Ing. J. P., Ing. K. V. a Ing. Z. H.. Tito však byli oběma obviněnými uvedeni v omyl informací o tom, že bylo složeno 680 mil. Kč, k čemuž však ve skutečnosti nikdy nedošlo. V případě jednání pod bodem 8. napadeného rozsudku představenstvo společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., tvořily shodné osoby, přičemž svědci Ing. K. V. a Ing. J. P. o nákupu akcií Gordon nic nevěděli, a Ing. Z. H. o této transakci něco věděl, nicméně o nákupu těchto akcií nebyl předem informován, zjistil to až dodatečně. Pokud se jedná o bod 9. napadeného rozsudku ve vztahu k poškozené společnosti ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., pak obviněný Ing. J. V. byl v dané době členem představenstva této společnosti a v případě podpisu smlouvy o tichém společenství mezi společnostmi ICOM holding, s. r. o., a ČETRANS Ústí nad Labem, a. s., uvedl, že o konání představenstva se dozvěděl 15-20 minut předem, žádné podrobnosti neznal, neboť ve společnosti byl pouhým zaměstnancem a neznal ani obsah předmětné smlouvy. Neměl důvodu zpochybňovat myšlenky lidí a svých nadřízených, které považoval za odborníky, a proto s touto smlouvou souhlasil. V případě obviněných R. L. a Ing. J. L. situace byla obdobná. Je třeba uvést, že příslušné smlouvy, které jmenovaní obvinění uzavírali, nebyly míněny vážně a byly jen zástěrkou k vylákání finančních prostředků, a tedy obviněnými namítaný údajný souhlas poškozeného (konkrétních poškozených společností) za dané situace nelze pokládat za kvalifikovaný, určitý, vážně míněný, tedy splňující podmínky §30 odst. 2 tr. zákoníku. Za této situace proto odvolací soud vyhodnotil námitku obviněných, v rámci které se domáhali aplikace ustanovení §30 tr. zákoníku, a tímto své beztrestnosti, jako nedůvodnou (srov. str. 66-67 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010).
Ing. J. L. k tomu dále ve svém mimořádném opravném prostředku zejména namítal, že odvolací soud nijak nerozvedl své úvahy týkající se nemožnosti aplikace ustanovení §30 tr. zákoníku. Dovolatel namítal, že ve stíhané věci postupoval vždy v souladu s rozhodnutím kolektivního orgánu a vykonával jeho vůli. Touto námitkou se již dostatečně zabýval odvolací soud a je tak možné podle názoru Nejvyššího soudu na jeho závěry plně odkázat, a to jak na jeho závěry uvedené shora, které rozvedl ve svém rozsudku ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, tak i na jeho závěry zachycené v odůvodnění rozsudku ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 67/2011. Jak uvedl odvolací soud, argumentace nalézacího soudu v napadeném rozsudku ohledně obviněného Ing. J. L. je jasná, naprosto zřejmá a má oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud zdůraznil, že na celou věc je nutno nahlížet komplexně a hodnotit ji ve všech souvislostech, přičemž je nutno konfrontovat jednání obviněného Ing. J. L. spolu s dalšími dnes již odsouzenými osobami s podstatou a účelem ustanovení §30 tr. zákoníku o svolení poškozeného. Nejvyšší soud k tomu dodává, že z provedeného dokazování zachyceného v přezkoumávaném spisu je zřejmé, že právě obviněný Ing. J. L. a další obvinění a také dnes již odsouzení tvořili významné členy představenstev společností uvedených v napadeném rozsudku. Na veškeré akty, které obviněný Ing. J. L. s těmito konal, je třeba i podle názoru Nejvyššího soudu nahlížet optikou účelu, proč v podstatě bylo obchodováno s akciemi bahamských společností Gordon, Nortton a Quantum v miliardových hodnotách, k čemu a komu tyto obchody sloužily. Je třeba uvést, že příslušné smlouvy, které obviněný Ing. L. spolu s dalšími dnes již odsouzenými osobami uzavírali, nebyly míněny vážně a byly jen zástěrkou k vylákání finančních prostředků, a tedy obviněným namítaný údajný souhlas poškozeného (konkrétních poškozených společností) za dané situace nelze pokládat za kvalifikovaný, určitý, vážně míněný, tedy splňující podmínky §30 odst. 2 tr. zákoníku. Za této situace proto odvolací soud podle názoru Nejvyššího soudu vyhodnotil námitku obviněného, v rámci které se domáhal aplikace ustanovení §30 tr. zákoníku, a tímto své beztrestnosti, zcela správně na základě provedených důkazů jako nedůvodnou (srov. str. 19-20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 67/2011).
Problematiku ustanovení §30 tr. zákoníku namítali dále obvinění R. L. a M. M. ve svém dovolání podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011. Již nalézací soud odmítl argumentaci obhajoby, že by obviněný I. L. (nyní M. M. ) jednal na základě předchozího svolení poškozeného ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 tr. zákoníku. Především upozornil na skutečnost, že poškozeným v daném skutku není společnost ICOM holding, nýbrž společnost ICOM reality. Pouze a výlučně v majetku této společnosti se nacházely předmětné akcie, které byly následně převedeny na obviněného I. L., tudíž to byla společnost ICOM reality, která přišla o hodnoty, za které zaplatil I. L. mnohonásobně méně. Ustanovení, které by vylučovalo trestnost činu obviněných v daném případě použít nelze. Statutární orgán, resp. člen statutárního orgánu, v daném případě obviněný R. L. jako předseda představenstva společnosti ICOM reality, prodává z majetku této společnosti za zcela „pakatelní“ cenu bonitní akcie. Jinými slovy se zbavuje hodnot a poškozuje tak společnost, v níž jako předseda představenstva působí. Přitom podle obchodního zákoníku je to právě on, kdo je povinen hospodařit s majetkem společnosti s náležitou péčí. Je třeba poukázat na širší kontext trestné činnosti, že díky podvodnému ovládnutí nejrůznějších společností za zneužití bezcenných bahamských akcií se obvinění dostávají do statutárních funkcí, a to právě za tím účelem, aby následně s hodnotami společností, které ovládají, nakládali podle svého vlastního uvážení a obohacovali sebe nebo osoby blízké apod. Zcela stejným způsobem postupovali obvinění i v tomto případě a je třeba zdůraznit, že právě obviněný R. L. je předsedou představenstva poškozené společnosti, a proto je třeba nahlížet optikou účelu, proč bylo obchodováno s bahamskými akciemi, k čemu a komu tyto obchody sloužily a k jakým důsledkům měly vést. Rozhodně je tedy třeba uzavřít, že úkony obviněného R. L. ve spolupráci se Z. K. nemohly být míněny vážně a byly pouze zástěrkou k vylákání finančních prostředků, resp. bonitních akcií a dalších hodnot a tudíž obhajobou namítaný údajný souhlas poškozeného za dané situace ani nelze pokládat za kvalifikovaný určitý, vážně míněný a splňující podmínky ustanovení §30 odst. 2 tr. zákoníku. Námitka, v rámci které se obhajoba domáhá aplikace ustanovení §30 tr. zákoníku tak byla nalézacím soudem vyhodnocena jako nedůvodná. Pro úplnost a pro srovnání, které již bylo částečně zmíněno v souvislostech s odůvodněním týkajícího se bodu 13. výrokové části rozsudku ze dne 9. 4. 2009, je pak možno uvést, že obviněný R. L. se obsahově totožného jednání dopustil ve vztahu ke stejné poškozené společnosti ICOM reality, přičemž v tomto případě byly bonitní akcie prodány za zmanipulovanou cenu původně spoluobžalované K. K. Podstata jednání obviněného je tedy obsahově naprosto totožná, přičemž obviněný R. L. byl v této části již pravomocně odsouzen pro trestný čin podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. (srov. str. 37-38 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005).
Odvolací soud na to navázal konstatováním, že podle právního názoru senátu ve věci rozhodujícího jsou návrhy obviněných na uvedený postup nedůvodné. Argumentace nalézacího soudu v napadeném rozsudku je jasná, naprosto zřejmá a má oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud opakovaně zdůrazňuje, že na celou věc je nutno nahlížet komplexně a hodnotit ji ve všech souvislostech, přičemž je nutno konfrontovat jednání obviněných R. L. a M. M. s podstatou a účelem ustanovení §30 tr. zákoníku o svolení poškozeného. Z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný R. L. byl předsedou představenstva společnosti ICOM Reality, a. s. Na veškeré akty, které obvinění konali, je třeba nahlížet optikou účelu, proč v podstatě bylo obchodováno s akciemi bahamských společností Gordon, Nortton a Quantum v miliardových hodnotách, k čemu a komu tyto obchody sloužily. Je tedy třeba opětovně uvést, že příslušné smlouvy, které jmenovaní obvinění uzavírali, nebyly míněny vážně a byly jen zástěrkou k vylákání finančních prostředků, a tedy obviněnými namítaný údajný souhlas poškozeného za dané situace nelze pokládat za kvalifikovaný, určitý, vážně míněný, tedy splňující podmínky §30 odst. 2 tr. zákoníku. Nepochybně toto jejich jednání je možno charakterizovat i jako jednání klamavé. Za této situace proto odvolací soud vyhodnotil námitku obviněných, v rámci které se domáhali aplikace ustanovení §30 tr. zákoníku, a tímto svojí beztrestností, jako nedůvodnou, přičemž dále je možno odkázat na argumentaci nalézacího soudu v hodnotící pasáži napadeného rozsudku (srov. str. 21- 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011). Za této situace, jak ji podrobně popsal jak nalézací, tak i odvolací soud, má Nejvyšší soud rovněž za to, že ani v případě obviněných R. L. a M. M. (dříve I. L.) nenastala situace opravňující aplikaci ustanovení §30 tr. zákoníku, které upravuje institut svolení poškozeného.
Obvinění Ing. J. L., R. L. a M. M. uplatnili rovněž námitku promlčení. Obviněný Ing. J. L. namítal ve svém mimořádném opravném prostředku promlčení skutků uvedených pod body 4. b), 6. a) a 6. b). Touto problematikou se již zabýval odvolací soud. Konkrétně odvolací soud zkonstatoval, že s právním názorem obviněného, vycházejícím z promlčecí doby, jež činí 5 roků, a dále z okamžiků zahájení trestního stíhání podáním obžaloby, event. zahájení hlavního líčení, se podle přesvědčení odvolacího soudu nelze ztotožnit. Ten v rámci svých úvah vycházel ze stávající platné judikatury, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1036/2010, jež se dotýká časové působnosti u promlčení trestního stíhání a uvádí, že omezení výčtu úkonů způsobujících přerušení promlčecí doby podle §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku oproti ustanovením §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. nemá vliv na přerušení promlčecí doby, která již začala běžet podle dřívější právní úpravy. Uvedené přímo dopadá na oba zmiňované body, u nichž obviněný ve svém opravném prostředku dovozuje promlčení. Obdobně je možno zmínit i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 797/2010. Za této situace úvahy obviněného, týkající se přerušení promlčecí doby, nejsou důvodné a je možno učinit závěr, že k promlčení jednání popsaných pod body 4. b) a 6. a), b) napadeného rozsudku, jak tyto napadal obviněný, nedošlo (srov. str. 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 67/2011).
Nejvyšší soud dodává, že v jeho rozhodnutí ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 797/2010, publikovaném pod č. 53/2011-I. Sb. rozh. tr., se konkrétně stanoví, že za situace, kdy byl čin spáchán za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb. a trestní řízení se vedlo zčásti v době před účinností nového trestního zákoníku (do 1. 1. 2010) a bylo skončeno až za účinnosti trestního zákoníku, tj. po 1. 1. 2010, přičemž ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku je pro obviněného příznivější právní posouzení činu podle trestního zákoníku, tak se podle nové právní úpravy z §34 odst. 1 tr. zákoníku odvozená délka promlčecí doby (která je přitom kratší než podle předchozí úpravy v ustanovení §67 odst. 1 tr. zák. – srov. č. 6/2007 Sb. rozh. tr.) uplatní toliko do budoucnosti, tzn. pouze ve vztahu k době, která běží od účinnosti nového trestního zákoníku, resp. od poslední skutečnosti přerušující běh promlčecí doby podle dřívějšího ustanovení §67 odst. 3 písm. a), b) tr. zák. Účinky procesních úkonů učiněných před 1. 1. 2010, jimiž v souladu se zákonem, tj. s ustanovením §67 odst. 3 písm. a), b) tr. zák., došlo k přerušení promlčecí doby se novým trestním zákoníkem zpětně neruší, byť jde o úkony, s nimiž od 1. 1. 2010 již není spojeno přerušení promlčecí doby ve smyslu ustanovení §34 odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud tedy na základě této ustálené judikatury zdůrazňuje, že změnou trestního zákona, resp. trestního zákoníku se zpětně neruší účinky úkonů, které byly učiněny podle dřívější právní úpravy a jež způsobily přerušení promlčecí doby (k tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1114/2008, publikované pod č. 59/2009 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud dále považuje za nutné zdůraznit, že usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného Ing. J. L. pro skutek označený 4. b) ve výroku rozsudku nalézacího soudu je datováno 15. 4. 1999, obviněný si toto sdělení převzal dne 23. 3. 2000 (srov. č. l. 12-13 spisu). V usnesení podle ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. bylo jednání dovolatele kvalifikováno jako pokus podvodu podle §9 odst. 2 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 1 tr. zák. Usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného Ing. J. L. pro skutek označený 6. a), b) ve výroku rozsudku nalézacího soudu je datováno 7. 9. 2000, obviněný si toto sdělení převzal dne 22. 9. 2000 (srov. č. l. 34-36 spisu). Jednání obviněného bylo kvalifikováno podle ustanovení §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. jako pokus podvodu, spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a podle §8 odst. 1 k §125 odst. 1 tr. zák. jako pokus trestného činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence, spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Upozorněním ze dne 11. 10. 2000, které si obviněný převzal dne 18. 10. 2000, byl tento upozorněn na změnu právní kvalifikace, kdy skutek označený 4. b) ve výroku rozsudku nalézacího soudu, byl překvalifikován na pokus trestného činu zpronevěry podle §8 odst. 1 tr. zák. k §248 odst. 1, odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. zák., spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obžaloba datovaná dnem 17. 3. 2005 byla doručena na Krajský soud v Brně dne 22. 3. 2005 (srov. č. l. 8786-8829 spisu). Obžaloba kladla obviněnému za vinu, že se pod bodem 4. b) dopustil pokusu trestného činu zpronevěry podle §8 odst. 1 tr. zák. k §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a pod bodem 6. a), b) trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák., spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (srov. č. l. 8803 spisu). Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, byl obviněný Ing. J. L. odsouzen ad 4. b), c) za pokus trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 k §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 152/1995 Sb., a ad 6. a), b) za pomoc k trestnému činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle §10 odst. 1 písm. c) k §125 odst. 1 tr. zák. ve znění zák. č. 152/1995 Sb. Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně judikoval, že jestliže soud dospěje k závěru, že žalovaný skutek je trestným činem s mírnější trestní sazbou odnětí svobody ve srovnání s trestným činem, pro který bylo zahájeno a doposud vedeno trestní stíhání, přičemž taková změna právní kvalifikace se promítne i do jiné (kratší) promlčecí doby činu, pak se musí zabývat též otázkou promlčení trestního stíhání ve vztahu k této mírnější právní kvalifikaci skutku. Je tedy povinen posoudit např. i okolnost, zda došlo ke sdělení obvinění ve smyslu §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. ještě v této kratší promlčecí době (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 4 Tz 46/2006, publikovaný pod č. 6/2007 Sb. rozh. tr.).
Jak u trestného činu podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák. ve znění zákona účinného do 30. 6. 2006, tak i u trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 4 tr. zák. ve znění zákona účinného do 30. 6. 2006, stanovil trestní zákon trestní sazbu v rozpětí pět až dvanáct let. Potom promlčecí doba podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. činila deset, resp. později dvanáct let. U trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 2 tr. zák., ve znění zák. č. 152/1995 Sb., stanovil trestní zákon trestní sazbu v rozpětí 6 měsíců až 5 let. U trestného činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle §125 odst. 1 tr. zák. ve znění zák. č. 152/1995 Sb., stanovil trestní zákon trestní sazbu v rozpětí 6 měsíců až 3 léta. Podle ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. proto činila promlčecí doba v obou případech 5 let. Obviněný Ing. J. L. se trestné činnosti uvedené v bodě 4. výroku rozsudku nalézacího soudu dopouštěl v době od října do prosince roku 1995, v případě bodu 6. a) a 6. b) výroku rozsudku se stíhané trestné činnosti dopustil dne 22. 5. 1996. Pětiletá promlčecí doba tedy začala u jmenovaného obviněného běžet v prvním případě v prosinci roku 1995 a ve druhém případě v květnu roku 1996. Následně byla přerušena v případě bodu 4. b) dne 23. 3. 2000 a v případě bodu 6. a), b) dne 22. 9. 2000. Jinými slovy řečeno, s ohledem na shora zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1114/2008, publikované pod č. 59/2009 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 797/2010, publikované pod č. 53/2011-I. Sb. rozh. tr., je nutné vycházet z ustanovení §67 odst. 3 písm. a) tr. zák., které stanoví, že promlčení trestního stíhání se přerušuje jednak sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele. Takovými úkony byly zejména např. předvolání nebo předvedení obviněného k výslechu (§90 tr. ř.), usnesení o vzetí do vazby (§68 tr. ř.), vydání příkazu k zatčení (§69 tr. ř.), opatření k vypátrání pobytu obviněného, upozornění na změnu právní kvalifikace (srov. §160 odst. 6, §190 odst. 2 či §225 odst. 2 tr. ř.), podání obžaloby (§176 tr. ř.), hlavní líčení (§196 a násl. tr. ř.), vyhlášení odsuzujícího rozsudku (§122 a §225 tr. ř.), veřejné zasedání odvolacího soudu (§263 tr. ř.) apod. Uvedeným úkonem může být i rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného (srov. č. 24/1972 Sb. rozh. tr.), usnesení o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, usnesení o odnětí a přikázání věci (srov. č. 39/1984 Sb. rozh. tr.), usnesení o spojení věcí atd. Takových úkonů bylo ve vztahu k obviněnému Ing. J. L., jak vyplývá z obsahu spisu, provedeno velké množství. Každým přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová (srov. §67 odst. 4 tr. zák. a §34 odst. 5 tr. zákoníku). Teprve od účinnosti trestního zákoníku, která nastala dne 1. 1. 2010 je možno použít ustanovení §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, podle kterého se promlčecí doba přerušuje zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícím vzetím do vazby, vydáním příkazu k zatčení, zatýkacího rozkazu nebo evropského zatýkacího rozkazu, podáním obžaloby, návrhu na schválení dohody o vině a trestu, návrhu na potrestání, vyhlášením odsuzujícího rozsudku pro tento trestný čin nebo doručením trestního příkazu pro takový trestný čin obviněnému, poněvadž účinky procesních úkonů učiněných před 1. 1. 2010, jimiž v souladu se zákonem, tj. s ustanovením §67 odst. 3 písm. a), b) tr. zák., došlo k přerušení promlčecí doby se novým trestním zákoníkem zpětně neruší, byť jde o úkony, s nimiž od 1. 1. 2010 již není spojeno přerušení promlčecí doby ve smyslu ustanovení §34 odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku. Nelze tedy uzavřít, že by obviněnému Ing. J. L. svědčil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., když v jeho případě nemohlo dojít k promlčení trestního stíhání, a to ani ve vztahu k promlčecí době v délce pěti let.
Námitkou promlčení se ve svých dovoláních zabývali také obvinění R. L. a M. M. Oba shodně namítali promlčení bodu 14. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005, obviněný R. L. navíc namítal promlčení bodu 13. téhož rozsudku.
Pokud jde o bod 14., s tímto se již vypořádával odvolací soud, pokud uvedl, že na č. l. 11 trestního spisu se nachází sdělení obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř. obviněnému R. L. a tehdy I. L. (dnes M. M.) pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. spáchaného ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněný R. L. toto sdělení obvinění převzal dne 23. 3. 2000 a M. M. dne 19. 4. 1999. Dne 11. 10. 2000 došlo k upozornění na změnu právní kvalifikace, kdy předmětný skutek byl v případě obviněného R. L. právně kvalifikován jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. zák. spáchaný ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (č. l. 67 spisu) a v případě obviněného M. M. jako stejný trestný čin, spáchaný ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. (č. l. 74 spisu). Jak u trestného činu podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák., tak i u trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 4 tr. zák. stanovil trestní zákon trestní sazbu v rozpětí pět až dvanáct let. Za této situace pak promlčecí doba podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. činila dvanáct let, neboť horní hranice trestní sazby odnětí svobody činila nejméně 10 let. Dne 22. 3. 2005 byla ve věci podána obžaloba, kdy jednání obviněného R. L. bylo v tomto bodě právně kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaného ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a obviněného M. M. jako pomoc k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §248 odst. 1, 4 tr. zák. S ohledem na délku promlčecí doby pak podle odvolacího soudu jsou veškeré úvahy obou obviněných liché, neboť nelze vycházet z promlčecí doby založené právní kvalifikací jednání obviněných až v napadeném rozsudku, a to jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., ale z právní kvalifikace jednání plynoucích ze sdělení obvinění a následně ve věci podané obžaloby. Dvanáctiletá promlčecí doba začala v podstatě u obviněného R. L. běžet od 24. 3. 2000 a u obviněného I. L. (M. M.) od 20. 4. 1999, kdy byla následně přerušena podáním obžaloby a s ohledem na právní kvalifikaci jednání obviněných uvedenou v daném bodě počala běžet nová dvanáctiletá promlčecí doba, neboť podáním obžaloby nepochybně ve smyslu §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. dochází k přerušení promlčení trestního stíhání a podle §67 odst. 4 tr. zák. přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba. Za této situace má proto odvolací soud argumentaci obou obviněných ohledně uplynutí promlčecí doby v případě aplikace trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 za nedůvodnou. Stejný závěr je nutno podle odvolacího soudu vztáhnout i k argumentaci ohledně možného promlčení trestního stíhání v případě aplikace trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, kdy je nutno v této souvislosti odkázat na stávající platnou judikaturu, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1036/2010, jež se dotýká časové působnosti u promlčení trestního stíhání a z něhož vyplývá, že omezení výčtu úkonů způsobujících přerušení promlčecí doby podle §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku oproti ustanovení §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. nemá vliv na přerušení promlčecí doby, která již začala běžet podle dřívější právní úpravy. Uvedené přímo dopadá na inkriminovaný bod napadeného rozsudku, ve vztahu k němuž oba obvinění namítají promlčení trestního stíhání. Obdobně je možno zmínit i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 797/2010. Za této situace má proto odvolací soud úvahy obou obviněných ohledně promlčení jejich trestních stíhání za nedůvodné a je možno učinit jednoznačný závěr, že k promlčení jejich trestního stíhání nedošlo. Samozřejmě tento závěr platí za aplikace právního názoru odvolacího soudu, vztahující se k námitce promlčení trestního stíhání za účinnosti trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, jinými slovy za situace, kdy je vycházeno v rámci sdělení obvinění a obžaloby ze zcela jiných právních kvalifikací jednání obviněných, trestních sazeb a tomu také odpovídající promlčecí doby, než s těmito pracují ve svých opravných prostředcích oba obvinění (srov. str. 22-23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011).
Oproti nikoli zcela správným závěrům odvolacího soudu, Nejvyšší soud uvádí, že u trestného činu podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák., ve znění zákona účinného do 30. 6. 2006, tak i u trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 4 tr. zák., ve znění zákona účinného do 30. 6. 2006, stanovil trestní zákon trestní sazbu v rozpětí pět až dvanáct let. Potom promlčecí doba podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. činila deset, resp. později dvanáct let. U trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 3 tr. zák. stanovil trestní zákon trestní sazbu v rozpětí dvě léta až osm let. Podle ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. potom činila promlčecí doba pět let a z této je třeba správně s ohledem na již shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 6/2007 Sb. rozh. tr. vycházet (v tomto směru jsou tedy uvedené úvahy odvolacího soudu nesprávné). Obvinění R. L. a M. M. se trestné činnosti uvedené v bodě 14. výroku rozsudku nalézacího soudu dopustili dne 7. 9. 1998. Pětiletá promlčecí doba tedy začala u jmenovaných obviněných běžet dne 8. 9. 1998. Následně byla přerušena u obviněného R. L. dne 23. 3. 2000 a u obviněného M. M. dne 19. 4. 1999, kdy si převzali usnesení o zahájení trestního stíhání. Rovněž i v jejich případech platí, že s ohledem na shora zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1114/2008, publikované pod č. 59/2009 Sb. rozh. tr., a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 797/2010, publikované pod č. 53/2011-I. Sb. rozh. tr., je nutné vycházet z ustanovení §67 odst. 3 písm. a) tr. zák., které stanoví, že promlčení trestního stíhání se přerušuje jednak sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele. Takovými úkony byly zejména např. předvolání nebo předvedení obviněného k výslechu (§90 tr. ř.), usnesení o vzetí do vazby (§68 tr. ř.), vydání příkazu k zatčení (§69 tr. ř.), opatření k vypátrání pobytu obviněného, upozornění na změnu právní kvalifikace (srov. §160 odst. 6, §190 odst. 2 či §225 odst. 2 tr. ř.), podání obžaloby (§176 tr. ř.), hlavní líčení (§196 a násl. tr. ř.), vyhlášení odsuzujícího rozsudku (§122 a §225 tr. ř.), veřejné zasedání odvolacího soudu (§263 tr. ř.) apod. Uvedeným úkonem může být i rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného (srov. č. 24/1972 Sb. rozh. tr.), usnesení o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, usnesení o odnětí a přikázání věci (srov. č. 39/1984 Sb. rozh. tr.), usnesení o spojení věcí atd. Takových úkonů bylo ve vztahu k obviněným R. L. a M. M. (dříve I. L.), jak vyplývá z obsahu spisu, provedeno velké množství. Každým přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová (srov. §67 odst. 4 tr. zák. a §34 odst. 5 tr. zákoníku). Teprve od účinnosti trestního zákoníku, která nastala dne 1. 1. 2010 je možno použít ustanovení §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, podle kterého se promlčecí doba přerušuje zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícím vzetím do vazby, vydáním příkazu k zatčení, zatýkacího rozkazu nebo evropského zatýkacího rozkazu, podáním obžaloby, návrhu na schválení dohody o vině a trestu, návrhu na potrestání, vyhlášením odsuzujícího rozsudku pro tento trestný čin nebo doručením trestního příkazu pro takový trestný čin obviněnému, poněvadž účinky procesních úkonů učiněných před 1. 1. 2010, jimiž v souladu se zákonem, tj. s ustanovením §67 odst. 3 písm. a), b) tr. zák., došlo k přerušení promlčecí doby se novým trestním zákoníkem zpětně neruší, byť jde o úkony, s nimiž od 1. 1. 2010 již není spojeno přerušení promlčecí doby ve smyslu ustanovení §34 odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku. Nelze tedy uzavřít, že by obviněným R. L. a M. M. svědčil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., když ani v jejich případě nemohlo dojít k promlčení trestního stíhání.
V případě bodu 13. výroku rozsudku nalézacího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005, obviněný R. L. namítal jednak jeho promlčení a dále namítal, že nebyla zachována totožnost skutku, pokud jde o skutek popsaný ve sdělení obvinění a o skutek popsaný ve výroku rozsudku. Předně je nutné uvést, že rozsudkem nalézacího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005, byl v případě obviněného R. L. podle §37a tr. zák. zrušen z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, výrok o vině trestným činem porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. pod bodem 13., celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, a nově bylo rozhodnuto tak, že obvinění R. L. a M. M. (dříve I. L.) byli uznáni vinnými R. L. pod bod body 13. a 14. trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., a obviněný M. M. pod bodem 14. pomocí k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §10 odst. 1 písm. c) k §255 odst. 1, 3 tr. zák. Toto své rozhodnutí nalézací soud odůvodnil tím, že s přihlédnutím k povaze skutku uvedeného pod bodem 13. výrokové části rozsudku ze dne 9. 4. 2009, a dále k tomu, že se jedná o obsahově naprosto totožnou trestnou činnost, která navíc postihuje téhož poškozeného, a trestnou činnost, která spolu i velmi úzce časově souvisí a naplňuje stejnou skutkovou podstatu téhož trestného činu, byly oba dva tyto skutky (z hlediska procesního – srov. §12 odst. 12 tr. ř.) posouzeny jako pokračující trestný čin ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. Tímto rozsudkem (myšleno rozsudkem ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005) je tedy obviněný R. L. odsuzován za dílčí útok pokračujícího trestného činu, kdy za jiný útok byl již pravomocně odsouzen. Proto bylo postupováno podle §37a tr. zák. a soud vyslovil v případě obviněného R. L. zrušení výroku o vině pod bodem 13. z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, výroku o trestu, jakož i výroků navazujících, a znovu vyslovil vinu kompletním pokračujícím trestným činem podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., tj. body 13. a 14. (srov. str. 40 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005). Odvolací soud k problematice ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu uvedl, že tato otázka je řešena v §37a tr. zák., z něhož je patrno, že odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu (§89 odst. 3 tr. zák.), za jehož ostatní útoky již byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci, zruší v rozsudku dřívějším výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, o společném trestu za pokračující trestný čin. Jelikož nalézací soud důvodně shledal podmínky pro ukládání společného trestu, proto postupoval podle výše uvedené citace trestního zákona a podle §37a tr. zák. zrušil dřívější odsuzující rozsudek, což vyplývá z první strany napadeného rozsudku, z níž je také patrno, jaký rozsudek a v jaké části byl zrušen. S ohledem na námitky obviněného je pak podstatné, že ohledně jednání pod bodem 13. ze zrušeného rozsudku, byl nalézací soud vázán skutkovými zjištěními, nemohl tedy do nich jakkoliv zasahovat, tyto měnit apod. Za této situace tedy obsáhlá argumentace obviněného týkající se tohoto bodu je nedůvodná (srov. str. 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011). Pokud jde o námitku promlčení trestního stíhání ve vztahu k bodu 13. napadeného rozsudku nalézacího soudu, kterou vznesl obviněný R. L., pak tuto odvolací soud vyhodnotil jako irelevantní, s ohledem na shora popsané pasáže, týkající se posouzení bodu 13. napadeného rozsudku z pohledu toliko ukládání společného trestu podle §37a tr. zák. (srov. str. 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011).
Pouze pro úplnost tak Nejvyšší soud dodává, že pokud jde o bod 13. výroku rozsudku nalézacího soudu, i v tomto případě platí, že na č. l. 10-11 trestního spisu se nachází sdělení obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř. obviněnému R. L. pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. spáchaného ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněný R. L. toto sdělení obvinění převzal dne 23. 3. 2000. Jak již bylo shora zmíněno, u trestného činu podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák. ve znění zákona účinného do 30. 6. 2006, stanovil trestní zákon trestní sazbu v rozpětí pět až dvanáct let. Potom promlčecí doba podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. činila deset, resp. později dvanáct let. U trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 3 tr. zák. stanovil trestní zákon trestní sazbu v rozpětí na dvě léta až osm let. Podle ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. potom činila promlčecí doba pět let. Obviněný R. L. se trestné činnosti uvedené v bodě 13. výroku rozsudku nalézacího soudu dopustil dne 4. 6. 1998. Pětiletá promlčecí doba tedy začala u obviněného R. L. běžet dne 5. 6. 1998. Následně byla přerušena dne 23. 3. 2000, kdy si obviněný R. L. převzal usnesení o zahájení trestního stíhání. Potom i v jeho případě z obdobných důvodů, jako byly uvedeny u obviněných Ing. J. L., M. M. (dříve I. L.) a R. L. (ohledně bodu 14. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005) shora, pokud jde o bod 13. platí, že s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1114/2008, publikované pod č. 59/2009 Sb. rozh. tr., a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 797/2010, publikované pod č. 53/2011-I. Sb. rozh. tr., je nutné vycházet z ustanovení §67 odst. 3 písm. a) tr. zák., které stanoví, že promlčení trestního stíhání se přerušuje jednak sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele. Nelze tedy uzavřít, že by obviněnému R. L. v případě bodu 13. výroku rozsudku svědčil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., když ani v tomto případě nemohlo dojít k promlčení trestního stíhání.
Námitku nepřiměřené délky trestního řízení uplatnili obvinění Ing. I. D., JUDr. P. J., R. L., Ing. J. L. a M. M. (dříve I. L.). Přiměřeností délky trestního řízení se Nejvyšší soud již opakovaně ve svých rozhodnutích zabýval, kdy např. ve svém rozhodnutí ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 5 Tdo 293/2010, uvedl následující: Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře ESLP, jimiž jsou složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů, popřípadě též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce (viz např. rozsudek Eckle proti Německu, 1982; B. proti Rakousku, 1990; Capuano proti Itálii, 1987; Idrocalce proti Itálii, 1992; Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku, 2000; Wloch proti Polsku, 2000, Havala proti Slovensku, 2002). K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb. - dále jen „Úmluva“) jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, pokud jde o způsob, jakým prostředek nápravy požadovaný čl. 13 Úmluvy poskytnou. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u ESLP, tedy zejména konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Dále takovým prostředkem může být i zmírnění trestu, který je v konkrétní věci uložen obviněnému. Porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy je ESLP sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje ESLP v zásadě tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (srovnej např. rozsudky Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku, 2001). Nejvyšší soud dále poukázal na to, že judikatuře ESLP v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“). V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům ESLP. Ústavní soud přitom opakovaně zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 215/96, III. ÚS 70/97, II. ÚS 7/03, II. ÚS 32/03, III. ÚS 217/03, IV. ÚS 8/03, III. ÚS 95/04 atd.). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96, II. ÚS 445/98, II. ÚS 7/03). Podobně i v judikatuře Nejvyššího soudu bylo konstatováno, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.; dále jen „Úmluva“) je bezpochyby významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který odporuje smyslu práva nejen obviněného, ale i poškozeného na spravedlivý proces, je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení.
Pokud pak jde o doplnění důvodů dovolání obviněným Ing. I. D. ze dne 15. února 2011, ve kterém dovozoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. s tím, že s ohledem na celkovou délku trestního stíhání vedeného proti němu, je trestní stíhání nepřípustné a mělo být zastaveno podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že trestní řád, Ústava České republiky nebo Listina základních práv a svobod, ale ani Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, nezakládají v žádném ustanovení možnost nebo povinnost zastavit trestní stíhání s ohledem na porušení urychleného projednání věci bez zbytečných průtahů, což je i pochopitelné s ohledem na obtížnost stanovení konkrétní přiměřené lhůty k projednání a rozhodnutí věci, jež je vždy odvislá od konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování pachatele a jednání příslušných orgánů v trestním řízení. Významný pro posouzení přiměřenosti jeho délky proto může být např. počet spoluobviněných, teritoriální a časový rozsah trestné činnosti či přítomnost mezinárodního prvku. Státu také nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení dané uplatňováním procesních práv stěžovatelem. Konečně je třeba zkoumat, zda orgány činné v trestním řízení konaly v dané věci plynule. V tomto směru je třeba poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle které porušení práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 EÚLP samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 EÚLP (srov. např. usnesení Ústavního soudu č. 26/2003 Sb. n. u. ÚS - C. H. Beck, sv. 31, s. 357, nebo nález Ústavního soudu č. 10/2006 Sb. n. u. ÚS - C. H. Beck, sv. 40, s. 83). Proto ani námitka Ing. I. D. v doplnění důvodů dovolání ze dne 15. února 2011 není důvodná.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1305/09 (str. 6 a násl. nálezu) uvedl, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tento názor vyslovil Ústavní soud již v mnoha svých rozhodnutích, v nichž se zabýval nepřiměřenou délkou řízení [např. sp. zn. I. ÚS 5/96, sp. zn. IV. ÚS 358/98, sp. zn. I. ÚS 600/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 6, nález č. 116; svazek 12, nález č. 140; svazek 32, nález č. 6)]. Časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Čím je tento časový horizont delší, tím více se rozostřují kontury spravedlnosti jak v očích přímých účastníků řízení, tak i v obecném vnímání veřejností a veřejného mínění. Celkově se tak oslabuje kredibilita státní moci a specificky moci soudní. Nepřiměřená délka řízení se pak proto přímo odráží v důvěře občana ve stát, jeho instituce a v právo, což je základní podmínka pro fungování legitimního demokratického právního státu [nález sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707)]. Ústavní soud ve svém nálezu pod sp. zn. I. ÚS 554/04 dospěl k závěru, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře základních práv obviněného, která jsou svou povahou hmotně právní. Jde-li (jako v daném případě) o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (garantované čl. 8 odst. 1 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný (čl. 8 odst. 2 Listiny), je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv [nález sp. zn. I. ÚS 603/06 ze dne 12. 4. 2007 (N 65/45 SbNU 83)]. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který představuje trestněprávně vymezený účel trestu, a základního práva na osobní svobodu, které je sice formálně omezitelné zákonem, avšak pouze za materiálního předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. I v tomto případě totiž platí, že zákon, resp. jím předvídané omezení základních práv, je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tedy především tak, aby aplikace takového zákona obstála v testu proporcionality. Ústavní soud odkázal i na relevantní judikaturu ESLP, která je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vysloví ESLP porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Ačkoliv ESLP (a dříve ani Evropská komise pro lidská práva) nevyvodil z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy povinnost smluvního státu kompenzovat porušení zmírněním trestu, současně takovou formu kompenzace nevyloučil. Podle Ústavního soudu je třeba dodat, že důsledně vzato tuto povinnost, vzhledem ke svým oprávněním, ani vyvodit nemohl. Naopak je však třeba zdůraznit, že takové formy kompenzace považuje ESLP za dostatečnou nápravu porušeného práva, jestliže je národní soud použije s výslovným uvedením toho, že k tomuto opatření přistupuje proto, že bylo porušeno právo stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě, a pokud jde o zmírnění trestu, uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozhodnutí Eckle v. SRN z 15. 7. 1982, srov. též Repík, B. K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, č. 6-7/2001, str. 13). Za těchto podmínek má ESLP za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy, a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval ESLP vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka v případě, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li taková podmínka splněna, dospívá ESLP k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen. Přitom takový způsob kompenzace (skrze úvahy o trestu) není ve státech, které jsou smluvními stranami Úmluvy ojedinělým. Z komparativního pohledu lze mezi smluvními státy Úmluvy nalézt řadu těch, které ve vnitrostátním právu uplatňují bezprostřední kompenzaci práva na přiměřenou délku trestního řízení (Belgie, Nizozemí, SRN, Norsko a Švýcarsko). Na základě judikatury soudů se v těchto státech vyvozují z překročení přiměřené lhůty řízení důsledky pro stanovení trestní sankce (srov. Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, č. 6-7/2001, str. 12, nebo Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Orac, Praha 2002, str. 143). Z uvedeného vyplývá, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení, které garantuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení může být dosažena prostředky, které jsou vlastní trestnímu právu, jsou-li jeho normy vykládány ústavně konformně. Je povinností všech obecných soudů vykonávajících trestní jurisdikci, bez ohledu na jejich funkční příslušnost, využít všech vhodných prostředků, které jim trestní právo poskytuje k tomu, aby promítly nalezené porušení práva na spravedlivý proces obviněného (v jeho časové dimenzi) do úvah o ještě proporcionálním omezení práva na osobní svobodu. Úvahy o trestu proto musí být dostatečně transparentní, snížení trestu je třeba výslovně odůvodnit tím, že jde o kompenzaci za porušení práva na přiměřenou délku řízení, stejně jako je třeba výslovně uvést míru této kompenzace (viz nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 603/06).
Nalézací soud v podstatě u všech obviněných v jejich prospěch vyhodnotil jako specifickou okolnost případu celkovou délku trestního řízení a časový odstup od spáchání trestné činnosti, přičemž v této souvislosti poukázal na skutkovou a právní složitost celé věci, jakož i eventuálně na procesní postoj jednotlivých obviněných. Odvolací soud se podrobně zabýval problematikou délky řízení v obecné rovině, přičemž dospěl k závěru, že nalézací soud tuto skutečnost při svém rozhodnutí respektoval a přihlédl k ní, nicméně podle názoru odvolacího soudu tuto problematiku plně nedocenil. Při svých úvahách odvolací soud vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, ale zejména Ústavního soudu, konkrétně jeho nálezu pod sp. zn. I. ÚS 554/04, ve kterém vymezil faktory, které je třeba zkoumat při posouzení přiměřenosti vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoně účelem trestu a základními právy konkrétního obviněného, zejména práva, aby o jeho vině či nevině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Své úvahy odvolací soud v návaznosti na názory Ústavního soudu strukturoval do tří rovin, kdy se jedná o rovinu úvah opírajících se o trestně právní předpisy, dále test proporcionality (rovina ústavní) a dále promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina mezinárodní odpovědnosti). Odvolací soud při respektování právního názoru vysloveného Ústavním soudem postupoval tak, aby s ohledem na celkovou dobu řízení byla respektována a chráněna osobní svoboda každého z obviněných, zkoumal, zda zásah do jejich osobní svobody obecně ústavním pořádkem předvídaný je v souvislosti s konkrétní délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv a po vyhodnocení uvedených skutečností postupoval tak, že s ohledem na celkovou dobu trestního řízení oproti napadenému rozsudku u jednotlivých obviněných snížil výměry jím ukládaných trestů. U všech obviněných je třeba uvést, že délka vedeného řízení přesahuje 10 roků, délka doby, která uplynula od spáchání trestných činů je u obviněných ještě delší. Délka přípravného řízení, s ohledem na jednotlivá zahájení trestního stíhání konkrétním obviněným v jednotlivých bodech napadeného rozsudku, se pohybovala do 6 roků. Obžaloba byla ve věci podána dne 22. 3. 2005 (č. l. 8786) a první hlavní líčení proběhlo dne 3. 3. 2008 (č. l. 9096), kdy po dobu 3 let věc ležela na krajském soudu a v této nebylo jednáno a následně dne 9. 4. 2009 došlo k vyhlášení napadeného rozsudku. Odvolací soud si je vědom skutečnosti, že posuzování délky řízení a její nepřiměřenosti je otázkou relativní, kdy do této se promítají skutečnosti, a to jak na straně obviněných, tak i na straně charakteru předmětné věci. Po vyhodnocení uvedeného, a zejména s akcentací toho, že po dobu jedné třetiny celkové doby vedeného trestního řízení se v dané věci nic nedělo, v čemž jsou spatřovány průtahy na straně orgánů činných v trestním řízení konkrétně nalézacího soudu, dospěl odvolací soud k závěru, že délka řízení u jednotlivých obviněných je nepřiměřená , a tomuto dal následně výraz ve výměrách stanovených trestů odnětí svobody u jednotlivých obviněných (srov. str. 89-90 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010).
Odvolací soud se tedy v případě obviněného Ing. I. D. , který namítal, že trestní stíhání trvalo po dobu delší než 12 let, přičemž takto dlouhá doba není podle něj přípustná, zabýval zákonnou sazbou trestu odnětí svobody s ohledem na použitou právní kvalifikaci, vycházel rovněž z kritérií ustanovení §39 tr. zákoníku, zdůraznil polehčující a přitěžující okolnosti a zejména přihlédl k délce doby, která uplynula od spáchání trestných činů, jakož i k délce vedeného trestního řízení, přičemž odvolacím soudem nebylo zjištěno, že by obviněný svým úmyslným jednáním přispěl k průtahům trestního řízení (v podrobnostech srov. str. 93-95 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010). Nejvyšší soud proto konstatuje, že v případě Ing. I. D. soudy respektovaly požadavek na proporcionalitu omezení osobní svobody, obviněnému byl uložen přiměřený úhrnný trest snížený i s ohledem na délku trestního řízení a průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení, zejména konstatované u nalézacího soudu , přičemž bylo postupováno transparentně a měřitelně, což se zejména u odvolacího soudu projevilo konkrétním snížením původně uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců na trest odnětí svobody v trvání sedmi roků. T ak ový trest zachovává zmíněný princip proporcionality, neboť na druhé straně nelze přehlédnout, že byl uložen mimo jiné za zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaný velmi sofistikovaným způsobem, kterým byla způsobena škoda ve výši 680 miliónů korun, a proto je tento trest přiměřený i ve vztahu k zásahu do jeho osobn í svobody , kterou mu garantuje čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Kromě obviněného Ing. I. D. namítal nepřiměřenost trestu vzhledem k délce trestního řízení také obviněný JUDr. P. J.. Rovněž v případě tohoto obviněného je možné plně odkázat na závěry odvolacího soudu, které zachytil na str. 89-90 odůvodnění svého rozsudku ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010. Odvolací soud hodnotil v jeho prospěch jako okolnost polehčující dosavadní soudní zachovalost a na druhé straně v jeho neprospěch jako okolnost přitěžující spáchání dvou trestných činů, jakož i výši jím způsobené škody. Rovněž neopomněl hodnotit to, že trestné činnosti se nedopustil jako přímý pachatel, nýbrž jako účastník ve formě pomoci. Pokud jde o délku doby řízení, jakož i délku doby, která uplynula od spáchání trestné činnosti, rovněž i u tohoto obviněného našla svůj odraz ve výměře trestu. Po vyhodnocení všech rozhodných okolností, majících vliv na ukládání trestu, mu byl nově uložen trest odnětí svobody v trvání 2 a půl roku v rámci trestní sazby, která je u ustanovení §255 odst. 2 tr. zák. dána rozpětím 6 měsíců až 5 let. Tento trest byl vysloven podle §35 odst. 1 tr. zák. jako úhrnný, neboť obviněný byl odsuzován za spáchání dvou trestných činů (v podrobnostech srov. str. 92-93 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010). Nejvyšší soud tedy po přezkoumání odůvodnění rozsudku odvolacího soudu konstatuje i v případě obviněného JUDr. P. J., že odvolací soud plně vyhověl shora předestřené judikatuře týkající se zohlednění délky trestního řízení v rámci úvah při ukládání trestu a nelze mít tak ani v jeho případě za to, že by se jednalo o trest nepřiměřený a v rozporu s principem proporcionality, a to i ve vztahu k zásahu do jeho osobní svobody, kterou mu garantuje čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod .
Stejně tak obviněný R. L. ve svém prvním mimořádném opravném prostředku konstatoval, že soudy se při ukládání trestu nezabývaly délkou řízení. I na tohoto obviněného se plně vztahují správné závěry odvolacího soudu, jak je zachytil na stranách 89-90 odůvodnění svého rozsudku ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010. Odvolací soud, který ve svém rozsudku ukládal obviněnému R. L. nový trest, se rovněž vypořádal s délkou doby vedeného trestního řízení a dobou uplynuvší od spáchání jednotlivých skutků, a tak tomuto obviněnému uložil po vyhodnocení všech rozhodných skutečností, majících vliv pro ukládání trestu, podle ustanovení §128 odst. 4 tr. zák., kde je zákonné rozpětí sazby 5 až 12 let, trest odnětí svobody v trvání devíti a půl roku. Za splnění podmínek §37a tr. zák. a 35 odst. 2 tr. zák. byl tento trest uložen jako společný a souhrnný (srov. str. 90-91 odůvodnění rozsudku odvolac ího soudu ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010). Pokud se týká druhého dovolání jmenovaného obviněného , odvolací soud ani ve svém rozsudku ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011, neopomněl při svých úvahách jako specifickou okolnost případu hodnoti t jak délku doby, která uplynula od spáchání trestné činnosti, tak i celkovou dobu trestního řízení, včetně průtahů v něm vzniklých (v podrobnostech srov. str. 27 odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011) , ale na druhé straně musel hodnotit, že obviněný R. L. byl odsouzen za řadu shora uvedených trestných činů, navíc k společnému a souhrnnému trestu při celkově způsobené škodě téměř 2 miliard korun . Námitky dovolatele R. L. ohledně délky řízení a jejím náležitém nezhodnocení v uloženém trestu je tedy nutné odmítnout ze stejných důvodů, jako je tomu u obviněných Ing. I. D. a JUDr. P. J..
Na nepřiměřenost délky trestního řízení ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal i obviněný Ing. J. L. Rovněž i v případě tohoto jmenovaného obviněného se s touto námitkou dostatečně vypořádal odvolací soud, když uvedl, že tato námitka nezůstala mimo zorné pole nalézacího soudu v rámci jeho úvah, týkajících se potrestání obviněného, což vyplývá ze strany 166 napadeného rozsudku, kde nalézací soud uvedl, že ve prospěch obviněného zohlednil také časový odstup od spáchání trestné činnosti. Námitka obviněného našla svůj odraz v uložení trestu odnětí svobody odvolacím soudem v nižší v ýměře, než jak učinil nalézací soud. Tedy možno učinit závěr, že tato námitka byla odvolacím soudem shledána důvodnou (srov. str. 21 – 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 67/2011). Odvolací soud potom v rámci svých úvah při ukládání trestu odůvodnil konkrétně uložený trest odnětí svobody s poukazem na to, že se podrobně zabýval problematikou délky řízení v obecné rovině, přičemž dospěl k závěru, že nalézací soud tuto skutečnost při svém rozhodnutí respektoval a přihlédl k ní, nicméně podle názoru odvolacího soudu tuto problematiku plně nedocenil. Při svých úvahách odvolací soud vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, ale zejména Ústavního soudu, konkrétně jeho nálezu pod sp. zn. I. ÚS 554/04, ve kterém vymezil faktory, které je třeba zkoumat při posouzení přiměřenosti vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoně, účelem trestu a základními právy konkrétního obžalovaného, zejména právem, aby o jeho vině či nevině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Odvolací soud při respektování právního názoru vysloveného Ústavním soudem postupoval tak, aby s ohledem na celkovou dobu řízení byla respektována a chráněna osobní svoboda obviněného, zkoumal, zda zásah do jeho osobní svobody obecně ústavním pořádkem předvídaný je v souvislosti s konkrétní délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv a po vyhodnocení uvedených skutečností postupoval tak, že s ohledem na celkovou dobu trestního řízení oproti napadenému rozsudku u obviněného snížil výměru mu uloženého trestu. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že délka vedeného řízení přesahuje 10 roků, délka doby, která uplynula od spáchání trestných činů je u obviněného ještě delší. Délka přípravného řízení s ohledem na jednotlivá zahájení trestního stíhání v jednotlivých bodech napadeného rozsudku, týkající se obviněného, se pohybovala do 6 roků. Obžaloba byla ve věci podána dne 22. 3 . 2005 (č. l. 8786) a první hlavní líčení proběhlo dne 3. 3. 2008 (č. l. 9096), kdy po dobu 3 let věc ležela na krajském soudu a v této nebylo jednáno a následně dne 9. 4. 2009 došlo k vyhlášení napadeného rozsudku. Odvolací soud si je vědom skutečnosti, že posuzování délky řízení a její nepřiměřenosti je otázkou relativní, kdy do této se promítají skutečnosti, a to jak na straně obviněného, tak i na straně charakteru předmětné věci. Po vyhodnocení uvedeného, a zejména s akcentací toho, že po dobu jedné třetiny celkové doby vedeného trestního řízení se v dané věci nic nedělo, v čemž jsou spatřovány průtahy na straně orgánů činných v trestním řízení, konkrétně nalézacího soudu, dospěl odvolací soud k závěru, že délka řízení je v tomto případě nepřiměřená a tomuto dal následně výraz ve výměře nového trestu odnětí svobody. Obviněnému tak s ohledem na všechny okolnosti případu uložil trest odně tí svobody, a to podle §128 odst. 4 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §37a tr. zák. spo lečného a souhrnného ve výměře pět a půl roku, pro jehož výkon byl v souladu se zákonem podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, přičemž závažnost jím spáchaného protiprávního jednání bránila v užití moderačního ustanovení §39a odst. 3 tr. zák. (v podrobnostech srov. str. 27 – 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 67/2011). Odvolací soud tak plně vyhověl shora předestřené judikatuře týkající se zohlednění délky trestního řízení v rámci úvah při ukládání trestu a nelze mít tak ani v jeho případě za to, že by se jednalo o trest nepřiměřený a v rozporu s principem proporcionality, a to i ve vztahu k zásahu do jeho osobní svobody, kterou mu garantuje čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Konečně nepřiměřenou délkou trestního řízení se zabýval také obviněný M. M. (dříve I. L.) , který si podal dovolání proti rozsudku Vrchního sou du v Olomouci ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005. Nalézací soud popsal, že ve prospěch obviněných , tedy i M. M. bylo třeba hodnotit časový odstup od spáchání předmětné trestné činnosti, který již v současné době činí cca 12 roků. Přitom délku trestního řízení je třeba hodnotit již jako nepřiměřenou (srov. str. 43 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005). Odvolací soud k námitce délky řízení uvedl, že tato neunikla pozornosti nalézacího soudu, neboť ten v rámci úvah o trestech jako specifickou okolnost případu formou okolnosti polehčující vyhodnotil právě zmiňovaný časový odstup od spáchání trestné činnosti, jakož i celkovou dobu trestního řízení. Problematikou délky řízení se podrobně ve svém předchozím rozhodnutí zabýval i odvolací soud (str. 89 a násl.), kdy své úvahy, v rámci kterých vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, ale zejména Ústavního soudu, jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04, podrobně odůvodnil a rozvedl a nalézací soud v předmětné věci k těmto rovněž přihlédl, respektoval je, což našlo odraz v jeho úvahách o výši uložených trestů, tedy možno konstatovat, že tato námitka nebyla shledána důvodnou (srov. str. 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011). Ani podle názoru Nejvyššího soudu tak nelze přisvědčit námitce obviněného M. M., že by nebyla respektována judikatura týkající se zohlednění délky trestního řízení při ukládání trestu, když odvolací soud plně vyhověl shora předestřené judikatuře týkající se zohlednění délky trestního řízení v rámci svých shora blíže rozvedených úvah při ukládání trestu, a proto nelze mít tak ani v jeho případě za to, že by se jednalo o trest nepřiměřený a v rozporu s principem proporcionality .
Obviněný Ing. J. L. ve svém dovolání podotknul, že mu byl uložen peněžitý trest, a to i přesto, že dovolatel údajnou trestnou činností nezískal a ani se nesnažil získat majetkový prospěch. Soudy zřejmě nezkoumaly jeho osobní a majetkové poměry. Odvolací soud se již totožnou námitkou zaobíral v rámci odvolacího řízení, kdy v odůvodnění svého rozsudku poukázal na stranu 166 napadeného rozsudku, kde se nacházejí úvahy nalézacího soudu oh ledně trestu a kde tento uvedl, že peněžitý trest v dané výměře včetně náhradního trestu odnětí svobody toliko zopakoval a má jej za dostatečný, neboť tento trest byl obviněnému již uložen v předchozím odsouzení a tímto je nalézací soud také vázán. V daném případě se jedná o odsouzení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, kterým byl mj. obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč, včetně náhradního trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Za této situace nebylo v postupu nalézacího soudu shledáno žádného pochybení, a proto tato námitka byla shledána jako nedůvodná (srov. str. 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 67/2011).
Stejně tak i obvinění R. L. a M. M. namítali, že trest, který jim byl uložen, je nepřiměřený a že peněžitý trest jim byl uložen jako nedobytný v rozporu se zákonem. Soud nezkoumal osobní a majetkové poměry obviněných.
Jmenovaní obvinění tedy uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v němž je stanoveno, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §27 tr. zák. (v §52 odst. 1 tr. zákoníku) bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Konečně nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu (§16 odst. 2 tr. zák., §3 odst. 1 tr. zákoníku), nebo uložením určitého trestu více obviněným „společně“ (např. „společný“ trest propadnutí jedné věci více spoluobviněným). Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákonem. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), jako je tomu i v právě Nejvyšším soudem projednávaném případě.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku poznamenal, že R. L. byl uložen trest peněžitý, který mu již byl i v předchozích odsouzeních uložen, a to v rozsahu 700.000,- Kč, tedy tento trest byl de facto pouze zopakován ve vztahu k rozsudku ze dne 9. 4. 2009 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, aniž by soud považoval za nezbytné tento druh trestu dále navyšovat (srov. str. 44 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005). K obviněnému I. L. (M. M.) poznamenal, že i v případě tohoto obviněného lze konstatovat, že se trestné činnosti dopustil v úmyslu získat touto činností majetkový prospěch, tudíž byly splněny i zákonné podmínky pro uložení peněžitého trestu, který byl opět stanoven v korelaci s peněžitými tresty, které byly uloženy spoluobviněným za trestnou činnost spáchanou v mnohem širším rozsahu (srov. str. 44-45 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005). Odvolací soud dodal, že otázkou peněžitých trestů se v napadeném rozsudku zabýval nalézací soud na str. 44-45, kdy s ohledem na výsledky provedeného důkazního řízení správně konstatoval, že oba obvinění se trestnou činností snažili získat majetkový prospěch, a tudíž byly shledány podmínky pro uložení tohoto druhu vedlejšího trestu. V případě obviněného R. L. dále nalézací soud uvedl, že tento druh trestu mu byl již uložen předchozími odsouzeními ve stejném rozsahu, a proto jej toliko zopakoval. V případě obviněného M. M. pak uvedl, jakým způsobem stanovil výměru tohoto trestu. Jelikož odvolací soud v postupu nalézacího soudu neshledal žádného pochybení, a to ani co do výměry uložených trestů, či jejich důvodnosti, byly námitky obou obviněných vyhodnoceny jako nedůvodné (srov. str. 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011). Nejvyšší soud proto konstatuje, že soudy nižších stupňů postupovaly v souladu se zákonem, který stanoví, že peněžitý trest může soud uložit, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Snaha získat majetkový prospěch byla zejména nalézacím soudem plně prokázána a bylo třeba i respektovat zásadu, že tyto okolnosti je třeba vyjádřit i uložením majetkového trestu. S ohledem na všechny shora podrobně uvedené okolnosti případu nelze považovat uložené peněžité tresty ani za nedobytné.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozsudky Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 6 To 76/2010, ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 67/2011, a ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 6 To 68/2011, ve spojení s rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, a ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 52 T 3/2005, nevykazují takové vady, pro které by je bylo nutno ohledně odvolatelů z některého důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání státního zástupce a obviněných Ing. I. D., M. H., JUDr. P. J., R. L., Ing. J. L. a M. M. znovu rozhodl o vině a trestu obviněných, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami státního zástupce a obviněných uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v nich uvedených s námitkami uplatněnými v odvoláních, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadená a řízení jim předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněných Ing. I. D., M. H., JUDr. P. J., R. L., Ing. J. L. a M. M. (dříve I. L.) o dovolání zjevně neopodstatněná, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2013
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.