ECLI:CZ:US:2015:4.US.2762.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2762/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Antonína Jarky, zastoupeného Mgr. Martinou Houžvovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Slezská 1738/103, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2014 sp. zn. 8 To 39/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. srpna 2014, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 3 a 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 5, 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 6, 21 a 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Stěžovatel měl v trestním řízení vedeném před Krajským soudem v Ústí nad Labem (dále též "soud prvního stupně") pod sp. zn. 51 T 16/2013 postavení poškozeného, a to z důvodu, že trestným jednáním obžalovaného, jimž byl spáchán zločin rvačky podle §158 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, byl usmrcen jeho bratr. V této souvislosti uplatnil v rámci řízení nárok na náhradu nemajetkové újmy v částce 175 000 Kč ve smyslu §444 odst. 3 písm. e) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, kterou v rámci závěrečného návrhu zvýšil o částku 200 000 Kč. Odsuzujícím rozsudkem ze dne 25. března 2014 č. j. 51 T 16/2013-744 bylo podle §228 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto i o povinnosti odsouzeného zaplatit stěžovateli škodu v podobě nemajetkové újmy v částce 85 000 Kč. Příslušný soud neshledal žádné okolnosti umožňující přiznání náhrady nemajetkové újmy v částce převyšující fixní částku vymezenou podle §444 odst. 3 písm. e) občanského zákoníku. S ohledem na spoluzavinění bratra stěžovatele, který mohl zůstat mimo konflikt, naopak shledal důvod pro snížení požadované náhrady podle §441 a 450 občanského zákoníku. Se zbytkem uplatněného nároku byl stěžovatel podle §229 odst. 2 trestního řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedený rozsudek napadl stěžovatel (společně s dalšími dvěma poškozenými) odvoláním do výroku o náhradě škody, které Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 28. května 2014 č. j. 8 To 39/2014 zamítl. Ve svém odůvodnění se v celém rozsahu ztotožnil s hodnocením nároku ze strany soudu prvního stupně.
3. Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti směřují především vůči nedostatečnému odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který nijak neobjasnil důvody zvláštního zřetele, které by opodstatňovaly moderaci nároku stěžovatele podle §444 odst. 3 občanského zákoníku. Rovněž se adekvátně nezabýval ani jeho nárokem v té části, ve které měla uplatněná částka představovat kompenzaci násilné a úkladné smrti bratra stěžovatele, dále faktu, že byl napaden jako Rom, a mediální pozornosti, která v důsledku jednání odsouzeného zasáhla celou rodinu. Tyto nedostatky odůvodnění shledává stěžovatel v rozporu s principy spravedlivého procesu. Ve zbytku své argumentace pak upozornil na některá pochybení soudu prvního stupně v rámci trestního řízení, a to zejména pokud jde o nesprávnou mírnější kvalifikaci jednání odsouzeného. Závěry tohoto soudu měly také nepřímo kriminalizovat jednání napadené skupiny. Z přístupu soudu byl patrný despekt k poškozeným, v důsledku čehož jej třeba považovat za diskriminační.
II.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
4. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Ústavní soud tedy přistoupil k jejímu věcnému posouzení, načež po seznámení se s argumentací stěžovatele a obsahem spisu vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 16/2013, který si pro účely tohoto řízení vyžádal, zjistil, že je zjevně neopodstatněná.
5. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
6. V projednávané věci bylo napadeným usnesením zamítnuto odvolání poškozených směřující výlučně proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o jejich nároku na náhradu škody. Ústavní soud podotýká, že tato rozhodnutí byla způsobilá zasáhnout do práv stěžovatele výlučně těmi svými částmi, kterými bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 trestního řádu rozhodnuto o jeho nároku. Námitkami, jež směřovaly nad rámec posouzení tohoto nároku (především proti závěrům soudu prvního stupně o kvalifikaci trestného jednání odsouzeného či proti procesnímu postupu soudu v případě jiných poškozených) se proto Ústavní soud v tomto řízení nemohl zabývat.
7. Pokud jde o samotné rozhodnutí, kterým byl stěžovatel podle §229 odst. 2 trestního řádu odkázán se zbytkem nároku na řízení ve věcech občanskoprávních, Ústavní soud připomíná, že v ústavní rovině nelze dovodit právo na satisfakci za způsobený trestný čin v rámci tzv. adhezního řízení. Na právo poškozeného domoci se náhrady škody již v trestním řízení lze v zásadě nahlížet jen jako na dobrodiní zákonodárce v rovině podústavního práva (srov. např. usnesení ze dne 29. března 2007 sp. zn. III. ÚS 921/06 a usnesení ze dne 19. září 2011 sp. zn. IV. ÚS 2609/11). Adhezní řízení má ve vztahu k meritornímu trestnímu řízení, byť je jeho integrální součástí, v jistém smyslu pouze akcesorickou povahu, přičemž procesní činnost trestního soudu tak nemůže přesahovat v daném ohledu aktivitu směřující k náležitému rozhodnutí o vině a případném trestu. Jinými slovy, toliko občanskoprávní řízení je řízením bezvýjimečně zaručujícím (za splnění zákonem předepsaných podmínek) možnost domoci se uplatněného majetkového nároku (viz usnesení ze dne 16. listopadu 2004 sp. zn. III. ÚS 600/04). Postup soudu spočívající v odkázání poškozených s uplatněným nárokem na náhradu škody (nebo jeho části) na řízení ve věcech občanskoprávních obecně nepředstavuje odepření spravedlnosti, ale ústavněprávně regulérní použití institutu urychlujícího trestní řízení (srov. např. usnesení ze dne 7. ledna 2010 sp. zn. III. ÚS 2685/09).
8. V souvislosti s uvedenými závěry vyvstává otázka, zda vůbec lze ústavní stížnost proti rozhodnutím, kterými byl poškozený se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, považovat za přípustnou. Ústavní soudnictví je totiž vybudováno na přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž eventuální protiústavnost nelze napravit jinak [např. nález ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)], čemuž odpovídá i §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V případě poškozených odkázaných na občanskoprávní řízení je tak opodstatněný závěr, že veškeré procesní prostředky vyčerpány nebyly, neboť mají nadále k dispozici právě celý občanskoprávní proces. Je patrné, že toto specifikum adhezního řízení vytváří prostor pro závěr, že z hlediska řízení o ústavních stížnostech nebylo stěžovatelovo řízení o nároku na náhradu škody dosud pravomocně ukončeno. V některých případech Ústavní soud z tohoto důvodu dokonce odmítl typově podobné ústavní stížnosti pro nepřípustnost (např. usnesení ze dne 10. února 2005 sp. zn. I. ÚS 612/04, usnesení ze dne 15. července 2014 sp. zn. III. ÚS 1189/14 či usnesení ze dne 29. prosince 2014 sp. zn. III. ÚS 3875/14). Přesto nelze vyloučit, že i v adhezním řízení může dojít k natolik flagrantním pochybením, které mohou založit porušení základního práva nebo svobody poškozeného a v jejichž případě by s ohledem na jejich povahu nebylo možné poskytnout soudní ochranu v občanskoprávním řízení. Z tohoto důvodu Ústavní soud ve většině případů považuje ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím za přípustné, byť je vesměs odmítá pro zjevnou neopodstatněnost (viz rozhodnutí citovaná výše; též usnesení ze dne 18. února 2015 sp. zn. II. ÚS 165/15).
9. Soud prvního stupně odůvodnil svůj závěr, že stěžovatel má z důvodu usmrcení jeho bratra nárok na jednorázové odškodnění podle §444 odst. 3 písm. e) občanského zákoníku pouze v poloviční výši, tím, že na základě svých skutkových zjištění nepovažoval zemřelého za zcela pasivního účastníka konfliktu, a to především s ohledem na rozsah a charakter jeho zranění, jakož i jeho předchozí chování v rámci prvotního konfliktu. Zároveň neshledal žádné okolnosti, které by opodstatňovaly přiznání náhrady nemajetkové újmy stěžovateli nad rámec uvedeného ustanovení, přičemž v tomto směru jej odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, v němž se stěžovatel bude moci případně domáhat i zaplacení zbylé části prvně uvedeného nároku. Ústavní soud považuje závěry soudu prvního stupně za rozumně a přesvědčivě odůvodněné, odpovídající smyslu adhezního řízení, a nespatřuje v nich žádný exces, který by z ústavněprávního hlediska umožňoval jejich zpochybnění. V této souvislosti zdůrazňuje, že v řízení o této ústavní stížnosti nelze přezkoumávat řízení vztahující se k pravomocnému výroku o vině, a tudíž lze jen stěží něco vytknout výroku upínajícímu se k náhradě škody, jestliže reflektuje skutková zjištění učiněná soudem ve věci samé a následně z nich logicky vychází. Povahou shora naznačeného (zákonodárcem koncipovaného) procesního rámce je dáno, že Ústavní soud může coby orgán ochrany ústavnosti přezkoumat takovéto rozhodnutí pouze z toho hlediska, zda v uvedené relaci nedošlo k rozpornému (arbitrárnímu) vztahu mezi těmito výroky a jimi podloženým (soudem zjištěným) skutkovým stavem (usnesení sp. zn. III. ÚS 600/04). Tak tomu ale v dané věci zjevně nebylo.
10. Uvedené hodnocení se uplatní i ve vztahu k napadenému usnesení, v němž se odvolací soud v celém rozsahu ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Jeho odůvodnění nelze s ohledem na argumentaci stěžovatele uplatněnou v odvolání považovat za nedostatečné, neboť s jednotlivými jeho námitkami se bylo lze adekvátně vypořádat již odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně. Napadeným usnesením proto nedošlo k porušení základních práv stěžovatele.
11. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu