ECLI:CZ:US:2015:4.US.2962.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2962/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), ve věci ústavní stížnosti Františka Čerkla, zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. č. 123/36, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013 č. j. 29 Cdo 840/2013-179, dále proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2012 č. j. 9 Cmo 172/2012-136, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 12. 2011 č. j. 13 Cm 1420/2010-91 a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2012 č. j. 13 Cm 1420/2010-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 12. 2011 č. j. 13 Cm 1420/2010-91 ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz vydaný jím samým dne 10. 1. 2011 pod č. j. 13 Cm 1420/2010-51; dále usnesením ze dne 2. 2. 2012 č. j. 13 Cm 1420/2010-96 rozhodl, že stěžovatel je povinen uhradit České republice - Krajskému soudu v Českých Budějovicích náklady spojené se znalečným ve výši 14 700 Kč.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2012 č. j. 9 Cmo 172/2012-136 potvrdil obě odvoláním napadená rozhodnutí krajského soudu. Odvolací soud odkázal na §175 odst. 1 a odst. 4 a §205a o. s. ř. a čl. I. §10 zákona č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový zákon (dále jen "zákon č. 191/1950 Sb."), a shodně s krajským soudem dospěl k závěru, že se stěžovatel povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem nezprostil. Vrchní soud zdůraznil, že neurčitá a neprojednatelná je námitka neplatnosti směnky, nedůvodné jsou námitky nepravosti podpisu směnečného rukojmí (zemřelého otce stěžovatele) a promlčení, neurčité, neprojednatelné a již proto nedůvodné jsou kauzální námitky týkající se porušení smlouvy o vyplňovacím právu (uzavřené mezi žalobkyní a společností MON CB, s. r. o., jejímž jednatelem byl otec stěžovatele), jde-li o údaje týkající se správné výše směnečné sumy a správného data splatnosti, neurčitá je také námitka týkající se smluvních pokut a konečně neopodstatněná je výtka podle níž žalobkyně uplatňuje nárok na zaplacení smluvních pokut v rozporu s dobrými mravy. K neurčitosti kauzálních námitek vrchní soud uzavřel, že v případě, kdy se stěžovatel dovolává v odvolání žalobních tvrzení s tím, že považoval za formalitu tyto v námitkách opakovat, nelze toto shledat důvodným.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2013 č. j. 29 Cdo 840/2013-179 dovolání stěžovatele zamítl. Dovolací soud shledal dovolání přípustným, nikoli však důvodným, když uvedl, že podle §175 o. s. ř. musí stěžovatel v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uvést vše, co proti němu namítá, přičemž poukázal na vlastní judikaturu (sp. zn. 29 Odo 1799/2006, 29 Cdo 2031/2011, 29 Cdo 2988/2007) a konkrétně na rozsudek ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. 29 Cdo 2270/2007. Uvedl, že předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné: tedy v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech stěžovatel svou obranu zakládá. Se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu stěžovatel nemůže - po uplynutí lhůty k jejich podání - uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Mají-li však námitky původ v tzv. kauzálních námitkách, je požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže stěžovatel v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit.
Dovolací soud zdůraznil, že kauzální námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu (srov. soudní spis na č. l. 52), které se vztahují k tvrzenému porušení smlouvy o vyplňovacím právu směnečném, jsou neurčité, neboť z nich není (a to ani s přihlédnutím k žalobním tvrzením) seznatelné, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz (co do konkrétní výše směnečné sumy) napadán (jaká směnečná suma měla být do blankosměnky doplněna) a jaké datum splatnosti mělo být do ní doplněno. K nesprávně vyplněnému datu splatnosti a jeho důsledkům, byť nad rámec vymezený dovoláním, dovolací soud připomněl např. rozsudek sp. zn. 29 Cdo 5260/2007. Nejvyšší soud uvedl, že nemá žádné pochybnosti o tom, že ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu nebyla obsažena výhrada, podle níž "nebyly vůbec splněny podmínky pro vyplnění blankosměnky"; konečně uzavřel s tím, že právní posouzení věci je správné a že nenalezl ani jiné vady řízení, k nimž by měl u přípustného dovolaní přihlížet z úřední povinnosti, a dovolání stěžovatele zamítl.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, která se obsahově a argumentačně do značné míry shoduje s jeho námitkami podanými proti směnečnému platebnímu rozkazu (dále jen "námitky"), s argumentací v odvolání i dovolání, poukázal na věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci. Uvedl, že Nejvyšší soud pominul jednu ze včas podaných námitek (týkající se splnění podmínek pro vyplnění blankosměnky), resp., že výslovně uvedl, že taková námitka nebyla podána. Stěžovatel dále namítl, že zákonné ustanovení o lhůtě tří dnů k podání námitek bylo Ústavním soudem shledáno v rozporu s Listinou (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 369/2012, IV. ÚS 376/11), když na jim konkretizované a doplňované námitky v průběhu řízení je třeba hledět jako na námitky včas a řádně podané. Postup obecných soudů, které včasnost podaných námitek posuzovaly pouze s ohledem na to, co bylo namítnuto ve lhůtě tří dnů, je rovněž porušením práva na spravedlivý (řádný) proces. Stěžovatel konečně (stejně jako v řízení před soudy prvého a druhého stupně a v dovolání) poukázal na to, že pokud žalobce v žalobě uvádí konkrétní skutková tvrzení, stěžovatel nemusí v námitkách opakovat totéž, neboť posouzení podaných námitek ze strany obecných soudů jako neurčitých je nespravedlivé a je porušením práva na spravedlivý (řádný) proces.
Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
Obecné soudy ve svých vyjádřeních v podstatě setrvaly na argumentaci uvedené v odůvodnění jejich rozhodnutí, odkazovaly na ně a připomněly, že s ohledem na poměry dané věci je k dispozici dostatečná judikatura Ústavního soudu. Ústavní soud proto (i s přihlédnutím k obsahu soudního spisu) nepovažoval za nutné zasílat tato vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
IV.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především připomíná, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdyby napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud konstatuje, že závěry soudů nelze považovat za mechanické a formalistické. Krajský soud a vrchní soud v analytických a poměrně podrobných odůvodněních konkrétně, jasně a zřetelně vysvětlily důvody, které je - s ohledem na jednotlivé (vypočtené) námitky stěžovatele - vedly k závěru o nedůvodnosti těchto námitek a k rozhodnutí o náhradě nákladů na vypracování znaleckého posudku. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozsudku připomněl (s ohledem na požadavek §175 o. s. ř.) obsáhlejší a jednoznačnou vlastní judikaturu (sp. zn. 29 Odo 1799/2006, 29 Cdo 2031/2011, 29 Cdo 2988/2007, 29 Cdo 2270/2007, 29 Cdo 4711/2008) a navíc ve vztahu ke kauzálním námitkám proti směnečnému platebnímu rozkazu konstatoval jejich zjevnou neurčitost. A to především s ohledem na to, že z nich i s přihlédnutím k žalobním tvrzením není seznatelný rozsah napadení (jaká směnečná suma měla být do blankosměnky doplněna) tohoto rozkazu a také datum splatnosti (dovolací soud zde nad rámec dovolání odkázal na vlastní rozsudek sp. zn. 29 Cdo 5260/2007). Ústavní soud navíc konstatuje, že o neurčitosti podaných námitek dostatečně výmluvně svědčí stěžovatelem rozporované (ne)posouzení námitky "třetí" na č. l. 52 dovolacím soudem, které na konstatované skutečnosti, že podané námitky (a tedy také tato námitka) se vyznačují neurčitostí, nic nemění.
Ústavní soud musí proto v souzené věci připomenout, že pouhá polemika stěžovatele se závěry zastávanými civilními soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv, resp. založit důvodnost ústavní stížnosti. Z pohledu soudy uvedených jasných a jednoznačných konstatování - která Ústavní soud z hlediska ústavnosti nemá důvod korigovat - se argumentace stěžovatele nutně musí jevit jako lichá.
Ústavní soud konečně musí ke stěžovatelově připomenutí nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12, jímž byla třídenní lhůta k uplatnění námitek (uvedená v §175 odst. 1 o. s. ř.) označena jako nepřiměřená a ke dni 30. 4. 2013 zrušena, odkázat na konstantní judikaturu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 717/13, I. ÚS 718/13, II. ÚS 3582/13), z níž je patrné, že pokud soudy vycházely v době jejich rozhodování z účinného znění §175 o. s. ř., nelze jejich postupu nic vytknout. Konec konců opačné řešení by vedlo k nejistotě těch směnečných věřitelů, zda v jejich věci pravomocně rozhodnuté před 30. 4. 2013 nedojde k obratu, pokud Ústavní soud rozhodne až po 30. 4. 2013 (podrobněji srov. sp. zn. I. ÚS 717/13 a II. ÚS 3582/13).
Ústavní soud proto usuzuje, že stěžovatel se snaží postavit jej do pozice další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, jež soudní orgány již přesvědčivě popřely. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal podstatnou argumentaci těchto orgánů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu