ECLI:CZ:US:2015:4.US.3037.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3037/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Heckela, zastoupeného JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou se sídlem ve Vysokém Mýtě, Javornického 138, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 22 Cdo 382/2015-57, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 2014, č. j. 24 Co 338/2014-40, a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 18. 6. 2014, č. j. 5 C 10/2014-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 18. 6. 2014, č. j. 5 C 10/2014-17 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost vydat stěžovateli (žalobci) motorové vozidlo Škoda 1000 MB, rok výroby 1968. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že vlastníkem a držitelem předmětného vozidla byla od počátku manželka stěžovatele MUDr. Ludmila Heckelová, která je v roce 1968 koupila z prostředků darovaných jejími rodiči a kterou bylo vozidlo na základě kupní smlouvy ze dne 9. 9. 2013 převedeno a následně přehlášeno na žalovaného. Vozidlo se tak nikdy nestalo součástí společného jmění, resp. bezpodílového spoluvlastnictví manželů, kupní smlouva byla manželkou uzavřena platně a stěžovatel se tak nemůže úspěšně domáhat vydání vozidla.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 9. 2014, č. j. 24 Co 338/2014-40, rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 6. 2015, č. j. 22 Cdo 382/2015-57, následně odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu.
Proti usnesení Nejvyššího soudu a proti rozsudkům odvolacího i nalézacího soudu se stěžovatel brání ústavní stížností ze dne 9. 10. 2015, ve které navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil. Namítá zásah do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Brojí proti tvrzení, že vozidlo bylo manželkou v roce 1968 zakoupeno z finančních prostředků, které jí darovali její rodiče. Je přesvědčen, že vozidlo bylo součástí společného jmění, resp. bezpodílového spoluvlastnictví manželů, o vozidlo se po celou dobu staral, váží se k němu jeho vzpomínky a používal jej i při péči o rodiče manželky; v této souvislosti poukázal na ochranu dobrých mravů a zásady spravedlnosti. Obecné soudy se odpovídajícím způsobem nevypořádaly s námitkami uplatněnými stěžovatelem v průběhu řízení.
Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti rozhodnutí obecných soudů a popřel by svoji roli i postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a opakovaně se zabýval konkrétními tvrzeními, která byla uplatněna již v řízení před obecnými soudy. Právě o takový přístup ovšem stěžovatel usiluje, v ústavní stížnosti polemizuje s hodnocením věci ze strany obecných soudů a požaduje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a civilním soudům uložil jeho žalobu o vydání motorového vozidla projednat znovu, resp. provést takové posouzení věci, které by bylo pro stěžovatele příznivější.
Úkolem Ústavního soudu je (výhradně) přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Žádné takové pochybení Ústavní soud však v daném případě neshledal. Nejvyšší soud, Krajský soud v Hradci Králové, jakož i Okresní soud v Ústí nad Orlicí zejména dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153). Adekvátně se vypořádaly se všemi důkazy, resp. S návrhy na jejich provedení, jakož i s tvrzeními účastníků v řízení uplatněnými [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), nebo ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57)].
Obecné soudy se zejména dostatečně zabývaly objasněním otázky, na kterou stěžovatel v řízení opakovaně poukazoval a kterou vznesl i v ústavní stížnosti, totiž zda vozidlo bylo součástí společného jmění, resp. bezpodílového spoluvlastnictví manželů, přičemž ústavně konformním způsobem odůvodnily závěr, že tomu tak není. Zabývaly se přitom rovněž okolnostmi, za kterých bylo vozidlo manželkou stěžovatele pořízeno, resp. že bylo v roce 1968 zakoupeno z finančních prostředků manželce stěžovatele darovaných jejími rodiči. Vycházeje z těchto dílčích zjištění obecné soudy věc posoudily tak, že vlastníkem a držitelem vozidla byla od počátku manželka stěžovatele, která tak byla oprávněna je na základě kupní smlouvy ze dne 9. 9. 2013 převést a následně přehlásit na třetí osobu; uzavřely, že stěžovatel se nemůže úspěšně domáhat vydání vozidla.
K meritornímu přezkumu ústavní stížnosti nemohla vést ani navazující námitka stěžovatele, kterou opakovaně uplatňoval již v předcházejícím řízení a se kterou se obecné soudy vypořádaly v souladu s ústavními požadavky na svoji rozhodovací činnost - totiž že předmětná Škoda 1000 MB, rok výroky 1968, se nemohla stát součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů ve smyslu §143 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni 1. 1. 1968, a to ani při zvážení okolnosti, že se o ni stěžovatel dlouhodobě staral, váží se k ní jeho vzpomínky a používal ji i při péči o rodiče manželky. Odvolací i dovolací soud se v reakci na tato tvrzení stěžovatele výslovně vypořádaly rovněž s otázkou možného porušení dobrých mravů a obecných zásad spravedlnosti.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu