ECLI:CZ:US:2015:4.US.3152.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3152/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky M. S., právně zastoupené advokátem JUDr. Vladimírem Turkem, Korunní 127, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2013 sp. zn. 57 T 8/2012, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2014 sp. zn. 6 To 80/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 3 Tdo 751/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 9. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka byla odsouzena pro zločiny zpronevěry podle §205 odst. 1 a 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců. Stěžovatelka byla odsouzena za zpronevěru, skládající se ze dvou dílčích útoků, spočívající v nevyplacení depozita při převodu nemovitostí. Stěžovatelka trvá na tom, že v prvém případě nenastaly podmínky stanovené úschovní smlouvou k výplatě depozita, následně utrpěla úraz pádem sněhové laviny ze střechy, a to ji v podstatě vyřadilo z běžného provozu a ve druhém případě nemohla depozitum vyplatit, neboť jí Policie ČR zablokovala účet.
Stěžovatelka má za to, že v její věci rozhodovala podjatá soudkyně, neboť při projednávání věci v hlavním líčení předsedkyně trestního senátu nalézacího soudu opakovaně nepřípustně projevovala svůj názor a postoj k osobě obžalované, což je patrno ze zvukových záznamů z hlavního líčení. V dalším hlavním líčení se takto nepřátelsky a nepřípustně projevovala i vůči obhájci obžalované, když např. znemožnila klást dotaz obhájcem svědku Burianovi, sama soudkyně odpověděla za svědka a současně vzala obhájci slovo. Podle náhledu stěžovatelky bylo tímto postupem předsedající soudkyně porušeno ustanovení §8 odst. 2 písm. b), e) a f) a odst. 6 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Obecné soudy chybně dovodily, že namítanou podjatost soudkyně zdůvodňuje stěžovatelka podanou žalobou na ochranu osobnosti a neberou za důvod podjatosti porušení zákona o soudech a soudcích.
Jednou z částí právní argumentace stěžovatelky je i ta, v níž namítá, že obecné soudy v průběhu soudního řízení nepřihlédly k závažnosti jejího zdravotního stavu, a to přesto, že tento byl doložen celou řadou lékařských zpráv. Na stěžovatelku byla v souvislosti s projednáváním případu uvalena nezákonná vazba, která se zcela zásadním způsobem projevila na jejím zdravotním stavu. Nelze tak souhlasit se závěry ve věci rozhodující předsedkyně senátu, která bagatelizovala její lékařský zákrok.
Obecné soudy podle stěžovatelky zcela nesprávně hodnotily její soukromoprávní jednání a vztahy mezi ní a poškozenými. Nalézací soud se nevypořádal se všemi okolnostmi případu významnými pro rozhodnutí, podstatně zkreslil důkazy a nepovolením a neprovedením žádného důkazu obhajoby vedl řízení jednostranně a zaujatě. Zcela přitom opomenul, že se jedná o věc občanskoprávní, kdy ke zmaření cíle došlo vlivem okolností, které nemohla stěžovatelka ovlivnit. V případu nebyly posouzeny širší skutkové souvislosti (např. režim správy svěřeného majetku v krajní nouzi) a z odůvodnění usnesení odvolacího i dovolacího soudu je podle stěžovatelky zřejmé, že soudy nereagovaly na zcela konkrétní právní a skutkové námitky (není jasné, z čeho dovodily soudy úmysl stěžovatelky poškodit klienty, svěřené prostředky si přisvojit, že nehájila zájmy klientů, atd.). Odvolací soud se náležitě nezabýval námitkami stěžovatelky, podle níž nebylo prokázáno, že by v dané věci došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu. Obecné soudy nedostatečně zhodnotily celý složitý komplex vztahů, který se vytvořil v rámci plnění z úschovní smlouvy, způsobu správy svěřených hodnot, zdravotního stavu stěžovatelky, svobodnou volbou poškozených na odbornou právní pomoc, atd. Jednání stěžovatelky nelze náležitě porozumět bez jeho zohlednění, což je významné v souvislosti s tím, že se obecné soudy nevypořádaly s námitkami stěžovatelky, obsaženými v jejím odvolání, stran motivací i dalších aktérů, jakými byli podle stěžovatelky svědkové, poškození a osoby třetí s nimi spojené. V tomto kontextu též absentuje zdůvodnění toho, proč by svědek policista - vyšetřovatel Policie ČR neměl být vyslechnut a zdůvodnit, proč zablokoval účet stěžovatelky před lhůtou výplaty druhého depozita, aby pak toto nevyplacení, znemožněné Policií ČR kvalifikoval jako druhý útok trestného činu.
Obecné soudy se rovněž nevypořádaly s jednáním samotných poškozených, kteří nevyužili odborné právní pomoci, ani nevyužili spolupráce s právní nástupkyní stěžovatelky. Poškození mohli konat úkony k rukám její právní nástupkyně a využít jejich odborných právních služeb, což byl jediný možný legální postup pro to, aby se odstranily vady, bránící výplatě depozita. Jak nalézací, tak i odvolací soud měly pochybit při hodnocení toho, zda stěžovatelce z právního hlediska bránila nějaká skutečnost ve výplatě depozita či nikoliv. Podle náhledu stěžovatelky nebyly splněny právního podmínky smlouvy o úschově, aby mohla předmět úschovy vyplatit. Tvrzení svědka Buriana, že kupní smlouvu měl údajně stěžovatelce předat, když byli pouze oni dva přítomni, je zcela účelové, jakož i celá jeho svědecká výpověď. Nelze brát jako argument to, že svědek Burian učinil tzv. vše a "dokonce sám ve snaze celou záležitost vyřešit připravil Dodatek č. 1 smlouvy o úschově, který jak prodávající, tak kupující podepsali s úředně ověřenými podpisy". Svědek Burian není účastníkem úschovní smlouvy, není právně graduován a svědci Filipová, Měkynová a Satýnek měli se svědkem Burianem uzavřenou smlouvu o poskytování odborných realitních služeb. Jeho svědecká výpověď nevypovídá ničeho k průkaznosti tvrzených skutečností, zejména toho, že doručil stěžovatelce kupní smlouvu. Z rozdělovníku kupní smlouvy v závěru jejího textu, včetně údaje na ověřovacím razítku notáře u podpisů účastníků jasně nevyplývá, že nebyl výtisk, který by obdržela stěžovatelka. Pokud by svědek Burian kupní smlouvu skutečně stěžovatelce předal, nechal by si převzetí písemně potvrdit, což bylo v jiných případech jejich spolupráce běžné.
Nalézací i odvolací soud chybně dovodily vznik škody, která podle stěžovatelky vzniknout nemohla, neboť nebyly splněny podmínky pro uvolnění úschovy. Škoda nevznikla poškozeným ani posunem peněžních prostředků na jiný úschovný, lépe úročený účet, ani uložením prostředků v trezorové listině. Způsob správy svěřeného majetku stěžovatelkou není zpronevěra. Soudy se nezabývaly a neprovedly důkazy navržené obhajobou, zejména důkaz účetní analytikou založenou do trestního spisu a dokládající, že objem finančních prostředků pro nevyplacené úschovy byl vždy zachován (ba vyšší) v trezorové jistině. Prostředky úschov byly vždy na advokátním účtu úschov - nikoliv že by šlo o posuny na soukromý účet - toto dokládá Znalecké odborné vyjádření č. 1/2014 Ing. Vladimíra Bernhardta. K takovému způsobu správy svěřených hodnot vedl stěžovatelku závazek naplnit jí uloženou povinnost chránit svěřené hodnoty. Odvolací soud nepřipustil navrhované důkazy obhajoby ke skutkovému zjištění existence trezorové jistiny úschov, důvodu jejího zřízení atd. Oba soudy lpěly na pouhém vyhodnocení charakteru bankovního účtu úschovy jako "soukromého" podle vyjádření banky. Obecné soudy nerozlišily pojmy "jiný účet" a "jiný osobní účet", tyto zaměňují, neboť podle účetní analytiky je charakter účtů jasný a jde o účty firemní úschovní.
Stěžovatelka zásadně nesouhlasí s tím, že by spáchala skutek pod bodem II., neboť Policie ČR zablokovala její úschovní účet a nebylo tak v moci stěžovatelky vyplatit Kateřině Špitálské z tohoto účtu jakékoliv prostředky. Tato nemožnost plnění byla stěžovatelce přičtena k tíži a vyhodnocena jako druhý dílčí útok trestného činu. Ani odvolací a ani dovolací soud neprovedl v této věci navržené důkazy a věc vadně posoudil v rozporu s civilním právem.
Další část právní argumentace stěžovatelky se odvíjí od toho, že údajné trestné činnosti se měla dopustit jako advokátka. Uvedené se mělo projevit již v samotném průběhu trestního řízení, v němž musela čelit dehonestujícímu přístupu ze strany předsedající soudkyně. Stěžovatelka sice byla na základě kárného řízení vyškrtnuta ze seznamu České advokátní komory, nicméně v této věci je vedeno soudní řízení a jeho výsledek není znám. Stěžovatelka vedla o pohybech úschovních prostředků řádnou účetní evidenci, nikoliv pouze dokumentaci, jak vyžaduje stavovský předpis. Případné odchýlení se od stavovských předpisů či jejich porušení, pokud by k němu v jednání stěžovatelky vůbec mělo dojít při způsobu správy v režimu krajní nouze, za něž závažný úraz lze považovat a za dodržení obecně závazných právních předpisů, nelze klasifikovat jako trestný čin. Tím, že obecné soudy neprovedly ani jeden důkaz navrhovaný obhajobou, zásadně zkreslily skutkový děj a bylo tak porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces. V souvislosti s verbálním napadáním poškozenými stěžovatelka namítá, že nikdy nebyla zbavena mlčenlivosti a nemohla se tudíž adekvátně bránit.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka sumarizuje a konkretizuje své námitky jednak vůči postupu a rovněž proti rozhodnutím obecných soudů. Podle jejího náhledu došlo ve věci k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, garantovaných čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III.
Na výzvu Ústavního soudu se k předmětnému návrhu vyjádřil Městský soud v Praze, který odkázal ve shodě s Vrchním soudem v Praze na odůvodnění napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud ve svém vyjádření poukázal na skutečnost, že právní argumentace obsažená v ústavní stížnosti je prakticky totožná s tou, jež je obsahem podaného dovolání.
Nejvyšší soud dále konstatoval, že dovolání stěžovatelky považoval za přípustné a současně zjistil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl dovolatelkou (stěžovatelkou) uplatněn důvodně, neboť o námitce podjatosti řádně rozhodovaly soudy dosud činné ve věci s tím, že JUDr. Hrnčířová jako předsedkyně senátu soudu prvního stupně není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné věci. Námitky, které stěžovatelka uplatnila v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyly právně relevantně uplatněny pod deklarovaným dovolacím důvodem, neboť jejich prostřednictvím se stěžovatelka domáhala toliko jiného hodnocení provedených důkazů a s tím spojené jiné verze skutkového děje. Dovolací soud neshledal v dané věci žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé.
Stěžovatelka využila svého práva repliky a přípisem ze dne 11. 5. 2015 k vyjádření Nejvyššího soudu uvedla, že podjatost soudce nelze posuzovat jen z toho pohledu, že tato námitka byla podle zákona projednána nalézacím a odvolacím soudem. Předsedkyně trestního senátu nalézacího soudu v průběhu trestního řízení opakovaně, soustavně a agresivně telefonicky atakovala ošetřující lékaře stěžovatelky jednotlivých lékařských zařízení a nemocnic. Příkladem je telefonická intervence předsedkyně senátu lékařům Vojenské nemocnice v Praze, kde se měla stěžovatelka podrobit nařízené gynekologické operaci v srpnu 2013. Informace o stěžovatelce, které předsedkyně senátu podala lékařům, a její telefonát celkově způsobil, že atmosféra a náhled lékařů na stěžovatelku nabral natolik nepřátelský obrat, že se stěžovatelka potřebné operaci raději podrobila v jiném lékařském zařízení, a to ještě o dva dny dříve. Stěžovatelka dále poukázala na okolnosti svého vzetí do vazby a na problematické doručování.
Zásadním kritériem pro uplatnění důvodů pro vyloučení soudce je posouzení, zda lze vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu, jako principu uvedeného v čl. 36 Listiny i v ustanovení §79 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Evropský soud pro lidská práva v řadě svých rozhodnutí vyložil, že nestrannost soudu má dva aspekty. Nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti. V tomto směru i pouhé zdání může mít svůj význam.
Podle náhledu stěžovatelky nelze objektivně pominout odůvodněnou pochybnost o nestrannosti předsedající soudkyně, čímž byl porušen zákon o soudech a soudcích. Uvedená pochybnost byla pro stěžovatelku podnětem pro podání žaloby na ochranu osobnosti proti předsedkyni senátu nalézacího soudu. Žaloba byla podána ke Krajskému soudu v Praze a vedena pod č. j. 36 C 17/2013, přičemž k návrhu žalované byla věc postoupena k projednání Městskému soudu v Praze, kde samotná žalovaná je činná jako soudce. Stěžovatelka jako žalobkyně v civilním řízení na ochranu osobnosti podala proti postoupení věci Městskému soudu v Praze odvolání, neboť v tomto ohledu zastává právní názor, podle něhož je-li dána žaloba na veřejného činitele k soudu, kde působí jako soudce, jsou dány důležité důvody k tomu, aby věc byla příslušnému soudu odňata a přikázána soudu jinému. Je s podivem, že žalovaná jako soudce mohla sama navrhnout postoupení věci k projednání soudem, u něhož jako soudce působí. K otázce práva na nestranný soud stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/06 ze dne 8. 7. 2008.
Stěžovatelka dále zopakovala svá tvrzení obsažená v ústavní stížnosti, podle níž se obecné soudy řádně nezabývaly jí navrženými důkazy a tento svůj postoj ani řádně neodůvodnily. Stejně tak stěžovatelka zopakovala i svůj návrh na odklad vykonatelnosti ústavní stížnosti napadených rozhodnutí obecných soudů.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K předloženému návrhu stěžovatelky je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
K tvrzenému porušení práva na soudní ochranu chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala.
Stěžovatelka v souvislosti s námitkou podjatosti předsedkyně senátu městského soudu, uvedla, že tato se chovala nedůstojně, a to nejen k ní, ale též jejímu právnímu zástupci, kterému neumožňovala klást otázky a odpovídala za svědka. K uvedenému je třeba konstatovat, že z nahrávky hlavního líčení nevyplývá, že by se předsedající soudkyně chovala ke stěžovatelce způsobem, popsaným v ústavní stížnosti. Je sice pravdou, že předsedající v některých pasážích trestního řízení může svými dotazy či způsobem vystupování subjektivně působit na stěžovatelku popsaným dojmem, nicméně z celkového kontextu jejího projevu je zřejmé, že se tímto způsobem nechovala jen ve vztahu ke stěžovatelce či jejímu právnímu zástupci. Každý jedinec je nadán svým osobitým projevem, jímž se mimo jiné odlišuje od ostatních osob. Jednání předsedající soudkyně lze vnímat místy jako zemité či rázovité, nicméně nikoli podjaté. Za situace, kdy byla u stěžovatelky vyvolána pochopitelná indispozice, předsedající hlavní líčení přerušila, neboť si byla vědoma osobní tíživosti nastalé situace. Stejně tak předsedající v závěru výslechu obviněnou upozornila na to, že by měla dát věc do pořádku, neboť si nepochybně uvědomuje, co by to pro ni mohlo znamenat. Jedná se o právní pohrůžku, kterou jistě nelze vykládat v tom smyslu, že by předsedající soudkyně byla ve vztahu ke stěžovatelce podjatá a měla zájem na jejím odsouzení. Poukaz předsedající na to, že stěžovatelka byla příslušnicí advokátního stavu, lze vnímat spíše jako vyjádření podivu nad některými tvrzeními, než jako vyjádření antipatie. Podle náhledu Ústavního soudu je třeba jednání příslušné soudkyně vnímat spíše jako její osobitý způsob projevu než jako výraz její podjatosti.
V projednávaném případě nelze přehlížet, že hlavní odpovědnost za vedení řízení je právě na předsedkyni senátu a je tedy na ní, aby jednání vedla způsobem, který by bylo lze označit za efektivní. Na tomto místě není od věci poukázat na skutečnost, že sám obhájce stěžovatelky se v určité fázi výslechu svědka Buriana, který přistupoval ke svědecké výpovědi obšírně a popisně, snažil nasměrovat k přímému sdělení odpovědi. Stěžovatelce nelze dát zapravdu v tom smyslu, že by předsedající soudkyně odpovídala místo vyslýchaného na dotazy obhájce. Ze strany dotčené soudkyně došlo pouze k sumarizaci odpovědi, kterou předtím obšírně provedl sám svědek. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou ta skutečnost, že soudkyně při této formulaci nevnesla do řízení nic nového a že se její formulace obsahově překrývala s předchozí výpovědí svědka. Podle náhledu Ústavního soudu nebyla intervence do výslechu svědka Buriana té povahy, aby byla schopna ovlivnit obsah jeho výpovědi. Z toho důvodu lze postup předsedkyně senátu považovat za ústavně konformní. Ze záznamu rovněž nevyplývá, že by se obhájce proti tomuto postupu jakkoli ohradil.
Ve vztahu k námitkám vztahujícím se k vazebnímu zasedání Ústavní soud konstatuje, že se jedná o relativně samostatné řízení, které může, resp. mohlo být napadeno samostatnou ústavní stížností. Projednávání námitek týkající se např. doručování v rámci rozhodování o vazbě, považuje Ústavní soud za přesahující rámec předmětné ústavní stížnosti, neboť tyto mohla stěžovatelka uplatnit v ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí, jímž bylo o vazbě rozhodnuto.
K tvrzení stěžovatelky, podle níž předsedkyně senátu negativně intervenovala u lékařů Vojenské nemocnice v Praze, nutno uvést, že pro toto tvrzení nebyl předložen jediný objektivní důkaz. Zřejmě nelze uzavřít, že by příslušná soudkyně lékaře telefonicky nekontaktovala, v souvislosti s vedením soudního řízení je to ostatně i běžná praxe, nicméně nelze z ničeho dovodit, že by se ze strany soudkyně jednalo o postup, jehož cílem by bylo poškození zájmů stěžovatelky nebo znesnadnění jejího přístupu k lékařské péči.
Ke stěžovatelkou podané žalobě na ochranu osobnosti vůči výše jmenované soudkyni lze uvést, že samotné zahájení občanskoprávního řízení, nemůže bez dalšího znamenat podjatost ve věci rozhodujícího soudce. Dovedeno k závěrům ad absurdum by pak obviněnému postačovalo k "vyrobení" podjatosti soudce pouhé zahájení občanskoprávního řízení. Ve svém důsledku by uvedený postup mohl vést až k nemožnosti státu vykonávat soudní moc na svém území, což je nepřípustné. Ústavní soud si je vědom toho, že na nastalou procesní situaci nelze nahlížet jednostranně či se snažit o jakousi paušalizaci obdobných případů, nicméně pokud k podané žalobě na ochranu osobnosti nepřistoupí další okolnost svědčící či alespoň zpochybňující osobu soudkyně, nelze dospět k závěru o její podjatosti. Podle náhledu Ústavního soudu ve věci takový důkaz či alespoň naznačená souvislost předložena nebyla.
Namítá-li stěžovatelka, že ve věci nebyly provedeny jí navržené důkazy, je třeba konstatovat, že je to především obecný soud, kdo v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, jakým způsobem se obecné soudy vypořádaly s těmi důkazy, které nebyly k návrhu obviněné provedeny. Ze strany 17 rozsudku městského soudu je zřejmé, že tento se neopomněl vypořádat ani s těmi důkazy, jež nebyly ve věci k návrhu obviněné provedeny. Jednalo se především o výslech svědka Šimky, který měl bez vědomí obviněné provádět dispozice s peněžními prostředky na advokátních účtech a výpověď účetní stěžovatelky, kterou považoval městský soud s ohledem na okolnosti případu za bezpředmětnou. Stěžovatelka zpřístupnila úschovní účty třetí osobě a proto je mimo jakoukoli pochybnost, že za dispozici s peněžními prostředky nese odpovědnost ona. Není zřejmé, jak by se chtěla této odpovědnosti zbavit.
Podle náhledu Ústavního soudu lze zdravotní stav stěžovatelky laickým pohledem hodnotit jako nelehký a je zcela pochopitelné, že tento se stal pro ni v uplynulých letech prioritou. Nicméně, ne všechny okolnosti případu lze přičítat právě tomuto zdravotnímu stavu. Je až s podivem, že se projednávaný případ mohl rozvinout do takové košatosti, aby se jím začaly zabývat orgány činné v trestním řízení. Je zjevné, že ve své podstatě stačilo věci věnovat několik desítek minut a v případě pravdivých tvrzení stěžovatelky nemohla výše popsaná situace nastat. Stěžovatelka místo toho volí martyrium trestního řízení, které je pro ni nejen ze zdravotního, ale i obecně lidského hlediska, nezměrným vypětím. Co se týče skutku popsaného ve skutkové větě I., nelze obecným soudům stran jejich závěrů ničeho vytknout. Právní argumentace lpící na předložení konkrétního listu vlastnictví je přepjatým formalismem, neboť jak naznačila již předsedající soudkyně městského soudu, vklad práva ve prospěch kupujících byl objektivně proveden, byla zaplacena daň z převodu nemovitostí a příslušný list vlastnictví je veřejně přístupný. Formálně právně měl být případ nepochybně řešen jiným způsobem, ovšem prvotním předpokladem takového řešení je vůle smluvních stran. Zde myšleno smluvních stran úschovní smlouvy. Pokud stěžovatelka nepřistoupila na její změnu, nezbývalo by oprávněným, než žalovat nahrazení projevu vůle. Z provedeného výslechu vyplývá, že změna úschovní smlouvy byla velmi jednoduchým úkonem, který i při stěžovatelčiných zdravotních problémech představoval diametrálně nižší úsilí než obrana proti trestnímu stíhání. Z toho důvodu se pak jeví právní argumentace stěžovatelky jako účelová.
Peněžní prostředky nejsou na úschovní účet advokáta ukládány za účelem jejich zhodnocení či jejich převedení do trezoru. Podmínky, za nichž jsou peníze skládány, musí být vykládány přísně restriktivně, neboť smysl a účel jejich uložení je poskytnutí právní jistoty. Při jakékoliv dispozici s těmito prostředky nutně dochází k ohrožení zájmů klienta, což je nepřípustné. Uvedeným postupem není zpochybňována činnost jednoho konkrétního advokáta, ale celého institutu advokátní úschovy, což zpochybňuje činnost advokátního stavu jako celku.
Argumentace stěžovatelky týkající se skutku II. se jeví být formálně logicky správná - pokud byl účet stěžovatelky zajištěn Policií ČR, nemohla stěžovatelka vyplatit poškozenou Špitálskou. Nicméně městský soud na straně 16 svého rozsudku dostatečně odůvodnil, proč musí i skutek II. najít svůj odraz v rovině trestního práva. Obžalovaná svěřené peníze uložené na úschovní účet dne 4. 3. 2011 převedla již 7. 3. 2011 na další své účty a částečně použila na další platby. Z hlediska její odpovědnosti je přitom bezvýznamné, zda tak učinila osobně nebo prostřednictvím třetí osoby, které svěřila přístupové hesla k internetovému bankovnictví. Takový postup je zcela v rozporu se smyslem a účelem advokátní úschovy. Ve své podstatě je podružné, zda další účty, na které byly peněžní prostředky převáděny, byly rovněž úschovní nebo soukromé. Stěžovatelka nepřednesla v řízení žádný důvod, pro který se svěřenými prostředky disponovala bez vědomí složitele a oprávněného. Má-li stěžovatelka v trezoru skutečně uložené čtyři miliony korun, je dovedení případu až do trestní fáze politováníhodnou skutečností.
Na předmětný případ nelze nahlížet jen z úhlu pohledu stěžovatelky a jejich zdravotních problémů, ale též z úhlu pohledu oprávněných, kteří několik let čekají na vyplacení svěřených peněžních prostředků. Ústavní soud nechce zlehčovat zdravotní stav stěžovatelky, nicméně k prvnímu převodu peněžních prostředků došlo na podzim roku 2010 a odsuzující rozsudek městského soudu byl vydán na podzim roku 2013. K odvrácení, případně alespoň ke zmírnění, drtivého dopadu trestního stíhání tak stěžovatelce stačilo během tří let najít si řádově desítky minut na to, aby projednávanou věc uvedla do pořádku. S politováním je třeba uvést, že tak neučinila.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu