ECLI:CZ:US:2015:4.US.3659.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3659/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou se sídlem Koželská 205, 584 01 Ledeč nad Sázavou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 26 Co 213/2014-129 ze dne 11. 9. 2014 a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 0 P 28/2008-81 ze dne 5. 3. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě bylo rozhodnuto v opatrovnické věci nezletilé T. P., o návrhu stěžovatele na změnu výchovného prostředí (na svěření nezletilé do střídavé výchovy obou rodičů) tak, že tento návrh byl jako nedůvodný zamítnut. Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozhodnutí nalézacího soudu dle §219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel s rozhodnutími soudů nesouhlasí, neboť podle něj nerespektují jeho právo na péči obou rodičů a rovněž ani nenaplňují jeho právo podílet se na výchově dcery. Je přesvědčen, že oba rodiče mají nepochybně o výchovu nezletilé zájem a jsou způsobilí ji vychovávat. Stěžovatel dle svých slov naplňuje všechny požadavky zákona i judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva pro to, aby mohl pečovat o své dítě formou střídavé péče. Stěžovatel nevidí důvod, proč by střídavá péče odporovala zásadě stability výchovného prostředí. Argumentací ad absurdum je dle něj možné dojít k závěru, že pokud by změna předchozího rozhodnutí o péči o dítě měla znamenat zásah do zásady stability výchovného prostředí, nebylo by možné takovou změnu rozhodnutí nikdy provést. Tato východiska obecné soudy nenaplnily, a zasáhly tak do jeho práva na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že z dokazování obecných soudů vyplynulo, že stěžovatel všechny tyto předpoklady naplňuje, není dle jeho názoru přípustné, aby obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí o zamítnutí střídavé péče na základě zásady stability výchovného prostředí, když se nevypořádaly s tím, že pro střídavou péči jsou naplněny předpoklady a střídavá péče není způsobilá narušit zmíněnou zásadu i s ohledem na to, že nezletilá je na otce zvyklá, má k němu pozitivní vztah a bydliště obou rodičů se nachází v jednom městě. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3216/13 nemůže být absence komunikace mezi rodiči důvodem omezení práv jednoho z rodičů tím, že je dítě svěřeno do péče pouze jednoho z nich. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný spisový materiál, i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Dále pokládá Ústavní soud za nezbytné podotknout, že ve vztahu k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje rezervovaně, což platí obecně o tzv. statusových věcech, kdy dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak tomu je např. v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02, IV. ÚS 317/04, IV. ÚS 274/04 aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve zákonem o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná.
Ústavní soud připomíná, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud se ani neztotožňuje se závěrem stěžovatele, který by dle něj měl vyplývat z judikatury Ústavního soudu a podle kterého by střídavá výchova měla být normou. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomuto pravidlu koresponduje i jeho judikatura. Z některých předchozích nálezů Ústavního soudu sice vyplývá, že střídavá péče by měla být pravidlem, ovšem jen za předpokladu, že jsou splněny veškeré zákonné podmínky, tj. že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a, jestliže tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, je tedy v nejlepším zájmu dítěte. Tyto zákonné podmínky však nutně nemusí nastat v každém zkoumaném případě, a má-li být rozhodnuto o střídavé péči, musí být jejich existence v řízení jednoznačně prokázána. Ostatně ani z ustanovení §907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte.
Jak již Ústavní soud zdůraznil kupř. ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015 (dostupné, jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz), při posuzování nejlepšího zájmu dítěte nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být soudy paušálně využívána jako forma "spravedlivého" (a svým způsobem též "bezpracného") rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé výchovy automaticky a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. To potvrzuje i Komentář Výboru OSN pro práva dítěte, jímž interpretoval čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte" [viz General comment No. 14 (2013) on the right of the child to have his or her best interests taken as a primary consideration (art. 3, para. 1), str. 9, dostupné na http://www.ohchr.org]. Dále srov. též stanovisko Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva ze dne 14. 10. 2014 (stanovisko ke střídavé péči o děti): "Nejlepší zájem dítěte je třeba hledat v každém jednotlivém případě zvlášť, nikoli podle jakéhokoli předem daného schématu, a snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. Tak se může stát, že u některého dítěte se nejvhodnějším řešením může ukázat péče střídavá, v jiných případech však to může být svěření do péče jednoho z rodičů a dohoda či rozhodnutí o optimální a zároveň reálné formě o rozsahu styku druhého z rodičů s dítětem. Výbor nepovažuje paušální rozhodování preferující jedno z řešení za výraz respektu k jedinečnosti dítěte a jeho potřeb."
Za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, je tedy třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny a event. nastolení střídavé péče, jež přináší i ztrátu dosavadního zázemí a bezpečí domova, bezesporu představuje. Je třeba brát ohled na citovou orientaci dítěte i hodnotu danou stálostí výchovného prostředí a na možnost zachování a rozvíjení jeho citových vazeb k blízkým osobám i v širším okolí, k jeho přátelům a zájmům. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu - a to zejména u malých dětí - který z rodičů o dítě dosud osobně pečoval, dbal o jeho citovou a rozumovou výchovu a v podstatě představoval pro dítě ústřední osobu, k níž je citově připoutáno, a jejíž dlouhodobá nepřítomnost je pro něj frustrující. U starších dětí, které jsou již schopny formulovat svá přání a představy o dalším soužití s rodiči, je třeba přihlédnout především k jejich přáním, zvláště pokud korespondují závěrům zjištěným dokazováním a podloženým stanoviskem opatrovníka. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy nastíněným kritériím dostály, neboť odůvodnění svých rozhodnutí založily na upřednostnění zájmu nezletilé, podloženého doporučením soudního znalce i opatrovníka.
V posuzované věci rovněž nelze přehlédnout určité specifikum, do něhož je rozhodování o změně výchovného prostředí zasazeno. Původně byla nezletilá svěřena do výchovy matce, a to na základě pravomocného rozsudku nalézacího soudu ze dne 25. 11. 2011 č. j. 0 Nc 152/2011-24, kterým byla schválena dohoda samotných rodičů o její výchově a výživě. Stěžovatel tedy v té době s modelem výchovy souhlasil a nutně musil být srozuměn, jaké důsledky takové řešení s sebou - přinejmenším krátkodobě - ponese. Zejména pokud jde o ukotvení dítěte k oné ústřední osobě, k níž je citově připoutáno, a jejíž dlouhodobější nepřítomnost by pro něj mohla být frustrující, tj. vytvoření stabilního výchovného režimu, z něhož je s ohledem na nízký věk dítěte obtížnější je vyvázat bez negativních důsledků, k nimž by bylo zvlášť citlivé. Tomu ostatně odpovídá i výsledek psychologického posudku, v rámci něhož při vyšetření nezletilé tato vykreslila svoji rodinu, aniž do ní zahrnula stěžovatele coby svého biologického otce (str. 4 posudku in fine, č. l. 66). Není úkolem Ústavního soudu a ani to není v jeho pravomoci, aby sám hodnotil důkazy v daném řízení, nicméně tyto momenty hrály ve výsledných soudních rozhodnutích klíčovou roli, a proto je zapotřebí je i zde tímto způsobem připomenout, stejně jako tak učinil odvolací soud (str. 3).
Z obsahu spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že důvodem pro nevyhovění návrhu na svěření nezletilé do střídavé péče nebyl sám o sobě odmítavý postoj matky, nýbrž kumulace několika faktorů. Především velmi špatná komunikace mezi rodiči a traumatizace dítěte zapříčiněná konflikty mezi nimi při vzájemném předávání nezletilé, jakož i narušení stabilního výchovného prostředí, které by s ohledem na věk dítěte a dosavadní způsob výchovy mohlo mít negativní dopady. Při rozhodování totiž soudy zohlednily závěry znaleckého posudku, z nějž vyplynulo, že aktuálně není střídavá výchova zcela vhodná (srov. str. 10 - 11 zmíněného posudku - č. l. 69 a 70). Lepší výchovné předpoklady soudy shledaly na straně matky, poněvadž je citově vyrovnanější a dokáže lépe reagovat na emoční potřeby dcery. Odpovídající výchovné opatření pak představuje zatímní setrvání nezletilé ve výchově matky, která převážně péči o dceru dosud zajišťovala.
Na tomto místě se sluší poznamenat, že námitka stěžovatele o tom, že špatná komunikace není dle judikatury Ústavního soudu překážkou střídavé péče, se nezakládá na skutečnosti. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 Ústavní soud dal najevo, že "[v]e zcela výjimečných případech může být důvodem bránícím svěření do střídavé péče i nevhodná komunikace mezi rodiči. Nevhodnou komunikaci mezi rodiči je však nutné odlišit od nesouhlasu jednoho rodiče se střídavou péčí, který přípustným důvodem není ... Rodiče by totiž podle Ústavního soudu neměli řešit své neshody bojem o dítě či jeho prostřednictvím, ale naopak hledět především na jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů jeho zájem realizovat. Je však nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči může mít negativní vliv na osobnostní rozvoj dítěte" (body 31 a 32). Vyhodnocení toho, zda se o takovou situaci v tom kterém případě skutečně jedná, jakož i intenzity této nevhodné či přímo konfliktní komunikace, přísluší učinit obecným soudům. Ty tak v nyní projednávané věci učinily (srov. str. 4 napadeného rozsudku krajského soudu, str. 3 rozsudku okresního soudu).
Jakkoliv lze chápat postoje stěžovatele, který nebyl v řízení úspěšný, nezbývá než konstatovat, že v těchto případech je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili dítěti co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů (natožpak Ústavní soud). Vývoji nezletilých dětí především nijak neprospívá dlouhý spor rodičů, navíc doprovázený nezbytností znaleckých posudků, do nějž jsou nezletilí nevyhnutelně zataženi a který fakticky nemůže být uspokojivě vyřešen orgány státu. Odmítnutí této ústavní stížnosti přirozeně nijak nevylučuje možnost jiného soudního rozhodnutí či uzavření jiné dohody rodičů o úpravě styku s nezletilou za předpokladu, že dojde k přiměřené "normalizaci" rodinných vztahů.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. dubna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu