ECLI:CZ:US:2015:4.US.3762.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3762/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti R. U., zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Francouzská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014 č. j. 6 Tdo 1052/2014-21, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014 sp. zn. 61 To 142/2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. 31 T 83/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že trestní soudy jeho věc neposoudily v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe a že stíhaný skutek nebyl trestným činem. V této souvislosti uvádí, že soudy při svém rozhodování vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu, zejména namítá, že z výpovědí svědkyň jsou patrné některé rozpory a nejasnosti. Stěžovatel poukazuje dále na to, že trestní soudy nevzaly v úvahu skutečnosti vypovídající v jeho prospěch, zejména pak jeho kladné hodnocení ze strany zaměstnavatele a dosavadní trestní bezúhonnost.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že výše popsané námitky již stěžovatel uplatňoval v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení. K tomu Ústavní soud znovu připomíná, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli další přezkumné instance v rámci trestního řízení. Ústavní soud není trestním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení, pokud ovšem postupem trestních soudů nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94).
Je právem a současně povinností trestních soudů hodnotit důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Při hodnocení důkazů nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu, tzn. že musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi zjištěnými soudem a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1089/07 a předchozí judikaturu tam citovanou).
Ústavní soud ověřil, že trestní soudy námitky stěžovatele neignorovaly a dostatečným způsobem se s nimi vypořádaly. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním, na nichž trestní soudy založily svá rozhodnutí, lze přitom zejména odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze (viz s. 3 a 4 tohoto usnesení).
Trestní soudy se rovněž zabývaly otázkou zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, jejíž aplikaci stěžovatel prosazoval (viz zejména s. 5 a 6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud k tomu dodává, že princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost správněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2550/12).
Ústavní soud se v posuzované věci ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu v tom, že daný skutek lze považovat za zcela standardní případ jednání naplňujícího znaky trestného činu podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, přičemž žádné okolnosti případu neodůvodňovaly aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku. Navíc je vhodné poznamenat, že z hlediska zásady subsidiarity trestní represe je významná primárně společenská škodlivost (spáchaného) činu, při jejímž posuzování okolnosti týkající se osoby pachatele (např. jeho dosavadní trestní bezúhonnost či kladné pracovní hodnocení) mohou hrát jen marginální roli.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu