ECLI:CZ:US:2015:4.US.3775.14.2
sp. zn. IV. ÚS 3775/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Ing. Jana Jošta, zastoupeného JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 53, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2014 č. j. 26 Cdo 2747/2014-82, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2013 č. j. 25 Co 384/2013-56 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. února 2013 č. j. 21 C 105/2011-36, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí, se sídlem Praha 1, Letenská 525/15, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. prosince 2014, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel je výlučným vlastníkem bytu v Pardubicích, který v období od 1. ledna 2002 do 31. března 2006 pronajímal; jeho tehdejší nájemkyně mu byla povinna hradit tzv. regulované nájemné. Dne 11. dubna 2011 podal u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") žalobu, kterou se po České republice - Ministerstvu financí domáhal zaplacení částky 150 977 Kč jako náhrady za nucené omezení vlastnického práva, k němuž mělo dojít v důsledku regulace nájemného v uvedeném období. Existenci předmětného nároku vyvozoval z čl. 11 odst. 4 Listiny, a to na základě jeho výkladu, který provedl Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. dubna 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.). Pro výsledek řízení bylo významné, že vedlejší účastnice v jeho průběhu uplatnila námitku promlčení. Soud prvního stupně proto rozsudkem ze dne 27. února 2013 č. j. 21 C 105/2011-36 zamítl žalobu stěžovatele, přičemž jeho rozhodnutí bylo následně potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2013 č. j. 25 Co 384/2013-56. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. září 2014 č. j. 26 Cdo 2747/2014-82.
3. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů, že jeho nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny byl promlčen. V případě předmětného nároku nejde o "běžné" majetkové právo, nýbrž o základní lidské právo, které není promlčitelné. I kdyby přitom v jeho případě bylo možné o promlčení uvažovat, příslušná lhůta by mohla započít až od okamžiku, kdy se poškozený dozví, že mu škoda vznikla, a kdo za ni odpovídá. Za tento okamžik by ale musel být považován nejdříve den následující po uveřejnění stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ve Sbírce zákonů, neboť až z něj se mohl stěžovatel dozvědět, jak má být na předmětnou problematiku nahlíženo, resp. jak ji mají posuzovat obecné soudy. Pro případ, že by se Ústavní soud s tímto názorem neztotožnil, pak stěžovatel namítá nemravnost uplatněné námitky promlčení. Byl to totiž právě stát, který svou nečinností zapříčinil protiústavní stav spočívající v omezení vlastnického práva dotčených vlastníků.
II.
Vlastní posouzení
4. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny zákonem stanovené formální požadavky. Ústavní soud tedy přistoupil k jejímu věcnému posouzení, načež zjistil, že je zjevně neopodstatněná.
5. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
6. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Právě o tento případ jde přitom i v dané věci.
7. Otázkou promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny se Ústavní soud v souvislosti s problematikou tzv. regulovaného nájemného opakovaně zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 20. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 3654/11, usnesení ze dne 20. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 1896/12, usnesení ze dne 14. března 2013 sp. zn. II. ÚS 3685/12 či usnesení ze dne 12. září 2013 sp. zn. III. ÚS 1688/13). V nich kromě jiného uvedl, že stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 nebyl založen nový nárok pronajímatelů, nýbrž jeho důsledkem byla pouze určitá korekce dosavadního postupu soudů při posuzování podaných žalob. Ústavní soud si byl při vydání stanoviska dobře vědom jeho omezeného uplatnění, pokud jde o v budoucnu podané žaloby, což je ostatně jasně patrné i z jeho výroku I, který se zjevně týká pouze již v minulosti podaných žalob. Samotný smysl stanoviska tím však v žádném případě není popřen. Jak už bylo řečeno, stanovisko bylo především korekcí předešlé rozhodovací činnosti soudů. Na jeho základě tak měly být podané žaloby opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), posuzovány nikoliv přímo podle tohoto zákona, nýbrž jako nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Pro určení běhu promlčecí doby však není podstatný okamžik, kdy soudy již v té době existující nárok stěžovatele právně kvalifikovaly. Běh promlčecí doby se odvíjí od okamžiku, kdy právo mohlo (objektivně) být uplatněno. O objektivní možnosti toto právo uplatňovat ostatně svědčí i množství pronajímatelů, kteří se svého práva proti státu v té době aktivně domáhali (třebaže svůj nárok nesprávně právně kvalifikovali).
8. Pokud jde o námitku, že promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy, Ústavní soud konstantně uvádí, že posouzení určitého jednání jako odporujícího dobrým mravům náleží zásadně obecným soudům, kterým je zde s ohledem na relativní neurčitost uvedeného pojmu navíc dána možnost uvážení. Nepřihlédnutí k námitce promlčení s ohledem na §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, přitom vzhledem k požadavku právní jistoty připadá v úvahu jen výjimečně, a to vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Nelze pak pominout, že Ústavní soud již v obdobných věcech aproboval názor, podle něhož státem vznesená námitka promlčení ve sporech o náhradu za nucené omezení vlastnického práva není bez dalšího v rozporu s §3 odst. 1 občanského zákoníku (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3685/12). Bylo proto na stěžovateli, aby prokázal, že specifika jeho případu tento rozpor zakládají. Pakliže tak neučinil, nelze obecným soudům vyčítat, že ani v jeho případě námitku promlčení za nemravnou nepovažovaly.
9. Ze všech těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
10. Pro úplnost se dodává, že usnesením ze dne 20. ledna 2015 č. j. IV. ÚS 3775/14-11 rozhodl Ústavní soud, že soudce Pavel Rychetský není vyloučen z projednávání a rozhodování této věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu