ECLI:CZ:US:2015:4.US.379.15.1
sp. zn. IV. ÚS 379/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti H. D. P., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha, Opatovická 1659/4, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 1. 2015 č. j. 6 To 388/2014-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 11. 2014 č. j. 5 Nt 64/2014-43. Tímto usnesením Okresní soud Plzeň-město rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu, když současně nepřijal jeho písemný slib podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a nestanovil dohled probačního úředníka. Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutí byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že v dané věci nebyly dány důvody vazby podle §67 písm. a) a c) trestního řádu. Podle stěžovatele v jeho případě "absentují poznatky orgánů činných v trestním řízení, že by se stěžovatel měl vyjma jednoho skutku, ke kterému se stěžovatel navíc přiznal, více zabývat činností, která je mu kladena za vinu v současné době." Obdobně absentují i jakékoli poznatky, které by naznačovaly, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat. Stěžovatel uvádí, že proti němu bylo zahájeno jen jedno trestní stíhání, a to pro zločin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §340 odst. 1, odst. písm. a) trestního zákoníku. Obava z jeho další trestné činnosti je podle stěžovatele nedůvodná, stejně jako obava z možného vyhýbání se trestnímu stíhání. Nebyly také dány důvody k tomu, aby byl vzat do vazby podle §67 písm. a) trestního řádu. Stěžovatel na území České republiky dlouhodobě žije společně se svou manželkou a dětmi. Ke skutku uvedenému v obvinění se přiznal. Stěžovatel nebyl doposud trestán, v rámci organizované skupiny se podílel pouze na jednom skutku a to ve funkci "bílého koně" jako řidič. S odkazy na judikaturu Ústavního soudu namítá, že s přihlédnutím ke všem okolnostem jeho trestné činnosti nelze hovořit o reálně hrozbě vysokého trestu, ale o dolní hranici trestní sazby. Stěžovatel má za to, že ačkoli nebyly v daném případě dány důvody vazby, bylo o ní pozitivně rozhodnuto zejména z toho důvodu, že není občanem ČR, ale státním příslušníkem Vietnamu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud považuje za vhodné upozornit předně na to, že ve své ustálené judikatuře opakovaně a zřetelně akcentuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje jeho zásah pouze tehdy, když jsou závěry trestních soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. O takový případ však v projednávané věci nejde.
Podle konstantní judikatury je věcí trestních soudů posuzovat, zda je vazba opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout za použití jiných prostředků. Posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy) a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu.
Je tedy především věcí trestních soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci svědomitě posoudily, zda je vazba v daném případě opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Rozhodování o vazbě přitom může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Ústavní soud dále podotýká, že k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby a tím i k ústavněprávně souladnému odůvodnění může stačit v závislosti na individuální okolnosti konkrétního případu i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu obviněného, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000 či III. ÚS 566/03).
Z ústavněprávního hlediska proto považuje Ústavní soud za podstatné především to, zda a jak se trestní soudy vypořádaly s důvody vazby. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že Krajský soud v Plzni, stejně jako Okresní soud Plzeň-město, vycházely z dostatečného množství poznatků a podkladů, které jim umožnily zákonným způsobem zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro vzetí osoby stěžovatele do vazby.
Stížnostní soud přezkoumal správnost výroků napadeného usnesení Okresního soudu Plzeň-město i řízení, které mu předcházelo. Svůj závěr, že napadené usnesení je věcně správné a zákonné stížnostní soud dostatečně konkrétně a srozumitelně odůvodnil. Vyjádřil se k jednotlivým námitkám stěžovatele a důvodům vazby. Nad rámec argumentů uvedených v napadeném usnesení doplnil, že svědkyně Q. T. N. ve své výpovědi uvedla, že stěžovatel bydlel sám, což vyvrací jeho tvrzení, že bydlí společně se svou manželkou a nezletilými dětmi. Stížnostní soud také poukázal - stejně jako soud prvního stupně - na to, že shledává důvodnost vazby předstižné v tom, že stěžovatel již byl v minulosti v roce 2011 ve Francii za obdobný čin odsouzen a ačkoli byl z této země vyhoštěn, nadále má v této zemi kontakty a navíc tam měl přepravit další nelegální migrantku, kterou přepravoval z Finska společně se svědkyní Q. T. N. Reálná obava z možného opakování trestné činnosti obviněného je tak plně odůvodněna. Krajský soud v Plzni také zdůraznil, že důvodnost vazby nebyla shledána pouze v tom, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem a je ohrožen trestem odnětí svobody až na 8 let, ale ve zcela konkrétních skutečnostech vztahujících se k jeho osobě. Ústavní soud v dalších podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení.
Jak je tedy z výše uvedeného zřejmé, napadené rozhodnutí bylo založeno na konkrétních okolnostech daného případu, přičemž Ústavní soud považuje přijaté závěry v souhrnu za přiléhavé a ústavně konformní. Napadené usnesení není ani v rozporu se závěry plynoucími z judikatury Ústavního soudu týkajícími se ústavněprávních podmínek odůvodnění rozhodnutí o vzetí do vazby. Ústavní soud tak nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud výslovně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu