ECLI:CZ:US:2015:4.US.3813.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3813/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti N. N., t. č. ve Věznici Opava, zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014 č. j. 8 Tdo 902/2014-33, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. 4 To 193/2011, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2011 č. j. 91 T 181/2010-141 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2014 č. j. 91 T 181/2010-322, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Brně, kterým byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §171d odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo zamítnuto její odvolání, jakož i označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání. Stěžovatelka navrhuje rovněž zrušení označeného usnesení Městského soudu v Brně, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna nahradit náklady trestního řízení za bezvýsledné dovolání.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že v její věci měly trestní soudy rozhodovat podle nového trestního zákoníku (č. 40/2009 Sb.) a nikoli podle předešlého trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, neboť nový trestní zákoník do určité míry omlouvá jednání v právním omylu, a je tedy pro ni příznivější. Stěžovatelka dále uvádí, že trestní soudy nepřípustně extenzivním způsobem a v její neprospěch vyložily pojem "neoprávněný pobyt na území České republiky", který je znakem skutkové podstaty trestného činu, za nějž byla odsouzena. Podle jejího názoru pobyt cizinců, k němuž měla napomáhat, nelze označit za neoprávněný.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí trestního soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94).
Stěžovatelce lze přisvědčit, že se trestní soudy jen velmi stručně zabývaly její námitkou, zda by pro posouzení její věci měl být použit nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb., a to z důvodu možného zbavení trestní odpovědnosti na základě existence právního omylu. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí pouze stroze konstatoval, že jde o nepřípadnou argumentaci, neboť pomíjí jeden ze stěžejních principů právního řádu, totiž že "neznalost zákona nikoho neomlouvá". Nevzal tedy v úvahu ustanovení §19 odst. 1 trestního zákoníku, z něhož vyplývá, že pokud pachatel při spáchání trestného činu neví, že je jeho čin protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Takže v některých - výjimečných - případech neznalost zákona může být důvodem beztrestnosti.
Tento nedostatek v odůvodnění rozhodnutí trestních soudů však nelze považovat za natolik závažný, aby mohl vést ke kasaci napadených rozhodnutí, neboť v kontextu celého procesu nedosahuje ústavněprávní roviny (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Pro posuzovanou věc je totiž podstatné, že skutek, za který byla stěžovatelka odsouzena, spočíval v tom, že s cílem získat finanční prospěch organizovala uzavírání čistě formálních sňatků jiných žen s cizinci, a to pouze za účelem opatření povolení k pobytu v České republice, kdy těmto ženám přislíbila vyplacení finanční hotovosti. Šlo tedy o ryze spekulativní jednání směřující k obcházení pravidel stanovených zákonem pro pobyt cizinců na území České republiky (zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů).
Z toho lze tedy spolehlivě dovodit, že stěžovatelka musela vědět, že její jednání je protiprávní, resp. mohla tuto protiprávnost rozpoznat bez zřejmých obtíží (srov. §19 odst. 2 trestního zákoníku). Aplikace ustanovení §19 odst. 1 trestního zákoníku o beztrestnosti jednání z důvodu tzv. omluvitelného právního omylu proto v jejím případě nepřicházela v úvahu, takže trestní soudy správně skutek posuzovaly podle zákona účinného v době spáchání činu, tj. podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009.
Pokud jde o znak "neoprávněný pobyt na území České republiky" v kontextu skutkové podstaty §171d odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, trestní soudy jeho interpretaci a naplnění dostatečně odůvodnily, přičemž se v tomto směru opřely zejména o stávající judikaturu. Odkázat lze zejména na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu (s. 10-11). Ke shodné interpretaci zmíněného znaku trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky se v minulosti přiklonil i Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1498/11).
Ústavní soud tedy v postupu a rozhodování trestních soudů neshledal žádné vady ústavněprávního rozměru, které by mohly být důvodem pro jeho kasační zásah, a to ani ve vztahu k napadenému usnesení Městského soudu v Brně, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna nahradit náklady trestního řízení za bezvýsledné dovolání.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu