ECLI:CZ:US:2015:4.US.3934.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3934/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem se sídlem Chomutov, Chelčického 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2014, č. j. 3 Tdo 1104/2014-23, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 2014, č. j. 5 To 67/2014-513, a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. 11. 2013, č. j. 29 T 76/2008-491, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 12. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
2. Stěžovatel byl poté, co původní rozhodnutí soudu prvního stupně bylo ve vztahu ke stěžovateli na základě rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2012, č. j. 5 To 555/2011-306, zrušeno, rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. 11. 2013, č. j. 29 T 76/2008-491, uznán vinným ze spáchání návodu podle §10 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) téhož zákona, kterého se měl dopustit tím, že inicioval spoluobžalovaného F. V. k odcizení zemního pracovního stroje, za což byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře dvou let, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
3. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 2014, č. j. 5 To 67/2014-513, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele, neboť odvolací soud jej neshledal důvodným.
4. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2014, č. j. 3 Tdo 1104/2014-23, odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdější předpisů (dále jen "trestní řád").
III.
5. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní uvedl, že jediným usvědčujícím důkazem v jeho věci byla výpověď spoluobžalovaného F. V., který byl v řízení vyslechnut jako svědek a jemuž se v souvislosti s jeho výpovědí dostalo poučení dle §100 odst. 1 a 2 trestního řádu, a to přesto, že se jednalo o spolupachatele. Stěžovatel v této souvislosti zpochybnil názor odvolacího i dovolacího soudu, dle něhož lze dřívějšího spoluobviněného v poměru k ostatním spoluobviněným vyslýchat jako svědka za předpokladu, že jeho trestní stíhání bylo pravomocně zastaveno, vyloučeno ze společného řízení, nebo pravomocně skončeno odsuzujícím či zprošťujícím rozsudkem. Taková praxe není dle názoru stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a vede k "výrobě" klíčových svědků z osob, jejichž právo odepření výpovědi je zaručeno, a to navždy.
IV.
6. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Jak vyplývá z výše uvedeného, je argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti z velké většiny založena na jeho nesouhlasu se skutkovými závěry soudů všech stupňů plynoucími z provedeného dokazování, zejména pak se závěry, které soudy učinily na základě svědecké výpovědi svědka F. V.
8. Ústavní soud nejprve v obecné rovině připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu opětovně hodnotit důkazy a přehodnocovat závěry obecných soudů, až na specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci.
9. V nálezu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), Ústavní soud shrnul zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Jako jednu ze skupin případů vad důkazního řízení, které mohou mít relevanci z ústavněprávního hlediska, pak vymezil případy, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán, co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování, procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [např. nález ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 190/01 (N 167/24 SbNU 237), či nález ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 291/2000 (N 69/26 SbNU 207)].
10. Právě tohoto pochybení se stěžovatel ve své ústavní stížnosti také dovolává, když zpochybňuje zákonnost (a jejím prostřednictvím též ústavnost) postupu obecných soudů, které vyslýchaly původně spoluobviněného, v době výslechu již pravomocně odsouzeného F. V. postupem dle §97 a násl. trestního řádu, čímž mu dle názoru stěžovatele odňaly právo odepřít výpověď, které by mu náleželo, pokud by byl vyslýchán jako obviněný. Ústavní soud však pochybnosti stěžovatele stran ústavnosti tohoto postupu obecných soudů nesdílí, a to z následujících důvodů.
11. Ústavní soud předně podotýká, že shora uvedená námitka byla stěžovatelem vznesena již v rámci odvolacího a dovolacího řízení, přičemž jak soud odvolací tak soud dovolací se s ní dle názoru Ústavního soudu náležitým způsobem vypořádaly, když odkázaly na ustálenou soudní judikaturu, konkrétně pak na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 1978, R 45/78, podle něhož lze dřívějšího spoluobviněného v poměru k ostatním spoluobviněným vyslýchat jako svědka za předpokladu, že jeho trestní stíhání bylo pravomocně zastaveno nebo vyloučeno ze společného řízení, anebo pravomocně skončilo odsuzujícím či zprošťujícím rozsudkem. Odvolací soud k tomu dále uvedl, že právo odepřít výpověď ze zákonných důvodů bylo svědku F. V. uchováno a z protokolu o hlavním líčení, v jehož rámci byl tento vyslýchán, nebylo zjištěno nic, co by mohlo svědčit tomu, že by na něj byl vyvíjen nátlak v tom směru, že by k výpovědi byl donucen. Rovněž soud dovolací ve svém rozhodnutí uvádí, že nebylo zjištěno, že by svědek F. V. vznesl před soudy ve vztahu ke své svědecké výpovědi jakoukoli výhradu. Takovou skutečnost v ústavní stížnosti ostatně netvrdí ani sám stěžovatel. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti naopak uvádí, že svědku se v souvislosti s jeho výpovědí dostalo od soudu poučení dle §100 odst. 1 a 2 trestního řádu, tj. poučení mj. o tom, že je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by sobě výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání. Ústavně zakotvený princip zákazu donucování k sebeobvinění ve smyslu čl. 37 odst. 1 Listiny (jakož i čl. 40 odst. 4 Listiny) tak byl v řízení dodržen. S přihlédnutím k uvedenému tak Ústavní soud nemohl učinit závěr, že by předmětný důkaz svědeckou výpovědí F. V. byl soudy získán procesně nepřípustným způsobem, což by nezvratně vedlo k procesní nepoužitelnosti tohoto důkazu.
12. Ústavní soud neshledal důvodným ani tvrzení stěžovatele, že výše nastíněný postup by nadto mohl být zneužit orgány činnými v trestním řízení k umělému "vytváření" nových svědků, kterým by nesvědčilo právo odepřít výpověď, ale kteří by naopak byli povinni vypovídat, neboť by výpověď nemohli odepřít z důvodu, že trestní stíhání jim za situace, kdy již byli v téže věci pravomocně odsouzeni, nadále nehrozí. To proto, že Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 26/03 (N 22/32 SbNU 201), uzavřel, že ustanovení §100 odst. 2 trestního řádu je v případech, kdy jako svědek vystupuje bývalý spoluobviněný, třeba vykládat tak, aby nedocházelo k porušování ústavně zaručených základních práv a svobod, v daném případě pak zejména k porušování zákazu donucování k sebeobvinění ve smyslu čl. 37 odst. 1 Listiny. Orgány činné v trestním řízení jsou tak dle Ústavního soudu povinny v případě bývalých, již pravomocně odsouzených spoluobviněných akceptovat odepření jejich svědecké výpovědi. Případný argument, že odepření výpovědi není namístě, když opětovné trestní stíhání bývalého spoluobviněného je pro překážku rei iudicatae vyloučeno, totiž dle názoru Ústavního soudu vysloveného v tomto nálezu nemůže obstát, neboť výpověď dříve odsouzeného může přinést informace o důkazech, jež by byly s to založit nové právní posouzení předchozí věci (nemluvě pak o možném sebeobviňování ve věci odlišné), a založit tak důvod k obnově řízení v neprospěch obviněného v již skončeném řízení. Z právě uvedeného tedy vyplývá, že bývalému spoluobviněnému svědčí právo odepřít výpověď ve věci, v níž byl pravomocně odsouzen, a to bez ohledu na to, zda je tento vyslýchán jako svědek postupem dle §97 a násl. trestního řádu či jako obviněný postupem dle §90 a násl. téhož zákona. Argumentace předestřená stěžovatelem proto v tomto ohledu nemůže obstát.
13. Ústavní soud konečně dodává též to, že nemohl přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že předmětná svědecká výpověď by ve vztahu ke stěžovateli byla jediným usvědčujícím důkazem, když soudy svá skutková zjištění opřely též o výpovědi svědků J. L. a L. R., o výsledky ohledání místa činu, jakož i o údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu mezi stěžovatelem a svědkem F. V., k němuž došlo v době spáchání předmětného trestného činu. V podrobnostech Ústavní soud na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí v této části pouze odkazuje.
V.
14. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu