ECLI:CZ:US:2015:4.US.666.15.1
sp. zn. IV. ÚS 666/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti JUDr. Vlastimila Večerníka a Ing. Martiny Báčové, oba zastoupeni JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 23, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2014 č. j. 14 Cmo 319/2014-186 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. března 2014 č. j. 33 Cm 93/2013-175, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, domáhají zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byli zavázáni k úhradě nákladů řízení ve výši 22 808,50 Kč ve sporu s plně úspěšným žalovaným. Dále požadují zrušení usnesení vrchního soudu, kterým byl potvrzen výrok II. rozsudku krajského soudu o nákladech řízení a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelé namítají, že vrchní soud se dostatečně nevypořádal s jejich argumentací uvedenou v odvolání. Podle stěžovatelů měl vrchní soud vytknout krajskému soudu absenci specifikace jednotlivých úkonů právní služby v jeho rozhodnutí a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Namísto toho vrchní soud specifikaci sám provedl. Soud stěžovatelům dále včas nezaslal k replice vyjádření žalovaného k jejich odvolání. Na výši nákladů řízení má vliv i okolnost, že okresní soud až po třech jednáních shledal, že není věcně příslušný.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelům i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Stěžovatelé se v projednávané věci domáhají zrušení výroku civilních soudů o nákladech řízení. Ústavní soud se otázkou náhrady nákladů řízení ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů - i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení - nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod. Rovněž opakovaně konstatoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13, IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 98/14 a další). Rozhodování o nákladech řízení před civilními soudy je tedy zásadně doménou těchto soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování.
Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před civilními, trestními a správními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo. O takový případ se v projednávané věci nejedná.
Shora nastíněné zásady přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení je třeba vztáhnout i na projednávanou věc. Ústavní soud zdůrazňuje, že není povolán k tomu, aby v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení a jeho úkolem ani není perfekcionisticky "předělávat řízení", které proběhlo před ostatními soudy, pokud eventuální porušení podústavního práva nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Ústavní soud ověřil, že vrchní soud se odvoláním stěžovatelů zákonu odpovídajícím způsobem zabýval. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že konkrétně, a to s odvoláním na obsah spisu, specifikoval, za které úkony byla zástupci žalovaného soudem prvního stupně přiznána náhrada nákladů právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. Náklady žalovaného, který byl ve sporu plně úspěšný, považoval za účelně vynaložené. Uvedl, že k tíži žalovaného ani nemůže jít skutečnost, že Okresní soud v Ústí nad Labem, u něhož byla žaloba původně podána, o své věcné příslušnosti začal pochybovat až v pokročilejší fázi řízení.
Neústavnost rozhodnutí nemůže způsobit ani okolnost, že stěžovatelům údajně včas nebylo zasláno k replice vyjádření žalovaného k jejich odvolání. Z obsahu rozhodnutí vrchního soudu je zřejmé, že žalovaný ve vyjádření v podstatě uvedl, že krajský soud mu měl správně přiznat ještě vyšší náhradu, nicméně se spokojil s její výší, tak jak mu byla přiznána. Vzhledem k tomu, že vrchní soud nákladové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, pro stěžovatele se nemohlo jednat o překvapivé rozhodnutí, jež by bylo podloženo novým tvrzením žalovaného, na něž by nemohli reagovat.
Pro úplnost lze dodat, že pokud jsou stěžovatelé přesvědčeni, že jim postupem soudu, který včas nezjistil svou věcnou nepříslušnost, vznikla škoda, mají možnost postupovat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud neshledal důvod, aby nákladové výroky soudů, přijaté v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci a v rámci volné úvahy soudů, z ústavního hlediska zpochybňoval.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu