ECLI:CZ:US:2015:4.US.716.14.1
sp. zn. IV. ÚS 716/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky PRAGUE INTERNATIONAL TRADING, spol. s r. o., Josefská 1, Praha 1, právně zastoupené advokátem JUDr. Janem Machem, Vodičkova 28, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 20 Cdo 1301/2012, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2011 sp. zn. 11 Co 467/2010 ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 12. 12. 2011 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 6. 2010 sp. zn. 73 Nc 952/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 2. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Obvodní soud pro Prahu 9 nařídil podle §44 odst. 2 exekučního řádu k návrhu stěžovatelky usnesením ze dne 15. 9. 2006 č. j. 73 Nc 952/2006-8 ve znění opravného usnesení ze dne 7. 11. 2006 č. j. 73 Nc 952/2006-15 exekuci pravomocného a vykonatelného notářského zápisu notářky JUDr. Jany Borské ze dne 1. 10. 1998 č. j. N 363/98, NZ 307/98 k uspokojení pohledávky ve výši 10.555.510,- Kč s příslušenstvím, nákladů oprávněné a nákladů exekuce.
Povinná podala návrh na zastavení exekuce z důvodu zaplacení pohledávky s tím, že dlužná částka byla uhrazena ještě před podáním návrhu na nařízení exekuce a dále vznesla námitku promlčení. Exekuční titul stanoví splatnost pohledávky oprávněného vůči povinné dnem 30. 9. 1999. Soud věc posoudil podle ustanovení §387, §391 odst. 1 a 397 obchodního zákoníku, podle něhož činí promlčecí doba čtyři roky. Povinná měla plnit dle exekučního titulu do 30. 9. 1999, čtyřletá promlčecí lhůta začala běžet od 1. 10. 1999. Návrh na nařízení exekuce byl podán dne 2. 6. 2006, pohledávka oprávněného tak byla nalézacím soudem shledána promlčenou.
Stěžovatelka si proti usnesení soudu prvního stupně podala odvolání, o němž rozhodl odvolací soud tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl.
V předmětné ústavní stížnosti snesla stěžovatelka celou řadu námitek poukazujících na pochybení obecných soudů. Nejprve přitom upozornila na rozdílné posouzení důvodu pro zastavení exekuce ze strany nalézacího a odvolacího soudu. Zatímco soud prvního stupně exekuci zastavil z důvodu promlčení, soud druhého stupně tak učinil z důvodu zániku závazku splněním. Tento závěr považuje stěžovatelka za překvapivý, neboť úhradou poslední splátky do soudní úschovy dne 30. 7. 2002 dluh rozhodně uhrazen nebyl a nic takového nekonstatoval ani soud prvního stupně. Je tedy zřejmé, že odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze zcela jiných důvodů než těch, pro které soud prvého stupně exekucí zastavil. Ústavně nekonformní postup zde spočívá v neujasnění si, co vlastně je důvodem pro zastavení exekuce, zda promlčení, zaplacení dluhu nebo obojí. Stěžovatelka již v návrhu na nařízení exekuce ze dne 31. 5. 2006 uvedla, že pohledávka nemůže být promlčena z důvodu uvedeného v §407 odst. 3 obchodního zákoníku. Poslední splátka ve výši 500.000,- byla povinnou složena do úschovy soudu dne 30. 7. 2002 jako jedna ze splátek na předmětný dluh, což z návrhu na přijetí do úschovy vyplývá.
K situaci, kdy odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně z jiných důvodů než nalézací soud, se vyjádřil v minulosti i Ústavní soud, a to ve věcech pod spisovými značkami III. ÚS 170/01, IV. ÚS 225/02, I ÚS 336/99 nebo II. ÚS 523/02. Dále stěžovatelka v souvislosti s hodnocením důkazů poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 275/08. Extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními byly pak důvodem nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 336/00, I. ÚS 645/00 nebo III. ÚS 74/02. Pokud by soud dospěl k závěru, že dluh byl poslední splátkou složenou 30. 7. 2002 do soudní úschovy uhrazen, musel by zastavit exekuci pro neexistenci dluhu, nikoliv pro promlčení.
Za analogický k posuzovanému případu považuje stěžovatelka nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2502/09, týkající se běhu promlčecí lhůty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí za situace, kdy pro účastníka je velmi podstatné, proti jakému názoru má v odvolání brojit. Stěžovatelka brojila v odvolání proti názoru, že dluh je promlčen a byla zaskočena nepředvídatelným právním názorem odvolacího soudu, podle něhož byl dluh již uhrazen.
Další zásah do práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v tom, že došlo k porušení ustanovení §118a o. s. ř., na což stěžovatelka poukázala již v rámci podaného odvolání. Pokud by soud prvního stupně upozornil stěžovatelku na to, že pohledávku považuje za promlčenou, pak by nepochybně poskytla důkazy o tom, že tato pohledávka promlčena není, a to z důvodu ustanovení §407 odst. 3 obchodního zákoníku. K tomu však stěžovatelka již nedostala příležitost. Podle jejího náhledu je třeba ustanovení §118a o. s. ř. přiměřeně aplikovat s ohledem na §254 o. s. ř. rovněž v exekučním řízení. Ve shodě s odvolacím soudem přitom nelze dospět k závěru, že by výrok o zastavení exekuce nemohl být pro stěžovatelku překvapivým. Pokud soud prvního stupně prováděl skutková zjištění a dospěl k určitému skutkovému stavu, který právně hodnotil, měl účastníky o svém názoru informovat v rámci zásady předvídatelnosti rozhodnutí. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 777/07 může sice odvolací soud potvrdit rozhodnutí nalézacího soudu i z jiných důvodů než pro které je soud prvního stupně přijal, ale takové rozhodnutí nesmí být překvapivé a musí být předvídatelné. Odvolací soud měl účastníky seznámit se svým právním názorem a dát jim prostor k vyjádření, případně k navržení nových důkazů.
Ve svém návrhu dále stěžovatelka polemizuje s tím, zda promlčecí lhůta měla být v daném případě obecná nebo desetiletá či zda měly obecné soudy na daný právní vztah nahlížet jako na občanskoprávní nebo obchodněprávní. S právem na soudní ochranu spojuje stěžovatelka i tu skutečnost, že jí mělo být předběžným opatřením zakázáno pokračovat v přípravě nucené dražby a je podle ní otázkou, zda v takovém případě nemělo dojít k přerušení nebo stavění promlčecí doby. Další námitku směřovala stěžovatelka k tomu, jak se obecné soudy vypořádaly s namítaným rozporem mezi námitkou promlčení a dobrými mravy.
Stran závěrů Nejvyššího soudu stěžovatelka polemizuje s tím, zda lze její dovolání považovat skutečně za nepřípustné. Současně upozorňuje na konstatování Nejvyššího soudu na str. 6 napadeného usnesení, kde uvedl, že výtka dovolatele týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu je oprávněná, ale bylo by nutno ji podřadit pod dovolací důvod podle §241 odst. 1 písm. a) o. s. ř., k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem se však nepřihlíží. Jak dovolací, tak i odvolací soud neměl ve spise dostatek důkazů pro to, aby mohl uzavřít, že došlo k zániku dluhu splacením. Stěžovatelka namítala, že dluh nebyl splněn a soud prvního stupně se touto otázkou vůbec nezabýval a omezil se pouze na konstatování, že dluh měl být zaplacen do 30. 9. 1999 a proto promlčecí lhůta počala běžet 1. 10. 1999. Jinými slovy řečeno soud prvního stupně vůbec neřešil otázku případného uznání dluhu zaplacením splátky dluhu a rovnou učinil závěr, že dluh je promlčen, aniž řešil podstatu námitky, že zaplacením části dluhu dne 30. 7. 2002 došlo k uznání zbytku dluhu a tudíž návrh na nařízení exekuce podaný dne 2. 6. 2006 byl podán včas. Odvolací soud bez opory ve skutkových zjištěních učinil závěr, že plnění povinného ve splátkách, z nichž poslední byla zaplacena 30. 7. 2002, nemohlo dojít k uznání dluhu, neboť v té době byl již předmětný dluh splněn. Rozpor mezi skutečně zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou obsahem spisu a skutkovými okolnostmi, na základě nichž rozhodly obecné soudy, vede k závěru, že jde o zásadní porušení práva na spravedlivý proces.
Stěžovatelka v průběhu dovolacího řízení doložila dovolacímu soudu, že prakticky stejnou právní otázku v souběžném řízení, týkající se jiného dluhu vzniklého za zcela shodných podmínek, vyřešil jiný senát Městského soudu v Praze opačně, než v daném případě. Reálně je situace taková, že oprávněná vymáhá exekučně od povinné dva dluhy, a to na základě dvou exekučních titulů. Povinná pak účelově v obou řízeních tvrdí, že splátky, které složila do soudní úschovy, byly plněním na jeden či druhý dluh, a to podle toho, proti které z exekucí její obrana právě směřuje. O tom svědčí průběh řízení u Obvodního soudu pro Prahu 9 vedeného pod sp. zn. 74 Nc 1179/2006 a nepravomocné, posléze odvolacím soudem zrušené usnesení tohoto soudu, kdy za plnění dluhu jsou považovány i splátky, kterými argumentovala povinná ve prospěch splnění dluhu také v druhém souběžném exekučním řízení, jež je předmětem této ústavní stížnosti.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K předloženému návrhu stěžovatelky je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. trestním zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Poukazuje-li stěžovatelka na to, jak obecné soudy posoudily povahu sporného právního vztahu, to znamená, zda se tento bude řídit občanským či obchodním zákoníkem, nezbývá než uvést, že výše uvedené spadá nepochybně do pravomoci obecných soudů. I v případě, že by Ústavní soud nazíral na danou problematiku z hlediska podústavního práva, není závěrům obecných soudů čeho vytknout. Z logiky věci je zřejmé, že práva a povinnosti vyplývající z již jednou založeného právního vztahu, nemohou být přizpůsobována podle toho, na koho jsou tato práva právě postupována. Opačný výklad by zakládal nejenom právní nejistotu, ale též prostor pro spekulace účastníků právního vztahu, jenž by mohlo hraničit až se zneužíváním práva jako takového.
Stran překvapivosti soudního rozhodnutí a poučení podle §118a o. s. ř. lze stěžovatelku odkázat na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který se touto námitkou již zabýval. Ústavní soud ve vztahu k ustanovení §118a o. s. ř. v minulosti opakovaně uzavřel, že jeho smyslem je eliminovat situace, kdy se účastník řízení stává v řízení neúspěšným jen proto, že neunesl břemeno důkazní, aniž by věděl, že jej takové břemeno stíhá [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2014/10 ze dne 7. 4. 2011 (N 67/61 SbNU 61), sp. zn. II. ÚS 1617/10 ze dne 2. 9. 2010 (N 182/58 SbNU 597), sp. zn. III. ÚS 2809/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 59/56 SbNU 631) a sp. zn. I. ÚS 212/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 177/43 SbNU 31)]. O takový případ se však v nyní souzené věci zjevně nejedná. Důvodem je především ta skutečnost, že námitka promlčení byla nastolena na samém počátku soudního řízení a stěžovatelka se k ní dokonce vyjadřovala.
Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že námitka promlčení byla vznesena nejpozději 8. 1. 2009 ing. Sergejem Popovem, pověřeným likvidátorem SEPO-MARKET, s. r. o. Z vyjádření stěžovatelky na č. l. 87 dotčeného soudního spisu jednoznačně vyplývá, že tato dala najevo svůj nesouhlas s právním názorem povinného stran promlčení. Dále z protokolu o jednání ze dne 9. 6. 2010, které se konalo před Obvodním soudem pro Prahu 9, vyplývá, že povinný vznesl ve věci námitku promlčení, pročež obvodní soud jednání odročil, a to za účelem rozhodnutí o námitce promlčení (srov. č. l. 115 předmětného spisu). Na to dne 29. 6 2010 obvodní soud rozhodl tak, že pohledávka věřitele je promlčena. Závěry nalézacího soudu stran promlčení pro stěžovatelku rozhodně nebyly překvapivé, přičemž jí nic nebránilo v tom, aby včas přednesla důkazy svědčící o správnosti její právní argumentace. V souvislosti s posuzováním otázky promlčení lze poukázat na právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt.
Podle náhledu Ústavního soudu nelze dát stěžovatelce zapravdu ani v tom smyslu, že by odvolací soud svůj potvrzující rozsudek vystavěl na odlišných právních závěrech, než jak učinil nalézací soud. Ze strany 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že dle jeho názoru se povinný dovolal promlčení, přičemž není důvod k aplikaci korektivu dobrých mravů, jak to umožňuje ustanovení §3 odst. 1 o. z. Ke shodnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud, který poukázal na to, že odvolací soud založil své odůvodnění na širší argumentační základně, když krom promlčení posuzoval i to, zda plněním povinné nemohlo dojít k uznání dluhu. Za příhodný lze označit i závěr Nejvyššího soudu, podle něhož může být námitka promlčení shledána rozpornou s dobrými mravy zcela výjimečně, a to tehdy, pokud to odůvodňují zvláštní okolnosti případu. To se však v projednávaném případě nestalo.
Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Posouzení obsahu dovolání a v něm obsažených námitek je především věcí úvahy Nejvyššího soudu. Kasační pravomoc Ústavního soudu přichází v úvahu teprve tehdy, pokud by rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012, dostupné stejně jako další citovaná judikatura Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
Poukazuje-li stěžovatelka na to, že v průběhu dovolacího řízení doložila, že prakticky stejnou právní otázku v souběžném řízení vyřešil jiný senát Městského soudu v Praze opačně, než v daném případě, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že jeho úkolem není sjednocování judikatury obecných soudů. Samotný fakt, že dva obecné soudy dospějí na základě shodných okolností případu k rozdílným právním závěrům, je v obecné rovině nežádoucí, nicméně za předpokladu řádného odůvodnění se nejedná nutně o věc protiústavní.
Namítá-li stěžovatelka porušení zásad spravedlivého procesu, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu