ECLI:CZ:US:2015:Pl.US.20.14.2
sp. zn. Pl. ÚS 20/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců a soudkyň Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Vladimíra Kůrky, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Philippa Janýra, zastoupeného Mgr. Petrem Zápotočným, advokátem se sídlem Žižkova 280, Havlíčkův Brod, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 48 T 1/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. 3 To 92/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 8 Tdo 916/2005, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 2. 2006, tedy podanou v zákonem stanovené lhůtě (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále v čl. 5 odst. 1, čl. 6, čl. 7 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 1/2003, Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle ustanovení §148 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném znění. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil (za v rozsudku blíže popsaných okolností) tím, že v období od 10. 2. 1997 do 7. 7. 1997 jako jednatel a společník obchodní společnosti Partners CR, s. r. o., v deseti případech dovezl ze zahraničí kuřecí maso a pro účely celního řízení vedeného Celním úřadem pro Prahu 5 - Holešovice, předkládal prostřednictvím svého deklaranta, tj. společnosti Petýrek, s. r. o., zahraniční faktury znějící na odesílatele zboží - společnost Nimeg, Ltd. Gibraltar, ačkoli tato společnost se společností stěžovatele neobchodovala a faktury nevystavila, když skutečnými odesílateli tohoto zboží byly jiné zahraniční společnosti, přičemž na fakturách vystavených těmito společnostmi byla skutečně uváděna několikanásobně vyšší cena zboží, než na fakturách předkládaných stěžovatelem k celnímu řízení. Tímto svým jednáním stěžovatel zkrátil clo ve výši nejméně 6.881.919 Kč. Za uvedený trestný čin byl stěžovateli podle ustanovení §148 odst. 3 trestního zákona uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, a dále mu soud podle ustanovení §49 odst. 1 trestního zákona uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let.
3. Proti tomuto odsuzujícímu rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 3 To 97/2003, podle ustanovení §258 odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, v tehdy platném znění, napadený rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušil, a současně podle ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným skutkem, jenž popsal shodně jako městský soud, avšak právně ho kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §148 odst. 1, 4 trestního zákona (s odkazem na znění zákona č. 265/2001 Sb.). Výrok o trestu zůstal shodný s výrokem městského soudu.
4. Proti uvedenému rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, o němž Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 8 Tdo 574/2004, rozhodl tak, že se napadený rozsudek vrchního soudu podle ustanovení §265k odst. 1 trestního řádu ruší. Současně podle ustanovení §265k odst. 2 trestního řádu Nejvyšší soud zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle ustanovení §265l odst. 1 trestního řádu vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. V novém odvolacím řízení Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem opětovně rozhodl k odvolání stěžovatele tak, že podle ustanovení §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu zrušil napadený rozsudek městského soudu v celém rozsahu a podle ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným výše uvedeným trestným činem, přičemž ve výroku upravil a blíže konkretizoval popis skutku. Za uvedený trestný čin pak vrchní soud stěžovateli podle ustanovení §148 odst. 1, 4 trestního zákona uložil stejný trest, k jakému byl stěžovatel odsouzen již předchozími rozsudky obecných soudů.
6. Rovněž proti tomuto rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že je jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
7. Ústavní stížnost stěžovatele, v níž obsáhle namítal celou řadu pochybení ze strany obecných soudů (vady trestního řízení, vadný proces dokazování, včetně tzv. opomenutého důkazu, nesprávně zjištěný skutkový stav, zpochybnění právní kvalifikace a naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu, porušení zákazu reformationis in peius či nerespektování práva na obhajobu v odvolacím řízení ze strany vrchního soudu atp.), Ústavní soud nejprve usnesením ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. III. ÚS 209/06, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Stěžovatel následně dne 6. 9. 2008 podal v této věci proti České republice stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), v níž poukazoval mimo jiné na to, že Ústavní soud ve své argumentaci obsažené v odůvodnění předmětného usnesení sp. zn. III. ÚS 209/06 vycházel mj. z tvrzení Vrchního soudu v Praze, uvedených v jeho vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. 4. 2007, aniž by je však stěžovateli předtím zaslal k případnému vyjádření (replice), ačkoliv v něm vrchní soud uvedl řadu nových skutečností významných pro daný případ, čímž dle názoru stěžovatele Ústavní soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
9. O uvedené stížnosti stěžovatele následně ESLP rozhodl rozsudkem ve věci Janýr proti České republice ze dne 31. 10. 2013, č. 42937/08 (úřední překlad do českého jazyka spolu s jeho originálním zněním ve francouzském jazyce je dostupný rovněž na http://hudoc.echr.coe.int), v němž ESLP v uvedeném postupu Ústavního soudu shledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a konkrétně práva na obhajobu, zaručeného čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy. Ve zbývajících částech ESLP stěžovatelovu stížnost, v níž namítal porušení svého práva na obhajobu ze strany vrchního soudu, nespravedlnost trestního řízení proti němu vedeného či porušení jeho práva na soukromí v důsledku nezákonného provedení prohlídky jiných prostor, shledal neopodstatněnou. Návrh stěžovatele na přiznání spravedlivého zadostiučinění ESLP zamítl, neboť konstatoval, že závěr o porušení Úmluvy poskytuje sám o sobě dostatečné spravedlivé zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která navrhovateli vznikla.
10. S odkazem na citovaný rozsudek ESLP stěžovatel následně k Ústavnímu soudu dne 24. 9. 2014 podal návrh, jímž se podle ustanovení §119 zákona o Ústavním soudu domáhal obnovy řízení a následného zrušení předmětného usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 209/06.
11. O tomto návrhu stěžovatele rozhodlo plénum Ústavního soudu usnesením ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 20/14, tak, že se povoluje obnova řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele, původně rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 209/06; dále že se shora citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 209/06 ruší a v obnoveném řízení o ústavní stížnosti, původně rozhodnuté pod sp. zn. III. ÚS 209/06, bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 20/14. Při posouzení přípustnosti návrhu na obnovu řízení vycházel Ústavní soud především ze závěrů, obsažených v předmětném rozsudku ESLP ve věci Janýr proti České republice, přičemž dospěl k závěru, že "za situace, kdy Ústavní soud v předmětném usnesení sp. zn. III. 209/06 odmítl jako zjevně neopodstatněnou námitku navrhovatele stran porušení jeho práva na obhajobu v odvolacím řízení, a to s (implicitním) odkazem na skutečnosti předestřené ve vyjádření vrchního soudu k ústavní stížnosti, aniž by je však zaslal navrhovateli k replice, nachází se toto usnesení v rozporu s rozhodnutím mezinárodního soudu ve smyslu ustanovení §119b odst. 1 a odst. 5 zákona o Ústavním soudu." Stěžovatelem podaný návrh na obnovu řízení proto Ústavní soud shledal přípustným, neboť následky porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy, jak konstatoval ESLP, i nadále trvají, přičemž "nápravy v této věci může být dosaženo připuštěním původní ústavní stížnosti stěžovatele k opětovnému meritornímu přezkumu ze strany Ústavního soudu, v jehož rámci bude navrhovateli rovněž umožněno seznámit se a případně se vyjádřit k tvrzením vrchního soudu, v nichž rozporoval navrhovatelovy námitky stran porušení jeho práva na obhajobu v odvolacím řízení."
II.
12. Ústavní soud proto postupem podle ustanovení §119b odst. 2 a 5 zákona o Ústavním soudu na základě povolené obnovy řízení znovu přistoupil k posouzení ústavní stížnosti stěžovatele, o níž bylo původně rozhodováno v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 209/06.
13. Ještě předtím, než Ústavní soud přistoupil k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, nejdříve dne 26. 1. 2015, za účelem dosažení nápravy v citovaném rozsudku ESLP ve věci Janýr proti České republice deklarovaného porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy, stěžovateli zaslal k případné replice všechna vyjádření účastníků řízení (tedy včetně dříve nezasílaného vyjádření Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2007) s tím, že mu byla stanovena lhůta 10 dnů. Stěžovatel nicméně na uvedenou výzvu Ústavního soudu ve stanovené lhůtě nijak nereagoval.
III.
14. Po zvážení všech okolností nyní projednávané věci a na základě zhodnocení stěžovatelových námitek, obsažených v ústavní stížnosti, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud tak neshledal žádný důvod či nové skutečnosti, které by jej přiměly ke změně právních závěrů, podrobně rozvedených v usnesení sp. zn. III. ÚS 209/06, a proto považuje za vhodné z nich při formulaci právních závěrů v nyní projednávané věci vycházet. Skutečnost, že uvedené usnesení sp. zn. III. ÚS 209/06 bylo výše citovaným rozhodnutím pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/14 zrušeno, Ústavní soud nepovažuje za překážku, která by mu v takovém postupu bránila, neboť je třeba zdůraznit, že důvodem pro jeho zrušení ze strany pléna Ústavního soudu a tedy obnovu řízení byl toliko procesní postup Ústavního soudu v řízení, ústící do jeho vydání, nikoliv samotné právní závěry obsažené v jeho odůvodnění či dokonce jeho samotný výrok, což ostatně následně potvrdil i ESLP v citovaném rozsudku ve věci Janýr proti České republice, když ostatní stěžovatelem vznesené námitky stran porušení jeho základních práv neshledal důvodnými.
15. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel v ústavní stížnosti velmi obsáhle a místy i poněkud nesrozumitelně namítal celou řadu pochybení ze strany obecných soudů (vady trestního řízení, vadný proces dokazování, včetně tzv. opomenutého důkazu, nesprávně zjištěný skutkový stav, zpochybnění právní kvalifikace a naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu, porušení zákazu reformationis in peius či nerespektování práva na obhajobu v odvolacím řízení ze strany vrchního soudu atp.) a svou argumentaci opřel především o polemiku s právními závěry obecných soudů i s postupem orgánů činných v trestním řízení proti němu vedenému, které se nadto shodují s námitkami, jež nicméně sám uplatňoval již v samotném průběhu trestního řízení a s nimiž se obecné soudy již velmi podrobně a přesvědčivě vypořádaly.
16. K námitce stěžovatele, v níž poukazoval na to, že policejní orgán vydal dne 27. 6. 2000 v rámci šetření ve smyslu ustanovení §158 odst. 3 trestního řádu příkaz k prohlídce jiných prostor podle ustanovení §83a odst. 1 trestního řádu, přičemž následně provedená prohlídka dle stěžovatele neproběhla v souladu s ustanovením §158 odst. 1 písm. i) trestního řádu jako úkon neodkladný a neopakovatelný, Ústavní soud poukazuje především na základní zásadu časové působnosti procesních předpisů, dle níž orgány činné v trestním řízení postupují vždy podle zákona právě platného. Zákonnost postupu policejního orgánu je tudíž v daném případě třeba posuzovat podle předpisů platných ke dni 27. 6. 2000, kdy trestní řád ještě nevyžadoval, aby v protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu bylo uvedeno, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován. (Tento výslovný požadavek v ustanovení §160 odst. 4 in fine trestního řádu zavedla až "velká novela" trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb.). Proto absence bližšího vysvětlení neodkladnosti prohlídky jiných prostor v příkazu policejního orgánu a v následném protokole neznamenala v době konání prohlídky výslovné porušení zákona. Stejně tak stěžovatel cituje ustanovení §158 odst. 1 písm. i) trestního řádu, jež v době konání uvedené prohlídky rovněž ještě neexistovalo. Naopak tehdy platný trestní řád umožňoval policejnímu orgánu provádět způsobem uvedeným v hlavě čtvrté a páté neodkladné nebo neopakovatelné úkony tehdy, pokud nebylo možno zahájit trestní stíhání proto, že osoba, která mohla být obviněna, nebyla ještě známa nebo jí dosud nebylo možno sdělit obvinění (srov. ustanovení §160 odst. 2 věta první trestního řádu ve znění zákona č. 152/1995 Sb.). Tak tomu bylo i v případě stěžovatele, který se, jak již v napadených rozhodnutích zdůraznily obecné soudy, v době šetření své trestné činnosti trvale zdržoval v zahraničí a nebylo mu možno ani doručovat, ani zahájit jeho trestní stíhání ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 věta druhá trestního řádu.
17. Další námitkou stěžovatele, že skutek popsaný orgány činnými v trestním řízení v zahájení o trestním stíhání stěžovatele nenaplňuje náležitosti dle ustanovení §160 trestního řádu, neboť chybí popis subjektivní stránky trestného činu, se velmi podrobně zabýval již Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení sp. zn. 8 Tdo 916/2005 (str. 4 - 5), přičemž Ústavní soud se s jeho závěry ztotožňuje. Pokud stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz), uvedené odkazy nelze považovat za případné, neboť citované nálezy byly vyneseny na základě naprosto odlišných skutkových a procesních okolností (na rozdíl od citovaných případů v trestní věci stěžovatele nepřipouštěla dikce výše citovaných skutkových vět jiný výklad, než že se stěžovatel popsaného jednání dopouštěl úmyslně, se záměrem zkrátit clo a tak se obohatit na úkor státu). Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že Vrchní soud v Praze v ústavní stížností napadeném rozsudku posléze upravil skutkovou větu tak, aby výslovně zahrnovala úmyslné zavinění stěžovatele, což však nelze pokládat za porušení procesních pravidel, jak se mylně domnívá stěžovatel.
18. Stejně tak se Ústavní soud neztotožňuje ani s námitkami stěžovatele, v nichž zpochybňoval proces dokazování v průběhu řízení před obecnými soudy, ať již se týkaly otázky přípustnosti dle stěžovatele nezákonných důkazů v hlavním líčení u Městského soudu v Praze (zejména vyjádření celního úřadu na Gibraltaru ve formě úředního přípisu), anebo tzv. opomenutých důkazů, kdy městský soud odmítl provést jimi navrhované důkazy k okolnostem provádění předmětné prohlídky jiných prostor. Navíc dle názoru Ústavního soudu, obecné soudy se s uvedenými námitkami velmi důkladně vypořádaly a své závěry řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily.
19. Ve vztahu k prvně uvedené námitce nadto Ústavní soud dodává, že stěžovatelem namítaný úřední přípis gibraltarského Královského celního úřadu ze dne 13. 7 1999 (č. l. 25 spisu), v němž se tuzemskému celnímu orgánu sdělují informace mj. o tom, co jistá osoba vypověděla, samozřejmě není důkazem stejného charakteru, jako např. úředně přeložený protokol o výslechu svědka, provedeného na základě dožádání ve smyslu příslušných mezinárodních smluv o justiční spolupráci, nicméně zahrnutí uvedeného přípisu do dokazování před obecnými soudy nic nebrání. V takových případech je ovšem povinností obecného soudu při hodnocení daného důkazu jeho charakter zohlednit. Uvedené platí i ve vztahu ke stěžovatelem vytýkanému postupu soudkyně obecného soudu, pokud se sama dopisem obrátí na orgán cizího státu o poskytnutí určitých informací. I zde je tedy nezbytné v dalším řízení náležitě hodnotit, jakým způsobem byly tyto informace získány. Z rozhodnutí obecných soudů je nicméně zřejmé, že uvedené důkazy hodnotily způsobem odpovídajícím jejich charakteru a jejich závěr o vině stěžovatele trestným činem na těchto důkazech rozhodně není vybudován, ba naopak se s ohledem na množství dalších usvědčujících důkazů jeví spíše jako nadbytečné.
20. Ke druhé z uvedených námitek stěžovatele ve vztahu k procesu dokazování před obecnými soudy, tedy k námitce ohledně tzv. opomenutých důkazů, Ústavní soud konstatuje, že se v řadě svých rozhodnutí problematikou tzv. opomenutých důkazů zabýval a vymezil v nich podmínky, za nichž je nutno hodnotit neprovedení důkazů jako porušení ústavních práv a svobod. O tzv. opomenutý důkaz jde dle ustálené judikatury Ústavního soudu zejména tehdy, byl-li sice v řízení navržený důkaz proveden, avšak soud se s ním v rámci hodnocení důkazů nijak nevypořádal, anebo se jedná o situaci, kdy byl soudem návrh účastníka řízení na provedení důkazu bez adekvátního zdůvodnění zamítnut [srov. k tomu např. nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19), nález sp. zn. IV. ÚS 67/2000 ze dne 25. 1. 2001 (N 17/21 SbNU 153) nebo nález sp. zn. II. ÚS 262/04 ze dne 8. 11. 2006 (N 208/43 SbNU 323)]. K povinnostem obecného soudu tedy patří o důkazních návrzích stran rozhodnout a v případě, že jim nevyhoví, takové rozhodnutí náležitě odůvodnit. Na druhou stranu Ústavní soud musí konstatovat, že jeho úkolem je hodnotit přezkoumávaný proces jako celek, nikoliv jen jeho některé segmenty, neboť právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, "samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu" [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209); či nález sp. zn. IV. ÚS 1796/11 ze dne 18. 10. 2011 (N 178/63 SbNU 69)]. Jinými slovy, ne vždy lze pochybení obecného soudu v tomto ohledu považovat za natolik závažné, aby zavdalo důvod ke kasaci samotného pravomocného rozhodnutí. Tak je tomu zejména v případech, kdy se obecný soud opomněl v odůvodnění rozhodnutí vypořádat s návrhy důkazů, jejichž provedení je pro zjištění skutkového stavu a prokázání viny obviněného zcela zjevně irelevantní, zejména pokud je jinak vina nezvratně prokázána množstvím navzájem se podporujících usvědčujících důkazů. Takto viděno Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal v procesním postupu městského soudu nedostatky, které by dosahovaly ústavněprávní intenzity, odůvodňující kasační zásah ze strany Ústavního soudu, a to zejména s ohledem na skutečnost, že v případě námitek stěžovatele ohledně neprovedených výslechů je zjevné, že uvedené svědkyně by nevypovídaly ke skutkovým okolnostem spáchání trestného činu, nýbrž toliko k okolnostem prohlídky jiných prostor, kterou stěžovatel považuje za provedenou v rozporu se zákonem, přičemž však uvedené tvrzení bylo obecnými soudy důkladně a přesvědčivě vyvráceno.
21. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v té části jeho argumentace, v níž polemizuje s hodnocením řady důkazů, zejména svědeckých výpovědí, jež provedly obecné soudy. Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své již ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy, jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. V nyní projednávané věci obecné soudy dle názoru Ústavního soudu při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy, obsažené v Listině a jež nachází odraz i v základních zásadách, na nichž je vystavěno trestní řízení. Nelze se tak ztotožnit s námitkami stěžovatele vůči způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, jimiž se ve skutečnosti snaží zvrátit pro něj nepříznivý výsledek trestního řízení proti němu vedeného.
22. Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s argumentací, jíž stěžovatel brojí proti postupu Vrchního soudu v Praze pokud jde o údajné porušení zákazu reformationis in peius, neboť, jak již bylo výše rekapitulováno, vrchní soud zrušil rozhodnutí městského pouze z důvodu nápravy formálního pochybení, když do skutkové věty vložil výslovné označení formy zavinění stěžovatele ("v úmyslu dosáhnout snížení poplatků spojených s dovozem"), přičemž tím reagoval právě na námitky stěžovatele ohledně nedostatečně vyjádřené subjektivní stránky trestného činu, a to i přesto, že vrchní soud měl za to, že v předmětném skutku popsaném v rozsudku nalézacího soudu je subjektivní stránka náležitě vyjádřena v samotném popisu jednání stěžovatele, které jednoznačně směřovalo k vyměření nižšího cla a snížení dalších daňových povinností. Z důvodu větší srozumitelnosti vrchní soud nadto skutkovou větu rozšířil o výslovné uvedení jednotlivých obchodních případů podle faktur založených ve spisovém materiálu, aby tak zpřesnil původní výrok, který uvádí, že jednání se stěžovatel "dopustil v deseti případech." Vrchní soud v Praze přitom rozhodoval plně na základě skutkového stavu, zjištěného nalézacím soudem, a uložil stěžovateli i stejný trest. Postup odvolacího soudu tak byl v souladu s ustanovením §259 odst. 3 věty první trestního řádu, jež umožňuje odvolacímu soudu samostatně rozhodnout rozsudkem ve věci, pokud je možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn. Rozhodnutí, které je v podstatě totožné s napadeným rozhodnutím nalézacího soudu, jehož skutková věta jen precizněji vyjadřuje stejné jednání a následek, jako skutková věta rozhodnutí soudu nalézacího, není vydáno v rozporu se zásadami uvedenými v ustanovení §259 odst. 4 a 5 trestního řádu a nejedná se tedy o porušení zákazu reformationis in peius, jak namítá stěžovatel.
23. V podstatě totéž lze konstatovat ve vztahu k výhradám stěžovatele, pokud jde o aplikaci hmotněprávních trestních předpisů obecnými soudy z hlediska časové působnosti trestních zákonů. S uvedenými námitkami stěžovatele se již velmi podrobně zabýval Nejvyšší soud, na jehož rozhodnutí lze v tomto ohledu zcela odkázat. Ústavní soud k tomu pouze dodává, že podle dříve platného ustanovení §16 odst. 1 trestního zákona se trestnost činu posuzovala podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzovala jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Ostatně stejnou zásadu obsahuje i stávající právní úprava v trestním zákoníku, konkrétně v ustanovení §2 odst. odst. 1 in fine. Pro otázku, jakého souhrnu trestněprávních norem má být použito, je rozhodující porovnání, které z těchto různých posouzení jako celek (tzn. jak z hlediska ustanovení zvláštní části trestního zákona, tak i se zřetelem k ustanovení jeho obecné části) je pro pachatele příznivější. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva platného a účinného v době činu, anebo jen práva pozdějšího, pokud je tedy "pro pachatele příznivější." Použití nového práva bude pro obviněného příznivější jen tehdy, jestliže jeho ustanovení (posuzovaná jako celek) skýtají obviněnému posouzení příznivější než právo předchozí. V nyní projednávaném případě stěžovatele Nejvyšší soud přisvědčil úvahám Vrchního soudu v Praze, že pro stěžovatele byla příznivější právní kvalifikace účinná v době jeho rozhodování.
24. V neposlední řadě považuje Ústavní soud za nezbytné se vyjádřit i k námitce stěžovatele ohledně porušení jeho práva na obhajobu ze strany Vrchního soudu v Praze, což bylo ostatně právě obsahem i jeho vyjádření k ústavní stížnosti, jež bylo následně Ústavním soudem zasláno stěžovateli k případné replice. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítal, že mu vrchní soud v rozporu s ustanovením §38 odst. 1 trestního řádu neurčil lhůtu ke zvolení nového obhájce poté, co jeho dosavadní obhájce Mgr. Zápotočný obhajobu stěžovatele ukončil. Předně je třeba zdůraznit, že s uvedenou námitkou se obsáhle zabýval již Nejvyšší soud v řízení o dovolání, jež stěžovatel opíral mimo jiné právě o dovolací důvod, vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) trestního řádu, přičemž Nejvyšší soud na základě přezkoumání spisového materiálu dospěl k závěru, že stěžovatel možnosti zvolit si (jiného) obhájce postupem vrchního soudu zbaven nebyl. Nejvyšší soud sice v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení uvedl, že vrchní soud nepostupoval zcela v souladu s ustanovením §38 odst. 1 trestního řádu, pokud stěžovateli neurčil lhůtu ke zvolení obhájce, nýbrž mu rovnou podle ustanovení §36 odst. 3, §39 odst. 1 a §40 trestního řádu ustanovil obhájkyní Mgr. Flekovou, avšak učinil tak až dne 7. 1. 2005, tedy teprve poté, co původně zvolení obhájci buď stěžovateli vypověděli smlouvu o právní pomoci (Mgr. Zápotočný a dr. Kavinek), anebo sdělili, že plná moc udělená jim k obhajobě obviněného byla odvolána (dr. Červenka), a to s dostatečným časovým odstupem od nařízeného veřejného zasedání. Stěžovatel tak měl dostatek možností sám si obhájce zvolit, jak o tom byl v průběhu trestního řízení opakovaně poučován (znovu tak byl poučen i v opatření o ustanovení obhájce, které mu bylo doručeno dne 7. 2. 2005, č. l. 873). Stěžovatel tak nicméně neučinil a jiného obhájce si tedy nezvolil, ačkoliv mu v takovém postupu podle ustanovení §37 odst. 2 trestního řádu nic nebránilo, a ani v období před veřejným zasedáním, konaném o jeho odvolání, žádnou výhradu ve směru k ustanovené obhájkyni neuplatnil. Ústavní soud se tak ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, že uvedený postup vrchního soudu nebyl sice zcela standardní, nicméně tento nedostatek nedosahuje takové intenzity, že by v něm bylo možné spatřovat zásah do práva stěžovatele na obhajobu takovou měrou, aby tím byla zdůvodněna kasace napadených rozhodnutí Ústavním soudem.
25. Na uvedeném hodnocení Ústavního soudu nic nemění ani stěžovatelova polemika s tímto procesním postupem vrchního soudu, obsažená ve výše citovaném návrhu na povolení obnovy řízení před Ústavním soudem (podle ustanovení §119 zákona o Ústavním soudu) ze dne 24. 9. 2014 (str. 5-6), neboť v ní stěžovatel uvádí v podstatě totožné námitky, jaké přednesl již ve svém dovolání a s nimiž se, jak již bylo výše konstatováno, Nejvyšší soud dostatečným způsobem vypořádal.
IV.
26. Výše uvedeným právním závěrům obecných soudů, ani jejich procesnímu postupu tak nelze dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout, a proto s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2015
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu