ECLI:CZ:US:2015:Pl.US.37.13.1
sp. zn. Pl. ÚS 37/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj), Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Vladimíra Kůrky, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem v Berouně, Husovo nám. 82, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, č. j. 31 Cdo 2160/2012-137, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2012, č. j. 21 Co 103/2012-98, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 2. 2012, č. j. 32 EXE 849/2011-81, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčena na svých ústavně zaručených právech. Namítá porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek (čl. 11, odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
2. Podstatou řízení před obecnými soudy bylo rozhodování o návrhu vedlejšího účastníka (povinného) na částečné zastavení exekuce, pokud jde o úroky z prodlení ve výši 3 % ročně z vymáhané částky za předmětné období, neboť namítá jejich promlčení. Exekuční titul (rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 1. 2007, č. j. 21 C 118/2005-272, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2008, č. j. 27 Co 536/2007-423) nabyl právní moci ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi (povinnému) dne 5. 5. 2008 a bylo jím povinnému společně a nerozdílně s D. H. uloženo zaplatit oprávněné 3 % roční úrok z prodlení jdoucí z této částky od 13. 6. 2005 do zaplacení, to vše do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Stěžovatelka (oprávněná) podala návrh na nařízení exekuce k soudnímu exekutorovi dne 11. 11. 2011, tímto dnem bylo zahájeno exekuční řízení [§35 odst. 2 věta prvá zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
II.
Citace příslušných ustanovení občanského zákoníku
3. Ustanovení §110 odst. 1 a odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), jejichž nesprávného výkladu se stěžovatelka dovolává, zní následovně:
§110 odst. 1: "Bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty."
§110 odst. 3: "Úroky a opětující se plnění se promlčují po třech letech; jde-li však o práva pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná, platí tato promlčecí doba, jen pokud jde o úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání."
III.
Průběh rozhodování před obecnými soudy
4. Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 6. 2. 2012, č. j. 32 EXE 849/2011-81, exekuci nařízenou usnesením ze dne 24. 11. 2011, č. j. 32 EXE 849/2011-66, částečně zastavil co do úroků z prodlení ve výši 3 % ročně jdoucích z částky 1 334 899,- Kč v době od 5. 5. 2008 do 11. 11. 2011 do zaplacení. Podle názoru soudu z ustanovení §110 odst. 3 občanského zákoníku výslovně vyplývá, že úroky se promlčují v tříleté promlčecí době nezávisle na hlavní pohledávce. Jde-li o práva pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná, platí tato tříletá promlčecí doba jen tehdy, jde-li o úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala až po právní moci rozhodnutí soudu či jiného orgánu. Úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala do právní moci rozhodnutí soudu či jiného orgánu či do uznání, se totiž promlčují v desetileté promlčecí době. Protože exekuční titul nabyl ve vztahu k povinnému (vedlejšímu účastníkovi) právní moci dne 5. 5. 2008 a návrh na nařízení exekuce byl podán dne 11. 11. 2011, když splatnost úroků z prodlení nastala po právní moci exekučního titulu, došlo k uplynutí tříleté promlčecí doby.
5. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 3. 2012, č. j. 21 Co 103/2012-98, usnesení soudu prvního stupně změnil co do neurčitého uvedení období, za jaké se úrok z prodlení zastavuje, když stanovil, že exekuce se částečně zastavuje co do úroků z prodlení ve výši 3 % ročně jdoucích z částky 1 334 899,- Kč od 5. 5. 2008 do zaplacení. Odvolání stěžovatelky shledal Krajský soud v Praze jako nedůvodné. Odvolací soud dospěl k závěru, že úvaha soudu prvního stupně o promlčení úroku z prodlení za dobu od právní moci exekučního titulu je správná. Z ustanovení §110 odst. 1, odst. 3 občanského zákoníku je zřejmé, že v tříleté promlčecí době se nepromlčuje právo na úroky z prodlení a opětující se plnění, která byla přiznána pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu za dobu do právní moci rozhodnutí, zatímco právo na úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí soudu, se promlčují po třech letech. Z hlediska promlčení je proto třeba zvlášť posuzovat právo na úroky z prodlení do právní moci rozhodnutí soudu, jímž úroky byly přiznány, a zvlášť právo na úroky z prodlení, jejichž splatnost nastala po právní moci tohoto rozhodnutí. Právo na plnění úroků z prodlení splatných po právní moci rozhodnutí soudu (5. 5. 2008) se nejpozději od 6. 5. 2011 promlčelo jako celek, tedy do zaplacení.
6. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 5. 2013, č. j. 31 Cdo 2160/2012-137, podle §243b odst. 2, části věty před středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád") zamítl.
7. O dovolání stěžovatelky rozhodoval v souladu s §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen "velký senát Nejvyššího soudu"), neboť se tříčlenný senát Nejvyššího soudu č. 20, který měl dle rozvrhu práce rozhodovat, při posouzení otázky běhu promlčecí doby podle §110 odst. 3, věty za středníkem občanského zákoníku, hodlal odchýlit od právního názoru, než ke kterému dospěl v usnesení ze dne 2. 9. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1936/2010, a naopak setrvat na právním názoru uvedeném v jeho usnesení ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5308/2007.
8. V obou zmíněných rozhodnutích dospěl Nejvyšší soud ke shodnému výkladu §110 odst. 3 občanského zákoníku, podle kterého dané ustanovení, pokud jde o promlčení, odlišuje opakující se plnění, která byla přiznána pravomocným rozhodnutím za dobu minulou (s desetiletou promlčecí dobou), a opakující se plnění, jejichž splatnost nastala až po právní moci rozhodnutí soudu (s tříletou promlčecí dobou).
9. Odlišný právní názor senátu Nejvyššího soudu č. 20 se týká promlčení práv na plnění úroků z prodlení, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí soudu, když v rozhodnutí ze dne 2. 9. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1936/2010, Nejvyšší soud dovodil, že tříletá promlčecí doba podle §110 odst. 3, věty za středníkem občanského zákoníku, běží od právní moci exekučního titulu a že právo na plnění úroků z prodlení se podle tohoto ustanovení promlčí "jako celek, tedy do zaplacení", zatímco v rozhodnutí ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5308/2007, zaujal názor, podle kterého za promlčené bude třeba považovat právo na plnění úroků z prodlení splatných po právní moci rozhodnutí soudu a starších než tři roky, počítané zpětně ode dne podání návrhu na exekuci.
10. Velký senát Nejvyššího soudu se v napadeném usnesení ztotožnil s právním názorem obsaženým v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1936/2010 (a naopak se odchýlil od závěru uvedeného v usnesení sp. zn. 20 Cdo 5308/2007), když má za to, že je-li vznesena námitka promlčení práva na úroky z prodlení splatných po právní moci rozhodnutí, běží tříletá promlčecí doba podle §110 odst. 3, věty za středníkem občanského zákoníku od právní moci exekučního titulu a v takovém případě se právo na plnění úroků z prodlení promlčí "jako celek, tedy do zaplacení".
11. Na podporu takového výkladu velký senát Nejvyššího soudu poukázal na dosavadní judikaturu, podle které úroky z prodlení mají povahu opětujících se dávek ve smyslu §154 odst. 2 občanského soudního řádu, které lze věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i když se stanou splatnými teprve v budoucnu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005).
12. Velký senát Nejvyššího soudu upozornil též na konstantní judikaturu, týkající se promlčecí doby úroků z prodlení, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí soudu, kterým bylo právo přiznáno. Tyto úroky se promlčují v tříleté promlčecí době (rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 10. 2. 1971, sp. zn. 6 Cz 145/70, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3258/2008) a sdílejí tak, pokud jde o promlčení, s pohledávkou právní osud jen zčásti. To ostatně odpovídá i účelu promlčení, kterým je především stimulovat věřitele k včasnému vykonání subjektivních občanských práv (pohledávek) a současně čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých dluhů vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 21/02).
13. Takový právní názor se rovněž opírá o dosavadní judikaturu, v níž Nejvyšší soud konstatoval, že povinnost platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku (viz např. usnesení ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006, rozsudek ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 1344/2006, rozsudek ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4748/2007, atd.). Proto, uplyne-li od právní moci rozhodnutí soudu, kterým byly úroky z prodlení přiznány, doba tří let, promlčí se celý nárok na úroky z prodlení, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí.
14. Neobstojí tak právní názor senátu Nejvyššího soudu č. 20 vyjádřený v usnesení sp. zn. 20 Cdo 5308/2007, od nějž se velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu odchýlil.
IV.
Argumentace stěžovatelky
15. Proti všem v záhlaví uvedeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost. Za základní spornou otázku v řízení před obecnými soudy považuje výklad ustanovení §110 odst. 3, věty za středníkem občanského zákoníku. Právní závěry obecných soudů považuje za nesprávné.
16. Domnívá se, že ustanovení §110 odst. 3 občanského zákoníku (v ústavní stížnosti nesprávně uvedeno ustanovení §104 odst. 3) je možné interpretovat různými způsoby, o čemž svědčí ne zcela jednotná judikatura Nejvyššího soudu a soudů nižších stupňů a polemika v odborné literatuře. Výklad obecných soudů vede podle stěžovatelky k absurdním důsledkům, což pro ilustraci demonstruje na rozsudku vydaném v jiném řízení, v němž stěžovatelka vystupovala jako žalobkyně a v němž bylo ve výroku soudního rozhodnutí uložené plnění rozloženo na splátky.
17. Dále namítá nepřípustný extenzivní výklad kogentního ustanovení §110 odst. 3, věty za středníkem občanského zákoníku, který hovoří pouze o úrocích a opětujících se plněních. Je toho názoru, že úroky z prodlení nelze výkladem podřadit ani pod úroky, ale ani pod opětující se plnění. Úroky z prodlení a úroky ostatně odlišuje i judikatura Nejvyššího soudu. Následně předkládá úvahy, proč úroky z prodlení nelze považovat za opětující se plnění. Opětující se plnění charakterizuje závazek trvající (např. nájemní vztah), který vznikl z jediné právní skutečnosti a jehož vzájemná plnění nebo jedno z plnění jsou časově periodicky poskytována dlužníkem věřiteli. Poskytnutím takového plnění dochází zpravidla ke splnění závazku za příslušnou časovou periodu (Hendrych, D. a kol. Právnický slovník, Praha, 2009). Každá opětující se dávka (viz §160 odst. 2 občanského soudního řádu) má, na rozdíl od úroků z prodlení, samostatně stanovenou splatnost a samostatně se také promlčuje.
18. Stěžovatelka závěrem poukazuje na vnitřní rozpornost právního názoru obecných soudů. Na jedné straně se sice ztotožňuje s právním názorem obecných soudů, že "...povinnost platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku", avšak neobstojí podle ní úvaha, podle které dnem právní moci rozhodnutí je vytvořen předěl mezi úroky z prodlení přirostlými do právní moci soudního rozhodnutí a úroky z prodlení přirostlými po právní moci. To naopak implikuje tezi, že splatnost úroků z prodlení nastává samostatně za každý den trvání prodlení.
V.
Vyjádření účastníků řízení
19. Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), účastníky řízení a vedlejší účastníky k vyjádření.
20. Nejvyšší soud považuje ústavní stížnost stěžovatelky za nedůvodnou. Stěžovatelka v podstatě opakuje námitky, které uplatňovala v řízení před obecnými soudy. V bližších podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na argumentaci použitou v napadeném usnesení ze dne 15. 5. 2013, č. j. 31 Cdo 2160/2012-137, z níž pouze zdůrazňuje, že pro napadené usnesení byl rozhodující závěr, že je-li vznesena námitka promlčení práva na úroky z prodlení přisouzené pravomocným rozhodnutím soudu splatným po právní moci tohoto rozhodnutí, běží tříletá promlčecí doba podle §110 odst. 3, věty za středníkem občanského zákoníku od právní moci exekučního titulu, a že v takovém případě se právo na plnění úroků promlčí "jako celek, tedy do zaplacení".
21. Krajský soud v Praze, jakož i Okresní soud v Kladně, ve vyjádřeních plně odkazují na odůvodnění napadených rozhodnutí.
22. Vedlejší účastník se postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdal (sdělení ze dne 19. 2. 2015).
23. Vyjádření obecných soudů nebyla stěžovatelce zasílána k replice, neboť soudy jen odkázaly na svá odůvodnění a neuvedly žádné nové skutečnosti.
VI.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
24. K projednání ústavní stížnosti stěžovatelky bylo v době podání stížnosti podle usnesení pléna Ústavního soudu, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 364/2012 Sb., ve znění čl. 2 odst. 1 sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., kterým si vyhradilo rozhodování o ústavních stížnostech proti rozhodnutím velkých senátů kolegií Nejvyššího soudu, příslušné plénum Ústavního soudu.
25. Po zjištění, že ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a byla podána včas, přistoupil Ústavní soud k posouzení její důvodnosti.
26. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), a není tedy povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je povolán toliko k přezkumu toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
27. Za účelem posouzení důvodnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Kladně sp. zn. 32 EXE 849/2011.
28. Po posouzení ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyjádření účastníků řízení a příslušného spisového materiálu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
29. Ústavní stížnost představuje pokračující polemiku s právním názorem velkého senátu občanského a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jakož i nižších soudů, týkajícího se výkladu a aplikace ustanovení §110 odst. 3, věty za středníkem občanského zákoníku.
30. Obecné soudy zaujaly shodný právní názor, podle kterého ustanovení §110 odst. 3 občanského zákoníku odlišuje pro účely promlčení úroky a opětující se plnění, která byla přiznána pravomocným rozhodnutím soudu za dobu minulou (tj. do právní moci soudního rozhodnutí) na jedné straně, a úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí soudu na straně druhé. Zatímco prvně uvedené se promlčují podle §110 odst. 1 občanského zákoníku v desetileté promlčecí době, pro posledně uvedené platí tříletá promlčecí doba podle §110 odst. 3.
31. Ústavní soud v uvedeném závěru obecných soudů, který je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, nespatřuje porušení ústavních principů a ostatně tento závěr není stěžovatelkou v ústavní stížnosti ani rozporován.
32. Stěžovatelka ale nesouhlasí s právními závěry, podle kterých uvedené ustanovení dopadá i na úroky z prodlení. Úrok z prodlení podle stěžovatelky není ani úrokem, ani opětujícím se plněním ve smyslu §110 odst. 3 občanského zákoníku, a pokud obecné soudy úroky z prodlení pod uvedené pojmy zahrnuly, dopustily se nepřípustně extenzivního výkladu.
33. Ústavní soud se s těmito námitkami stěžovatelky neztotožnil. Z dovolání stěžovatelky je patrné, že nesouhlasí s aplikací §110 odst. 3 občanského zákoníku na "úroky z prodlení", protože pod pojem "úroky" ve smyslu tohoto ustanovení nelze zahrnout i "úroky z prodlení". Nejvyšší soud se s touto námitkou dostatečně vypořádal, když správně poukázal na to, že úroky z prodlení jsou svou povahou opětující se dávkou ve smyslu §154 odst. 2 občanského soudního řádu, což odpovídá i dosavadní judikatuře. V ústavní stížnosti pak stěžovatelka předkládá nové argumenty, proč nelze úroky z prodlení považovat ani za opětující se dávku. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu však nepřísluší.
34. Velký senát Nejvyššího soudu v napadeném usnesení zaujal právní názor, že úroky z prodlení, které byly přiznány rozhodnutím soudu, se po právní moci tohoto rozhodnutí promlčují v tříleté promlčecí době a současně, že uplyne-li od právní moci rozhodnutí soudu doba tří let, promlčí se celý nárok na úroky z prodlení, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí. V dosavadní judikatuře již Nejvyšší soud vysvětlil, že povinnost platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku (viz např. usnesení ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006, rozsudek ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 1344/2006, rozsudek ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4748/2007, atd.).
35. Ústavní soud tyto závěry velkého senátu Nejvyššího soudu nepovažuje za protiústavní. Ze samotné povahy úroků z prodlení jako opětujících se dávek vyplývá, že budou vypláceny po určitou dobu v budoucnu po rozhodnutí soudu, aniž by k tomu musely přistoupit jiné právní skutečnosti. Tím se úroky z prodlení odlišují např. od nájemného, kde nárok na každou další dávku nájemného předpokládá přistoupení další právní skutečnosti. Pro povinnost dlužníka platit úroky z prodlení jsou však rozhodující jen okolnosti, které nastaly v době, kdy došlo k prodlení se splněním dluhu z hlavního závazkového vztahu. Jinak řečeno, i když úroky z prodlení "přirůstají" za každý den trvání prodlení dlužníka se splněním dluhu, povinnost platit úroky z prodlení vznikla jednorázově v den, kdy se dlužník ocitl v prodlení.
36. V otázce promlčení úroků z prodlení se Ústavní soud rovněž nemá důvodu odchýlit od argumentace velkého senátu Nejvyššího soudu, s níž se ztotožňuje. Výklad ustanovení §110 odst. 3 občanského zákoníku, podle kterého úroky z prodlení, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí soudu, se promlčují v tříleté promlčecí době (na rozdíl od soudním rozhodnutím přiznaného práva), počínající od právní moci rozhodnutí soudu, a promlčují se jako celek, považuje Ústavní soud za přiléhavý. Účelem promlčení je především stimulovat věřitele k včasnému vykonání subjektivních práv, a tím přispět k naplnění ekonomického smyslu závazkových vztahů, ale i zabránit tomu, aby se dlužníci nacházeli příliš dlouho v nejistotě, zda věřitel právo vykoná či nikoli. Institut promlčení, v souladu s požadavkem právní jistoty, tak brání existenci dlouhotrvajících občanských subjektivních práv a jim odpovídajících povinností [nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2000 sp. zn. III. ÚS 158/99 (N 68/18 SbNU 107), usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 512/03, usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 21/02]. Nelze též odhlédnout od skutečnosti, že závazek platit úroky z prodlení představuje ve vztahu k hlavnímu závazku závazek akcesorický (vedlejší), a je proto v souladu s principem právní jistoty a související snahou zamezit existenci dlouhotrvajících práv a povinností to, že zákon z hlediska promlčení neposkytuje takovému závazku stejnou ochranu jako v případě závazku hlavního (to ovšem, pouze pokud jde o úroky z prodlení, které byly přiznány pravomocným rozhodnutím soudu do budoucna; v případě soudním rozhodnutím přiznaných úroků z prodlení za dobu do právní moci rozhodnutí je úrokům z prodlení z hlediska promlčení poskytnuta stejná ochrana).
37. Ústavní soud považuje za nutné též zdůraznit, že občanský zákoník předpokládá vlastní přičinění subjektů pro ochranu svých práv a požaduje, aby především ony samy sledovaly svá subjektivní práva a činily takové kroky, aby nedocházelo k jejich ohrožování a poškozování. Jedině takový postup bude v souladu se zásadou "vigilantibus iura scripta sunt", jež se uplatňuje v civilním soudním řízení. Bylo tedy na stěžovatelce, aby svá práva uplatnila řádně a včas.
38. Pokud stěžovatelka poukazuje na to, že výklad, jak jej provedly obecné soudy, vede k absurdním důsledkům, což demonstrovala na skutkově odlišné právní věci, v níž vystupovala stěžovatelka jako účastník řízení (za situace, kdy bylo soudním rozhodnutím plnění rozloženo do splátek), Ústavní soud k tomu uvádí, že mu nepřísluší zaujímat jakýkoli právní názor k odlišné věci a k odlišné skutkové situaci. V každé jednotlivé věci je třeba zohlednit všechny individuální okolnosti daného případu. V nyní posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že výklad provedený obecnými soudy z hlediska ústavnosti nepochybně obstojí (viz §110 odst. 2 občanského zákoníku z hlediska odlišení opětovného plnění a jednotlivých splátek).
39. Závěrem Ústavní soud dodává, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
40. Ústavní soud uzavírá, že v napadených rozhodnutích - usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, č. j. 31 Cdo 2160/2012-137, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2012, č. j. 21 Co 103/2012-98, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 2. 2012, č. j. 32 EXE 849/2011-81 - neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a s ohledem na to její ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2015
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu