ECLI:CZ:US:2016:1.US.1176.16.2
sp. zn. I. ÚS 1176/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., zastoupené Mgr. Soňou Kotyzovou, advokátkou se sídlem U Nikolajky 5,150 00 Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 354/2015-272 ze dne 15. 1. 2016 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. P 300/2007-171, 17 P a Nc 299/2014 ze dne 2. 4. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka je matkou dvou nezletilých chlapců narozených v roce 2004 a 2005. V roce 2007 byli oba chlapci stěžovatelce svěřeni do péče v souvislosti s rozvodem manželství a otci byla stanovena vyživovací povinnost ve výši 2.700 Kč měsíčně na každé dítě. Styk upraven nebyl, nicméně v roce 2014 se otec obrátil na soud s žádostí o soudní úpravu styku s dětmi, neboť mu stěžovatelka umožňovala se s dětmi stýkat jen jednou či dvakrát měsíčně na jeden den a otec si přál se podílet na výchově dětí větší mírou. V průběhu soudního sporu stěžovatelka synům styk s otcem v podstatě znemožnila.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 napadeným rozsudkem stanovil, že je otec oprávněn se s oběma dětmi stýkat každý třetí víkend, o jarních prázdninách jedenkrát za dva roky a v rámci vánočních prázdnin. V napadeném rozsudku se obvodní soud vypořádal s argumentací matky, že má otec neuspořádané poměry (s matkou polorodé sestry chlapců již prý partnersky nežije), děti u něj spí na rozkládacím gauči a dokonce se dopouštěl drobných krádeží v obchodě. Orgán sociálně právní péče o děti navrhl upravit styk otce se syny každý druhý víkend a shledal, že není žádný důvod, proč by styk dětí s otcem neměl probíhat ve standardním rozsahu, že otec má zázemí pro průběh styku, které mu poskytuje jeho partnerka.
3. Obvodní soud vyslechl oba chlapce a z jejich výpovědí vyplynulo, že k otci v minulosti chodili rádi, mají pěkný vztah k polorodé sestře (narozené v roce 2010) a dobře vycházejí také s přítelkyní otce. Oba chlapci nezávisle na sobě potvrdili, že žádný z rodičů nehovoří před nezletilými dětmi negativně o druhém z nich, matka pouze jednou dětem ukazovala SMS zprávu od otce, kde ji nazval "hloupou slepicí". Nezletilé děti samy neumí říct, proč asi v listopadu 2014 ustaly jejich návštěvy u otce; uvedly, že je to "asi kvůli těm soudům". Oba chlapci potvrdili, že by rádi šli k otci na celý víkend od pátku do neděle. Oba jsou si také jisti, že matka by takovému styku nebránila. Chlapcům se líbilo, že u otce bývávala "větší pohoda", hráli si v okolí bydliště otce, který s nimi chodil ven a věnoval se jim, i když jinak tráví spoustu času hraním her na notebooku. Nelíbilo se jim ale, že otec upřednostňuje mladší sestru, o níž říkal, že je lepší než oni, je šikovnější, než byli oni v jejím věku. Občas je k dětem hrubý. Obvodní soud uzavřel, že tedy sice bylo prokázáno některé závadové chování otce (krádeže, vulgární SMS zprávy na adresu matky apod.), avšak to nedosahuje takové závažnosti, aby tím byly zpochybněny jeho výchovné předpoklady a byl proto zásadně omezen ve styku se svými dětmi. Až dosud se otec s nezletilými dětmi běžně stýkal, nezletilé děti hodnotí tyto kontakty s otcem zásadně kladně, mají vzájemně pěkné vztahy.
4. Stěžovatelka se proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 odvolala a požadovala nový výslech chlapců před odvolacím soudem. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a vysvětlil, že nový výslech chlapců je zbytečný. Oba viděli otce již před dlouhou dobou, pravidelný styk byl matkou ukončen již v listopadu 2014. Před soudem prvního stupně a při pohovoru u kolizního opatrovníka v únoru 2015 oba nezletilí potvrdili svůj zájem s otcem se stýkat. V současné době z důvodu absence jejich kontaktu s otcem nemohou nezletilí sdělit soudu nic, co by vyplynulo z jejich vlastního názoru či vlastní zkušenosti ohledně průběhu styku. Nyní je jejich postoj ovlivněn intenzivně postojem matky. Odvolací soud se plně ztotožnil s odůvodněním napadeného rozsudku, pokud jde o hodnocení osobnosti otce i jeho vztahu k nezletilým. Otec stejně jako jeho rodina mají k nezletilým silný citový vztah, velice negativně nesou absenci pravidelného kontaktu s nimi. Z tohoto pocitu odcizení zřetelně vyplývá i podrážděnost otce, která však není namířena proti nezletilým, ale vůči postupu matky, která styk navzdory soudní úpravě neumožňuje.
II. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že ji podávají i její oba synové. Připojila k ní SMS komunikaci, z níž je patrno, že se snaží dosáhnout toho, aby si synové přáli, aby je adoptoval její nový partner. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka argumentuje, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo její právo na rodinný život a na spravedlivý proces a dále práva jejích synů na spravedlivý proces a na zvláštní ochranu, která zahrnuje i ochranu jejich mravního vývoje. Dále poukazuje na své základní právo matky, která o syny pečuje, požadovat pomoc od státu. Dovolává se porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 32 odst. 1 a 5 Listiny. Dále čl. 1 odst. 2 a čl. 4 Ústavy a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
6. Stěžovatelka uvádí, že dítě je schopné formulovat své vlastní názory, má právo své názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se ho dotýkají, a to adekvátně věku a vyspělosti dítěte, přičemž těmto názorům musí být věnovaná patřičná pozornost. O dítěti ve věku 12 let přitom platí vyvratitelná právní domněnka, že je pravě uvedeného schopno. Synům je 11 a 12 let a s ohledem na úroveň vzdělání, které jim bylo a je poskytováno, jsou vyspělejší než jiné děti jejich věku a jsou rovněž schopni výrazně lépe nejen si své vlastní názory utvářet, ale i formulovat je. Obě děti tedy měly být podle stěžovatelky opakovaně vyslechnuty i v řízení před odvolacím soudem. Stěžovatelka je totiž přesvědčena, že otec úmyslně a účelově jedná zcela v rozporu se zájmy svých synů a zcela vědomě a úmyslně ignoruje jejich představy a přání o trávení volného času. Vzhledem k věku synů a jejich rozumovým schopnostem je zcela nezpochybnitelné, že oni sami chápou, že je toto jednání v rozporu s jejich zájmy. Oba synové navštěvují prestižní jazykovou základní školu s rozšířenou výukou matematiky.
7. Zatímco soud prvního stupně respektoval právo synů na spravedlivý proces, konkrétně právo být slyšen a právo svobodně se vyjádřit ke všem okolnostem, které se jich dotýkají, odvolací soud toto právo stěžovatelů porušil, čímž dal najevo, že synové nejsou pro odvolací soud subjektem práv, ale pouhým objektem, o němž je rozhodováno a jehož názor na věci, jež se ho bytostně dotýkají, je zcela irelevantní. Nelze se přitom spokojit s tím, že chlapci projevili svůj názor před soudem prvního stupně. Názor každého jedince se zpravidla v čase vyvíjí, a to v závislosti na okolnostech. K vývoji názoru, či spíše jeho podstatné změně, došlo podle stěžovatelky v průběhu odvolacího řízení právě i u jejích synů.
8. Odvolací soud se dostatečně nezabýval tím, že otec nedokáže zvládat své emoce a negativně ovlivňuje syny, ať již prostřednictvím urážlivých SMS či emailové komunikace a napadá stěžovatelku i její rodinné příslušníky. A také nepřihlédl dostatečně k tomu, že stěžovatelka má nového partnera, s nímž již žije delší dobu a který dětem spolu se stěžovatelkou vytváří úplnou rodinu.
9. Obecné soudy se podle stěžovatelky nedostatečně zabývaly prostředím, ve kterém otec žije a ve kterém by případně mělo ke styku synů s otcem docházet, a to zejména ve vztahu k probíhajícímu insolvenčnímu řízení vedenému na majetek otce, který nepracuje a nemá žádné příjmy. Popsané výchovné prostředí podle stěžovatelky může zcela jistě zanechat nesmazatelné stopy na psychice synů, přičemž oni sami jsou si toho vědomi. Obecné soudy se dostatečně nezabývaly zásadní otázkou, jak bude otec financovat víkendové a zejména prázdninové pobyty svých synů, když bylo prokázáno, že otec nemá žádný pravidelný příjem a příjmy mu plynou pouze z příležitostných brigád. V této souvislosti stěžovatelka opětovně poukázala na krádeže v obchodech, jichž se měl otec v minulosti dopouštět.
10. Stěžovatelka sama iniciovala pohovor synů u kolizního opatrovníka, za kterým se s nimi dostavila. Tématem pohovoru přitom měla být mimo jiné i diskuze o možnosti případného osvojeni synů partnerem matky, s nímž synové podle stěžovatelky nadšeně a bezvýhradně souhlasí.
III. Hodnocení Ústavního soudu
11. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti sice uvádí, že ji podává i jménem obou nezletilých dětí, nicméně Ústavní soud je nepovažuje za účastníky řízení. Právní zástupkyně, zastupující stěžovatelku, doložila jen plnou moc stěžovatelky. Ústavní soud tedy neobdržel od právní zástupkyně stěžovatelky ani plné moci, které by jí udělily děti, jejichž jménem má vystupovat. Ale ani stěžovatelka nezmocnila jako zákonná zástupkyně právní zástupkyni, aby jednala za děti. Ústavní soud tedy dospěl ohledně účastentství v řízení k závěru, že se problematikou zastoupení dětí či jejich vystupování v řízení před Ústavním soudem nebude zabývat, neboť z popsaných okolností je zřejmé, že ani jeden zákonný zástupce dětí, ani děti advokátku, sepisující ústavní stížnosti, nezmocnily k sepisu ústavní stížnosti i jménem dětí, a proto je třeba doručenou ústavní stížnost posoudit výlučně jako ústavní stížnost stěžovatelky uvedené v záhlaví tohoto rozhodnutí. Nad to je stejně Ústavní soud povolán i povinen se v ústavní stížnosti zabývat i zájmem dotčených dětí, neboť mu to ukládá jak český ústavní pořádek, tak i Úmluva o právech dítěte.
12. Základním kamenem judikatury Ústavního soudu ve věci péče o děti po rozchodu rodičů je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud vykládá tuto zásadu v souladu s postojem Výboru pro lidská práva tak, že podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí (nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014, bod 22; nález sp. zn. II. ÚS 3413/14 ze dne 2. 6. 2015, bod 15; nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), body 25-28). Podle Výboru OSN pro práva dítěte je "koncept nejlepšího zájmu dítěte flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte." (Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte z roku 2013 - General comment No. 14 (2013) on the right of the child to have his or her best interests taken as a primary consideration (art. 3, para. 1), str. 9; souladně nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014, bod 24; nález sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015, bod 13; nález sp. zn. II. ÚS 3413/14 ze dne 2. 6. 2015, bod 16).
13. Z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "předním hlediskem", však zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se dětí musí zvažovat. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.). Výbor pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu (viz citovaný Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte z roku 2013 k čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako "přední hledisko" však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu. Jinými slovy v případném vyvažování má nejlepší zájem dítěte vyšší váhu než ostatní oprávněné zájmy, které je však nutno též vzít v potaz (nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014).
14. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje důležitost participačních práv dětí v řízeních, které se jich týkají. Děti mají mít právo být slyšeny a vyjádřit svůj názor, na nějž by pak měl být brán patřičný ohled, ve všech věcech, které se jej týkají, jak vyplývá z čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Dítě je totiž nositelem práv - subjektem, nikoliv objektem, a jako takové by mimo jiné mělo být vždy též informováno o svých právech a mělo by mu být umožněno je vykonávat tak, jak odpovídá jeho schopnosti formulovat svůj názor a okolnostem případu (srov. z poslední doby nálezy sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015 či sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015). Na druhou stranu však není vždy správné řídit se při rozhodování o dětech jejich přáním, neboť to může být v rozporu s jejich nejlepším zájmem či potřebou a může být též často zmanipulováno (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006, stížnost č. 18249/02). Zejména ve sporu mezi rodiči je třeba počítat s tím, že názory dětí mohou být ovlivněny tím z rodičů, který je má ve své péči. Mezinárodní dokumenty, zabývající se realizací participačních práv dětí (srov. např. Pokyny Výboru ministrů Rady Evropy o justici vstřícné k dětem) zdůrazňují, že by výslech dítěte neměl být v průběhu soudního řízení opakován, není-li to nezbytně nutné.
15. Ústavní soud posoudil postup i argumentaci obecných soudů, pokud jde o realizaci participačních práv dětí na řízení před obecnými soudy a orgánem sociálně právní ochrany dětí, a dospěl k závěru, že soudy dodržely v této oblasti standardy vyžadované judikaturou Ústavního soudu a mezinárodních orgánů (zejména Výboru pro práva dítěte). Proto neshledal porušení nejlepšího zájmu dětí a tedy ani porušení čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
16. Pokud pak jde o ochranu práv stěžovatelky na rodinný život a ochranu mravního vývoje dětí, ani v této oblasti podle Ústavního soudu nedošlo ze strany soudů obecných k zásahům do práv garantovaných na ústavní úrovni. Soudy správně vycházely z toho, že obecně platí, že nejlepším zájmem dítěte je to, aby mělo co nejširší styk s oběma rodiči. Výbor pro práva dítěte zdůraznil v již citovaném Obecném komentáři č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem, že "v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů" (bod 67), s čímž se ztotožňuje i Ústavní soud [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), bod 28; nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421, bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, bod 26)]. Úplné "odstřižení" dětí od otce, který stěžovatelce nepřipadá jako tak vhodný rodič, jakým by mohl být její nový partner, by tedy bylo zjevně v rozporu se zájmy dětí.
17. Ústavní soud ve své judikatuře poukazuje na to, že "... základem rodinných vazeb je tradičně právě biologické pouto pokrevního příbuzenství ... Tam, kde existuje biologickým vztahem založená rodina dítěte, jejíž členové jsou ochotni mít dítě ve vlastní péči a vychovávat je, ba mají k němu léty vytvořené emoční pouto, a dítě se začlenilo do dalších sociálních vazeb takové rodiny, musí tato alternativa převážit nad výchovou a péčí, kterou by dítěti poskytovala třetí nepříbuzná osoba, byť má k dítěti rovněž vytvořeno emoční a sociální pouto" (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 568/2006 ze dne 20. 2. 2007). Byť by se tedy stěžovatelka domnívala, že našla dětem ve svém novém partnerovi mnohem lepšího otce, než je jejich otec biologický, takováto úvaha nemůže právě s ohledem na výše uvedené v ústavní rovině respektu k rodinnému životu a nejlepšímu zájmu dítěte obstát.
18. Ústavní soud tedy uzavírá, že v posuzované věci obecné soudy rozhodovaly s respektem k participačním právům obou dotčených dětí, s ohledem na zájem dítěte spočívající ve styku s oběma svými biologickým rodičů a s právem dítěte znát svůj původ a neporušily žádné ústavně zaručené právo stěžovatelky ani dotčených dětí.
19. Ústavní soud tedy z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka by pak měla s ohledem na svůj vysoký respekt k participačním právům dítěte oba své syny informovat o závěrech Ústavního soudu vyjádřených v tomto rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2016
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu