ECLI:CZ:US:2016:1.US.1428.16.1
sp. zn. I. ÚS 1428/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti Roka Ráža, spol. s r.o., se sídlem Teplice, Emilie Dvořákové 886/22, zastoupené Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Malé náměstí 125/16, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 12. 2015, č. j. 5 Co 101/2015-8, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 5. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Ochranná asociace zvukařů - autorů, z.s. (zde vedlejší účastník) se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud stěžovatelce uložil povinnost uhradit jí částku ve výši 774,- Kč.
4. Řízení o této žalobě bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 10. 2015, č. j. EPR 163190/2015-7, zastaveno (výrok I.), a to z důvodu, že vedlejší účastník nezaplatil soudní poplatek. Dále bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
5. Nákladový výrok tohoto usnesení stěžovatelka napadla odvoláním, přičemž požadovala, aby odvolací soud tento výrok změnil tak, že stěžovatelce přizná náhradu nákladů řízení za dva úkony právní služby (převzetí věci a podaný odpor) v celkové výši 1.936,- Kč.
6. Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 28. 12. 2015, č. j. 5 Co 101/2015-8, odvolání stěžovatelky částečně vyhověl, když změnil nákladový výrok rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že vedlejšímu účastníku uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku ve výši 363,- Kč. Učinil tak s odůvodněním, že stěžovatelka má právo na náhradu nákladů řízení, avšak pouze za jeden úkon právní služby - převzetí věci. Právo na náhradu nákladů za druhý úkon právní služby - podání odporu však dle názoru odvolacího soudu nebylo možné stěžovatelce přiznat, neboť náklady za podání odporu proti platebnímu rozkazu nelze považovat za účelně vynaložené náklady za situace, kdy k vydání platebního rozkazu, vůči němuž by odpor mohl směřovat, vůbec nedošlo.
III.
7. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní odvolacímu soudu vytkla nesprávnou interpretaci ustanovení §142 a násl. občanského soudního řádu a dále §172 odst. 1 téhož zákona. Nesouhlas vyjádřila zejména s názorem odvolacího soudu, že jí podaný odpor nelze považovat za účelně vynaložený náklad za situace, kdy v řízení dosud nebylo vydáno rozhodnutí, proti němuž by odpor mohl směřovat. Stěžovatelka ve vztahu k tomuto názoru odvolacího soudu naopak uvedla, že za situace, kdy byl k soudu prvního stupně podán návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, legitimně očekávala, že soud toto rozhodnutí vydá. Dle stěžovatelky byl navíc její odpor důvodný, neboť jeho podání přímo vedlo k nezaplacení soudního poplatku ze strany vedlejšího účastníka a následnému zastavení řízení. Pokud by vedlejší účastník byl skutečně přesvědčen o důvodnosti žaloby, pak by dle stěžovatelky soudní poplatek jistě zaplatil. Stěžovatelka pak odvolacímu soudu vytkla též to, že výše jí přiznaných nákladů řízení jím byla nesprávně stanovena podle §14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (namísto dle §7), čímž rovněž bylo "nepřiměřeně zasaženo do práva ... na spravedlivý proces."
IV.
8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
10. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že nyní podaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení. Dle své konstantní judikatury Ústavní soud při posuzování takových rozhodnutí postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, typicky v důsledku svévolné interpretace či aplikace příslušných ustanovení podústavních předpisů [srov. příkladmo usnesení ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne či nález ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 2864/12 (N 157/70 SbNU 453)]. Žádné takové extrémní vybočení z relevantních podústavních pravidel však Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal.
11. Stěžovatelka svou ústavní stížnost založila na polemice s názorem odvolacího soudu, že jí nelze přiznat náhradu nákladů řízení rovněž za podání odporu za situace, kdy v řízení nebylo vydáno rozhodnutí, proti němuž by odpor mohl směřovat, a tudíž se nemůže jednat o náklad účelně vynaložený. S tímto názorem odvolacího soudu se však Ústavní soud ztotožňuje a považuje jej za ústavně konformní. Ústavní soud v této souvislosti nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že by podání odporu ještě před vydáním platebního rozkazu mohlo být za stavu, kdy byl soudu podán návrh na vydání takového rozhodnutí, odůvodněno legitimním očekáváním stěžovatelky, že k vydání takového rozhodnutí skutečně dojde. To proto, že takovou skutečnost nelze předjímat, ba dokonce "legitimně očekávat". Soud totiž není návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu vázán v tom smyslu, že by byl povinen tomuto návrhu vyhovět. Soud rozhodující ve věci je naopak povinen nejprve posoudit, zda jsou splněny všechny podmínky řízení a zda žalobní návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti. Není-li tomu tak, soud řízení zastaví (§104 občanského soudního řádu), příp. návrh na zahájení řízení odmítne (§43 odst. 2 občanského soudního řádu). Soud není povinen přistoupit k vydání (elektronického) platebního rozkazu ani v případě, kdy dospěje k závěru, že jsou splněny všechny podmínky řízení a v řízení lze na základě žalobního návrhu pokračovat. I v takovém případě totiž musí zvážit, zda ve věci nejsou dány okolnosti, které by jeho vydání bránily (tedy posoudit, zda žalobou uplatněné právo z žalobcem uváděných skutečností opravdu vyplývá a zda tedy žaloba není zjevně bezdůvodná), a dále to, zda je vydání (elektronického) platebního rozkazu s ohledem na okolnosti daného případu vhodným postupem či zda by (z hlediska procesní ekonomie) nebylo vhodnější nařídit jednání ve věci. Z právě uvedeného zřejmě plyne, že v případě, že je podán návrh na vydání (elektronického) platebního rozkazu, je soud povinen před jeho případným vydáním posoudit řadu okolností, přičemž výsledek takové úvahy soudu nemůže účastník řízení nikterak předjímat, tím méně jej "legitimně očekávat". Odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. IV. ÚS 1532/15 ze dne 9. 2. 2016 v této souvislosti není případný, ba naopak tento nález potvrzuje to, co bylo Ústavním soudem uvedeno shora.
12. Souhlasit nelze ani s názorem stěžovatelky, že náklady za jí podaný odpor je třeba považovat za účelně vynaložené proto, že jeho podání "přímo vedlo k nezaplacení soudního poplatku ze strany vedlejšího účastníka a následnému zastavení řízení", neboť "[p]okud by byl vedlejší účastník opravdu přesvědčen o důvodnosti žaloby, tak by soudní poplatek zaplatil." Je tomu tak z toho důvodu, že tato argumentace stěžovatelky je pouhou spekulací, na níž však závěr soudu založit nelze.
13. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu nemůže být konečně ani námitka, že výše stěžovatelce přiznaných nákladů řízení neměla být stanovena podle §14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., ale podle §7 téhož právního předpisu. I v případě, že by tento názor stěžovatelky byl správný, by totiž stěžovatelce v důsledku postupu odvolacího soudu mohla vzniknout toliko újma ve výši 605,- Kč, když stěžovatelce byly přiznány náklady ve výši 363,- Kč, přičemž při jejich výpočtu dle §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. by jejich výše činila 968,- Kč. Částka ve výši 605,- Kč je však částkou zjevně bagatelní, která není nezpůsobilá přivodit porušení základních práv stěžovatelky (obdobně viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2388/15 ze dne 3. 5. 2016). Ústavní soud se proto touto námitkou stěžovatelky dále nezabýval.
V.
14. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu