ECLI:CZ:US:2016:1.US.1479.16.1
sp. zn. I. ÚS 1479/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Mould, zastoupené JUDr. Zdeňkem Poštulkou, advokátem se sídlem U Javorky 976, 560 02 Česká Třebová 2, proti výroku I, v části kterou se potvrzuje výrok II rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 14. 12. 2012 č. j. 5 C 149/2009-348, a výroku II a III rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 26. 9. 2013 č. j. 22 Co 126/2013-429, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Podáním splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených částí (výroků a jejich částí) rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"). Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud porušil její základní práva a svobody, jak jsou chráněny ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, jak je zaručeno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na nedotknutelnost osoby, jak vyplývá z ustanovení čl. 7 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti. Stěžovatelka se na vedlejšího účastníka (Litomyšlská nemocnice, a. s.) obrátila s tím, aby jí implantoval nitrooční čočky. Lékařský zákrok se však nezdařil a stěžovatelce se vidění na obou očích naopak zhoršilo. Příčinou byla tzv. nepředpokládaná odchylka od předoperačních výpočtů refrakce. Stěžovatelka se žalobou podanou k Okresnímu soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení náhrady škody vzniklé v důsledku porušení smlouvy o implantaci refrakčních čoček. Konkrétně se domáhala vrácení částky, kterou za zákrok zaplatila (61 000 Kč), náhrady škody na zdraví spočívající v náhradě bolestného (50 000 Kč), náhrady za ztížení společenského uplatnění (120 000 Kč) a náhrady za náklady uplatněné v souvislosti s následky nezdařené operace (9 644 Kč). Okresní soud rozsudkem ze dne 14. 12. 2012 č. j. 5 C 149/2009-348 rozhodl tak, že výrokem I stanovil vedlejšímu účastníkovi (Litomyšlská nemocnice, a. s.) povinnost zaplatit stěžovatelce 81 644 Kč s úrokem z prodlení; výrokem II žalobu v části, ve které se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 98 000 Kč, zamítl; výrokem III stanovil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit České republice náklady řízení ve výši 3 392 Kč; výrokem IV stanovil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 29 886 Kč; výrokem V stanovil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 132 413 Kč; a výrokem VI stanovil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit České republice poplatek ve výši 7 130 Kč. Řízení se též jako vedlejší účastník účastnila ČSOB pojišťovna, a. s. (dále též "vedlejší účastník"). Částku 61 000 Kč jako náhradu za cenu operace přiznal okresní soud stěžovatelce rozsudkem ze dne 18. 1. 2012 sp. zn. 5C 149/2009 ve znění rozsudku krajského soudu ze dne 11. 10. 2012 č. j. 22 Co 190/2012-410.
V odůvodnění svého rozsudku okresní soud uvedl, že při měření předoperačních parametrů u obou očí nedošlo k pochybení, v samotném operačním výkonu také nebyl zjištěn vadný postup a nebyl zjištěn ani jiný nesprávný postup lékaře při vyšetření před operací i po operaci. Proto soud konstatoval, že nelze vyloučit, že vedlejší účastník odpovídá za škodu ve smyslu ustanovení §421a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), protože škoda mohla stěžovatelce vzniknout okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jíž bylo při plnění závazku použito. Okresní soud proto uvedl, že příčinou zhoršení stěžovatelčina vidění je implantace multifokálních čoček do obou očí. Ze strany vedlejšího účastníka však nebylo zjištěno při plnění závazku žádné pochybení, nicméně při měření a výrobě čoček se pracovalo s mnoha přístroji, u nichž nelze zcela vyloučit možnost odchylky. Soud se proto přiklonil k závěru, že důvodem zhoršení vidění stěžovatelky po zákroku byla odchylka při výpočtu optické mohutnosti čočky či při vlastní výrobě čočky. Konstatoval však, že samotný lékařský zákrok byl proveden na náležité odborné úrovni, tj. lege artis. Soud tedy shledal odpovědnost žalované (vedlejšího účastníka) podle ustanovení §421a občanského zákoníku. Soud dále shledal mimořádné okolnosti pro zvýšení odškodnění pro ztížení společenského uplatnění a částku stanovenou znalkyní zvýšil třikrát na částku 72 000 Kč. Dále soud přiznal stěžovatelce nárok na náhradu škody, která vznikla v souvislosti se zhoršením vidění. Okresní soud však neshledal jako důvodný nárok na odškodnění za bolestné. Rozsudek okresního soudu nebyl ústavní stížností napaden.
Krajský soud, jako soud odvolací, rozhodl ústavní stížností částečně napadeným rozsudkem tak, že výrokem I rozsudek okresního soudu ve výrocích I, II a VI potvrdil; výrokem II rozsudek okresního soudu ve výrocích III, IV a V změnil tak, že oběma vedlejším účastníkům (Litomyšlská nemocnice, a. s. a ČSOB pojišťovna, a. s.) stanovil povinnost společně a nerozdílně nahradit České republice náklady řízení 3 392 Kč, stěžovatelce náklady řízení ve výši 17 334 Kč a 79 939,50 Kč; výrokem III vedlejším účastníkům povinnost nahradit společně a nerozdílně stěžovatelce náklady odvolacího řízení 16 074 Kč; výrokem IV stanovil vedlejším účastníkům povinnost společně a nerozdílně nahradit České republice náklady řízení 3 700 Kč. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že odvolání obou stran soudního řízení nejsou důvodná. Zcela se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a nehledal jiný důvod zhoršení vidění, než povahu použitého přístroje. Krajský soud uvedl, že částka přiznaná jako náhrada za ztížení společenského uplatnění odpovídá stávající právní úpravě. K náhradě bolestného uvedl, že se nedomnívá, že by u stěžovatelky nastaly další bolestivé projevy. Proto se stejně jako okresní soud domnívá, že stěžovatelce tento nárok nevznikl. Co se týče dalších nároků z titulu náhrady škody, krajský soud rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil. O nákladech řízení pak rozhodl ve smyslu ustanovení §142 odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud dovolaní stěžovatelky i vedlejšího účastníka odmítl jako nepřípustné ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ve znění účinném k rozhodnutí Nejvyššího soudu), neboť žádný z uplatněných nároků nepřevyšuje zákonem stanovenou minimální částku. Usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka svou ústavní stížností nenapadla.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že krajský soud pochybil v dokazování, neboť vedlejší účastník neunesl důkazní břemeno a nebyl schopen prokázat, že zákrok byl proveden lege artis. Tuto námitku stěžovatelka uvedla již v odvolání, ale dle jejího mínění se s ní krajský soud nijak nevypořádal. Stěžovatelka dále napadá skutečnost, že jí obecné soudy nepřiznaly žádnou náhradu jako odškodnění za bolesti ve smyslu ustanovení §444 občanského zákoníku, což je v rozporu se závěry znalců. Dále je stěžovatelka přesvědčena, že v souvislosti s tím, že soud náhradu za ztížení společenského uplatnění oproti žalované částce snížil, nebyla odškodněna za ztrátu důvodně očekávaného zlepšení zdraví. Postup obecných soudu je, dle jejího názoru, v rozporu se závěry vyslovenými Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 2253/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 3/72 SbNU 41) a představuje zásah do práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka zdůrazňuje, že krajský soud nesprávně hodnotil předložené důkazy, včetně znaleckých posudků, a na základě toho dospěl k nesprávným právním závěrům. Přiznané odškodnění považuje za nedostatečné a naprosto nepřiměřené a domnívá se, že jí bolestné mělo být přiznáno, navzdory tomu, že se zákroku podrobila dobrovolně, neboť se provedený zákrok v konečném důsledku ukázal jako zbytečný. Tato skutečnost podle ní představuje základ právního důvodu nároku - opačný závěr považuje za rozporný s dobrými mravy. Stěžovatelka dále uvádí, že nepřiznání všech nákladů řízení z důvodu neúčelnosti zcela postrádá v napadeném rozsudku jakékoli odůvodnění. Soud dle jejího mínění bezdůvodně neakceptoval navýšení mimosmluvní odměny, přičemž ve spise jsou cizojazyčné texty, se kterými se právní zástupce musel seznámit.
Stěžovatelka podala ve smyslu ustanovení §64 odst. 4 zákona o Ústavním soudu návrh, aby Ústavní soud uložil okresnímu soudu povinnost uhradit jí náklady řízení před Ústavním soudem.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu z hlediska porušení namítaných základních práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 83, čl. 87 a čl. 90 Ústavy České republiky). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud jejich postupem nedošlo k porušení ústavního pořádku. Ústavní soud nemá pravomoc zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Stěžovatelka svou ústavní stížnost především směřuje k nesprávně zjištěnému skutkovému stavu. V takových případech může Ústavní soud uplatnit svou pravomoc pouze v případech, ve kterých dochází k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, případně ve kterých k právním názorům vysloveným obecnými soudy nelze žádnou relevantní interpretací skutkových zjištění dopět [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz]. V tomto posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal žádná pochybení, která by odůvodňovala jeho kasační zásah. Krajský soud - stejně jako okresní soud a Nejvyšší soud, byť jejich rozhodnutí nejsou ústavní stížností napadena - přesvědčivě vyložil, na čem své právní úvahy založil a realizoval tak svou pravomoc v mezích daných ústavním pořádkem České republiky. Provedení a hodnocení důkazů je zcela v souladu s požadavky kladenými institutem tzv. fair procesu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka se dále odvolává na shora citovaný nález sp. zn. III. ÚS 2253/13. Ústavní soud však připomíná, že jednou z odlišných skutečností relevantních pro tam vyslovené závěry bylo, že zákrok nebyl lege artis. V nyní posuzovaném případě však obecné soudy dospěly k opačnému závěru, a to na základě přesvědčivě podaných argumentů. S námitkami stěžovatelky stran vad v dokazování se Ústavní soud neztotožňuje. Ústavní soud se v citovaném nálezu dále zabýval tvrzenou neexistencí vzniku škody na zdraví. V posuzovaném případě však soudy existenci škody na zdraví potvrdily, pouze stanovily výši náhrady vzniklé újmy odlišně od návrhu stěžovatelky. Mezi nyní projednávaným případem a případem posuzovaným v řízení pod sp. zn. III. ÚS 2253/13 tak existují natolik zásadní odlišnosti, že stavět na jeho konkrétních závěrech by v tomto případě nebylo správné.
K obdobným závěrům dospěl Ústavní soud i v případě namítaného pochybení při stanovení výše náhrad nákladů řízení. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně v pravomoci obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení, ledaže došlo k extrémnímu vykročení z pravidel upravujících toto řízení, k čemuž dochází například při svévolném postupu soudů. K takovému excesu majícímu dopad do základních práv stěžovatelky však v nyní posuzovaném případě nedošlo. Ústavní soud zjistil, že obecné soudy v dané věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí v části napadené ústavní stížností nelze označit jako rozhodnutí svévolné. Toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných ustanovení podústavního práva, úhrady nákladů řízení se týkajících.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rovněž navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že okresní soud je povinen jí nahradit náklady řízení ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí je primárně spojeno s úspěchem ve věci, a vzhledem k tomu, že stěžovatelka ve věci úspěch neměla, neboť její stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, rozhodl Ústavní soud o odmítnutí i tohoto návrhu. Ústavní soud však připomíná, že ústavní stížností byla napadena pouze část rozsudku krajského soudu. Dle ustanovení §76 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak byl účastníkem, krom stěžovatelky, pouze krajský soud. Proto měl návrh ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu směřovat proti krajskému soudu. Vzhledem k absenci podmínky úspěchu ve věci však odpadl důvod k meritornímu posuzování této skutečnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu