ECLI:CZ:US:2016:1.US.1541.16.1
sp. zn. I. ÚS 1541/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti M. T., zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem Ostravská 16, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 5 Tm 6/2012-567 ze dne 10. 6. 2013, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 2 Tmo 31/2013-778 ze dne 13. 4. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1412/2015-89 ze dne 10. 2. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. c), d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání provinění pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"). Takto byl posouzen skutek, jehož se stěžovatel dopustil na poškozené mladší patnácti let, s níž měl opakovaně pohlavní styk, osahával ji a vykonal na ní soulož. Za toto provinění byl stěžovatel odsouzen tak, že mu bylo podle §187 odst. 1 tr. zákoníku za použití §31 zákona o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen "z. s. m.") uloženo trestní opatření odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle ustanovení §81 odst. 1 tr. zákoníku a §33 odst. 1 z. s. m. mu byl výkon trestního opatření odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Citovaný odsuzující rozsudek napadl stěžovatel v celém rozsahu odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, v záhlaví citovaným usnesením tak, že je podle §256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl vpředu uvedeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel předně namítl, že Nejvyšší soud ve značné míře nereflektoval v dovolání vytýkané právní vady. Dále uvedl, že obecné soudy zasáhly do jeho ústavou zaručených práv, když ve věci rozhodoval vyloučený soudce, konkrétně předseda nalézacího soudu, jenž byl dle jeho názoru podjatý. Stěžovatel rovněž namítl zkrácení svého práva na obhajobu, spočívající v nepřipuštění výkonu obhajoby obhájcem za současné přítomnosti jeho koncipienta v řízení před nalézacím soudem, nepřípustné zasažení do výslechu znalkyň ze strany předsedy senátu nalézacího soudu. Stěžovatel také zpochybnil zákonnost výslechu poškozené pro nepřítomnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí s tím, že přítomnost znalkyň PhDr. Dařílkové a MUDr. Tiché (odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie dětí a dospělých, resp. pedopsychiatrie), které ve věci vypracovaly znalecký posudek, u tohoto výslechu nelze pokládat za naplnění podmínky přítomnosti jiné osoby mající zkušenost s výchovou mládeže ve smyslu ustanovení §102 odst. 1 tr. ř. Porušení svých práv spatřuje stěžovatel též v nesprávném poučení matky poškozené a ve skutečnosti, že na počátku hlavního líčení nebyla přednesena obžaloba. Ani s těmito námitkami proti postupu nalézacího soudu se podle stěžovatelova mínění dovolací ani odvolací soud dostatečně nevypořádaly. Konečně pak stěžovatel obecným soudům vytkl i způsob provedeného dokazování. V této souvislosti zejména poznamenal, že obhajobou předložené důkazy byly obecnými soudy hodnoceny a priori jako účelové a že v řízení nebyl bez řádného odůvodnění proveden obhajobou navrhovaný stěžejní důkaz, a sice vyšetřovací pokus, a to za situace, kdy jediný přímý usvědčující důkaz je podle mínění stěžovatele nevěrohodný z důvodů rozporů, které jej provází a které stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Odvolací ani dovolací soud se dle něj vyhovujícím způsobem nevyjádřily k tomu, proč stav dokazování považují za dostatečný a nespatřují důvody pro jeho doplnění v intencích stěžovatelových návrhů. Nadto se prý soudy explicitně nevyjádřily ani k neprovedení dalších obhajobou navrhovaných důkazů, jejichž výčet stěžovatel do ústavní stížnosti taktéž pojal. Stěžovatel zpochybnil i důkaz znaleckými posudky a výpověďmi znalkyň PhDr. Khulové a MUDr. Grussmannové, které považuje za podjaté.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Dále je vhodné připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Rovněž je nutno upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Sama skutečnost, že se s výsledkem trestního řízení stěžovatel subjektivně neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou.
Pokud se jedná o námitky stěžovatele stran podjatosti předsedy senátu nalézacího soudu, nelze se s nimi podle Ústavního soudu ztotožnit. Odvolací soud konstatoval (viz č. l. 788 - 789), že i přes namítané a vskutku ne zcela profesionální poznámky a postup předsedy senátu soudu prvního stupně nelze mít na základě spisového materiálu za to, že tyto skutečnosti ovlivnily či byly s to ovlivnit rozhodování soudu ve věci. Dovolací soud se pak v napadeném rozhodnutí detailně touto otázkou zabýval (str. 8 - 10, odst. 26 - 43 napadeného usnesení dovolacího soudu). Reflektoval beze zbytku stěžovatelem namítané skutečnosti, porovnal je s obsahem trestního spisu, zjištěními a argumentací nižších soudů. Jejich závěry pak sám náležitě zhodnotil, mj. s odkazem na obsáhlou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, a zcela se s nimi ztotožnil. V tomto směru shodně se soudem odvolacím konstatoval, že namítané skutečnosti nezakládají v jednotlivosti, ale ani ve svém celku, podjatost soudce a na základě prostudování příslušných protokolů o hlavním líčení vyvrátil tvrzení stěžovatele o nepřípustných zásazích předsedy senátu do dokazování (odst. 42 - 43). Ústavní soud na tomto odůvodnění nic ústavně nekonformního neshledává.
Jedná-li se dále o námitky stěžovatele stran provádění a hodnocení důkazů, jeví se vhodným uvést, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, kupříkladu zjistí-li tzv. opomenuté důkazy. Ústavní soud proto toliko zkoumal, zda se soudy s důkazními návrhy stěžovatele a námitkami stran hodnocení důkazů ústavně konformním způsobem vypořádaly. V tomto směru stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil neprovedení vyšetřovacího pokusu soudem prvního a druhého stupně, kterýžto důkaz má z tohoto titulu za opomenutý. Obdobnou námitku vznáší i u ostatních neprovedených důkazů jím původně navrhovaných. Na tomto místě je třeba připomenout ustálenou judikaturu Ústavního soudu, na kterou ostatně sám stěžovatel odkazuje. Opomenutým je podle ní jen takový důkaz, o němž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkaz, jímž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 530/06 ze dne 11. 1. 2007, N 6/44 SbNU 63). V předmětné věci se však o tento případ zjevně nejedná. Nejvyšší soud ve vztahu k námitce stěžovatele konstatoval, že o předmětném důkazním návrhu bylo soudem prvního stupně rozhodnuto usnesením a toto bylo odůvodněno, jak i plyne ze spisového materiálu (č. l. 284, 563, 591). Ani odvolací soud tomuto návrhu výslovně nevyhověl (č. l. 787), přičemž oba soudy poměrně obsáhle odůvodnily neprovedení tohoto důkazu z důvodu jeho nadbytečnosti (č. l. 867, odst. 53 - 54).
Pokud jde o další neprovedené důkazy, ačkoliv se k nim soud odvolací explicitně nevyjádřil, uvedl, že dokazování považuje za dostatečné a neshledává důvod pro jeho doplnění. Dovolací soud pak dále odkázal na konkrétní pasáže odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího a dal mu za pravdu v tom, že takové důkazy by byly jen pramálo významné pro celkové posouzení věci (č. l. 867, odst. 53 - 54). Ani zde tedy Ústavní soud žádný významný deficit nezjistil. Obecné soudy se s důkazními návrhy stěžovatele beze zbytku vypořádaly a řádně svá rozhodnutí odůvodnily. V akceptaci implicitního odůvodnění zamítnutí některých důkazních návrhů stěžovatele nelze, za situace, kdy byla konstatována bez důvodných pochybností jejich nadbytečnost, dovodit ústavněprávně relevantní opomenutí důkazu (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 623/05 ze dne 21. 11. 2007, N 199/47 SbNU 585).
Co se týče stěžovatelových námitek stran procesních pochybení soudů, lze pouze konstatovat, že i s těmito se soudy v napadených rozhodnutích náležitě vypořádaly, a to ústavně konformním způsobem. Předně nelze dát na základě spisového materiálu stěžovateli za pravdu v tom, že by předseda senátu prvního stupně nepřípustným způsobem zasahoval do výslechu znalkyň. Ve stěžovatelem popisované situaci předseda senátu pouze krátkou poznámkou korigoval způsob, jímž obhájce pochopil odpověď znalkyně na jeho otázku. Jak je ze zvukového záznamu z hlavního líčení ze dne 24. 7. 2012 patrné, sama znalkyně tomuto jakkoliv neoponovala a ani obhájce stěžovatele při daném jednání ničeho nenamítal a volně pokračoval v kladení dotazů znalkyni.
Jde-li o namítané porušení práva na obhajobu nepřipuštěním advokátního koncipienta k obhajobě, a to za situace, kdy je zároveň přítomen obhájce stěžovatele, nelze mít tento postup soudu prvního stupně za zásah do ústavněprávní sféry stěžovatele, byť by takový postup nekorespondoval se zkušeností obhájce stěžovatele. Je na soudu, zda v konkrétním případě připustí přítomnost jiné osoby než obhájce na straně obhajoby, či nikoliv. Dovolací soud tuto námitku stěžovatele reflektoval i s odkazem na rozsudek soudu prvního stupně a přiměřeně závažnosti této stěžovatelovy námitky se k ní vyjádřil (č. l. 865 - 866, odst. 39 věta poslední ve spojení s odst. 42 větou první). Obdobně tomu tak bylo i v případě namítaného nepřednesení obžaloby na počátku hlavního líčení a nesprávného poučení matky poškozené předsedou senátu nalézacího soudu, kdy tato marginální pochybení podle dovolacího soudu neměla a ani nemohla mít vliv na možnost výkonu práva na obhajobu ze strany stěžovatele (č. l. 865, odst. 39 věta předposlední). S těmito závěry nelze než souhlasit. Obžaloba byla stěžovateli řádně doručena, měl dostatečnou možnost se s ní seznámit a byla mu zachována lhůta pro přípravu obhajoby. Je zřejmé, že stěžovatel prokazatelně věděl, která věc bude projednávána, dostavil se na předvolání k hlavnímu líčení a nadto se při jednání proti postupu soudu v této věci neohradil. Z takového formálního pochybení proto nelze dovozovat materiální zásah do stěžovatelových práv v rámci trestního řízení, natož pak do jeho práv ústavních. V této souvislosti Ústavní soud pouze stručně připomíná doktrínu racionality ústavní stížnosti (srov. kupř. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2858/15 ze dne 26. 1. 2016).
Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce nezákonnosti výslechu poškozené při hlavním líčení. Podle Ústavního soudu není vyloučeno, aby znalci přibraní ve věci k psychologickému či psychiatrickému vyšetření svědka mladšího osmnácti let byli současně v postavení osob majících zkušenosti s výchovou mládeže a přítomni výslechu takového svědka. To ostatně uvedl i dovolací soud (č. l. 868, odst. 57 a 58) a tento svůj názor dále podpořil citací komentářové literatury a odkazem na ustanovení §107 odst. 1 tr. ř., ježto obecně připouští možnost účasti znalce na výslechu obviněného a svědků. Ústavní soud k tomu dodává, že s ohledem na smysl účasti osoby mající zkušenost s výchovou mládeže při výslechu svědka mladšího osmnácti let, který spočívá v garanci správného vedení tohoto výslechu tak, aby při něm byla zohledněna úroveň duševního vývoje takového svědka, není účast znalkyň, které ve věci podaly znalecký posudek, na překážku zákonnosti takového výslechu.
Konečně, dovolává-li se stěžovatel v předmětné ústavní stížnosti principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování, odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu a je přesvědčen o tom, že soudy by měly "výkladově jednoznačná ustanovení obecně závazných předpisů vykládat v souladu s jejich jednoznačností", pak pouhé subjektivní přesvědčení stěžovatele, respektive jeho obhájce, o jednoznačnosti výkladu určitých ustanovení obecně závazných právních předpisů nemůže založit samo o sobě legitimní očekávání postupu soudu, který bude s míněním stěžovatele byť i jen zčásti korespondovat.
Ze všech výše vyložených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. srpna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu