ECLI:CZ:US:2016:1.US.2319.16.1
sp. zn. I. ÚS 2319/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Josefa Lukeše, JUDr. Janem Zůbkem, advokátem se sídlem Radhošťská 1942/2, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 173/2015-32 ze dne 11. 5. 2016 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 58 A 62/2013-28 ze dne 22. 7. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Městského úřadu Frenštát pod Radhoštěm č. j. OD/15544-13/2794-2013/KV ze dne 4. 10. 2013 byl stěžovatel shledán vinným z přestupku v provozu na pozemních komunikacích, kterého se dopustil tím, že dne 14. 8. 2013 v 6:37 hod. řídil na silnici III/4848 v Tiché ve směru jízdy od Kozlovic vozidlo značky Škoda Favorit, registrační značky X bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo v takové době po požití alkoholického nápoje, kdy byl ještě pod jeho vlivem, jelikož mu byla zjištěna hodnota alkoholu v krvi 0,25 g/kg, což je po započtení maximální odchylky zahrnující vliv přesnosti měření a nejistotu přepočtového faktoru 0,24 g/kg, hodnota minimálně 0,01 g/kg alkoholu v krvi. Tímto jednáním stěžovatel porušil §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále též "zákon o silničním provozu"), a dopustil se tak přestupku podle §125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu. Za tento přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 2 500 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí bylo rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje č. j. MSK 154935/2013, sp. zn. DSH/35471/2013/Bla ze dne 5. 12. 2013 zamítnuto a napadené rozhodnutí prvostupňového správního orgánu bylo potvrzeno.
Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadl stěžovatel správní žalobou, o níž rozhodl Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem tak, že ji dle §78 odst. 7 soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") jako nedůvodnou zamítl. Následnou kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší správní soud vpředu uvedeným rozsudkem dle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že absentuje přesvědčivý výklad, dle něhož v České republice platí nulová tolerance alkoholu v krvi. Zákonodárce dle něj v ustanovení §125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu stanovil, že nekonzumuje-li řidič alkohol bezprostředně před jízdou, musí jím být ovlivněn, má-li být jeho jednání protiprávní. Zásada nulové tolerance v podobě, jak byla předestřena v obou napadených rozsudcích, by dle stěžovatele nutně kolidovala s materiálním znakem přestupku a zcela ho vytěsnila z kompozice zákonných znaků přestupku. Stěžovatel dále Nejvyššímu správnímu soudu vytkl závěr (resp. jeho aprobaci), že rozdíl mezi výsledkem dechové a krevní zkoušky vyplývá z rozdílného času jejich provedení. Ovšem to je prý jen jedno z více možných vysvětlení. Vůbec dle mínění stěžovatele totiž nelze vyloučit, že stejný rozdíl mezi oběma zkouškami by mohl být i v případě, že by byly uskutečněny v témže okamžiku. Řízení dle názoru stěžovatele zatěžovala vada spočívající v tom, že nebyl přibrán znalec ke stanovení způsobu, jakým došlo k přirozenému poklesu hladiny alkoholu v krvi stěžovatele, a soudy tuto odbornou otázku prý samy zodpověděly coby notorietu. Rovněž se dle něj neprovedl důkaz technickou dokumentací k měřicímu zařízení, čímž se měl zjistit odstup mezi jednotlivými testy, stanovený výrobcem měřicího zařízení. Tyto své námitky stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Takové excesy Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které již stěžovatel uplatnil v řízení před správními soudy a s nimiž se tyto soudy již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Skutečnost, že se stěžovatel s jejich hodnocením neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou. V daném případě se jedná o problematiku podústavního práva, v jejímž případě dal Ústavní soud najevo, že v takovém případě nemůže vystupovat jako další instance, která by mohla znovu posuzovat tyto námitky, ledaže se týkají zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Tak tomu ovšem není. Jak krajský, tak i kasační soud na námitky stěžovatele náležitě, v případě posledně jmenovaného dokonce nadstandardně reagovaly a své nesouhlasné vývody v tomto směru patřičně odůvodnily. Jejich závěry pokládá Ústavní soud za racionální a obhajitelné bez známek jakéhokoli, natož zjevného excesu. V podrobnostech lze na odůvodnění napadených soudních rozhodnutí bezezbytku odkázat.
K tvrzení stěžovatele o údajné absenci "nulové tolerance alkoholu v krvi" možno odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, v níž byla tato otázka pozitivně zodpovězena (viz např. již kasačním soudem zmíněné rozsudky sp. zn. 8 As 59/2010, publikovaný pod č. 2168/2011 Sb. NSS, či sp. zn. 2 As 56/2011). V této souvislosti dlužno poznamenat, že tuto rozhodovací praxi, a tedy spolu s ní i výklad ustanovení §125 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, dle nějž není možno bez dalšího dovodit, že se postih daného přestupku fakticky uplatní až od "nemarginální" hranice alkoholu v krvi, Ústavní soud jako ústavně konformní aproboval (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3431/11 ze dne 5. 1. 2012, dostupné, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz). Ostatně o "nulové toleranci alkoholu v krvi" svědčí i samotné znění ustanovení §5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu, dle kterého pouze v případě jiných návykových látek uvedených v prováděcím právním předpise se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou, pokud její množství v krevním vzorku řidiče dosáhne alespoň limitní hodnoty stanovené prováděcím právním předpisem, což je ve vztahu k alkoholu dikcí této druhé věty citovaného zákonného ustanovení vyloučeno.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného. Z tohoto důvodu pak musel být odmítnut i procesní návrh stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, uplatní se tudíž základní pravidlo obsažené v §62 odst. 3 téhož zákona, dle nějž si náklady řízení před Ústavním soudem hradí stěžovatel sám.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. srpna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu