ECLI:CZ:US:2016:1.US.2393.16.1
sp. zn. I. ÚS 2393/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Pazourkové, zastoupené Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou se sídlem Dlouhá 39, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 20 C 226/2013-205 ze dne 30. 10. 2014, ve znění opravného usnesení č. 1. 20 C 226/2013-237 ze dne 23. 1. 2015, proti rozsudku Krajského soudu v Praze 22 Co 98/2015-270 ze dne 5. 5. 2015 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 33 Cdo 4589/2015-303 ze dne 27. 4. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podanou dne 20. 7. 2016 napadla stěžovatelka shora označená soudní rozhodnutí s tím, že v soudním řízení bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, dané čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí obecných soudů a vyžádaného soudního spisu sp. zn. 20 C 226/2013 vedeného u Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") zjistil Ústavní soud následující skutečnosti vztahující se k podstatě ústavní stížnosti. Stěžovatelka se u obecných soudů domáhala zaplacení odměny sjednané zprostředkovatelskou smlouvou uzavřenou dne 19. 8. 2009. Okresní soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2014, č. j. 20 C 226/2013-205, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 1. 2015, č. j. 20 C 226/2013-237, uložil protistraně povinnost zaplatit stěžovatelce polovinu žalované částky a ve zbývající části žalobu zamítl. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 5. 5. 2015, č. j. 22 Co 98/2015-270, změnil k odvolání protistrany rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. Oba soudy došly k závěru, že zprostředkovatelská smlouva předložená stěžovatelkou v prosté kopii není relevantním důkazním prostředkem, a nemůže tedy být právním titulem pro přiznání žalovaného nároku. Na rozdíl od okresního soudu byl však krajský soud toho názoru, že závazkový vztah mezi účastnicemi sporu nevzešel z veřejného příslibu a že nedošlo k uzavření jakéhokoliv jiného smluvního vztahu předpokládaného zákonem č. 40/1964 Sb.
3. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, které bylo usnesením senátu Nejvyššího soudu odmítnuto podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné, a to s odkazem na obligatorní náležitosti dovolání vyplývající z §§237 a 241a odst. 2 o. s. ř. a z judikatury (zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Pokud jde o první dovolací námitku stěžovatelky vytýkající odvolacímu soudu nesprávné posouzení otázky, kdo nese důkazní břemeno ohledně prokázání pravosti kopie listiny zprostředkovatelské smlouvy, ta dle názoru Nejvyššího soudu nesměřovala primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž napadala nesprávnost, popř. neúplnost, skutkových zjištění, na nichž bylo právní posouzení věci založeno. Stěžovatelka tak pominula, že způsob a výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit žádným dovolacím důvodem. Bezpředmětným shledal dovolací soud požadavek zabývat se výtkou, že žalovaná námitku nepravosti listiny skutkově nevymezila, a považoval proto za nadbytečné řešit otázku, kterou v této souvislosti stěžovatelka předložila dovolacímu přezkumu jako dosud neřešený aspekt problematiky důkazního břemene v případě popření pravosti listiny. Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka navzdory tvrzení, že se odvolací soud při řešení otázky, kdo nese důkazní břemeno prokázání pravosti listiny, odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na žádnou konkrétní judikaturu neodkázala. Stran druhé námitky, že odvolací soud měl skutková zjištění podřadit pod jinou právní normu než úpravu zprostředkovatelské smlouvy a že se v otázce vázanosti soudu právní kvalifikací skutkového stavu žalobcem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud zjištěný skutkový stav podrobil vyčerpávajícímu právnímu posouzení. Stěžovatelka neuplatnila v tomto směru dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., neboť není zpochybněním právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Ve vztahu k třetí námitce, že odvolací soud se při posouzení právních následků jednání bez právního důvodu, popř. jednání bez příkazu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, stěžovatelka dle názoru Nejvyššího soudu nevymezila přípustnost dovolání, neboť nekonkretizovala, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit.
II.
Argumentace stran
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá především to, že Nejvyšší soud pochybil, neshledal-li její dovolání přípustným z důvodu, že neuvedla konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl odvolací soud odchýlit. Namítá, že její dovolání obsahovalo náležitou argumentaci, neboť v něm specifikovala jak právní otázky, tak jejich ustálené řešení v judikatuře Nejvyššího soudu. Další pochybení spatřuje stěžovatelka v tom, že se Nejvyšší soud odmítl zabývat otázkou nutnosti skutkově vymezit námitku nepravosti listiny, přestože ji označila za otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou. Jeho rozhodnutí tak představuje zřejmý exces, který má za následek porušení práva na spravedlivý proces.
5. Obecné soudy pak dle názoru stěžovatelky porušily její právo na spravedlivý proces tím, že ji chybně zatížily důkazním břemenem, pokud jde o otázku existence písemné smlouvy, ačkoliv námitka protistrany ohledně nepravosti předložené kopie smlouvy byla pouze obecná a zcela nepodložená. Odvolací soud pochybil rovněž tím, že zjištěný skutkový stav nepodřadil pod jiné právní normy, ignorujíce, že právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná. Dospěl tak k chybným právním závěrům a dopustil se soudcovské libovůle.
6. Na výzvu Ústavního soudu zaslal Nejvyšší soud své vyjádření k ústavní stížnosti, v němž v zásadě zopakoval důvody svého rozhodnutí a uvedl, že z důvodu nevylíčení přípustnosti dovolání se nezabýval pouze jednou námitkou, konkrétně tou, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posouzení právních následků jednání bez právního důvodu, popř. jednání bez příkazu. Setrval na tom, že v tomto směru dovolatelka řádně nevylíčila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání. Podle něj tak ani učinit nemohla, neboť odvolací soud na zmiňované právní otázce své rozhodnutí nezaložil.
7. Krajský soud se vyjádřil v tom smyslu, že se ve svém rozsudku vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí; ústavní stížnosti proto považuje za nedůvodnou.
8. Stěžovatelka, které byla výše uvedená vyjádření zaslána, nevyužila svého práva repliky. Rovněž vedlejší účastnice se, ač vyzvána, k ústavní stížnosti nevyjádřila.
III.
Právní posouzení Ústavním soudem
9. V projednávané věci se Ústavní soud zabýval nejprve otázkou, zda Nejvyšší soud neporušil ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, jestliže její dovolání neshledal přípustným podle §237 občanského soudního řádu a z tohoto důvodu je odmítl. Při jejím zodpovězení přitom vycházel z následujících úvah.
10. Předně je třeba zdůraznit, že samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku nepožívá ústavněprávní ochrany, tedy že neexistuje ústavně zaručené právo na dovolání (mimořádný opravný prostředek), a pokud takový opravný prostředek v právním řádu zaveden je, je tomu tak nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Na druhou stranu však zároveň Ústavní soud zdůrazňoval, že uvedená skutečnost nemůže institut dovolání, pokud se už zákonodárce rozhodne jej vytvořit, a rozhodování o něm vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, zejména práva na spravedlivý proces. Rozhodování soudu v řízení o mimořádném, stejně jako o řádném opravném prostředku, a to včetně posuzování jeho přípustnosti v konkrétní věci, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce a porušovat maximy práva na spravedlivý proces (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 962/14 ze dne 19. 8. 2014 a sp. zn. I. ÚS 878/15 ze dne 16. 9. 2015).
11. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých
práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Přitom onen
postup k ochraně práv jednotlivce již není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Pokud pak jednotlivec takto stanovený postup dodrží a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu, k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti. Takové porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud vytkl Nejvyššímu soudu například tehdy, když stěžovatelovo dovolání bylo svévolně odmítnuto pro vady, kterými ve skutečnosti netrpělo (nález sp. zn. II. ÚS 3876/13 ze dne 3. 6. 2014).
12. Podle §237 občanského soudního řádu není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Posouzení, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání, je především věcí dovolacího soudu. Namítá-li dovolatel nesprávnost právního závěru odvolacího soudu a uvádí-li v této souvislosti některý z předpokladů dovolání uvedených v §237 občanského soudního řádu, tedy - stručně řečeno - že se k němu dovolací soud zatím nevyjádřil, nebo že se k němu dovolací soud vyjádřil jinak nebo rozdílně, nebo že se k němu vyjádřil stejně, avšak podle dovolatele nesprávně, pak je zcela přirozeně na dovolacím soudu, aby posoudil, zda nastala některá z těchto situací. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítajícího podané dovolání z důvodu, že nebylo shledáno přípustným podle §237 občanského soudního řádu, musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti (např. nález sp. zn. I. ÚS 962/14 ze dne 19. 8. 2014), což znamená, že z něj musí být dostatečně patrno, z jakých důvodů bylo o něm rozhodnuto právě tímto způsobem. Tento soud v něm musí reagovat na otázky, které dovolatel vymezil a které podle jeho názoru ještě nebyly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny.
14. Ústavní soud může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami (např. nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016, bod 20).
15. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka ve svém dovolání vymezila důvod dovolání, když tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), a uvedla skutečnosti, v nichž spatřovala splnění předpokladů jeho přípustnosti (§237 až §238a o. s. ř.).
16. Stěžovatelce však nelze přisvědčit, pokud tvrdí, že Nejvyšší soud neshledal její dovolání přípustným pouze z důvodu, že neuvedla konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl odvolací soud odchýlit. Z napadeného usnesení vyplývá, že se Nejvyšší soud řádně vypořádal s prvními dvěma námitkami, stran kterých se stěžovatelce dostalo náležitého odůvodnění; pouze nad rámec bylo konstatováno, že stěžovatelka nepoukázala na žádnou konkrétní judikaturu týkající se otázky, kdo nese důkazní břemeno prokázání pravosti listiny. Z důvodu nevylíčení přípustnosti dovolání se Nejvyšší soud nezabýval pouze jednou námitkou, konkrétně tou, že se odvolací soud odchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe při posouzení právních následků jednání bez právního důvodu, popř. jednání bez příkazu. Jak Ústavní soud ze spisu zjistil, zmíněnou dovolací námitku stěžovatelka ve svém dovolání ze dne 3. 8. 2015 formulovala pouze obecně. Odmítla přitom úvahy odvolacího soudu jako nelogické a uvedla, že rozsudek je v této části "nepřezkoumatelný, a to způsobem, který mohl mít za následek chybné právní posouzení těchto otázek". Tuto formulaci však nelze považovat za souladnou s požadavky na dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1539/15 ze dne 8. 1. 2016).
17. Vzhledem k těmto skutečnostem Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelce nebylo upřeno posouzení jejího dovolání z hlediska jeho přípustnosti podle §237 občanského soudního řádu a že postup Nejvyššího soudu není vykročením mimo ústavně stanovené meze.
18. Z hlediska zásad spravedlivého procesu pak nelze nic vytknout ani závěrům obecných soudů. Obecné soudy věc řádně projednaly, zdůvodnily, proč rozhodly v neprospěch stěžovatelky a v odůvodnění napadených rozhodnutí nebyly shledány žádné ústavněprávní deficity. Obecným soudům nelze vytknout ani to, že by se po věcné stránce dobraly závěrů v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
19. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu