ECLI:CZ:US:2016:1.US.250.16.1
sp. zn. I. ÚS 250/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti M. M, zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní nám. 365/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015 č. j. 3 Tdo 1138/2015-33 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. dubna 2015 č. j. 6 To 469/2012-945, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. ledna 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. června 2012 č. j. 4 T 94/2011-488 byl stěžovatel uznán vinným 1) jednak přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 trestního zákoníku, 2) jednak přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) d) trestního zákoníku, 3) a dále přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), d) trestního zákoníku. Za jednání pod body 1) a 2) byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále podal stěžovatel odvolání. O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. března 2013 sp. zn. 6 To 469/2012 a to tak, že z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) trestního zákoníku. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců.
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. března 2013 podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 16. října 2013 č. j. 3 Tdo 792/2013-46 podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Stěžovatel proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. března 2013 podal ústavní stížnost. Na podkladě ústavní stížnosti byla nálezem Ústavního soudu ze dne 23. září 2014 sp. zn. IV. ÚS 520/14 obě napadená rozhodnutí zrušena.
5. Krajský soud v Ostravě rozhodl znovu rozsudkem napadeným ústavní stížností tak, že stěžovatele nově uznal vinným v bodě I. 1) přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 trestního zákoníku a v bodě I. 2) přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) trestního zákoníku a za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu 2 roků a 6 měsíců.
6. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. dubna 2015 podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. dubna 2015, a to ve výroku o vině pod bodem I. 2) a celém výroku o trestu. Současně zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Krajskému soudu v Ostravě nařídil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015 v celém rozsahu jeho výroku ve spojení s rozsudkem Krajského soudu ze dne 2. dubna 2015 v rozsahu zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu ke skutku pod bodem I. 1) a novému odsuzujícímu výroku o vině skutkem pod bodem I. a navazujících výroků o trestu.
8. Podle názoru stěžovatele trpí napadená rozhodnutí včetně předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně a řízení jim předcházející celou řadou závažných vad, přičemž vady vytknuté Ústavním soudem nebyly napraveny ani opětovným rozhodnutím odvolacího soudu a dovolacího soudu. Stěžovatel je přesvědčen, že základem zásahu do jeho ústavně garantovaných práv je účelové rozdělení skutku, který byl (je) předmětem řízení, na dvě části, k čemuž došlo v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Dále stěžovatel zpochybnil provedené důkazní řízení, zejména pokud se týká trestného činu pomluvy a namítal, že byla provedena jen velmi malá část důkazů, které navrhoval, obsáhlé důkazní návrhy stěžovatele byly zamítnuty - až na výjimky - bez jakéhokoliv, natožpak řádného odůvodnění. Proto se dovolává nezákonně opomenutých důkazů. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho věci nebyla dodržena judikaturou Ústavního soudu potvrzovaná zásada subsidiarity trestní represe a na to navazující zásada ultima ratio, podle nichž ochranu demokratického státního a společenského zřízení, práv a svobod jednotlivců a ochranu jejich života, zdraví a majetku je třeba zjišťovat především mimo trestními prostředky a prostředky trestního práva je nutno reagovat až v krajních případech. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. dubna 2004 sp. zn. IV. ÚS 802/02 (N 58/33 SbNU 89) a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2013 sp. zn. 3 Tdo 131/2013.
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí v rozsahu uvedeném stěžovatelem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
11. Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dále pak by bylo možné shledat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v projednávaném případě nedošlo.
12. Ústavní soud z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí ověřil, že odvolací soud se celou věcí podrobně zabýval a náležitě popsal, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková tvrzení opřel, jakými úvahami se řídil a na základě jakých skutečností rozhodl. Odvolací soud na podkladě zrušovacího ústavního nálezu doplnil dokazování výslechem stěžovatele, poškozené a jejích rodičů a v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že nesdílí náhled stěžovatele, že je třeba důkazy opakovat, provádět další důkazy, jinak hodnotit důkazy již provedené, a to formálně s vyústěním, že stěžovatel se nedopustil činu, pro který byl shledán vinným. Odvolací soud proto nepovažoval za nutné provést stěžovatelem navržené další důkazy, resp. celé stávající dokazování znovu, neboť z rozsahu a zjištěných skutkových zjištění shledal tato skutková zjištění za dostačující, nevzbuzující žádné pochybnosti o prokázaných rozhodných skutečnostech. Opakovaně pak uvedl, že dokazování ve věci není bezbřehé a v odůvodnění svého rozsudku na str. 14 až 16 stěžovateli vysvětlil, proč další důkazy neprovedl.
13. Dovolací soud pak neshledal důvodnost námitky tzv. opomenutých důkazů a poukázal na str. 14 až 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde odvolací soud pečlivě a důkladně vyložil, na podkladě jakých úvah shledal opakování důkazního řízení nadbytečným, stejně jako provedení stěžovatelem nově navrhovaných důkazů. Dovolací soud obecně konstatoval, že postup, při němž obviněný v rámci své obhajoby zahlcuje soud novými a novými důkazy, jejichž provedení se domáhá, může neadekvátně prodloužit délku trestního řízení a ovlivnit kvalitu celého řízení. K tomu dovolací soud konstatoval, že je evidentní, že stěžovatel se snažil prostřednictvím navrhovaných důkazů stáhnout pozornost soudu k méně podstatným, resp. k projednávané věci nesouvisejícím skutečnostem. K námitce stěžovatele týkající se porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud podotkl, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit stěžovatelem zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, s nimiž se ve věci rozhodující soudy vypořádaly v průběhu trestního řízení a žádá-li přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. V posuzované věci se nejedná ani o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud svůj postup řádně zdůvodnil.
15. Pokud dovolací soud shledal vady v postupu odvolacího soudu, je na odvolacím soudu, aby přesněji uvedl časovou specifikaci skutku pod bodem I. 2) výroku o vině stran přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) trestního zákoníku, a to v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 23. září 2014 sp. zn. IV. ÚS 520/14.
16. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
17. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu