ECLI:CZ:US:2016:1.US.2529.15.1
sp. zn. I. ÚS 2529/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Ďurišem, advokátem se sídlem Pavla Švandy ze Semčic 7, Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 5. 2015 č. j. 6 Co 717/2015-93 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 15. 1. 2015 č. j. 9 Nc 380/2014-60, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci jako účastníků řízení a Městského úřadu v Jindřichově Hradci, zastoupeného JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 1, Jindřichův Hradec, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Stěžovateli a jeho ženě se narodily tři děti - v únoru 1999 a v únoru 2007 chlapci a v červnu 2008 děvče. Od srpna 2014 spolu stěžovatel a matka jeho dětí nežili a o děti pečovali v tomto režimu - starší ze synů (tehdy 15 let) bydlel v pracovních dnech na internátě a o víkendech se dle svého přání stýkal s oběma rodiči; mladší ze synů (tehdy 7 let) a dcera (tehdy 6 let) trávili se stěžovatelem pondělí a středu odpoledne (sporadicky u něj i přespaly) a dále celý víkend každý lichý týden. V témže měsíci podala matka dětí k soudu návrh na úpravu poměrů k nezletilým pro dobu před a po rozvodu, přičemž žádala, aby byly děti svěřeny do její výlučné péče. Stěžovatel žádal svěření všech dětí do péče střídavé v periodicitě jednoho týdne.
2. O návrhu matky rozhodl Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 15. 1. 2015 č. j. 9 Nc 380/2014-60. Staršího ze synů svěřil do střídavé péče obou rodičů a určil výši výživného (rozhodnutí v této části stěžovatel dále nenapadal, proto není dále v textu podrobněji rozebráno). Mladšího syna a dceru svěřil do výlučné péče matky, stěžovateli stanovil povinnost přispívat měsíčně 1 500 Kč na výživu syna a 1 400 Kč na výživu dcery a dále zaplatit dlužné výživné ve výši 9 000 Kč pro mladšího ze synů a 8 400 Kč pro dceru. Při rozhodování o svěření do péče provedl soud dokazování výpověďmi obou rodičů, zprávami vedlejšího účastníka a výslechem staršího ze synů. V odůvodnění svého rozhodnutí pak uvedl, že mladšího ze synů a dceru svěřuje do péče matky proto, že si to samy děti přejí, je to v souladu s faktickým stavem a bude takto zachována stabilita výchovného prostředí. Tento rozsudek napadl stěžovatel v části, v níž se mladší syn a dcera (dále společně označováni jako "nezletilí") svěřují do péče matky a stěžovateli se určuje výživné a dluh na něm, odvoláním.
3. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 5. 2015 č. j. 6 Co 717/2015-93. Rozhodnutí prvostupňového soudu v části, v níž se nezletilí svěřují do péče matky, a stěžovateli se určuje výživné, potvrdil a v části, v níž se stanovuje dluh na výživném, změnil tak, že tento (vzhledem k uplynulé době) zvýšil na 15 000 Kč pro mladšího ze synů a 14 000 Kč pro dceru. Učinil tak po doplnění dokazování zprávou základní školy o chování a prospěchu nezletilých proto, že z této zprávy vyplynulo, že příprava nezletilých na vyučování, pokud jsou u stěžovatele, "je téměř nulová", stěžovatel není schopen s nezletilými v případě jejich nemoci doplnit probíranou látku a domácí úkoly a o jejich prospěch se poprvé zajímal až poté, co proběhlo jednání u odvolacího soudu (odročené právě za účelem vyžádání si zprávy od základní školy). Naopak matka nezletilé na vyučování připravuje řádně a o prospěch a chování dětí se aktivně zajímá. Odvolací soud dále uvedl, že zjištění přání dítěte toliko prostřednictvím příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí považuje vzhledem k nízkému věku dítěte za dostačující a že tedy zpracování znaleckého posudku nepovažuje za nutné. Nesvěření nezletilých do střídavé péče pak odvolací soud odůvodnil především potřebou nezatěžovat takto malé děti, z nichž jedno má navíc, dle zprávy základní školy i vyjádření rodičů, výchovné problémy, další změnou, a dále problematickou komunikací mezi stěžovatelem a matkou nezletilých. V závěru rozhodnutí pak odvolací soud (s odkazem na nález Ústavního soudu IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015) uvedl, že z občanského zákona nevyplývá priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče.
4. Obě rozhodnutí, tedy rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 15. 1. 2015 č. j. 9 Nc 380/2014-60 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 5. 2015 č. j. 6 Co 717/2015-93 napadl stěžovatel v částech, v níž svěřují nezletilé do péče matky a stěžovateli určují výživné a dluh na něm, včas podanou ústavní stížností.
II. Argumentace stran
5. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byly porušeny čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení těchto práv spatřuje v tom, že 1) nezletilí byly svěřeni do výlučné péče matky, ačkoliv neexistují objektivní překážky odvodňující vyloučení péče střídavé, přičemž nízký věk nezletilých, na nějž poukazoval odvolací soud, ani jejich přání vzhledem k jejich věku a k apriorní zaujatosti osoby, která jejich přání zjišťovala, vůči střídavé péči za takovou překážku považovat nelze; 2) v řízení nebyly provedeny stěžovatelem navrhované důkazy, a to důkaz znaleckým posudkem z oboru psychologie a důkaz zprávou psycholožky, kterou nezletilý navštívil v souvislosti s problémy s chováním. K prvému stěžovatel dále uvádí, že soudy pochybily, když vycházely z předpokladu, že v zájmu dětí je jejich svěření do výlučné péče matky, a po stěžovateli de facto požadovaly, aby tento předpoklad vyvrátil (navíc neprovedly jím navrhované důkazy), a když nereflektovaly skutečný stav péče o nezletilé, dle stěžovatele de facto odpovídající střídavé péči, a konstitutivně jej změnily ve prospěch výlučné péče matky a stěžovatele odkázaly toliko na rozšířený styk. Stran druhého bodu své argumentace stěžovatel upozorňuje, že odvolací soud své rozhodnutí založil, namísto odborného znaleckého posudku, na zprávě třídní učitelky, z níž nadto vůbec nevyplývá, že by děti nemohly být svěřeny do střídavé výchovy.
6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Okresní soud v Jindřichově Hradci a Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastníci řízení a Městský úřad v Jindřichově Hradci jako vedlejší účastník řízení.
7. Okresní soud v Jindřichově Hradci zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
8. Krajský soud v Českých Budějovicích zcela odkázal na právní závěry plynoucí z odůvodnění jeho rozhodnutí, přičemž zdůraznil, že rozhodoval tak, aby rozhodnutí odpovídalo zájmům nezletilých, a že zákon, rozeznávaje několik druhů péče, žádný z těchto druhů před jinými neupřednostňuje. Ústavní stížnost pak navrhl zamítnout.
9. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelem napadaná rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a jsoucí v nejlepším zájmu nezletilých. Dále se vyjádřil k té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel podotkl, že pracovnice vedlejšího účastníka označila při jednání odvolacího soudu střídavou péči za krátkodobý experiment. K tomuto zdůraznil, že se jedná o část závěrečného návrhu, která byla v celkovém kontextu míněna naprosto jinak, a že střídavou péči považuje za nevhodnou nikoliv obecně, nýbrž v tomto konkrétním případě, a to především vzhledem k přání nezletilých. Vedlejší účastník pak ústavní stížnost navrhl zamítnout.
10. K posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí si Ústavní soud vyžádal též spis Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 9 Nc 380/2014. Z tohoto spisu bylo zjištěno následující. Přání nezletilých bylo zjišťováno vedlejším účastníkem, a to osobním pohovorem s nezletilými, při němž bylo zjištěno, že obě mladší děti "by chtěly zůstat u mamky v A1, kde se jim líbí, a k taťkovi by chtěly do A2 jezdit" (l. 50). Vypracování znaleckého posudku navrhl právní zástupce otce při prvním jednání odvolacího soudu, a to za účelem zjištění, zda by pro nezletilé byla vhodná střídavá péče (l. 81). Dotázání psycholožky, kterou mladší ze synů navštívil v souvislosti s problémy s chováním, navrhl právní zástupce otce u odvolacího soudu proto, aby se zjistilo, co je příčinou jeho problémů ve škole (l. 87). Ze zpráv třídních učitelek nezletilých (l. 76-78) vyplývá, že pokud jsou nezletilí u stěžovatele, je domácí příprava na vyučování nedostatečná, a že se stěžovatel na jejich prospěch informoval poprvé až v dubnu 2015. K tomuto při jednání odvolacího soudu stěžovatel uvedl, že vyjádření není pravdivé, s nezletilými se do školy připravuje a na tom, že on bude chodit na sdružení ohledně staršího ze synů a matka ohledně mladšího ze synů a dcery, se domluvil s matkou (l. 86). Stěžovatel před oběma soudy opakovaně uváděl, že se s matkou nezletilých domluvil tak, že on bude hradit potřeby staršího ze synů a matka potřeby mladšího ze synů a dcery, kdy tyto dvě částky jsou stejné (poprvé l. 44). Vzhledem k této dohodě pak vedlejší účastník navrhl nestanovovat dlužné výživné (l. 70).
11. Stěžovatel byl vyzván k případné replice k zaslaným vyjádřením, této možnosti však nevyužil.
III. Hodnocení Ústavního soudu
12. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, přiložených listin i vyžádaného spisu okresního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
14. Ústavní soud úvodem podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
15. V posuzovaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v napadených rozhodnutích a postupech okresního a krajského soudu neshledal.
16. Stěžovatelova ústavní stížnost, ačkoliv odkazuje na principy vyslovené v judikatuře Ústavního soudu ke střídavé péči, je v zásadě založena na jeho nesouhlasu s rozhodnutími obecných soudů o svěření nezletilých do péče matky. Je pravdou, že střídavá péče by měla být pravidlem, nikoliv výjimkou [bod 42 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), všechna rozhodnutí citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], respektive že článek 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří presumpci ve prospěch těch forem péče, v rámci nichž o dítě pečují oba rodiče (bod 28 nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014). Jak si Krajský soud v Českých Budějovicích správně povšiml, priorita střídavé péče, není-li pro nesouhlas rodičů společná péče možná, nevyplývá ze zákona, avšak je zakotvena v Listině, právě zmíněných lidskoprávních mezinárodních smlouvách a judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (na niž oba výše zmíněné nálezy rozsáhle odkazují). Nicméně presumpce střídavé péče vzniká toliko tehdy, jeví-li oba rodiče (popřípadě jiné osoby usilujících o svěření dítěte do jejich péče) upřímný zájem o svěření dítěte do své péče a jsou-li u nich srovnatelnou měrou naplněna (také) kritéria, jež je za účelem rozhodování v nejlepším zájmu dítěte nutno vždy zohlednit. Těmito kritérii jsou (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte [viz body 18 až 25 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. V právě projednávaném případě však, jak přesvědčivě odůvodnil odvolací soud, již třetí z kritérií nebylo u stěžovatele naplněno měrou, která by byla srovnatelná s mírou jeho naplnění u matky nezletilých. Proto presumpce ve prospěch střídavé péče v tomto případě ani nevznikla a nebylo ji z tohoto důvodu nutné vyvracet (pro úplnost, k možným důvodům vyvrácení této presumpce viz bod 38 nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014). Ústavní soud tak v napadených rozhodnutích nespatřuje rozpor s ústavněprávními požadavky, formulovanými v jeho judikatuře, na rozhodování soudů ve věcech péče o nezletilé.
17. Co se pak týče toho, že se stěžovatel domnívá, že obecné soudy rozhodly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, o jejichž naplnění však stěžovatelovy námitky nesvědčí. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012). Nic takového ovšem Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Napadená rozhodnutí obsahují srozumitelná, logická, přehledná a celkově ústavně uspokojivá odůvodnění, z nichž je patrné, jaké skutkové závěry na základě jakých důkazů obecné soudy učinily a jak věc právně posoudily. Pokud nebylo vyhověno některým stěžovatelovým důkazním návrhům, vzneseným v pozdějších fázích soudního řízení, pak toto nevyhovění krajský soud přesvědčivě odůvodnil.
18. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
19. Závěrem si Ústavní soud dovoluje stěžovateli připomenout, že soudy, které o svěření nezletilých do péče jejich matky s osobní znalostí jeho i její osoby rozhodovaly, do budoucna nevyloučily (což by ani nebylo možné) změnu takového řešení, a to zejména s ohledem na věk nezletilých a současný široký styk stěžovatele s nimi. Je proto jen na stěžovateli, zda se mu v budoucnu podaří prokázat, že zejména výše uvedená kritéria naplňuje srovnatelně s matkou nezletilých, či lépe, zda se mu v zájmu nezletilých podaří s jejich matkou najít takové porozumění, které jim umožní se o otázkách souvisejících s péčí o ně dohodnout. Jedním z projevů dobré rodičovské péče o děti je i řádné plnění vyživovací povinnosti k dětem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu