ECLI:CZ:US:2016:1.US.261.16.1
sp. zn. I. ÚS 261/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Jaroslava Jandy, LL.M., Ph.D., zastoupeného Doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem se sídlem Blatenská 3218/83, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 29 NSČR 114/2015-B-195, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "insolvenční soud") usnesením ze dne 14. října 2014, č. j. KSLB 76 INS 22654/2011-B-104 rozhodl, že insolvenční řízení stěžovatele jako dlužníka "se z podnětu dlužníka ze dne 26. září 2014 nezastavuje a konkurs prohlášený na majetek dlužníka se neruší". K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 13. května 2015 potvrdil závěry insolvenčního soudu a rozhodl tak, že se zamítá návrh dlužníka na zrušení konkursu. Dovolání stěžovatele proti tomuto usnesení Vrchního soudu napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, ztotožnil se sice s tím, že došlo k nevýznamné nepřesnosti argumentace odvolacího soudu, to však nemá žádný vliv na výsledek řízení, neboť rozhodnutí Vrchního soudu je v souladu se závěry judikatury Nejvyššího soudu, kterou Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí reprodukoval a shrnul.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že odvolací soud vycházel z judikatury, která nebyla pro posouzení dané problematiky použitelná. Dále poukazuje na to, že judikatura, na kterou se odvolává Nejvyšší soud je natolik aktuální, a proto rozhodně ještě nelze hovořit o ustálené praxi dovolacího soudu. Stěžovatelovo dovolání tedy mělo být shledáno jako přípustné. Protože však bylo odmítnuto s odkazem na publikované usnesení Nejvyššího soudu z února 2015 či na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu z května 2015, mělo tím dojít k zásahu do stěžovatelova na mimořádný opravný prostředek (dovolání). Pokud tedy Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání jen proto, že tu jsou dvě usnesení, jež danou problematiku řeší, domnívá se stěžovatel, že zatížil své rozhodování přepjatým formalismem.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Nejvyšší soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil důvody, proč nepřistoupil k meritornímu přezkumu stěžovatelova dovolání. Z napadeného rozhodnutí plyne dokonce i to, proč z pohledu Nejvyššího soudu je třeba stěžovatelovu věcnou argumentaci odmítnout. Proto Ústavní soud neshledal žádný zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu