ECLI:CZ:US:2016:1.US.2708.15.1
sp. zn. I. ÚS 2708/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Radka Lorence, zastoupeného JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1/II, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 61/2015-31 ze dne 30. června 2015 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 Af 17/2014-36 ze dne 30. ledna 2015, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V řízení před orgány finanční správy byla stěžovateli jako spolupracující osobě hlavního daňového subjektu (manželky) doměřena podle pomůcek daňová ztráta, daň a daňový bonus za zdaňovací období let 2009-2011. Zároveň mu byla sdělena povinnost uhradit penále. Následnou správní žalobu stěžovatele zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích. Dospěl k závěru, že ve věci byl důvod pro stanovení daně podle pomůcek - hlavní daňový subjekt nevedl knihu jízd, evidenci o průběžném hospodaření s majetkem, nepředložil soupisy skladových zůstatků k poslednímu dni kalendářního roku a předložená daňová evidence nebyla správná ani průkazná. Pochybnosti správce daně nebyly přes výzvu odstraněny. Zvolené pomůcky byly dostatečně spolehlivé (vycházely mj. i z tvrzení stěžovatele a jeho manželky), postup správce daně byl stěžovateli dostatečně vysvětlen a ten měl možnost namítat jeho případnou nesprávnost. To neučinil, svá tvrzení upravil až v řízení před soudem. To krajský soud shledal účelovým, stěžovatel navíc nese důkazní břemeno již v daňovém řízení, nemůže je tedy dodatečně unést v řízení před soudem.
2. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl. Stanovení daně podle pomůcek bylo namístě, správce daně při jejich určení vycházel z tvrzení daňových subjektů. Nová tvrzení stěžovatel uplatnil až u krajského soudu, přestože je mohl uplatnit již před správcem daně. V žádné fázi svá tvrzení neprokázal. Muselo mu být zřejmé, co správce daně žádá, neboť hlavní daňový subjekt na dotazy správce daně plně reagoval. Námitky vůči spolehlivosti zvolených pomůcek byly nekonkrétní a v obecné rovině soud vady neshledal.
3. Proti rozhodnutí krajského a Nejvyššího správního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na vyjádření k prováděným důkazům zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení svých práv stěžovatel spatřoval v tom, že správní soudy rozhodly formálně, bez ohledu na skutečný stav věci. Ze zjištění krajského soudu je zřejmé, že správce daně mohl kontrolou na účtu 501 sám zjistit skutečnosti uváděné stěžovatelem před soudem. Část zboží hlavní daňový subjekt nakoupil, neboť k jeho výrobě nebyl zařízen. Správce daně tak měl přihlédnout k výhodám, které z tohoto zjištění plynou. Správa daně má vést ke stanovení správné, nikoliv nejvyšší možné výše daně. Řízení před správním soudem by tento účel mělo též naplnit. Stěžovatel v řízení před krajským soudem označil důkazy, které podle jeho mínění svědčily o nesprávném stanovení daňové povinnosti, a oprávněně očekával, že jsou součástí správního spisu.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Stěžovatel v projednávané věci pokračoval v argumentaci, kterou neúspěšně uplatnil v řízení před orgány finanční správy a správními soudy. Ústavní soud tím postavil do role dalšího stupně soustavy správních soudů, který by měl vykládat předpisy procesního daňového práva. To však Ústavnímu soudu s ohledem na jeho postavení v systému ústavních orgánů České republiky a účel řízení o ústavní stížnosti zásadně nepřísluší.
6. Ústavní soud se otázkou dokazování v daňovém řízení opakovaně zabýval. Daňové řízení obecně je postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat, ale též povinnost toto své tvrzení doložit. V prvé fázi řízení tedy zákonodárce přenáší důkazní břemeno na daňový subjekt. Pokud správce daně určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat, a to ve lhůtě stanovené správcem daně. Neprokáže-li je, tedy neunese-li důkazní břemeno, tj. nevyvrátí-li pochybnosti správce daně, je správce daně oprávněn stanovit základ daně a daň případně i podle pomůcek [nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996 (N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.)]. Důkazní břemeno se vztahuje pouze k prokázání skutečností tvrzených daňovým subjektem v daňovém přiznání, resp. skutečností, jež je daňový subjekt povinen uvést v daňovém přiznání, tedy skutečností vážících se výlučně k daňové povinnosti subjektu [nález sp. zn. IV. ÚS 29/05 ze dne 1. 6. 2005 (N 113/37 SbNU 463)].
7. Prokazování daňových nákladů je prvotně záležitostí dokladovou. Při výběru daní však nelze vycházet pouze z fiskálního zájmu státu, cílem musí být vybrání daně ve výši správně stanovené. Jako důkazní prostředky, jimiž lze doložit skutečnosti rozhodné pro určení daňové povinnosti, a tedy i daňové náklady, mohou sloužit prakticky jakékoliv prostředky vyjma těch, které byly získány v rozporu s právními předpisy. I za situace, kdy skutečným dodavatelem byl jiný subjekt než uvedený na dokladech, je nezbytné umožnit daňovému subjektu prokázat skutečné výdaje jinými prostředky [nález sp. zn. II. ÚS 664/04 ze dne 18. 4. 2006 (N 85/41 SbNU 105)].
8. Ústavní soud z napadeného rozhodnutí zjistil, že Nejvyšší správní soud i krajský soud výše uvedená východiska plně respektovaly. V projednávané věci je z napadených rozhodnutí zřejmé, že stěžovatel (tak jako jeho manželka) neunesl své prvotní důkazní břemeno. Správce daně dal možnost rozptýlit pochybnosti o souladu předloženého účastnictví se skutečností. Bylo tak na stěžovateli (a jeho manželce), aby prokázal soulad tvrzených obchodních případů se skutečností, tj. aby setrval na svých původních tvrzeních a doložil, že přes vzniklé pochyby se sporný účetní případ udál tak, jak je o něm účtováno, anebo aby naopak korigoval původní tvrzení, nabídl tvrzení nová, reflektující existenci pochyb o souladu účetnictví se skutečností, a tato svá revidovaná tvrzení prokázal.
9. Stěžovatel měl možnost svá tvrzení prokázat v daňovém řízení, což se mu nepodařilo. Následná zásadní změna těchto tvrzení před krajským soudem na tom nemůže nic změnit. Řízení před správními soudy, byť probíhá v plné jurisdikci, slouží především k přezkumu zákonnosti napadeného správního rozhodnutí. Stěžovatele tížilo důkazní břemeno již v daňovém řízení. Tam jej neunesl, nemůže tak dodatečně učinit před soudem (např. odst. 10 usnesení sp. zn. I. ÚS 2763/13 ze dne 11. 8. 2015). To platí tím spíše, že stěžovatel před soudem uplatnil tvrzení nová. Nejvyšší správní soud přitom dostatečně vysvětlil, že novost těchto tvrzení nebyla způsobena údajným nedorozuměním mezi manželkou stěžovatele a správcem daně.
10. Právě uvedené vysvětluje, proč stěžovateli nepřinesly úspěch ve věci ani důkazy navržené v řízení před krajským soudem. Ústavní soud neshledal, že by správní soudy zásadně vadným způsobem hodnotily předpoklady pro stanovení daně podle pomůcek. Vůči spolehlivosti zvolených pomůcek stěžovatel nic konkrétního nenamítl.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu