ECLI:CZ:US:2016:1.US.2721.16.1
sp. zn. I. ÚS 2721/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jaromíra Nohejla a Mgr. Ivany Nohejlové, zastoupených Mgr. Zbyňkem Havlíkem, advokátem se sídlem Národní 28, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016 č. j. 25 Co 104/2016-207, 25 Co 105/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 15. 8. 2016 napadli stěžovatelé shora uvedený rozsudek s tím, že jím bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
I.
Předchozí průběh řízení
2. Stěžovatelé byli účastníky sousedského sporu, v jehož průběhu jim sousedé zničili plot. Výše uvedené jednání vedlo v roce 2013 k zahájení přestupkového a následně i trestního řízení, v němž stěžovatelé vystupovali jako poškození a využívali právních služeb advokáta, které zaplatili. Po roce byli stěžovatelé vyrozuměni, že přestupkové řízení bylo zastaveno z důvodu uplynutí zákonné lhůty odpovědnosti za přestupek. Přestože považovali tento závěr za nesprávný, nemohli se domáhat jeho přezkumu. Pokud jde o trestní řízení pro přečin poškození cizí věci, ke kterému se stěžovatelé připojili se svým nárokem na náhradu škody, to bylo usnesením Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 9. 2014 zastaveno, neboť jednání obviněných nebylo možno kvalifikovat jako trestný čin. Stěžovatelé nebyli oprávněni podat proti tomuto usnesení stížnost. Stěžovatelé se domnívají, že existuje přímá příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním jejich sousedů, zahájením přestupkového a trestního řízení a náklady, které v těchto řízeních vynaložili na advokáta. Považují je tedy za výdaj, který by jim bez protiprávního jednání protistrany nevznikl, a potažmo za škodu ve smyslu §420, resp. §424 občanského zákoníku.
3. Náhrady mj. této škody se stěžovatelé domáhali žalobou u okresního soudu, který po provedeném dokazování došel k závěru, že odstraněním oplocení způsobili žalovaní stěžovatelům škodu ve výši 7 500 Kč a že stěžovatelům vznikl také nárok na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených na jejich právní zastoupení v přestupkovém a trestním řízení ve výši 15 931 Kč. Pokud jde o námitku žalovaných, kteří tvrdili, že náklady na právní zastoupení vynaložené v přestupkovém a trestním řízení lze s úspěchem požadovat pouze v rámci těchto řízení a že podání samostatné civilní žaloby je obcházením zákona, okresní soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 1971 sp. zn. 4 Cz 7/71, publikovaný pod č. 71/1971 SbNS. Podle něj má poškozený možnost žádat o náhradu škody v podobě majetkové újmy, která mu byla způsobena protiprávním jednáním osoby, o jejíž vině nebylo pravomocně rozhodnuto v trestním řízení z důvodu amnestie. Podle názoru okresního soudu měli stěžovatelé nárok na náhradu nákladů vynaložených v přestupkovém a trestním řízení, pokud se v těchto řízeních jejich náhrady nedomohli z důvodů nezávislých na jejich vůli. Na základě provedených důkazů považoval okresní soud nárok stěžovatelů za důvodný i co do jeho výše.
4. Uvedený rozsudek napadli odvoláním žalovaní, podle kterých stěžovatelům neměla být přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení vynaložených v obou řízeních, neboť tato neskončila jejich úspěchem.
5. V této otázce dospěl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v ústavní stížností napadeném rozsudku k odlišnému právnímu závěru a rozsudek okresního soudu změnil tak, že žaloba se v části týkající se zaplacení částky 15 931 Kč z titulu náhrady nákladů na právní zastoupení zamítá. K nákladům adhezního řízení, které je třeba analogicky posuzovat jako příslušenství pohledávky dle §121 odst. 3 zákona č. 40/1964 ve znění platném do 31. 12. 2013, odkázal na §154 odst. 1 trestního řádu. Ten stanoví, že byl-li poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody, je odsouzený, jemuž byla povinnost k úhradě škody uložena, povinen nahradit poškozenému též náklady potřebné k účelnému uplatnění tohoto nároku v trestním řízení; podle §155 odst. 4 trestního řádu rozhodne o povinnosti odsouzeného nahradit poškozenému tyto náklady předseda senátu soudu prvního stupně po právní moci rozsudku. Právo na náhradu nákladů adhezního řízení u poškozených tak závisí na tom, zda jim byla náhrada nákladů řízení přiznána. S odkazem na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 22 Co 222/2006 ze dne 30. 1. 2007 proto krajský soud konstatoval, že pokud bylo trestní řízení zastaveno z důvodu, že jednání žalovaných nebylo možno kvalifikovat jako trestný čin, nemohlo stěžovatelům vzniknout právo (a žalovaným tudíž odpovídající povinnost) na náhradu nákladů vynaložených na právní zastoupení v tomto řízení. Pokud jde o odkaz okresního soudu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Cz 1/71, považoval krajský soud za nutné zdůraznit, že v onom případě bylo trestní řízení zastaveno sice z důvodu amnestie, ale nebylo pochyb o tom, že obviněný trestný čin spáchal a byl by jinak odsouzen. Shodně posoudil krajský soud nárok na náhradu nákladů právního zastoupení vynaložených v přestupkovém řízení, ve kterém stěžovatelé nebyli úspěšní, neboť skončilo zastavením z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek. Navíc pak krajský soud obecně k požadované náhradě nákladů stěžovatelů na právní zastoupení uvedl, že neodpovídají obsahu trestního a přestupkového spisu a vyúčtování předloženého stěžovatelům jejich právní zástupkyní.
II.
Obsah ústavní stížnosti
6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že vzhledem k tomu, že odvolací soud neprováděl žádné dokazování, neměli důvod se domnívat, že by mělo dojít k odchylce od skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dále označili za nečekaný a překvapivý uvedený právní názor odvolacího soudu v otázce nároku na náhradu škody v podobě nákladů na právní zastoupení, s tím, že na tuto změnu názoru nebyli upozorněni podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu a že pro ně vyplynula až z odůvodnění rozhodnutí o odvolání. Jejich právo na spravedlivý proces tak bylo porušeno tím, že jim nebyla dána možnost se ke změně právního názoru vyjádřit, příp. navrhnout důkazy na podporu svých tvrzení.
7. Další a dle jejich názoru podstatnější porušení práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé v tom, že odvolací soud odmítl jejich nárok na náhradu škody, a to v přímém rozporu s výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Neztotožňují se přitom se závěrem krajského soudu, podle kterého je nárok na náhradu škody v podobě nákladů na právní zastoupení v řízeních přímo souvisejících a zahájených vylučně v souvislosti s jednáním škůdců odůvodněný pouze v případě, že tato řízení skončí odsuzujícím rozhodnutím a poškozeným je v těchto řízeních nárok na náhradu výslovně přiznán. Takový závěr by v případě zastavení trestního stíhání ze stejně neovlivnitelných příčin jako v případě amnestie úplně vyloučil nárok poškozeného na náhradu nákladů vynaložených na advokáta za účelem obhajoby jeho zájmů, přestože by tyto náklady bez protiprávního jednání obviněného vůbec nevznikly, a podstatnou měrou by pak zasáhl do práva poškozeného na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatelé upozorňují na to, že výsledkem přestupkového i trestního řízení, ve kterých se po žalovaných domáhali náhrady škody, byla rozhodnutí, resp. vyrozumění, jejichž přezkumu nebyli oprávněni se domáhat; neměli proto jinou možnost, než tuto náhradu požadovat v občanskoprávním řízení, a to bez ohledu na závěr soudu o vině konkrétní osoby ze spáchání trestného činu nebo přestupku. Tvrdí také, že před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalovaní se popsaného jednání skutečně dopustili, že oni sami skutečně využili právní pomoc advokáta a zaplatili mu smluvní odměnu, přičemž k důkazům prokazujícím náklady na jejich právní zastoupení nepadla žádná námitka.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud nejprve konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť proti rozhodnutí odvolacího soudu nebylo možné podat dovolání (§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
9. O stížnosti rozhodl Ústavní soud bez nařízení ústního jednání, neboť v intencích §44 věty první zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru, že by v tomto jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci. K posouzení věci si vyžádal spis Okresního soudu v Benešově vedený pod sp. zn. 11 C 35/2013, jakož i vyjádření vedlejších účastníků a Krajského soudu v Praze. Krajský soud ve vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 11. 5. 2016. Vedlejší účastníci zejména uvedli, že odvolací řízení může skončit změnou rozsudku a že v daném případě se odvolací soud neodchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, nýbrž pouze hodnotil věc jinak po právní stránce. Pokud jde o namítanou poučovací povinnost ohledně jiného možného právního posouzení, nemohl jí dle jejich názoru odvolací soud dostát, neboť by to stěžovatelům umožnilo uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř. (viz též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1163/2013). Jelikož uvedená vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti či argumenty, s nimiž by stěžovatelé nebyli obeznámeni, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je stěžovatelům k eventuální replice.
10. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 321/07 ze dne 11. 6. 2007; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že tzv. překvapivá rozhodnutí jsou obvykle spojována se situací, kdy odvolací soud napadené rozhodnutí nalézacího soudu posoudí po právní stránce odlišně, avšak rozhodne potvrzujícím rozsudkem, pro nějž nejsou dány podmínky, jelikož takto lze rozhodnout pouze v případě věcné správnosti výroku napadeného rozsudku, přičemž věcnou správností se rozumí jak správnost skutkových zjištění, tak správnost právního posouzení (např. nález sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998 (N 106/12 SbNU 93). Judikatura Ústavního soudu zná i řidší případy překvapivých rozhodnutí, kdy odvolací soud změní rozsudek soudu druhého stupně na základě odlišného právního posouzení a takové rozhodnutí je shledáno překvapivým např. proto, že se jedná o rozhodnutí o nákladech řízení, které není přípustné k přezkumu v další instanci (srov. nález sp. zn. I. ÚS 220/04 ze dne 15. 9. 2004 (N 129/34 SbNU 311), nebo že odvolací soud svůj odlišný právní názor založí na důkazu provedeném teprve v odvolacím řízení, ke kterému stěžovatel neměl možnost se vyjádřit (srov. nález sp. zn. I. ÚS 173/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 176/43 SbNU 23). Všem výše popsaným případům je společné, že účastníku řízení je takovým postupem soudu odňata možnost reagovat na změněnou situaci argumenty, návrhy a vylíčením skutkových okolností, které dosud v posuzované věci nebyly případné. Takovým postupem není též dodržena zásada dvojinstančnosti řízení, která zaručuje, aby skutková a právní zjištění soudu byla podrobena přezkumu soudem vyššího stupně.
11. Ustanovení §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ukládá odvolacímu soudu změnit rozsudek nebo usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení nebo pro jeho zrušení a jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav.
12. V projednávané věci má Ústavní soud na rozdíl od stěžovatelů (viz bod 6) za to, že odvolací soud se neodchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem a své rozhodnutí neopřel o skutečnosti, které by byly účastníkům neznámé. Odvolací soud tak vyšel především z výsledku trestního a přestupkového řízení, o kterém nebylo sporu, a pomocí analogie s úpravou obsaženou v trestním řádu dospěl k závěru, že náhradu nákladů lze poškozeným přiznat pouze tehdy, došlo-li k odsouzení obviněného a byla-li odsouzenému uložena povinnost k náhradě alespoň části škody způsobené poškozenému. Jestliže tedy bylo v dané věci trestní i přestupkové řízení zastaveno, nemohl být stěžovatelům ani prostřednictvím civilní žaloby přiznán nárok na náhradu nákladů vynaložených na jejich právní zastoupení v těchto řízeních. Krajský soud se přitom vymezil proti možnosti aplikovat na daný případ rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Cz 1/71, jak to učinil soud prvního stupně. Z uvedeného vyplývá, že nejde o situaci, kdy by odvolací soud přesáhl meze své pravomoci vymezené citovaným ustanovením o. s. ř. a zcela nepředvídatelně zaujal odlišný právní názor na sporný případ či jej posuzoval podle jiné právní úpravy.
13. K tomu je třeba dodat, že výhrady stěžovatelů stran údajně pro ně překvapivého právního názoru (a tudíž i překvapivého rozhodnutí) odvolacího soudu nelze hodnotit izolovaně pouhým porovnáním rozsudků soudu první a druhé instance, ale kontextuálně, tj. v souvislosti se vším, co bylo v řízení uplatněno. Ze spisu plyne, že již v odporu proti původně vydanému platebnímu rozkazu (č. l. 12) a v jejich závěrečném návrhu před soudem prvního stupněm (č. l. 142), poukazovali vedlejší účastníci (žalovaní) na to, že vymáhání náhrady nákladů za právní zastoupení v trestním a přestupkovém řízení skrze občanskoprávní žalobu je obcházením zákona, když o těchto nákladech má být rozhodnuto v předmětných řízeních. Na tuto námitku pak okresní soud ve svém rozhodnutí reagoval poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 1971 sp. zn. 4 Cz 7/71 (viz bod 3), k čemuž se právní zástupce vedlejších účastníků na jednání před odvolacím soudem (č. l. 204) vyslovil tak, že dle tohoto judikátu lze náhradu škody za zastoupení poškozenému přiznat jen do té míry, do jaké byl v daném řízení úspěšný. Je tedy zřejmé, že vedlejší účastníci namítali v průběhu řízení mj. i to, co vedlo krajský soud ke změně rozsudku okresního soudu, čímž tvrzení stěžovatelů o překvapivosti rozhodnutí krajského soudu ztrácí na přesvědčivosti.
14. Ústavní soud dále konstatuje, že účelem poučení dle §118a odst. 2 o. s. ř. není účastníkovi přesně objasnit své právní úvahy či poučit ho o aplikovatelném hmotném právu, nýbrž sdělit mu, jakou právně relevantní skutečnost je z důvodu jiné právní kvalifikace třeba zjistit, a vyzvat ho, aby v tomto směru své tvrzení doplnil a předložil důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní. V projednávaném případě však byly všechny právně relevantní skutečnosti všem účastníkům od počátku známy.
15. Jelikož tedy rozhodnutí krajského soudu nelze kvalifikovat jako překvapivé ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu, je třeba odpovídající námitku stěžovatelů stran porušení práva na spravedlivý proces (viz bod 6) prohlásit za zjevně neopodstatněnou.
16. Namítají-li stěžovatelé, že krajským soudem zvolená intepretace porušuje jejich základní právo na právní pomoc, jež jim garantuje ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny, postačí připomenout, že právo na právní pomoc a náhrada nákladů řízení se zastupováním spojených jsou dvě různé věci; obě spolu sice souvisejí, nikoliv však neoddělitelně. Právo na náhradu nákladů řízení, včetně těch, jež jsou spojeny se zastupováním advokátem, se odvíjí od jiných předpokladů než samotná možnost nechat se v řízení zastupovat. To je koneckonců patrné i z toho, že existují soudní řízení, v nichž se dle znění zákona účastníkům řízení právo na náhradu nákladů řízení nikdy nepřiznává; nelze přitom tvrdit, že by taková ustanovení byla v rozporu s právem na právní pomoc, neboť žádnému účastníku právo nechat se v řízení zastupovat neupírají. Stejně jako není porušením práva na právní pomoc, nepřizná-li soud náhradu nákladů spojených se zastoupením advokátem účastníku, který ve věci neměl úspěch, není jeho porušením ani to, nepřizná-li soud tyto náklady úspěšnému účastníku, dospěje-li k závěru, že jsou naplněna zákonná kritéria, za nichž soud náhradu nákladů přiznat nemůže, kupř. právě proto, že jde o náklady, které nebyly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 492/16 ze dne 8. 3. 2016).
17. V projednávaném případě nezbývá než konstatovat, že se stěžovatelé z vlastní vůle rozhodli využít v trestním a přestupkovém řízení, ve kterém vystupovali jako poškození, právní pomoc jimi zvoleného advokáta. Porušení jejich práva na právní pomoc nelze spatřovat v tom, že jim posléze nebyla přiznána náhrada nákladů vynaložených na toto právní zastoupení, když toto svoje rozhodnutí krajský soud v napadeném rozsudku poměrně podrobně odůvodnil. Jím přijatý právní názor je pak výsledkem aplikace podústavního práva, která i kdyby byla nesprávná, tak není excesivní či arbitrární, a proto nevybočuje z ústavních limitů.
18. Ústavní soud z uvedených důvodů návrh stěžovatelů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu