ECLI:CZ:US:2016:1.US.2917.13.1
sp. zn. I. ÚS 2917/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Martinem Alešem, advokátem se sídlem Plzeň, Houškova 524/30, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013 č. j. 8 Tdo 1464/2012-146 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2012 sp. zn. 9 To 75/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas podanou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 9. 2013, a která ze zákonného hlediska splňuje všechny formální náležitosti, se stěžovatel pro tvrzený zásah do jeho základních práv domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v jeho trestní věci.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") ze dne 3. 1. 2011 sp. zn. 40 T 6/2007 shledán vinným spácháním trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Zároveň byl zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 věta první a druhá trestního zákona a pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 trestního zákona ve spojení s §250b odst. 2 a odst. 5 trestního zákona, spáchaného ve prospěch zločinného spolčení ve smyslu §43 trestního zákona, a jeho organizátorství ve smyslu §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání. Státní zástupce taktéž podal odvolání, a to v neprospěch stěžovatele.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 28. 5. 2012 sp. zn. 9 To 75/2011 zrušil rozhodnutí nalézacího soudu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným ze zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že jako jediný člen představenstva společnosti TECHNOLOGY leasing, a. s., z této společnosti prostřednictvím šeků a hotovostních výběrů neoprávněně vyvedl finanční prostředky poskytnuté Českou spořitelnou a. s. na základě fingovaných kupních a leasingových smluv. K odlišné právní kvalifikaci dospěl odvolací soud po částečném zopakování a doplnění dokazování, kdy byly předloženy šeky vystavené stěžovatelem a zprávy bank, které prokazovaly pohyby na účtech. Po opětovně zjištěném skutkovém stavu posoudil znovu i stav právní, přičemž vycházel z trestního zákona účinného v době spáchání trestného činu, kdy jednání stěžovatele kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry v jednočinném souběhu s trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §248 odst. 1 a odst. 4 a §255 odst. 1 a odst. 3 trestního zákona. Následně se odvolací soud zabýval otázkou, který zákon je pro obžalované příznivější, přičemž shledal, že příznivějším je pozdější trestní zákoník, který potažmo aplikoval.
4. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013 č. j. 8 Tdo 1464/2012-146 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Dovolací soud se neztotožnil s námitkami stěžovatele, dle nichž měla být v řízení porušena zásada totožnosti skutku, ani s jeho výhradami vůči právní kvalifikaci skutku jako zpronevěry.
5. Poté, co vymezil základní východiska při posuzování zachování totožnosti skutku, se dovolací soud zabýval jejich dodržením v projednávaném případě. Po porovnání činu popsaného v obžalobě, s činem, pro který obviněné uznal vinnými odvolací soud, konstatoval, že skutkové vymezení jednání obviněných bylo zachováno. Odvolací soud po zohlednění skutečností, které vyšly najevo v průběhu dokazování, zpřesnil skutkové okolnosti, tedy došlo k jejich zúžení a zpřehlednění v popisu skutku, zjištění jiného poškozeného, avšak při stejném následku, jímž byly na základě klamavých, nepravdivých a vykonstruovaných skutečností vyvedené prostředky od společnosti TECHNOLOGY leasing, a. s., o něž se obvinění obohatili. Při zachování totožného vymezení žalovaného jednání obviněných, nebyla změna v osobě poškozeného žádnou podstatnou změnou okolností; nijak se totiž nedotkla podstaty jednotlivých úkonů, rolí a postupů, jež obvinění (stěžovatele nevyjímaje) činili na základě plánu stanoveného obviněným Radovanem Krejčířem. Tato konkrétní činnost všech obviněných byla dle dovolacího soudu v popisu jak usnesení o zahájení trestního stíhání, tak i v obžalobě uváděna vždy způsobem, který určuje stále stejné chování navenek, jež vyústilo ve způsobení předmětného následku jako škody vůči cizímu majetku.
6. Pokud se týče právní kvalifikace skutku jako trestného činu zpronevěry, i zde se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Stěžovatel byl jako člen představenstva povinen jednat v zájmu společnosti, a tedy i nakládat s prostředky společnosti k jejímu prospěchu; jestliže velkou část finančních prostředků ze společnosti vyvedl, pak si je zcela v rozporu s tímto svěřením přisvojil, neboť konal úkony směřující k tomu, aby s nimi uvedená společnost nemohla disponovat. Svěřenou věcí, kterou si obviněný přisvojil, byly tedy finanční prostředky společnosti, avšak pouze ty, které získaly materializovanou podobu peněž v hotovosti, případně cenných papírů, a které tudíž mohly být považovány za věc. Právní kvalifikace zvolená odvolacím soudem tak byla dle Nejvyššího soudu přiléhavá.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel je přesvědčen, že v trestním řízení byla porušena zásada nullum crimen sine lege, zásada legality, zásada totožnosti skutku, trestní řízení bylo vedeno na základě právně irelevantního aktu a nebylo rozhodnuto o celém rozsahu obžaloby.
8. K porušení zásady nullum crimen sine lege stěžovatel uvádí, že nemohl svým jednáním naplnit skutkovou podstatu zločinu zpronevěry dle v té době platného trestního zákona, neboť zpronevěřené finanční prostředky nebyly věcí, což byl jeden z předpokladů trestného činu zpronevěry. Výklad, který zaujal vrchní a posléze Nejvyšší soud, je dle jeho názoru nepřípustným rozšiřováním hranic trestní odpovědnosti, a tudíž porušením zásady nullum crimen sine lege.
9. Stěžovatel dále zpochybňuje použití pozdějšího trestního zákoníku, neboť to pro něj dle jeho názoru ve výsledku nebylo příznivější. Závěr o tom, která právní úprava je pro pachatele příznivější, nelze učinit toliko na základě mechanického porovnání výše trestních sazeb, ale po zohlednění všech okolností konkrétního případu. Právní úprava zpronevěry obsažená v trestním zákoníku není pro stěžovatele příznivější, i když horní hranice trestní sazby je o dva roky nižší, a to především ze dvou důvodů. Pozdější úprava umožňuje učinit jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty zpronevěry u přisvojení peněz na účtu toliko na základě slovního výkladu zákona, naproti tomu úprava účinná v době spáchání činu vyžaduje krajně nepřesvědčivou a argumentačně zpochybnitelnou výkladovou konstrukci "zhmotnění". Při použití dřívější právní úpravy má tedy pachatel větší prostor pro obhajobu než při úpravě pozdější, a tudíž je pro něj dřívější právní úprava příznivější. Druhý důvod nevýhodnosti aplikované právní úpravy stěžovatel spatřuje v tom, že v důsledku použití pozdějšího zákona byl jeho čin klasifikován jako "zvlášť závažný zločin", u něhož nepřichází v úvahu propuštění z výkonu trestu odnětí svobody po uplynutí jedné třetiny trestu ve smyslu §88 trestního zákoníku.
10. V průběhu řízení měla být porušena zásada totožnosti skutku, a to v důsledku zásadní změny v osobě poškozeného. Původní právní kvalifikace skutku byla pojata jako úvěrový podvod, přičemž poškozenou měla být Česká spořitelna, a. s. Po několik let trvající trestní řízení tedy stěžovatel zaměřil svoji obhajobu na prokázání skutečnosti, že o úvěrový podvod se jednat nemůže, neboť "vyvedené" peněžní prostředky ze společnosti TECHNOLOGY leasing, a. s., nepocházely z úvěru. Následně však došlo ke změně náhledu na skutek, kdy se poškozeným stal dřívější pachatel, tedy společnost TECHNOLOGY leasing, a. s., jejímž jednatelem byl stěžovatel. Taková změna dle stěžovatele není možná, aniž by došlo k zastavení a novému zahájení trestního stíhání.
11. Stěžovatel též brojí proti usnesení, kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání a označuje je za právně irelevantní akt, neboť dle jeho názoru neobsahuje všechny potřebné náležitosti. O tom má svědčit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. 4 Tz 98/2006, kterým tento soud na podkladě stížnosti pro porušení zákona zrušil usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 16. 9. 2003 sp. zn. 5 NZt 3/2003, kterým byla zamítnuta stížnost obviněného Michala Redla proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel je přesvědčen, že závěry Nejvyššího soudu, jenž podrobil uvedené usnesení o zahájení trestního stíhání kritickému hodnocení, lze vztáhnout i na věc stěžovatele, neboť obě rozhodnutí policejního orgánu byla obsahově totožná.
12. Konečně má stěžovatel za to, že v řízení nebylo rozhodnuto o celém obsahu obžaloby. Obžaloba ze dne 29. 10. 2007 je koncipována zcela jednoznačně tak, že obsahuje dva skutky označené body I a II když bod II se dělí na dílčí skutky označené body a), b), c). Skutek označený pod bodem I je u stěžovatele kvalifikován jako trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. I věta druhá trestního zákona, skutek uvedený pod bodem II je u stěžovatele kvalifikován jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 odst. 5 trestního zákona, dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu, spáchaný ve prospěch zločinného spolčení. Státní zástupkyně tedy postavila stěžovatele před soud pro dva skutky. Soud však stěžovatele odsoudil pouze za jeden skutek, aniž by o druhém zákonným způsobem rozhodl. Příčina spočívá v tom, že nalézací soud tyto dva skutky považoval za skutek jediný a shora uvedené trestné činy považoval za trestné činy spáchané v jednočinném souběhu, tedy jedním skutkem. Tento jím nahlížený stav vyřešil tak, že kvalifikaci jednoho z obou trestných činů nepoužil vůbec, kvalifikaci druhého trestného činu změnil z úvěrového podvodu na porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 a odst. 3 trestního zákona. Dle názoru stěžovatele není takový postup ústavně konformní, neboť zasahuje do právní jistoty stěžovatele, který byl obžalován pro dva skutky, avšak rozhodnuto bylo pouze o jednom z nich.
13. V důsledku uvedených pochybení měly být porušeny ústavní zásady zakotvené v ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
III.
Vlastní posouzení
14. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu pravomocného rozhodnutí či jiného namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud naopak není povolán k instančnímu přezkumu napadených rozhodnutí, neboť není vrcholem soustavy obecných soudů (dle čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů.
16. Úkolem Ústavního soudu není ani to, aby nahrazoval činnost obecných soudů tím, že bude přezkoumávat námitky, které jim nebyly předloženy k posouzení, ačkoliv v tom stěžovateli nic nebránilo. Z požadavku na vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv, resp. ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, totiž plyne i povinnost namítnout v uplatněném opravném prostředku porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení podústavního práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Primární ochrana základních práv je totiž svěřena do rukou obecných soudů a teprve když tato primární ochrana selže, je příslušný k zásahu Ústavní soud v rámci sekundární ochrany ústavnosti. Jestliže tedy stěžovatel namítá porušení některých práv až v ústavní stížnosti, aniž by tak učinil v řízení před obecnými soudy, nelze k takovým námitkám coby novu přihlédnout.
17. Z napadených rozhodnutí, jakožto i vyžádaného textu odvolání a dovolání, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v rámci těchto opravných prostředků namítal porušení totožnosti skutku, a dále skutečnost, že jeho jednání nemohlo být kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry, neboť ten vyžaduje přisvojení si věci, což v tomto případě nebylo prokázáno. Těmito námitkami se zabývaly obecné soudy, přičemž v tomto rozsahu jejich rozhodnutí přezkoumal také Ústavní soud.
18. V postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutích však nezjistil nic, co by mohlo nasvědčovat zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele ve shora nastíněném smyslu, neboť všechna rozhodnutí jsou řádně a logicky odůvodněna, opírají se o výsledky provedeného dokazování a z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatel ve skutečnosti brojí jen proti způsobu vyhodnocení provedeného dokazování a jeho právního posouzení, což však, jak bylo uvedeno výše, není úkolem Ústavního soudu.
19. Pokud se týče námitky porušení zásady totožnosti skutku, tou se podrobně zabýval především Nejvyšší soud. V napadeném rozhodnutí vysvětlil, proč při zachování shody skutkového vymezení jednání nebyla změna v osobě poškozeného podstatnou změnou skutkových okolností. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí na str. 45 - 48. Uvedené závěry korespondují s judikaturou Ústavního soudu, dle níž totožnost skutku neznamená, že mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu musí být úplná shoda. Totožnost skutku v poměru obžaloby a rozhodnutí o ní bude zachována - samozřejmě vedle naprosté shody jednání i následku - také tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání nebo v následku, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu [usnesení sp. zn. II. ÚS 143/02 ze dne 17. 7. 2002 (U 21/27 SbNU 261)]. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je rozhodující, zda s ohledem na znění původní obžaloby nezakládá popis skutku ve skutkové větě výroku o vině pro stěžovatele tzv. překvapivost rozhodnutí, a tím i porušení jeho práva na obhajobu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 356/01 ze dne 7. 2. 2002 (N 12/25 SbNU 85)]. To v posuzovaném případě zjištěno nebylo.
20. Stěžovatel dále namítá porušení zásady nullum crimen sine lege, zaručené čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 7 Úmluvy. Tato zásada mimo jiné vylučuje takovou rozšiřující interpretaci zákona, kterou by adresáti právní normy nemohli předvídat. Posuzované jednání musí v době, kdy k němu došlo, představovat trestný čin definovaný s dostatečnou mírou předvídatelnosti a přístupnosti tak, aby si byl adresát právní normy schopen zjistit (byť za pomoci soudního výkladu), jaké konání způsobuje jeho trestní odpovědnost (srov. Kmec J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 840 a násl.). Ústavní soud má za to, že obecné soudy se otázkou právní kvalifikace stěžovatelova jednání jako trestného činu zpronevěry dostatečně zabývaly, a to při respektování výše uvedené zásady (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu na str. 31 - 34, resp. rozhodnutí odvolacího soudu na str. 34 - 36). Z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že bezhotovostní finanční prostředky na účtech za věc nepovažovaly. Konstatovaly však, že část zpronevěřených finančních prostředků byla ze společnosti TECHNOLOGY leasing, a. s., vyvedena prostřednictvím šeků, tj. cenných papírů, které byly věcí ve smyslu §89 odst. 13 trestního zákona platného v době spáchání trestného činu. Další část finančních prostředků pak byla zinkasována v hotovosti, čímž získala materializovanou podobu. Není přitom pochyb, že hotové peníze byly v době spáchání trestného činu považovány za věc. Finanční prostředky, které nebyly průkazně materializovány, naopak obecné soudy do částky představující výši způsobené škody nezahrnuly, a výrok o vině o ně neopřely. Tuto interpretaci nelze považovat za iracionální, ani nepřípustně rozšiřující. Stěžovatel mohl předvídat, že se svým jednáním dopouští trestného činu a jeho námitka je tudíž zjevně neopodstatněná.
21. Další námitky (viz bod 9, 11 a 12 výše) nemohly mít pro jejich materiální nepřípustnost (viz bod 16) vliv na výsledek řízení o ústavní stížnosti a Ústavní soud se jimi tudíž nezabýval. Pokud se však týče námitky proti použití pozdějšího zákona (viz bod 9), Ústavní soud stěžovatele odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se jí zabýval na podkladě dovolání spoluobžalovaného Radovana Krejčíře, přičemž dospěl k závěru, že je nedůvodná. Nad rámec tam uvedeného Ústavní soud podotýká, že jestliže stěžovatel poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011 sp. zn. 7 Tdo 150/2011, dle něhož musí být při hledání příznivější úpravy brána v úvahu skutečnost, zda je trestný čin zařazen mezi "zvlášť závažné zločiny", zcela opomíjí odlišný kontext předmětného rozhodnutí, v němž byla řešena otázka, zda na zákonnost pořízení a použití odposlechů má vliv, pokud se v průběhu trestního řízení změní zákonná úprava. Především však přehlíží skutečnost, že právní názor v něm obsažený byl překonán usnesením velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2013 sp. zn. 15 Tdo 510/2013 (srov. též nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13). Není rovněž zřejmé, kam má směřovat námitka, dle níž v důsledku klasifikace jeho činu jako zvlášť závažného zločinu byla uzavřena možnost podmíněného propuštění po odpykání jedné třetiny trestu. Předchozí právní úprava takovou možnost vůbec neumožňovala, a tudíž nemohla být po této stránce pro stěžovatele příznivější. Naopak, pokud by byl stěžovatel odsouzen za trestný čin zpronevěry dle §248 odst. 1, 4 trestního zákona, přicházelo by v úvahu jeho propuštění až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody (viz §62 odst. 1 trestního zákona). Ústavní soud nadto odkazuje na relevantní rozhodovací praxi, dle níž doba výkonu trestu odnětí svobody, jejíž uplynutí je nezbytné pro možnost podmíněného propuštění pachatele, není relevantní pro posouzení otázky, který zákon je z hlediska časové působnosti pro pachatele příznivější [viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 158/2000 ze dne 22. 1. 2001 (N 12/21 SbNU 91) nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 4 Tz 79/2003].
22. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 24. května 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu