ECLI:CZ:US:2016:1.US.299.16.1
sp. zn. I. ÚS 299/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti 1) Luboše Novotného a 2)Anny Novotné, obou zastoupených JUDr. Sylvou Totkovou Kolderovou, advokátkou se sídlem Pavlovova 8, Havířov - Město, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2015 č. j. 56 Co 125/2015-382, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 1. 2016, domáhali podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného měnícího rozsudku. Stěžovatelé tvrdili, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu o určení vlastnického práva k bytové jednotce byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva.
Stěžovatelé vyslovili svůj názor, že v odvolacím řízení bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), obdobně čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Odvolací soud porušil i jejich právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
Stěžovatelé poukázali na právní závěry uvedené v judikatuře Ústavního soudu, že při vědomosti právní úpravy nabývaní vlastnictví, vydržení a dalších institutů je stanovena povinnost a nutnost respektovat základní práva a svobody, jež Listina a ústavní pořádek přiznává občanům České republiky, a povinnost soudů zkoumat v případě kolize dvou základních práv, kterému dát přednost.
Dle tvrzení stěžovatelů odvolací soud postupoval v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu a tím došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů. Nerespektováním a neaplikováním základních zásad soukromého práva, a to dle §2 odst. 2 a zejména odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen "občanský zákoník"), §3, zejména pak odst. 3 odst. 1, odst. 2 písm. e), písm. f) a odst. 3, jakož i §4 občanského zákoníku, byli rovněž stěžovatelé poškozeni na svém právu na spravedlivý proces.
Stěžovatelé také požádali Ústavní soud, aby do konečného rozhodnutí o ústavní stížnosti byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť jim a celé rodině hrozí závažná újma.
II.
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Z obsahu ústavní stížnosti i sdělení Okresního soudu v Karviné Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé současně s ústavní stížností podali dne 30. 12. 2015 jeho prostřednictvím dovolání k Nejvyššímu soudu. Ústavní soud konstatuje, že nelze pominout, že za stávající procesní situace není možno rozhodnutí odvolacího soudu považovat za konečné, neboť úspěch stěžovatelů v dovolacím řízení by měl za následek rovněž zrušení rozhodnutí napadeného ústavní stížností.
Pokud by nyní Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatelů, bránil by jednak realizaci kompetence Nejvyššího soudu a současně by riskoval, že jeho případný zrušující nález se stane v případě úspěšného dovolání zcela bezpředmětným. Z výše uvedeného je patrno, že za situace, kdy Nejvyšší soud o podaném dovolání doposud nerozhodl, by bylo rozhodnutí Ústavního soudu vydáno předčasně. Meritorně rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatelů tedy Ústavní soud za dané procesní situace nemohl a vyčkával-li by, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku řízení o ústavní stížnosti. Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť mohou - pokud nebude Nejvyšším soudem dovolání vyhověno - podat novou ústavní stížnost, přičemž jim s ohledem na znění §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zůstane zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2306/14 ze dne 12. 8. 2014).
Z těchto skutečností pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně a jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Pokud se týká návrhu stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu, to znamená, že je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodu nepřípustnosti odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených soudních rozhodnutí [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 209/94 ze dne 13. 1. 1995 (U 2/3 SbNU 313), usnesení sp. zn. III. ÚS 490/02 ze dne 19. 9. 2002, usnesení sp. zn. II. ÚS 521/05 ze dne 25. 10. 2006 in http://nalus.usoud.cz].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. března 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu