ECLI:CZ:US:2016:1.US.3133.16.1
sp. zn. I. ÚS 3133/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti ROFIN s. r. o., se sídlem v Praze, Kostelní 38, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze, Vyšehradská 21, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 200/2016-12 ze dne 25. srpna 2016 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 30 A 26/2013-120 ze dne 15. června 2016, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Krajského úřadu Plzeňského kraje jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V řízení před správními orgány byla provedena obnova řízení z moci úřední ve věci schválení technické způsobilosti osobního vozu dovezeného ze zahraničí. O obnově městský úřad rozhodl na základě podnětu Ministerstva dopravy, neboť se ukázalo, že důkazy provedené v původním řízení byly nepravdivé (osvědčení o shodě bylo padělané). Krajský úřad následné odvolání stěžovatelky zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.
2. Proti rozhodnutí správních orgánů stěžovatelka brojila žalobou, jíž krajský soud vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil. Ke kasační stížnosti žalovaného však toto rozhodnutí zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 2 As 21/2015-25. Krajský soud žalobu zamítl, jeho rozhodnutí však bylo na základě kasační stížnosti stěžovatelky opět zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 228/2015-30. Krajský soud vydal nyní napadený rozsudek č. j. 30 A 26/2013-120, jímž žalobu opět zamítl. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud odmítl usnesením č. j. 2 As 200/2016-12 s tím, že napadá posouzení právní otázky, kterou Nejvyšší správní soud již v předchozím řízení závazně vyřešil.
3. Proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 200/2016-12 a jemu předcházejícímu rozsudku krajského soudu č. j. 30 A 26/2013-120 stěžovatelka brojila ústavní stížností. Domnívala se, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Porušení svých práv stěžovatelka spatřovala v tom, že krajský soud rozhodl formálně, nezkoumal, zda byl ve věci dán veřejný zájem jako jedna z procesních podmínek obnovy. Krajský soud bez dalšího převzal názor Nejvyššího správního soudu, aniž by veřejný zájem sám posuzoval. Ve věci veřejný zájem dán nebyl, vozidlo bylo dlouhodobě provozováno a je provozu schopné. S ohledem na časový odstup a právní jistotu stěžovatelky nebyly naplněny podmínky pro obnovu.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh z části přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Stěžovatelka brojila především proti závěru o naplnění veřejného zájmu k obnově řízení. Pro posouzení ústavní stížnosti je však zásadní, že jedno z napadených rozhodnutí je procesní povahy (byť se jím končí řízení) a druhé je rozhodnutím ve věci. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro její nepřípustnost ze zákona. Rozhodnutí o odmítnutí opravného prostředku z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě právo podat kasační stížnost proti pravomocnému rozsudku krajského soudu. Je-li napadeno takové rozhodnutí ústavní stížností, může být předmětem posouzení pouze otázka, zda byl stěžovatelce neústavně odepřen soudní přezkum (tj. porušení ústavní záruky možnosti domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu), a ne samotné hmotné subjektivní právo [srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93 ze dne 3. 2. 1994 (N 6/1 SbNU 47)].
6. Ústavní soud respektuje funkci §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního, podle něhož se Nejvyšší správní soud nemá v téže věci opakovaně zabývat stejnými otázkami a zásadně přezkoumává jen dodržení svého právního názoru krajským soudem [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 136/05 ze dne 8. 6. 2005 (N 119/37 SbNU 519)]. Ústavní soud proto nevyžaduje, aby účastníci řízení před správními soudy podávali kasační stížnost v případech, kdy by předmětem řízení o kasační stížnosti mělo být opětovné posouzení otázek v dané věci již vyřešených. Taková kasační stížnost je ze zákona nepřípustná a nejde proto o procesní prostředek, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 47/06 ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. III. ÚS 1936/12 ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 3617/13 ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 446/14 ze dne 29. 4. 2014). Je-li kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu za výše uvedených podmínek nepřípustná, je ústavní stížnost přípustná přímo proti rozhodnutí krajského soudu (blíže usnesení sp. zn. I. ÚS 643/15 ze dne 26. 3. 2015). Za takového procesního stavu je možné společně s rozhodnutím krajského soudu přezkoumat i předcházející kasační rozhodnutí [odst. 26-30 nálezu sp. zn. II. ÚS 2429/12 ze dne 6. 6. 2013 (N 101/69 SbNU 675), odst. 33-39 nálezu sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012 (N 159/66 SbNU 373)].
7. V projednávané věci Nejvyšší správní soud shledal nepřípustnost kasační stížnosti, protože se na něj stěžovatelka obrátila s argumentací zpochybňující veřejný zájem na obnově správního řízení. Mimo jiné tvrdila, že krajský soud v otázce veřejného zájmu nemohl bez dalšího převzít právní názory Nejvyššího správního soudu z předchozích kasačních rozhodnutí a že se měl sám zabývat tím, zda je vozidlo způsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Tomu nelze přisvědčit. Nejvyšší správní soud již v prvním rozsudku ve věci (č. j. 2 As 21/2015-25) výslovně uvedl: "Na obnově řízení je dán také veřejný zájem, ačkoli jej [stěžovatelka] neshledává. ... Bylo by totiž v rozporu s veřejným zájmem, aby předmětné vozidlo bylo provozováno na pozemních komunikacích na základě schválení nelegálně získaných a pravděpodobně zfalšovaných dokumentů. Vozidlo, jehož technická způsobilost byla schválena v rozporu se zákonem o podmínkách provozu, nemůže být bez dalšího ponecháno v provozu na pozemních komunikacích. ... Proto i v nyní projednávané věci nutno veřejný zájem shledat." Je tedy zřejmé, že se stěžovatelka domáhala opakovaného posouzení otázky, kterou již Nejvyšší správní soud v projednávané věci vyřešil. Za takového stavu je závěr o nepřípustnosti kasační stížnosti přiléhavý a Ústavní soud jej neshledal neústavním (stěžovatelka ostatně argumentovala výlučně proti posouzení věci samé, důvody odmítavého usnesení nijak nezpochybnila).
8. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí krajského soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je opožděná. V případech, kdy zákon podání kasační stížnosti nepřipouští, plyne lhůta pro podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí krajského soudu, nikoliv od doručení rozhodnutí odmítavého usnesení Nejvyššího správního soudu podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu [srov. výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 40/93 či usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97 ze dne 17. 6. 1997 (U 14/8 SbNU 431)]. Rozsudek krajského soudu byl stěžovatelce doručen dne 12. 7. 2016, ústavní stížnost tak dne 19. 9. 2016 podala opožděně.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části opožděný a z části zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu