ECLI:CZ:US:2015:1.US.643.15.1
sp. zn. I. ÚS 643/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky CZT a. s., se sídlem v Pardubicích, Bratranců Veverkových 396, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Šaldova 466/34, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 17/2013-179 ze dne 19. prosince 2014, za účasti Generálního ředitelství cel jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Celní úřad Pardubice dodatečnými platebními výměry doměřil stěžovatelce spotřební daň z tabákových výrobků za zdaňovací období únor až říjen roku 2006. Celní ředitelství Hradec Králové částečně změnilo výroky dodatečných platebních výměrů a ve zbytku je potvrdilo. Krajský soud v Hradci Králové tato rozhodnutí zrušil a vrátil je celnímu ředitelství k dalšímu řízení. Celní ředitelství částečně změnilo výroky dodatečných platebních výměrů a ve zbytku rozhodnutí celního úřadu znovu potvrdilo. Žaloby proti novým rozhodnutím celního ředitelství spojil krajský soud ke společnému projednání a následně napadená rozhodnutí opět zrušil rozsudkem č. j. 30 Af 6/2011 ze dne 29. 1. 2013. Oproti názoru celních orgánů dospěl krajský soud k závěru, že jeden z výrobků stěžovatelky splňuje požadavky kladené na doutníky jak po formální stránce (vázací list doutníku může být zhotoven z papíru), tak po stránce materiální (dostatečná kvalita kouření doutníku). Proti tomuto rozsudku podalo kasační stížnost Generální ředitelství cel (právní nástupce celního ředitelství).
2. Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil svým rozsudkem č. j. 8 Afs 17/2013-179 ze dne 19. prosince 2014 a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s tím, že vázací list doutníku může být zhotoven z papíru. Dále nepovažoval za významnou kvalitu kouření doutníku (s ohledem na aplikovatelnou časovou verzi právního předpisu). Závěrem Nejvyšší správní soud nesouhlasil ani s výpočtem náhrady nákladů řízení.
3. Proti uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu stěžovatelka brojí ústavní stížností, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 11, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, stejně tak jako porušení řady dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod a Ústavy České republiky.
4. Stěžovatelka se vymezuje především proti závěru Nejvyššího správního soudu o tom, že pro vymezení předmětu daně je významný zákon o spotřebních daních, ne vyhláška č. 344/2003 Sb., kterou se stanoví požadavky na tabákové výrobky. Podle stěžovatelky by z hlediska bezrozpornosti právního řádu měla být zohledněna i úprava této vyhlášky, která může vyplnit mezeru v zákoně o spotřebních daních. V návaznosti na tuto argumentaci stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší správní soud nesprávně hodnotil formální požadavky kladené na doutníky. Protože zákon dovoluje, aby doutník obsahoval i jiné látky než tabák, je možné, aby jeho vázací list byl z papíru. Porušení svých práv stěžovatelka spatřuje také v tom, že Nejvyšší správní soud provedl dokazování, aniž by k němu nařídil jednání.
5. K přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že krajský soud je vázán rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Proti jeho novému rozhodnutí je kasační stížnost přípustná jen v omezeném rozsahu, v dalším řízení před správními soudy tak již nemůže dojít k odlišnému posouzení věci. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu tak neexistuje žádný opravný prostředek. Podle stěžovatelky hrozí, že by její ústavní stížnost proti novému rozsudku krajského soudu mohla být odmítnuta pro předčasnost. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu, která uvádí, že po vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu mají účastníci řízení nadále možnost plně uplatňovat svá práva. Tato judikatura však podle stěžovatelky nijak nezohledňuje právě vázanost krajského soudu názorem Nejvyššího správního soudu a omezenou přípustnost nové kasační stížnosti. Pro podporu svého názoru stěžovatelka odkázala na usnesení sp. zn. III. ÚS 1720/13 ze dne 6. 11. 2013, které uznává, že koncepce opravných prostředků ve správním soudnictví je nejasná. Pro případ, že by se Ústavní soud neztotožnil se závěrem o přípustnosti ústavní stížnosti, stěžovatelka poukazuje na to, že stížnost podstatně přesahuje její zájmy, neboť posouzení věci má význam pro všechny výrobce a dovozce tabákových výrobků.
6. Kromě argumentace vztahující se k přípustnosti stížnosti a posouzení věci Nejvyšším správním soudem stěžovatelka též požádala o přiznání odkladného účinku ústavní stížnosti, neboť v současné době hrozí, že s ní opět bude zahájeno daňové řízení.
7. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
8. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita (k principu subsidiarity ústavní stížnosti viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 692/14 ze dne 23. 4. 2014). Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
9. Ústavní soud také mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 248/04 ze dne 31. 8. 2005, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 3256/10 ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 1492/13 ze dne 23. 5. 2013). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011).
10. Tento obecný závěr se uplatní i ve věcech spadajících do pravomoci správních soudů. Stěžovatelka má pravdu, že již vyjádřený právní názor Nejvyššího správního soudu nejspíše nebude moci v dalším řízení před správními soudy zvrátit. To plyne z kombinace závaznosti právního názoru v kasačním rozhodnutí (§110 odst. 4 soudního řádu správního) se zásadní nepřípustností kasační stížnosti proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy bylo jeho původní rozhodnutí zrušeno Nejvyšším správním soudem [§104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního]. V dalším řízení před správními soudy může být závaznost právního názoru prolomena jen v případě změny skutkových zjištění či právních poměrů nebo dojde-li k podstatné změně judikatury, a to na úrovni, kterou by byl krajský soud i každý senát Nejvyššího správního soudu povinen respektovat v novém rozhodnutí. Bez změny těchto "vnějších okolností" nemůže svůj názor v téže věci změnit ani Nejvyšší správní soud (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 9 Afs 59/2007-56 ze dne 8. 7. 2008, publ. pod č. 1723/2008 Sb. NSS). Ani tato skutečnost však bez dalšího nemůže založit přípustnost ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí.
11. Stěžovatelka na podporu svého názoru odkázala na usnesení sp. zn. III. ÚS 1720/13, podle něhož je systém opravných prostředků správního soudnictví nejasně koncipován. V tomto usnesení Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu, který ve věci rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. Nosným důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že stěžovatelka proti rozsudku krajského soudu podala jak ústavní stížnost, tak stížnost kasační. Z hlediska subsidiarity ústavní stížnosti tak došlo k nežádoucí situaci, kdy byla souběžně vedena řízení před Ústavním soudem a Nejvyšším správním soudem o tomtéž napadeném rozhodnutí (byť z jiných hledisek). Právě z toho důvodu Ústavní soud stížnost odmítl a stěžovatelku poučil o tom, že bude moci rozhodnutí krajského soudu napadnout ústavní stížností až po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (srov. návodné usnesení sp. zn. III. ÚS 1724/14 ze dne 5. 6. 2014). V nyní projednávané věci však jde o jinou procesní situaci.
12. Odmítnutí ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu z důvodu souběžně vedeného řízení o kasační stížnosti však neznamená, že by ústavní stížnost byla vždy nepřípustná proti rozhodnutí krajského soudu, který ve věci rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. Judikatura Ústavního soudu totiž respektuje funkci §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního, podle něhož se Nejvyšší správní soud nemá v téže věci opakovaně zabývat stejnými otázkami a zásadně přezkoumává jen dodržení svého právního názoru krajským soudem [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 136/05 ze dne 8. 6. 2005 (N 119/37 SbNU 519)]. Ústavní soud proto nevyžaduje, aby účastníci řízení před správními soudy podávali kasační stížnost v případech, kdy by předmětem řízení o kasační stížnosti mělo být opětovné posouzení otázek v dané věci již vyřešených. Taková kasační stížnost je ze zákona nepřípustná a nejde proto o procesní prostředek, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 47/06 ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. III. ÚS 1936/12 ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 3617/13 ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 446/14 ze dne 29. 4. 2014). Je-li kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu za výše uvedených podmínek nepřípustná, ústavní stížnost proti takovému rozhodnutí krajského soudu přípustná je.
13. Ústavní soud se tak neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, která právě ve vázanosti krajského soudu názorem Nejvyššího správního soudu spatřovala důvod pro přípustnost ústavní stížnosti.
14. Stěžovatelka k přípustnosti ústavní stížnosti také uvedla, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je založeno na dokazování provedeném mimo jednání a na svévolném výkladu formálních znaků doutníku. V této věci se Ústavní soud ztotožňuje se setrvalou judikaturou správních soudů, podle níž hodnocení obsahu soudních a správních spisů ve správním soudnictví zásadně nelze považovat za dokazování (srov. rozsudek NSS č. j. 9 Afs 8/2008-117 ze dne 29. 1. 2009, publ. pod č. 2383/2011 Sb. NSS). Svůj závěr o formálních požadavcích na doutníky Nejvyšší správní soud odůvodnil, nejde tak o rozhodnutí svévolné ve smyslu nálezů sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 a sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí vycházející z těchto nálezů se tak v posuzované věci pro právní a skutkovou odlišnost neuplatní.
15. Z výše uvedeného je tak patrné, že ústavní stížnost není ve světle obecné podmínky subsidiarity, konkretizované §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, přípustná. Ústavní soud se k námitkám stěžovatelky zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity a jako takovou je nutné ji vykládat restriktivně [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159)].
17. Na základě restriktivního výkladu je postup podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu namístě zásadně u řízení již skončených, kde nedošlo k vyčerpání prostředků, které zákon k ochraně práv stěžovatelů poskytuje. O takový případ v projednávané věci nejde; věc není ještě skončena a řízení se dále povede před krajským soudem. Projednáním ústavní stížnosti souběžně s řízením o žalobě by tak v té samé věci mohlo dojít ke křížení pravomoci Ústavního a krajského soudu a jejich souběžnému rozhodování ve věci. Proč je tento stav nežádoucí Ústavní soud již výše vysvětlil. Postup podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak nepřichází v úvahu (shodně výše uvedené usnesení sp. zn. III. ÚS 1492/13).
18. Lze tedy uzavřít, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byl zrušen rozsudek krajského soudu a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Věc se nyní nachází ve stadiu řízení před krajským soudem, přičemž stěžovatelka může svá práva bránit v daném řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných prostředcích, které jí zákon (soudní řád správní) poskytuje. S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatelky odmítl soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2015
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj