ECLI:CZ:US:2016:1.US.3281.16.1
sp. zn. I. ÚS 3281/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Antonína Žiláka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem, se sídlem Krausova 605/6, 199 00 Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016 č. j. 30 Cdo 907/2015-49, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2014 č. j. 64 Co 256/2014-29 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 2. 2014 č. j. 18 C 68/2013-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu majetku, zaručeného čl. 11 Listiny. Dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatel jako žalobce se na žalované České republice - Úřadu vlády domáhal náhrady škody ve výši 5 482 878 Kč s příslušenstvím a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 2 008 456 Kč. Oba nároky stěžovatel vyvozoval z tvrzeného nesprávného úředního postupu Městského národního výboru ve Vejprtech, jenž měl spočívat v tom, že pracovníci národního výboru nevyplnili všechny náležitosti kupní smlouvy uzavřené dne 26. 8. 1960, v důsledku čehož nedošlo k převodu nemovitostí na právní předchůdce stěžovatele. Stěžovatel pak musel z uvedeného důvodu v letech 1993 až 1994 nemovitosti vyklidit a městský úřad je následně kupní smlouvou převedl na třetí osoby. Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným usnesením ze dne 26. 2. 2014, č. j. 18 C 68/2013-19, řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku za podanou žalobu zastavil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 11. 8. 2014, č. j. 64 Co 256/2014-29, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I napadeného usnesení) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného usnesení). Odvolací soud vyšel v napadeném usnesení z toho, že žalobcem naříkané jednání městského národního výboru nelze podřadit pod pojem výkonu veřejné moci, a na zahájené řízení tak nelze vztáhnout ustanovení §11 odst. 1 písm. l) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném ke dni podání žaloby (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), podle kterého by řízení bylo osvobozeno od soudního poplatku. Odvolací soud měl za to, že v případě postupu uvedených orgánů při uzavírání kupních smluv šlo o jednání soukromoprávní povahy, které vylučuje aplikaci zvláštního předpisu o odpovědnosti státu za škodu. Jestliže stěžovatel poté, co byl vyzván k zaplacení soudního poplatku v předepsané výši, tento nezaplatil, soud prvního stupně správně řízení v souladu s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastavil.
3. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení poukázal na to, že například v rozsudku ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 214/2006, uveřejněném pod číslem 83/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že "o ‚úřední' postup jde tehdy, jestliže tak postupují osoby, které plní úkoly státního orgánu, pokud tento postup slouží výkonu státní moci. Podmínkou aplikace ustanovení §18 citovaného zákona tedy je, že stát musí prostřednictvím svých orgánů vystupovat jako nositel veřejné moci při jejím uplatňování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 93/99). ... O výkon státní moci nejde a stát podle zákona č. 58/1969 Sb. neodpovídá za činnost takového subjektu, který nevystupuje ve vrchnostenském postavení, nýbrž do právních vztahů vstupuje jako rovný s účastníky ostatními, tedy jako subjekt občanskoprávních vztahů. Za škodu způsobenou porušením právní povinnosti vyplývající z těchto vztahů proto subjekty odpovídají podle obecných občanskoprávních předpisů o náhradě škody." Shodný závěr se uplatní i za účinnosti §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších změn, dále jen "zákon č. 82/1998 Sb." (srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. Cpjn 203/2012, uveřejněné pod číslem 78/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nadto podle §46 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, dále jen "zákon o majetku ČR", škoda vzniklá v důsledku postupů a rozhodování při hospodaření s majetkem podle tohoto zákona není škodou způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Odpovědnost státu za tuto škodu se řídí zvláštními právními předpisy. Zákon o majetku ČR tedy výslovně vylučuje možnost použití zákona č. 82/1998 Sb. na škodu vzniklou v důsledku postupů a rozhodování při hospodaření s majetkem státu, kam spadá prodej nemovitostí ve vlastnictví státu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4039/2010). Nejvyšší soud proto ve svém napadeném zamítavém usnesení uzavřel, že stěžovatelem tvrzené pochybení státního orgánu (městského národního výboru) při uzavírání kupní smlouvy nebylo možno za právní úpravy platné v roce 1960 (ani za platnosti úprav pozdějších) kvalifikovat jako nesprávný úřední postup, neboť státní orgán v takovém případě do právních vztahů vstupoval jako rovný s účastníky ostatními, tedy jako subjekt občanskoprávních vztahů. Z toho pak vyplývá, že na stěžovatelem uplatněný nárok nelze vztáhnout ustanovení §11 odst. 1 písm. l) zákona o soudních poplatcích; řízení v projednávané věci tak není osvobozeno od soudních poplatků.
4. Zásah do svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že došlo k přehlížení nesprávností v postupu orgánů veřejné moci a nižších soudů. Porušení čl. 1 Ústavy pak spatřuje v tom, že s veřejnou listinou musí být spojena presumpce vyšší právní jistoty o její věcné správnosti. Usnesením dovolacího soudu bylo též podle stěžovatele porušeno jeho základní právo na ochranu majetku, poněvadž dovolací soud nenapravil chybné posouzení obecnými soudy a neodstranil nezákonný požadavek soudu vůči stěžovateli k úhradě soudního poplatku ve výši 274.140 Kč, čímž je stěžovateli bráněno domoci se náhrady škody způsobené z jiné úřední činnosti nesprávným úředním postupem Místního národního výboru Vejprty v roce 1960 při výkonu veřejné moci, ačkoliv jsou splněny podmínky věcného osvobození daného řízení od poplatku.
5. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
8. Stěžovatel pouze pokračuje s polemikou se závěry a postupy obecných soudů, které však jsou dobře a přesvědčivě odůvodněny. Jeho námitky tak nedosahují ústavního rozměru. Se všemi námitkami, které stěžovatel uvedl ve své ústavní stížnosti, se obecné soudy v předchozím řízení zabývaly a stěžovateli vysvětlily, proč je rozhodnutí obvodního soudu o jeho povinnosti uhradit soudní poplatek správné a souladné se zákonem.
9. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu