ECLI:CZ:US:2016:1.US.3288.15.1
sp. zn. I. ÚS 3288/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti P. B., t. č. ve Věznici v Horním Slavkově, zastoupeného Mgr. Milanem Šperlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Závodní 391/96C, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 29. září 2015 č. j. 13 To 381/2015-417 a usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 14. srpna 2015 č. j. 1 T 344/2002-408, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 10. listopadu 2015 a doplněné podáním ze dne 22. února 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), včetně práva na srozumitelné, jasné a přesvědčivé rozhodnutí.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisu Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 1 T 344/2002 se podává, že okresní soud usnesením, napadeným ústavní stížností, podle §283 písm. d) trestního řádu zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem okresního soudu ze dne 26. srpna 2002 č. j. 1 T 344/2002-259, neboť trestná činnost stěžovatele byla v původním řízení prokázána zcela jednoznačnými přímými důkazy a důkazy, které nyní stěžovatel navrhuje, nemohou tvrzení vyslechnutých svědků a navazující důkazy zpochybnit.
3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích stížnost, podanou stěžovatelem proti rozhodnutí okresního soudu, podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu usnesením, napadeným ústavní stížností, jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud se zcela ztotožnil se závěry, které okresní soud učinil v odůvodnění svého rozhodnutí a konstatoval, že důkazy, které stěžovatel přednesl ve své žádosti o povolení obnovy řízení, nelze považovat za nové skutečnosti ve věci.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že jeho záležitost nebyla spravedlivě projednána nezávislým a nestranným soudem. Stěžovatel připouští, že o existenci některých skutečností věděl, ale z obavy je neuvedl. Za rozhodující ovšem považuje, že tyto skutečnosti byly známy orgánům činným v trestním řízení, které ve věci rozhodovaly a obdobně to platí i co do návrhu důkazů, když obnově řízení bránit nemůže, že o existenci důkazů věděl a neuplatnil je. Stěžovatel má za to, že ve věci rozhodující soudy zjišťovaly pouze skutečnosti svědčící v jeho neprospěch, jeho nově uvedené skutečnosti a důkazy zcela přehlížely a odmítaly je, aniž by tento postup dostatečně odůvodnily a vyjádřily se k jeho argumentům. Stěžovatel vylučuje, že by se dne 16. ledna 2002 dopustil jednání, jež je mu kladeno za vinu a napadená rozhodnutí považuje za zcela nepřezkoumatelná, vydaná v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. června 1997 sp. zn. III. ÚS 94/97 (N 85/8 SbNU 287) a ze dne 1. března 2004 sp. zn. IV. ÚS 582/02 (N 30/32 SbNU 277).
5. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Obnova řízení ve smyslu §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění konkrétních nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, že tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. července 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193) a ze dne 15. září 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 a usnesení ze dne 25. listopadu 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15].
7. V jednání o obnově řízení úkolem ústavního soudnictví tak není hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Za nové důkazy přitom nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak. Proto bez dalšího nelze spatřovat důvod obnovy řízení v jakékoli nové skutečnosti nebo důkazu, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, tj. zda tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu [srov. nález ze dne 14. dubna 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89) a usnesení ze dne 14. května 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12].
8. Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dále pak by bylo možné shledat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v projednávaném případě nedošlo.
9. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy v posuzované věci naplnily požadavky, které jsou z hlediska práva na spravedlivý proces na jejich rozhodování kladeny. Z odůvodnění rozhodnutí těchto soudů je zřejmé, že se námitkami stěžovatele řádně zabývaly a provedly dostatečně rozsáhlé dokazování k tomu, aby zjistily, zda jsou naplněny podmínky pro povolení obnovy řízení. Oba ve věci rozhodující soudy zdůraznily, že o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení týkající se stejné věci, již dříve okresní soud rozhodoval usnesením ze dne 5. září 2014, kdy návrh zamítl a usnesením krajského soudu ze dne 4. listopadu 2014 č. j. 13 To 502/2014-374 byla stěžovatelem podaná stížnost taktéž zamítnuta. Tyto soudy rovněž konstatovaly, že nyní prezentované důkazní návrhy, jichž se stěžovatel dovolával, nelze považovat za důkazy dříve neznámé, přičemž stěžovatel se v podstatě domáhal doplnění dokazování, které již bylo provedeno v průběhu řízení před okresním soudem. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy svá rozhodnutí náležitě a přesvědčivě odůvodnily, přičemž jejich závěry lze považovat za logické a ústavně konformní.
10. Ústavní soud již v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a svévoli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna.
11. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citované judikatuře Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu