ECLI:CZ:US:2016:1.US.3297.16.1
sp. zn. I. ÚS 3297/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka a o návrhu stěžovatelky PRO-KATEX, a. s., IČ: 630 80 796, sídlem v Praze, Vinohradská 164, zastoupené JUDr. Ivem Beránkem, advokátem sídlem v Praze, Sokolovská 47/73, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2016 č. j. 2 Ko 9/2016-1210, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2015 č. j. 99 K 4/2000-1186 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7.srpna 2013 č. j. MSPH 99 INS 4/2000-1122, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených usnesení. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatelka účastnila jako úpadce.
3. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 8. 2013 č. j. MSPH 99 INS 4/2000-1122 byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku za konkursní řízení ve výši 164 413 Kč.
4. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, které však bylo usnesením městského soudu ze dne 21. 12. 2015 č. j. 99 K 4/2000-1186 odmítnuto pro opožděnost. Městský soud v odůvodnění uvedl, že napadené usnesení bylo zástupci stěžovatele doručeno dne 8. 8. 2013, odvolací lhůta proto uplynula dne 24. 8. 2013. Odvolání však bylo odesláno až 24. 10. 2013.
5. Rovněž proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání. V něm zejména uvedla, že nedošlo k řádnému doručení usnesení městského soudu, neboť bylo adresováno pouze bývalému zástupci, nikoliv stěžovatelce. Plná moc původního zástupce podle stěžovatelky ze zákona zanikla dne 16. 5. 2013, kdy nabylo právní moci usnesení městského soudu ze dne 29. 6. 2012 č. j. 99 K 4/2000-1011 o zrušení konkursu, tedy před okamžikem vydání usnesení ukládajícího povinnost zaplatit soudní poplatek. I s ohledem na ustanovení §50b odst. 4 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") mělo být podle stěžovatelky usnesení doručeno pouze jí.
6. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 19. 7. 2016 č. j. 2 Ko 9/2016-1210 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Vrchní soud v odůvodnění uvedl, že městský soud nepochybil, pokud usnesení nedoručil samotné stěžovatelce, ale pouze jejímu zástupci. Tento závěr zdůvodnil jednak nutností aplikace §50b odst. 1 o. s. ř., podle nějž se doručuje pouze zástupci účastníka, jednak tím, že z obsahu plné moci udělené stěžovatelkou zástupci vyplývá oprávnění zastupovat stěžovatelku ve všech soudních řízeních. Pravomocným skončením konkursního řízení proto nezanikla.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s rozhodnutími jak soudu městského, tak i soudu vrchního.
8. Předně uvádí, že městský soud nebyl oprávněn usnesení o uložení povinnosti k úhradě soudního poplatku vydat, neboť podle ní neexistuje jediné ustanovení zákona, podle nějž lze soudní poplatek vyměřit tři měsíce po pravomocném skončení řízení.
9. Z dalšího obsahu ústavní stížnosti vyplývá nesouhlas stěžovatelky s doručováním usnesení, neboť v době doručování již nebyla zastoupena původním zástupcem. Plná moc podle stěžovatelky zanikla pravomocným skončením konkursního řízení. Tento závěr opírá o znění §28 odst. 6 o. s. ř., že nevyplývá-li z plné moci něco jiného, plná moc zaniká dnem právní moci rozhodnutí o skončení řízení. K tomu dále uvádí, že z žádného zákonného ustanovení nevyplývá závěr vrchního soudu o oprávnění zástupce jednat za stěžovatelku do budoucna ve všech řízeních. Byť je plná moc formulována takto obecně, je zakládána vždy jen pro dané soudní řízení. Závěrem stěžovatelka zdůrazňuje, že pokud z usnesení vyplývá, že má něco vykonat osobně, je nutné jej doručit i přímo jí jako účastnici.
10. Na základě uvedeného stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených usnesení.
III.
Vyjádření účastníků
11. Ústavní soud v rámci přípravy vyzval účastníky (městský soud a vrchní soud) k vyjádření. Oba shodně odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Tato vyjádření proto odvolací soud nedoručoval stěžovatelce k případné replice, neboť by nemohla přinést nové informace rozhodné pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem, vyjádřeními účastníků a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti neopodstatněná, zčásti nepřípustná.
13. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle
čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
14. Tento závěr však v nyní posuzované věci nelze učinit.
15. Podstatou ústavní stížnosti byly dvě významné otázky, a to zda usnesení městského soudu o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek mohlo být vydáno po pravomocném skončení konkursního řízení a zda mělo být doručeno přímo stěžovatelce, či pouze jejímu právnímu zástupci.
16. S ohledem na zkoumání přípustnosti ústavní stížnosti řešil Ústavní soud jako první otázku řádného doručení usnesení městského soudu.
17. Ústavní soud v prvé řadě nesouhlasí se stěžovatelkou, že na nyní posuzovanou věc dopadá ustanovení §50b odst. 4 o. s. ř., neboť z usnesení o uložení poplatkové povinnosti nevyplývá zákonem předvídaná povinnost v řízení něco osobně vykonat. Tento závěr byl již několikrát projeven v dřívější rozhodovací praxi Ústavního soudu a musel být stěžovatelce znám (srov. zejména usnesení ze dne 28. 1. 2004 ve věci sp. zn. II. ÚS 671/02, ale rovněž usnesení ze dne 6. 6. 2012 ve věci sp. zn. III. ÚS 1597/12 nebo usnesení ze dne 27. 11. 2012 ve věci sp. zn. IV. ÚS 1056/12). Je proto zřejmé, že byla-li stěžovatelka v řízení zastoupena, mělo být usnesení podle §50b odst. 1 o. s. ř. doručováno pouze zástupci.
18. Co se týče tvrzení stěžovatelky o zániku plné moci pravomocným skončením řízení, souhlasí s ním Ústavní soud jako s obecným pravidlem. Z ustanovení §28 odst. 6 o. s. ř. však vyplývá, že k zániku dochází pouze tehdy, nevyplývá-li z plné moci něco jiného. Z obsahu plné moci udělené v nyní posuzované věci je zřejmé, že plná moc pravomocným skončením řízení nezanikla (srov. spis vedený městským soudem ve věci sp. zn. 99 K 4/2000, č. l. 872), neboť byla udělena i pro řízení o mimořádném opravném prostředku a řízení vykonávací.
19. Na základě uvedeného lze konstatovat, že ústavní stížnost je v rozsahu napadení usnesení vrchního soudu ze dne 19. 7. 2016 č. j. 2 Ko 9/2016-1210 a proti usnesení městského soudu ze dne 21. 12. 2015 č. j. 99 K 4/2000-1186 zjevně neopodstatněná.
20. Ústavní stížnost v rozsahu napadení usnesení městského soudu ze dne 7. 8. 2013 č. j. MSPH 99 INS 4/2000-1122 je, s ohledem na opožděně podané odvolání, nepřípustná, neboť stěžovatelka ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto se Ústavní soud nemohl zabývat otázkou stěžovatelky, zda je ústavně souladný postup, kdy je rozhodováno o poplatkové povinnosti po skončení konkursního řízení.
21. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost proti usnesení vrchního soudu ze dne 19. 7. 2016 č. j. 2 Ko 9/2016-1210 a proti usnesení městského soudu ze dne 21. 12. 2015 č. j. 99 K 4/2000-1186, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako nepřípustná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu