ECLI:CZ:US:2012:3.US.1597.12.1
sp. zn. III. ÚS 1597/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 3, proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2011 č. j. 20 Cm 171/2008-245 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2012 č. j. 4 Cmo 22/2012-330, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud pro porušení práva na soudní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů v její občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 20 Cm 171/2008 se podává, že Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 2. 2012 č. j. 4 Cmo 22/2012-330 potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2011 č. j. 20 Cm 171/2008-245, jímž bylo zastaveno odvolací řízení o odvolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2010 č. j. 20 Cm 171/2008-85 s odůvodněním, že stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek z odvolání.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti krajskému soudu vytýká, že v rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 308/01 a sp. zn. II. ÚS 118/02 doručil výzvu k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání pouze jejímu zástupci, ačkoli se jednalo o úkon, který je povinna vykonat osobně, a proto měla být výzva doručena také jí. Stěžovatelka dále shledává nesprávným postup krajského soudu, který poté, kdy její žádost o osvobození od soudního poplatku byla pravomocně zamítnuta, odvolací řízení zastavil, aniž by ji znovu vyzval ke splnění poplatkové povinnosti. Protiústavnost spatřuje i v tom, že osvobození od soudních poplatků jí nebylo přiznáno, a s důvody, na které se krajský soud zde odvolal, nesouhlasí.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Při posuzování otázky zastupitelnosti při placení soudního poplatku vrchní soud případně poukázal na právní závěry vyslovené v usnesení sp. zn. II. ÚS 671/02 ze dne 28. 1. 2004 (U 2/32 SbNU 455), v němž Ústavní soud shledal doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku pouze zástupci účastníka za ústavně konformní, a naopak se stěžovatelka mýlí, domnívá-li se, že v jejím případě - z ústavněprávního hlediska - jde o totožnou situaci, jakou Ústavní soud posuzoval v nálezech sp. zn. I. ÚS 308/01 a sp. zn. II. ÚS 118/02. Nosným důvodem těchto rozhodnutí nebyl názor, že zaplacení soudního poplatku je natolik nezastupitelným úkonem, že by jej mohl ve smyslu ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř. vykonat jen účastník osobně; závěr o povinnosti soudu doručit výzvu k zaplacení soudního poplatku nejen právnímu zástupci žalobce, ale i žalobci samému, Ústavní soud spojoval výlučně se specifičností tehdejší právní úpravy správního soudnictví (srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 590/02 ze dne 11. 2. 2003) a po přijetí nové právní úpravy v soudním řádu správním již od tohoto požadavku upustil [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/07 ze dne 13. 11. 2007 (N 193/47 SbNU 539)].
Za opodstatněnou nelze mít ani stěžovatelčinu kritiku postupu krajského soudu poté, co bylo po předchozí výzvě k zaplacení soudního poplatku rozhodnuto (negativně) o návrhu na osvobození od soudních poplatků, jestliže jí byl poskytnut reálný časový prostor, aby poté svoji poplatkovou povinnost splnila [srov. nález sp. zn. III. ÚS 588/2000 ze dne 2. 5. 2002 (N 56/26 SbNU 107), nález sp. zn. I. ÚS 2381/10 ze dne 1. 12. 2010 (N 241/59 SbNU 459) a nález sp. zn. IV. ÚS 776/05 ze dne 22. 5. 2006 (N 103/41 SbNU 309)]. Tak tomu v dané věci bylo, neboť informace o poplatkové povinnosti byla stěžovatelce zprostředkována výzvou krajského soudu ze dne 5. 1. 2011, usnesení vrchního soudu potvrzující usnesení krajského soudu o nepřiznání osvobození od soudních poplatků bylo doručeno dne 23. 6. 2011 a odvolací řízení zastaveno dne 11. 7. 2011.
Rozhodnutí soudů o stěžovatelčině žádosti o osvobození od soudních poplatků již Ústavní soud přezkoumal v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2502/11 a na závěry v něm obsažené se proto odkazuje (ostatně v dané věci tato rozhodnutí nebyla - a ani nemohla již být - ústavní stížností napadena).
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu