ECLI:CZ:US:2016:1.US.3322.16.1
sp. zn. I. ÚS 3322/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Veroniky Sádlíkové, MBA, zastoupené JUDr. Ladislavem Sádlíkem, advokátem se sídlem Praha 5, Holečkova 31, proti postupu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 a Městského státního zastupitelství v Praze jako zásahu spočívajícím v nekonání účinného vyšetřování a proti rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 16. 8. 2016 č. j. 3 KZN 1023/2016 - 22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá toho, aby Ústavní soud uložil státnímu zastupitelství a příslušnému policejnímu orgánu, aby řádně prošetřili její trestní oznámení, neboť postupem obou v záhlaví tohoto rozhodnutí uvedených státních zastupitelství došlo k porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod neprovedením účinného vyšetřování.
2. Stěžovatelka u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 podala podnět k prověření podezření ze spáchání trestného činu zatajení věci podle §219 odst. 2 trestního zákoníku, případně podvodu podle §209 trestního zákoníku na Ivanou Vovsovou (kupující) a Bohdanou Vokounovou, její dceru, neboť využily omylu stěžovatelky jako prodávající při sepisování kupní smlouvy ohledně řady nemovitostí mezí stěžovatelkou a kupující. Předmětnou kupní smlouvou stěžovatelka jako prodávající převedla kupující omylem pozemek parc. č. A1 o rozměrech 821 m2 v obci Brandýsek, k.ú. Brandýsek, okres Kladno, zapsaný na LV A2 pro k. ú. a obec Brandýsek u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kladno (dále jen "sporný pozemek") v ceně nejméně 500.000 Kč, přičemž kupující a její dcera při podpisu smlouvy v Praze 6 o tomto omylu podle stěžovatelky měly vědět a zamlčet jej, čímž měly způsobit stěžovatelce značnou škodu. Kupující přes několikerá upozornění a písemné výzvy odmítly pozemek vrátit nebo se jakkoli spravedlivě vyrovnat, a podle stěžovatelky se tedy obohatily tím, že využily jejího omylu a způsobily jí tak značnou škodu na majetku. I kdyby se nepodařilo prokázat, že při podpisu kupní smlouvy o chybě ve smlouvě nevěděly, pak se podle stěžovatelky měly dopustit alespoň trestného činu zatajení věci ve smyslu §219 odst. 2 trestního zákoníku.
3. Stěžovatelka tvrdila, že nabízela k prodeji nemovitost tvořenou několika pozemky a domem za cenu 4,3 milionu korun. Po výběru kupujících byla jako potenciální kupující vybrána paní Bohdana Vokounová, za níž nakonec koupila nemovitost její matka, paní Ivana Vovsová. Bylo dohodnuto, že kupující straně bude poskytnuta sleva ve výši 200 tisíc korun českých, posléze bylo odsouhlaseno, že nemovitosti budou prodány za cenu 3,5 milionů korun, ale v této ceně nebude zahrnut sporný pozemek, který se podle stěžovatelky na trhu dá prodat v dané lokalitě za cenu hodně převyšující 500.000 Kč. Strany se podle stěžovatelky měly dohodnout, že uvedený pozemek bude na rok pronajat paní Vovsové nebo Vokounové (kvůli parkování a využití garáže) a poté se kupující rozhodnou, zda sporný pozemek za cenu 500 tisíc koupí. K chybě v označení prodávaných nemovitostí v kupní smlouvě podle stěžovatelky došlo z důvodu, že na nemovitostech vázla hypotéka ve výši necelých 3 milionů korun, kterou kupující vyplácely, zbytek ceny cca 500.000 Kč byl zaplacen na účet prodávající. Protože byl proveden výčet nemovitostí, které byly hrazeny kupující a které byly zastaveny oproti hypotéčnímu úvěru, tedy všech nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky, v kupní smlouvě konstatování všech pozemků zůstalo, pozemek, který se neprodával, omylem nebyl vyňat. Přestože kupující podle stěžovatelky o této skutečnosti věděly, nehodlají bezdůvodně získaný pozemek vrátit. Byť se stěžovatelka poté co zjistila svůj omyl, snažila bezvýsledně o navrácení svého majetku a realizování skutečných dohod smluvních stran.
4. Orgány činné v trestním řízení na stěžovatelčino trestní oznámení reagovaly obsáhlými přípisy, Obvodní státní zastupitelství podle §16a odst. 4 zákona o státním zastupitelství vyrozumělo stěžovatelku o tom, že z jí učiněného podání nevyplývají informace nasvědčující spáchání konkrétního skutku, který by bylo možno posoudit jako trestný čin. Městské státní zastupitelství v Praze svým napadeným rozhodnutím - vyrozuměním ze dne 16. 8. 2016 stěžovatelce sdělilo, že postup obvodního státního zastupitelství nebyl nezákonný a že podnět stěžovatelky jako nedůvodný odkládá.
5. Závěr státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 o tom, že se o trestněprávní problematiku nejedná, neboť z trestního oznámení nevyplývají konkrétní skutkové okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že došlo k naplnění objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty jakéhokoli trestného činu, je podle městského státního zastupitelství správný a státní zástupkyně pro tento závěr uvedla relevantní právní argumentaci. Zejména je třeba uvést, že z žádného předloženého důkazu nevyplývá jednoznačně, jak přesně zněla dohoda stran o předmětu kupní smlouvy k datu jejího podpisu. Je sice pravdou, že z některých stěžovatelkou předložených písemností z období předcházejícího podpisu kupní smlouvy, je patrno, že snad sporný pozemek neměl být předmětem prodeje, ale nelze žádným relevantním důkazem vyvrátit ani tvrzení zástupce kupující, že předmětem koupě byl dům se všemi pozemky včetně pozemku sporného. Pokud jde o předávací protokol ze dne 1. 11. 2015, státní zastupitelství konstatovalo, že tento dokument nemá žádný relevantní právní dopad na vlastnictví nemovitosti a není důkazem svědčícím o tom, že předmětný pozemek nebyl předmětem prodeje. Za situace, kdy tvrzení stran předmětné kupní smlouvy jsou diametrálně odlišná stran předmětu kupní smlouvy, jediným rozhodným listinným důkazem je kupní smlouva, a proto nelze za dané důkazní situace konstatovat důvodné podezření ze spáchání jakéhokoli trestného činu.
6. Zásah do svých práv stěžovatelka spatřuje v tom, že příslušná státní zastupitelství nevedla či nezahájila v jejím případě účinné vyšetřování. Podle stěžovatelky v postupu státního zastupitelství chybí důkladnost a dostatečné prověření všech okolností případu, a to umožňuje beztrestně tolerovat podvod a skutečnost, že si kupující ponechala zadarmo bez vůle stěžovatelky jako vlastnice její majetek. Stěžovatelka proto žádá, aby Ústavní soud uložil státnímu zastupitelství, potažmo policejnímu orgánu celý případ řádně prošetřit.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení či postupu státního zastupitelství, který napadá, a proto je Ústavní soud k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud předně konstatuje, že pokud jde o stěžovatelčino právo na spravedlivý proces, toto právo vůbec nebylo v dané situaci dotčeno. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2064/10 ze dne 12. 8. 2010), v tzv. fázi prověřování dle §158 až 159b trestního řádu příslušný orgán státu pouze provádí šetření k prověření podezření ze spáchání trestné činnosti, jež vyvstalo na podkladě jeho vlastních poznatků, případně na základě trestního oznámení ve smyslu §158 odst. 1, 2 trestního řádu. V tomto stadiu trestního řízení tedy dosud není dán trestně procesní vztah s konkrétním obviněným, který je nezbytným předpokladem toho, aby se poškozený vůbec mohl domáhat svých nároků v adhezním řízení dle §43 odst. 3 trestního řádu. Není dosud dán ani vyšší stupeň pravděpodobnosti, že vůbec byl spáchán trestný čin, jímž mělo být poškozenému ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální či jiná újma ve smyslu §43 odst. 1 věta první trestního řádu. Ve vztahu k osobám, jež se v této fázi trestního řízení, případně též v ještě rannější fázi prošetřování, považují za poškozené, tudíž nelze vůbec uvažovat o garancích spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny, resp. článku 6 odst. 1 věta první evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Obdobný názor zastává i Evropský soud pro lidská práva (dále také "ESLP"), který ustáleně judikuje, že čl. 6 Úmluvy se ve vztahu k poškozenému neaplikuje na fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání (viz např. rozhodnutí ve věci Duchoňová proti České republice ze dne 2. 10. 2006 č. 29858/03).
10. Ústavní soud však není vázán odůvodněním podaného návrhu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2645/11 ze dne 12. 9. 2013, bod 8) a je toho názoru, že stížnost stěžovatelky je lépe posoudit prizmatem práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Ústavní soud se v zásadě ztotožňuje s názorem vyjádřeným v rozsudku ESLP ve věci Blumberga proti Lotyšsku ze dne 14. října 2008 č. 70930/01, §67-68. V případě, že je do práva na ochranu vlastnictví zaručeném čl. 11 Listiny zasaženo třetí, soukromou osobou, vyplývá z těchto ustanovení pozitivní závazek státu poskytnout odpovídající právní prostředky k jejich ochraně, včetně případné možnosti domáhat se náhrady škody.
11. Stát realizuje svou povinnost poskytnout majetkovým právům ochranu dvojím způsobem. Předně musí zajistit adekvátní právní rámec ochrany majetkových práv, kterého může jednotlivec využít a domáhat se svých práv, bylo-li do nich zasaženo třetími osobami. Pokud je zásah do vlastnického práva trestněprávní intenzity, nastupuje povinnost státu vést účinné vyšetřování. Tato povinnost se však vztahuje pouze na způsob, jakým je vyšetřování vedeno, nikoli na jeho výsledek. Nepředstavuje tedy povinnost státu dosáhnout za každou cenu odsouzení pachatele, když je zřejmé, že mnohé trestné činy zůstávají nevyřešeny či nepotrestány i přes náležité úsilí vyvinuté příslušnými orgány (srovnej usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, bod 20), ale pouze procesní povinnost tzv. náležité péče. Je tedy nutné, jak podotýká ESLP v §67 zmíněného rozhodnutí, brát ohledy na praktické potíže, kterým příslušné orgány při vedení vyšetřování zpravidla čelí, a potřebu upřednostnit vyšetřování závažnějších trestných činů před trestnými činy méně závažnými, jakými jsou například právě trestné činy majetkové povahy. V takovém případě stát nedostojí své povinnosti vést účinné vyšetřování a tím konstituuje zásah do ústavně zaručeného práva na ochranu majetku pouze tehdy, když jsou v příslušném trestním řízení shledány vady a pochybení extrémní povahy.
12. Nezávisle na tom, zda měl zásah do vlastnického práva trestněprávní rozměr či nikoli a zda je ohledně zásahu vedeno trestní řízení, poskytuje stát jednotlivci možnost domáhat se svých majetkových práv soukromoprávními prostředky před obecnými soudy. Přičemž je významné, že ačkoli výsledek trestního řízení může mít vliv na řízení soukromoprávní, stát nemůže být činěn zodpovědným za výsledek tohoto řízení proto, že šetření nevedlo k zahájení trestního stíhání či k odsouzení, a to za stejného předpokladu, jaký je uveden výše, tedy že v příslušném postupu nebyly shledány extrémní vady a pochybení. Stěžovatelka může realizovat své právo na ochranu majetku pomocí soukromoprávních prostředků, neboť je jí dobře známo, kdo jí měl zásah do majetku způsobit.
13. K postupu orgánů státního zastupitelství a jimi vyjádřeným názorům a vysvětlením, Ústavní soud konstatuje, že nepostrádají řádné odůvodnění, a to jak při interpretaci příslušných zákonných ustanovení, tak ohledně postupu a učiněných závěrů. Příslušné orgány státního zastupitelství stěžovatelce náležitě vysvětlily, proč zde není důvodu a dostatek důkazů pro vedení trestního stíhání, k němuž podala svůj podnět.
14. Stěžovatelka pak má i další právem zaručené nástroje k ochraně svého vlastnického práva, a to soukromoprávní žalobu, jíž se může svého tvrzeného vlastnictví domáhat. Ústavní soud tedy shledal, že nebylo dotčeno ani základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces, ani její právo na ochranu majetku.
15. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatelky napadeným postupem orgánů státního zastupitelství a napadeným rozhodnutím Městského státního zastupitelství Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu