ECLI:CZ:US:2016:1.US.3336.15.1
sp. zn. I. ÚS 3336/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Dvořáčka, zastoupeného JUDr. Filipem Pundou, advokátem se sídlem Klášterská 126/11, Jindřichův Hradec, proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 22 Co 1216/2015-77 ze dne 4. 8. 2015 a proti rozhodnutí Okresního soudu v Jindřichově Hradci č. j. 6 C 308/2014-48 ze dne 23. 4. 2015, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci jako účastníků řízení a Aleny Nováčkové, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z podané ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a soudního spisu, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Jindřichově Hradci napadeným rozsudkem č. j. 6 C 308/2014-48 ze dne 23. 4. 2015 ve věci žaloby stěžovatele proti vedlejší účastnici o zaplacení částky 46.000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání stěžovatele rozsudkem č. j. 22 Co 1216/2015-77 ze dne 4. 8. 2015 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Důvodem podání žaloby byla neúspěšná výzva o vydání částky 46.000 Kč z advokátní úschovy po zemřelém JUDr. Josefu Nováčkovi. Obecné soudy žalobu zamítly s odkazem na námitku promlčení, uplatněnou vedlejší účastnicí. Ústavní soud zjistil ze soudního spisu, že vedlejší účastnice tuto námitku uplatnila již ve svém prvním vyjádření, které v řízení učinila dne 29. 1. 2015. Stěžovatel byl v řízení před soudy zastoupen advokátem.
3. Stěžovatel spatřuje zásah do svých základním práv v tom, že soud prvního stupně vedl řízení tak, aby podpořil vedlejší účastnicí uplatněnou námitku promlčení. Stěžovatel namítá, že nalézací soud mu opakovaně kladl při účastnickém výslechu návodné otázky tak, aby mohl učinit závěr, že uschovaná věc byla druhově určená a její vydání tedy podléhalo promlčení. Odvolací soud neprovedl stěžovatelem navržené důkazy. V době, kdy stěžovatele zastupoval, měl zesnulý advokát jeho plnou důvěru a stěžovatel jistě plným právem očekával, že ochrání jeho zájmy. Obecné soudy podle stěžovatele měly s ohledem na toto významné postavení advokáta a jeho odpovědnost vůči jím zastupované osobě shledat uplatněnou námitku promlčení jako rozpornou s dobrými mravy.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Soudy pouze provedly takovou interpretaci a aplikaci podústavního práva, s níž stěžovatel nesouhlasí. Stěžovatel před Ústavním soudem jen opakuje své námitky, které však již byly náležitě vypořádány v napadených rozhodnutích obecných soudů. Žádná ze stěžovatelem předestřených výhrad pak nemá ústavní rozměr.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu