ECLI:CZ:US:2016:1.US.3457.16.1
sp. zn. I. ÚS 3457/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Petra Hodice, zastoupeného Mgr. Josefem Berkou, advokátem se sídlem Bří Lužů 114, Uherský Brod, proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 19. 6. 2015 č. j. 327 C 84/2014-69, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 3. 2. 2016 č. j. 59 Co 429/2015-105 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 7. 2016 č. j. 28 Cdo 2104/2016-140, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou dne 18. 10. 2016 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to pro porušení jeho práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na svobodu podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni žalovanou finanční částku a nahradit jí náklady řízení. Soud rozhodl podle §101 odst. 3 občanského řádu (dále jen "o. s. ř.") v nepřítomnosti stěžovatele poté, co stěžovatelovu žádost o odročení jednání nařízeného na den 17. 6. 2015, podanou z důvodu onemocnění teplotami na služební cestě, nepovažoval za řádně doloženou. Vycházel přitom i z poznatků z vlastní činnosti v jiných věcech, v nichž účastník řízení zastoupený stěžovatelem jako obecným zmocněncem a Jana Hodicová s adresou bydliště jako stěžovatel uplatnili obsahově stejný důvod odročení bez jeho doložení. Tento rozsudek byl potvrzen Krajským soudem v Brně, který konstatoval, že podle §119 o. s. ř. může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti účastníka také tehdy, když uplatněný důvod k odročení neshledá jako závažný, případně když jeho závažnost není doložena. V daném případě soud prvního stupně neshledal doloženým stěžovatelem uplatněný důvod k odročení, který ostatně nebyl následně ani do okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu osvědčen, přičemž svůj závěr náležitě odůvodnil na základě okolností dané věci s poukazem na konkrétní poznatky z vlastní činnosti.
3. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které senát Nejvyššího soudu napadeným usnesením ze dne 26. 7. 2016 odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. Uvedl, že příslušná pasáž dovolání (bod III), ve které stěžovatel ocitoval text ustanovení §237 o. s. ř., zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání a že požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání stěžovatel z obsahového hlediska nedostál ani v jiných částech dovolání. Chybějící údaj o tom, v čem stěžovatel spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání, označil Nejvyšší soud za vadu dovolání, jejíž neodstranění brání pokračování v dovolacím řízení. Nad rámec uvedeného - se zřetelem ke stěžovatelovým námitkám podřaditelným důvodu dovolání - pak Nejvyšší soud s odkazem na svou početnou judikaturu uvedl, že námitka vztahující se k projednání věci v nepřítomnosti účastníka vystihuje tzv. zmatečnostní vadu řízení podle §229 odst. 3 o. s. ř., která není způsobilým dovolacím důvodem a k jejímuž prověření slouží žaloba pro zmatečnost. Není přitom rozhodné, zda účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem v odvolacím řízení nebo v řízení před soudem prvního stupně, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo zmatečností i tehdy, byla-li účastníku odňata možnost jednat před soudem prvního stupně a odvolací soud nezjednal nápravu. Odkazy stěžovatele na rozsudky Nejvyššího soudu týkající se otázky projednání věci v nepřítomnosti účastníka řízení nepovažoval Nejvyšší soud pro jejich skutkovou odlišnost za případné. Připomněl také svou ustálenou rozhodovací praxi, podle které ke zmatečnostem i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí (v tomto případě stěžovatelova námitka týkající se neprovedení jím navržených důkazů), přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Důvody, pro něž soudy v projednávaném případě nepovažovaly za nutné provést navržené důkazy, navíc odpovídaly východiskům formulovaným v relevantní judikatuře.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí jednak proti přepjatému formalismu Nejvyššího soudu, který se dle jeho názoru nezabýval obsahem dovolání, ve kterém byly předpoklady přípustnosti jasně specifikovány, jednak proti porušení jeho práva na soudní ochranu nižšími soudy, které mu neumožnily zúčastnit se jednání a řádně hájit svá práva. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu zejména tvrdí, že je-li omluva z jednání spolu se žádostí o odročení z důvodu služební cesty, resp. nemoci na služební cestě, soudu doručena více jak dva dny před nařízeným jednáním, jde o omluvu řádnou a včasnou. Postup soudu prvního stupně tak porušil právní jistotu a výrazně jej omezil v právu na podnikání, neboť ve svém důsledku znamená, že dlouhodobě plánovaná služební cesta není způsobilou omluvou a že je třeba upřednostnit soudní jednání před vlastním zdravím a soukromým podnikáním.
II.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že podaný návrh je zčásti nepřípustný.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Uvedenými prostředky se ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí, vyjma návrhu na obnovu řízení, také mimořádné opravné prostředky.
7. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřením zásady subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná, tedy pokud byly vyčerpány všechny dostupné procesní prostředky obrany (mimo zákonem výslovně stanovené výjimky).
8. Ústavní soud připomíná, že podle §229 odst. 3 o. s. ř. může účastník řízení napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Účastník, u něhož došlo k porušení práva účastnit se jednání před soudem, disponuje na základě citovaného ustanovení procesním nástrojem, na jehož základě může nechat namítaný postup odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) přezkoumat. Rozhodnutí odvolacího soudu trpí zmatečností také tehdy, došlo-li k odnětí možnosti jednat před soudem prvního stupně, avšak odvolací soud nezjednal nápravu, což mohl učinit např. tak, že účastníku umožnil vykonat procesní práva, z nichž byl postupem soudu prvního stupě vyloučen. Žaloba pro zmatečnost, jako mimořádný opravný prostředek zavedený do našeho právního řádu od 1. 1. 2001, má totiž sloužit k možnému zrušení pravomocných rozhodnutí soudů, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, nebo je-li těmito vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 417/07 ze dne 2. 3. 2007 a sp. zn. I. ÚS 319/12 ze dne 10. 4. 2014, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Právě takové námitky uplatnil stěžovatel ve své ústavní stížnosti, ve které ve vztahu k nižším soudům argumentoval zejména porušením práva na spravedlivý proces v důsledku znemožnění účasti na jednání před soudem prvního stupně. Nepřihlédl však k existenci výše zmíněné žaloby pro zmatečnost, která k odstranění jím tvrzených vad slouží a jejíž vyčerpání je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti. Uvedený právní názor lze přitom přijmout i v intencích řady usnesení Ústavního soudu, kterými došlo k odmítnutí ústavních stížností pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu z důvodu, že stěžovatel nepodal v daných věcech žalobu pro zmatečnost, byť z jiného zákonného důvodu (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1988/07 ze dne 13. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 2618/07 ze dne 16. 1. 2008, usnesení sp. zn. II. ÚS 1276/08 ze dne 18. 6. 2008, usnesení sp. zn. III. ÚS 2288/08 ze dne 18. 9. 2008; též stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.)
10. S ohledem na právě uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost v části směřující proti rozsudkům prvostupňového a odvolacího soudu posoudit (při zachování principu subsidiarity ústavní stížnosti) jako nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a jako takovou ji odmítnout dle §43 odst. 1 písm. e) tohoto zákona. Z toho vyplývá, že se Ústavní soud nemohl zabývat ani stížnostní argumentací týkající se merita věci.
11. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, kterému stěžovatel vytýká přílišný formalismus, lze stěžovateli přisvědčit v tom, že z obsahu jeho dovolání (konkrétně bod IV) vyplývá, že označil několik rozsudků Nejvyššího soudu týkajících se důležitého důvodu pro odročení jednání, které dle jeho názoru soud prvního stupně, resp. odvolací soud v jeho věci nerespektoval. Lze-li tedy dle názoru Ústavního soudu polemizovat se závěrem Nejvyššího soudu v otázce existence vady bránící pokračování v dovolacím řízení, je z výše formulovaných úvah zřejmé, že - jak Nejvyšší soud rovněž, byť nad rámec, konstatoval - námitky uplatněné stěžovatelem v dovolání představovaly zmatečnostní vadu řízení a nemohly založit přípustnost dovolání. Napadené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání ze zřejmých důvodů odmítnuto, tedy nemůže mít za následek porušení práva na soudní ochranu, kterého se stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovolává.
12. Ústavní stížnost byla tedy v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu shledána přípustnou, ovšem zjevně neopodstatněnou.
13. S ohledem na shora uvedené tedy Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti rozhodnutí Okresního soudu v Uherském Hradišti a rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a v části, v níž směřovala proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu