ECLI:CZ:US:2016:1.US.3535.16.1
sp. zn. I. ÚS 3535/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti TES Praha, a. s., se sídlem v Praze, Svornosti 811/30, zastoupené Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem v Praze, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 136/2016-34 ze dne 18. srpna 2016 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 Af 21/2012-118 ze dne 31. května 2016, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelce byla v daňovém řízení doměřena daňová povinnost na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor až květen 2010 (oproti nadměrnému odpočtu za tato období). Následnou žalobu stěžovatelky zamítl Městský soud v Praze. Podle soudu správce daně správně neuznal nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Stěžovatelka obchodovala s emisními povolenkami, nebyla však schopna prokázat, že povolenky jako zdanitelná plnění přijala od deklarovaných dodavatelů. Daňové doklady vystavené dodavateli a předložené stěžovatelkou byly formální povahy, samotný obchod byl pouze předstírán. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Neztotožnil se s tím, že stěžovatelka nemohla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na dani z přidané hodnoty. Podle soudu stěžovatelka mohla při vynaložení řádné míry opatrnosti zjistit, že se účastní podvodu: byly jí předloženy zfalšované doklady (faktury od dvou různých dodavatelů mají stejnou grafickou úpravu, obsah a navazující číslování), podpisy na smlouvách neodpovídají podpisovým vzorům, s jednatelem jedné ze společností se stěžovatelka nikdy nesetkala, byť šlo o cizince s omezeným pracovním (nikoliv podnikatelským) vízem, celá kontraktace probíhala pouze elektronicky či telefonicky, byť šlo o obchody v hodnotě stovek milionů Kč, stěžovatelka si neověřila existenci sídla těchto společností (dodavatelé měli sídlit na Praze 3 a 6, stěžovatelka sídlí na Praze 5), převody povolenek od jednoho z dodavatelů probíhaly z účtu druhého z dodavatelů a podobně. Podle soudu tak stěžovatelka nevyvinula žádnou snahu ověřit, že se účastní obchodů v rámci normálních obchodních vztahů, a podle konkrétních okolností mohla a měla vědět, že se účastní podvodu na dani z přidané hodnoty.
2. Proti rozhodnutím městského a Nejvyššího správního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví a na ukládání daní pouze na základě zákona. Stěžovatelka nepopřela, že se účastnila podvodu na dani z přidané hodnoty, podle jejího mínění to ovšem nemohla zjistit. Rizikový stav obchodování s emisními povolenkami byl vyvolán samotným státem, který nezajistil dostatek kontrolních mechanismů. Jednotlivé registry nebyly propojené, povolenky mají navíc virtuální povahu, která neumožňuje bližší kontrolu všech okolností. Tyto nedostatky stát přenáší na podnikatele, kteří by museli své obchodní partnery prověřovat detektivním způsobem. Povinnosti stěžovatelky tak správce daně formuluje dodatečně až v průběhu řízení a nad rámec zákona.
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
4. Podle stěžovatelky byla její nepříznivá situace způsobena pochybením státu, nikoliv jejím podnikatelským pochybením. S ohledem na povahu nynějšího usnesení ovšem není třeba se blíže zabývat tím, do jaké míry byl systém obchodování s emisními povolenkami nedostatečně koncipovaný. Obě napadená rozhodnutí totiž dostatečně srozumitelným a logickým způsobem vysvětlila, v čem bylo jednání stěžovatelky podnikatelsky nedbalé. Uzavírala obchody v hodnotě stovek milionů Kč, aniž by své obchodní partnery alespoň základně prověřila. Většinu výtek ze strany správních soudů rozhodně nelze označit jako požadavky odpovídající detektivní činnosti. Obchodování pouze prostřednictví telekomunikačních prostředků samozřejmě může mít své zvláštnosti, jak stěžovatelka uvedla. Hodnocení správních soudů je však přiléhavé v tom, že obchodování ve stamilionovém rozsahu se společností, jejíž jednatel bez osobního kontaktu poskytl kopii pasu bez odpovídajícího víza, lze označit jako nedbalé. Ověřit existenci sídla obchodního partnera, zkontrolovat údaje uvedené ve veřejných rejstřících a srovnat podpisy s podpisovými vzory, nemohlo být pro stěžovatelku nepřiměřeně zatěžující. Ústavní soud neshledal žádné ústavně významné pochybení v závěru správních soudů, že stěžovatelka s ohledem na okolnosti mohla a měla vědět, že se účastní podvodu. V podrobnostech stačí odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, která obchodní nedbalost stěžovatelky hodnotí jako součást (a následek) podnikatelského rizika, nikoliv jako selhání státu a jeho kontrolních mechanismů.
5. Namítala-li stěžovatelka, že povinnosti k prokázání nároku na odpočet daně jsou vytvářeny ex post, lze ji odkázat na setrvalou judikaturu Ústavního soudu k rozložení důkazní povinnosti v daňovém řízení. Prokazování nároku na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění skutečně došlo tak, jak je v dokladech prezentováno [např. nález sp. zn. IV. ÚS 402/99 ze dne 15. 5. 2001 (N 73/22 SbNU 131) či usnesení sp. zn. III. ÚS 365/04 ze dne 29. 9. 2004]. V daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit [nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996 (N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.)]. Pokud stěžovatelka uplatnila nárok na odpočet daně, bylo na ní, aby prokázala, že jsou splněny zákonné podmínky.
6. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu