ECLI:CZ:US:2016:1.US.421.16.1
sp. zn. I. ÚS 421/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Valentýna Plzáka, zastoupeného JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Jánský vršek 311/6, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 9 As 151/2015 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 10 A 164/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 2. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Dne 3. 12. 2015 Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015. Tímto prvoinstančním rozsudkem Městský soud zamítl správní žalobu stěžovatele proti rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy v Praze ze dne 6. 8. 2012, o neprominutí zmeškání lhůty k podání žádosti o přezkoumání rozhodnutí, kterým stěžovateli Univerzita Karlova v Praze nepřiznala účelové stipendium podle příslušného stipendijního řádu.
Stěžovatel je osobou s vážným zdravotním postižením, která se ucházela o účelové stipendium. To bylo stěžovateli rozhodnutím děkana Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy odepřeno. Opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel pouhý jeden den po vypršení lhůty pro jeho podání, přičemž ke zmeškání lhůty došlo z důvodu náhlé zdravotní indispozice (nevolnost a zvracení) související se zdravotním postižením, což stěžovatel doložil lékařskými zprávami. Rektor Univerzity Karlovy odmítl tyto důvody ve smyslu stipendijního řádu považovat za důležité a žádost o prominutí zmeškání zamítl.
Podle náhledu stěžovatele se rektor Univerzity Karlovy uvedeným postupem dopustil excesu ze správního uvážení, protože rozhodoval na nesprávném právním základě, zejména protože nepřihlédl k ustanovení Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Rektor Univerzity Karlovy tak při posuzování žádosti stěžovatele porušil princip zvláštního zacházení s osobami se zdravotním postižením. Stěžovatel je toho názoru, že rektor Univerzity Karlovy s jeho podáním nakládal tak, jako by bylo podáno osobou bez zdravotního postižení, což v nastalé situaci vedlo k diskriminačnímu zacházení.
Stejného pochybení se následně dopustil Městský soud v Praze, který nepřihlédl k rozporu rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy s Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením, resp. k jeho nepřezkoumatelnosti. Městský soud k Úmluvě nepřihlédl a s její aplikací se nijak nevypořádal. Nejvyšší správní soud pak tento postup aproboval, když uzavřel, že se městský soud žalobní námitkou uplatnění úmluvy zabývat nemusel, neboť tato byla vznesena opožděně. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že zmínka o mezinárodní úmluvě, jíž se dovolával, se objevila již v samotné správní žalobě ze dne 15. 10. 2012. Navíc, i v případě, že by se na daný případ uplatnila koncentrace řízení, může žalobce i po lhůtě pro podání žaloby uplatnit takové námitky, k nimž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Mezi takové stěžovatel řadí otázku nicotnosti a nepřezkoumatelnosti. Rektor Univerzity Karlovy vybočil podle stěžovatele z mezí správního uvážení tím, že rozhodoval o nesprávném právním základě, tj. vůbec k Úmluvě ani principu zvláštního zacházení nepřihlédl a ani se s ním nijak nevypořádal.
Z výše vyložených důvodů mělo podle stěžovatele dojít k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech.
III.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
Podle náhledu Ústavního soudu je v předmětném případě rozhodující to, jak se obecné soudy v napadených rozhodnutích vypořádaly s rozhodnutím děkana o neprominutí zmeškání lhůty k podání opravného prostředku, a to navzdory tomu, že stěžovatel je osobou se zdravotním postižením.
Předně je třeba uvést, že Ústavní soud nemíní ničeho měnit na svých závěrech uvedených v nálezu sp. zn. I. ÚS 2903/14, podle něhož je třeba při rozhodování ve věcech osob zdravotně postižených dbát zvláštního a citlivějšího přístupu. Nicméně ani aplikace výše uvedeného, nemůže účastníku řízení zajistit bez dalšího posouzení správního uvážení v jeho prospěch. Z napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že tento se hranicí správního uvážení rektora Univerzity Karlovy zabýval, přičemž jeho odůvodnění shledal, vzhledem k okolnostem případu, řádným. Kasační soud ve svém rozhodnutí poukázal na závěr rektora Univerzity Karlovy, podle něhož by závažným důvodem, pro který by bylo lze návrhu stěžovatele vyhovět, mohla být pouze zdravotní indispozice ve dnech 17. - 18. 7. 2012. Nic takového však nebylo správnímu orgánu doloženo. Pokud rektor Univerzity Karlovy neměl v době svého rozhodování relevantní dokumenty, jejichž předložení leželo v dispozici stěžovatele, nemohl k nim ani přihlédnout a na jeho postupu, jakož i na následném soudním přezkumu, nelze dohledat nic protizákonného či dokonce protiústavního. Z toho důvodu také nelze na postup rektora Univerzity Karlovy nahlížet jako na diskriminační neboť správní orgán v době svého rozhodování nevěděl o existenci diskriminačního kritéria.
Namítá-li stěžovatel porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného
soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Stejně tak by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. pokud by se jednalo o případ, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další). To se však v předmětném případě nestalo.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu