ECLI:CZ:US:2016:1.US.441.15.1
sp. zn. I. ÚS 441/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele R. Č., zastoupeného JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem v Bruntále, Dr. E. Beneše 21, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2013 č. j. 6 T 151/2012-489, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 6. 3. 2014 č. j. 55 To 14/2014-523 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014 č. j. 4 Tdo 1316/2014-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že byla zasažena a porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 11 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil všechna napadená rozhodnutí.
2. Skutkovým základem trestního řízení před obecnými instancemi byla situace, při níž došlo v dubnu roku 2011 při mimořádně silné vichřici k podfouknutí a odtržení střešního souvrství a následnému vymrštění betonové dlaždice ze střechy bytového domu. Dlaždice pak při pádu zasáhla do hlavy a závažně zranila poškozenou Hanu K. (jedná se o pseudonym), která byla zraněním výrazně omezena v běžném způsobu života a toto zranění bude mít trvalé následky. Následek popsaného děje byl přičten k tíži stěžovatele, jenž na přelomu roku 2002 a 2003 prováděl prostřednictvím své firmy na domě opravu střešního pláště na výtahové šachtě.
3. Orgány činné v trestním řízení ve věci provedly za pomoci dvou znaleckých posudků úkony trestního řízení za účelem zjištění, jakým způsobem došlo k porušení střešního souvrství, které vedlo ke škodnímu ději včetně jeho následku. Stěžovatel, jenž byl posléze obviněn a obžalován, byl soudem prvního stupně uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jenž mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Stěžovateli byla též uložena povinnost nahradit škodu dvěma subjektům, a to výše zmíněné poškozené a zdravotní pojišťovně, v součtu v částce přesahující 450 tisíc Kč; poškozená Hana K. byla odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na občanskoprávní řízení. Je třeba dodat, že v průběhu řízení byla po odvolání obžalovaného věc nejprve vrácena krajským soudem nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Provedené doplnění dokazování však nepřineslo nové skutečnosti, které by zásadním způsobem změnily skutková zjištění soudu prvního stupně, a po opětovném odsouzení stěžovatele tímto soudem krajský soud odvolání stěžovatele zamítl. Proti usnesení krajského soudu podal následně stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl.
4. Ústavní stížnost není důvodná.
5. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již občanům nebo právnickým osobám.
6. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, a to ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
7. Stížnost směřuje proti rozhodnutím, kterými byl stěžovateli uložen podmíněný trest odnětí svobody a byla mu též uložena povinnost k náhradě škody zejména osobě poškozené. Nalézací soud neshledal žádné důvody, jež by ho měly vést k aplikaci zásady in dubio pro reo, eventuálně zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku. Stěžovatel si podle všech obecných instancí, z hlediska posouzení svého nedbalostního zavinění, nepochybně měl a mohl představit, že se i s časovým odstupem příčinný vztah popsaným způsobem může rozvinout, tento děj pro něj nebyl nepředvídatelný, a proto odpovídá za vzniklý následek. Ústavní soud, jenž není zásadně oprávněn přehodnocovat zjištěný skutkový stav, tyto závěry respektuje včetně vztahu mezi konáním, resp. opomenutím stěžovatele a následkem, jakkoliv je mezi činem stěžovatele (opravou střechy bytového domu) a jeho následkem - jak již zmíněno - poměrně dlouhé časové rozmezí. Lze tu zmínit důvody odvolací instance, podle nichž nebyl-li obžalovaný s ohledem na své vzdělání a odbornost "dostatečně kompetentní k provedení potřebných propočtů ohledně zatížení střešního souvrství, měl tuto skutečnost řešit za pomoci kvalifikované osoby (externí zhotovení propočtů odbornou firmou v souvislosti s konstrukcí střech), což bylo jednoznačně zodpovědností žalovaného."
8. S obdobnými závěry pak skutkový stav a jeho právní kvalifikaci přezkoumal Nejvyšší soud, jenž mj. připomněl, že "oba ve věci vyslechnutí znalci shledali podstatným, že při správně dimenzované tíze (až tří vrstev betonových dlaždic plošně naskládaných na sebe) by k odnesení dlaždice nedošlo. (...) pokud by nenastalo odtržení a vzedmutí střešního souvrství, pak by samotná dlaždice ani v důsledku silného větru ze střechy neodletěla. (...) byla tak bezpochybně prokázána příčinná souvislost mezi obviněným neodborně provedenou opravou střechy a zásahem těla poškozené, v jehož důsledku utrpěla značně závažná zranění."
9. Ústavnímu soudu je zřejmé, že ke vzniku škodného následku došlo za extrémních okolností, při nichž se prokazatelně nedbalá oprava části střechy domu projevila až po již výše zmíněné velmi dlouhé době. Jakkoli působí tento faktor v relaci k odsouzení stěžovatele nepochybně velmi důrazně, nebylo možné ztratit ze zřetele, že ustanovení §34 odst. 2 trestního zákoníku, jež odkládá počátek běhu promlčecí doby až od data nastalého účinku jednání, je stále účinné a nepostrádá racionální základ. Není ani rozhodné, že stěžovatel nemusel provádět osobně, ale prostřednictvím jím pověřených osob; podstatné je, že předmětné místo po opravě, jako vlastník firmy (živnostník), musel předávat.
10. Ze všeho shora uvedeného opakovaně (viz body 5, 6) plyne, že je Ústavnímu soudu v podobě námitek obsažených v ústavní stížnosti předkládána problematika, jejímž obsahem je rozvíjená polemika stěžovatele s výroky a závěry odůvodnění obecných soudů, jež považuje za nesprávné, resp. protiústavní. Aby byl Ústavní soud oprávněn přistoupit k jinému hodnocení rozhodných faktů a předestřít po případném meritorním přezkumu věci a kasačním nálezu obecným soudům jinou alternativu rozhodnutí, musel by přikročit k vlastnímu dokazování či dát obecným soudům směrnici k doplnění dokazování v důsledku zjištěné vady důkazního řízení. Žádnou vadu však obecným soudům, zejména soudu nalézacímu, vytknout nelze, neboť důkazní proces proběhl vyčerpávajícím způsobem a jeho závěry byly řádně přeneseny do odůvodnění rozhodnutí; také navazující právní kvalifikace předmětného jednání je odpovídající [viz nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41), usnesení sp. zn. III. ÚS 1595/11 a mnohá rozhodnutí další].
11. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu