ECLI:CZ:US:2016:1.US.481.16.1
sp. zn. I. ÚS 481/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti 1. Petra Pavlíka a 2. Petry Píšové, zastoupených JUDr. Ninou Rydlovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Blahoslavova 99/9, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2015 č. j. 19 Co 237/2015-70 a usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 30. dubna 2015 č. j. 12 C 252/2014-51, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení a 1. Josefa Novotného a 2. Ludmily Novotné, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. února 2016, stěžovatelé podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu a zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čímž došlo k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci stanoveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Okresní soud v Třebíči usnesením, napadeným ústavní stížností, zastavil řízení o vyklizení bytu a stěžovatelům (v řízení vystupujícím na straně žalované), uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům řízení na nákladech řízení částku ve výši 9 720 Kč. Stěžovatelé s uloženou povinností k náhradě nákladů řízení nesouhlasili a podali proti nákladovému výroku odvolání. Krajský soud v Brně usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku změnil jen tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit vedlejším účastníkům řízení na nákladech řízení částku 9 712 Kč a dále stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům řízení na nákladech odvolacího řízení částku 1 270,50 Kč.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že ve věci rozhodující soudy nebraly v úvahu všechny relevantní okolnosti případu a vůbec se nezabývaly jejich přednesenými námitkami, zejména zda byl nájemní vztah opravdu ukončen a jaká byla lhůta určená k vystěhování, neboť podle názoru stěžovatelů byla tato lhůta v rozporu s dobrými mravy. Druhá stěžovatelka se nacházela ve vysokém stadiu rizikového těhotenství, a přestože byli vedlejší účastníci řízení s jejím zdravotním stavem velmi dobře obeznámeni, nutili stěžovatele k vystěhování takřka do jednoho měsíce. Stěžovatelé mají za to, že po nich nebylo možno spravedlivě žádat, aby se vystěhovali z bytu v tak krátkém termínu. Ve věci rozhodující soudy podle názoru stěžovatelů vyložily relevantní právní předpisy ryze formalisticky bez potřebného zohlednění všech konkrétních okolností případu a nezohlednily skutečnost, že stěžovatelé opakovaně poukazovali i v řízení před obecnými soudy na to, že důvodem k vystěhování bylo zejména upozornění druhé stěžovatelky na plíseň v předmětném bytě. Proto se stěžovatelé domnívají, že v tomto specifickém případě neměly obecné soudy přiznat náklady právního zastoupení, když proti jejich přiznání stěžovatelé od počátku brojili. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345), ze dne 31. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 635/09 (N 176/58 SbNU 539), ze dne 20. dubna 2010 sp. zn. II. ÚS 2087/08 (N 90/57 SbNU 179) a ze dne 12. března 2001 sp. zn. II. ÚS 544/2000 (N 41/21 SbNU 363).
4. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovateli, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
6. K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud připomíná, že se k ní v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. usnesení ze dne 1. listopadu 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. května 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 13. října 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 nebo ze dne 18. března 2008 sp. zn. IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, která jsou chráněna prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
7. Posuzovaná ústavní stížnost představuje opakování námitek uvedených v podaném odvolání a polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Stěžovatelé zcela nepřípadně předpokládají, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
8. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející a vzal za prokázané, že z procesního hlediska to byli stěžovatelé, kteří zavinili zastavení řízení, neboť žaloba byla podána důvodně, když doba nájmu byla stanovena do data 31. října 2014, vedlejší účastníci řízení žalobu podali k okresnímu soudu dne 16. prosince 2014 a k vyklizení bytu stěžovateli došlo až po podání žalobního návrhu. V tomto směru poukázal odvolací soud na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, kdy opakovaně bylo judikováno, že v daném případě se zkoumá pouze procesní zavinění účastníka a zcela zřejmé procesní zavinění celého řízení bylo na straně stěžovatelů, kteří po uplynutí doby nájmu předmětný byt dobrovolně nevyklidili a učinili tak až poté, kdy byla podána žaloba na vyklizení bytu. Odvolací soud z úřední povinnosti přezkoumal výrok o náhradě nákladů řízení a zjistil, že v daném případě správná částka zní 9 712 Kč. K tomu pak uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejším účastníkům řízení na nákladech odvolacího řízení částku 1 270,50 Kč, neboť stěžovatelé nebyli v odvolacím řízení úspěšní.
9. V kontextu s konkrétními okolnostmi dané věci nelze než dovodit, že stěžovatelům se porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem nezdařilo doložit.
10. Za výše uvedených okolností nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelů na právní závěry uvedené v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu