ECLI:CZ:US:2016:1.US.521.15.1
sp. zn. I. ÚS 521/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti R. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Kuřim, zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Kounicova 11, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 517/2014-181 ze dne 3. prosince 2014, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresního soudu Brno-venkov usnesením sp. zn. 1 PP 48/2014 ze dne 4. listopadu 2014 zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění na z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 15 roků uloženého rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 40 T 7/1998 ze dne 29. 4. 1999. Dospěl k závěru, že není naplněn předpoklad, že stěžovatel na svobodě povede řádný život. Znalecké hodnocení je příznivější oproti zjištěním z doby odsouzení, je však stále prostor pro rizika. Stěžovatel navíc dvakrát v průběhu trestního stíhání uprchl (po činu a pak dlouhodobě do ciziny po vyhlášení rozsudku). Dobrovolnost nástupu trestu přitom je jedním ze zkoumaných zákonných hledisek. Důvodem nevyhovění tak byla závažnost spáchaného činu, dlouhodobé vyhýbání výkonu trestu a skutečnost, že ne všechny záporné rysy osobnosti stěžovatele jsou výkonem trestu pozměněny.
2. Krajský soud v Brně výše uvedeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu. Podle krajského soudu bylo hodnocení okolností činu stěžovatele namístě, neboť to přímo ukládá zákon. Okresní soud tedy nemohl opominout, za jakých okolností se stěžovatel dopustil zvlášť závažného zločinu vraždy, za jakých okolností usmrtil poškozeného a za jakých okolností se následně pokusil usmrtit další osobu. Soud také přihlédl k dalším významným okolnostem, takže pro vyhovění nebyl důvod ani přes jinak poměrně příznivé hodnocení stěžovatele.
3. Proti uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv. Porušení těchto práv stěžovatel s odkazem na závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) spatřoval v tom, že krajský soud porušil zákaz dvojího přičítání, stanovený v ustavení čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, pakliže úsudek, že stěžovatel nepovede v budoucnu řádný život, opřel toliko o existenci v minulosti spáchané trestné činnosti, za niž již byl odsouzen, a současně zcela ignoroval pozitivně vyznívající aktuální hodnotící zprávu věznice o stavu jeho nápravy, jakož i pro stěžovatele příznivé znalecké posudky. Krajský soud tak dle mínění stěžovatele postupoval v dané věci zcela svévolně, neboť nerozhodoval na základě relevantních důkazů (prokazujících jednoznačné polepšení odsouzeného), nýbrž toliko na základě závažnosti jednání, pro které byl odsouzen, čímž porušil zásadu ne bis in idem.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozhodnutím a obsahem soudního spisu; následně dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi již vyložil, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že požadavek pozitivního předpokladu budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli [nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323), usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)].
6. Obsahově téměř stejnou ústavní stížností téhož stěžovatele vůči obsahem obdobnému rozhodnutí krajského soudu se Ústavní soud již dříve zabýval. Pro stručnost tak lze odkázat na odmítavé usnesení sp. zn. III. ÚS 2299/15 ze dne 8. 10. 2015, od jehož závěru nemá soud důvod se odchýlit (stěžovatel v nynějším řízení na toto usnesení ani nereagoval, byť mu muselo být známo).
7. Dovolával-li se stěžovatel závěrů nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10 (ve smyslu tam vyjádřeného porušení zásady ne bis in idem), přehlíží, že věc stěžovatele vykazuje oproti věci řešené zmíněným nálezem podstatné odlišnosti. Předně, tehdejší stěžovatel nebyl odsouzen za zvlášť závažný trestný čin (ve smyslu ustanovení §88 odst. 4 trestního zákoníku), a již z tohoto důvodu závěry vyslovené v odkazovaném nálezu na stěžovatele bez dalšího nedopadají, neboť režim posouzení prognózy vedení řádného života na svobodě po propuštění je v případě zvlášť závažných trestných činů odlišný (viz dikce ustanovení §88 odst. 4 trestního zákoníku: "... nehrozí-li s ohledem na okolnosti činu, za kterých byla odsouzena..."). Na tuto odlišnost krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení upozornil, stěžovatel však proti této části jeho odůvodnění v ústavní stížnosti žádnou věcnou oponenturu nepředložil; stejně tak v ústavní stížnosti nikterak nerozporuje závěr krajského soudu, že se opakovaně vyhýbal nástupu do výkonu trestu, přestože i tato skutečnost představuje dle ustanovení §88 odst. 3 trestního zákoníku relevantní kritérium pro posouzení, zda jsou splněny podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu.
8. Postačí tak konstatovat, že k ústavně významnému pochybení v posuzované věci nedošlo. Krajský soud postupoval ústavně souladným způsobem, pakliže při hodnocení splnění podmínek podmíněného propuštění vzal do úvahy jak povahu trestného činu, za nějž byl stěžovatel odsouzen, tak rovněž skutečnost, že stěžovatel spáchal taktéž trestný čin (vydírání), za nějž mu (samostatný) trest z povahy věci vůbec ukládán nebyl. I z tohoto pohledu tak námitka, že stížnostní soud porušil ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny, nemůže být důvodná.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu