ECLI:CZ:US:2015:3.US.2299.15.1
sp. zn. III. ÚS 2299/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti R. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Kounicova 11, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2015 sp. zn. 3 To 256/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, vydané v souvislosti s jeho žádostí o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Okresní soud Brno - venkov usnesením ze dne 13. 5. 2015 sp. zn. 3 PP 4/2015 vyhověl žádosti Sdružení Romů na Moravě o podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody v trvání patnácti let (k němuž byl odsouzen pro spáchání trestního činu vraždy), přičemž stanovil zkušební dobu sedmi let s dohledem, za stanovení omezení spočívajícím v zákazu nadměrného požívání alkoholu a povinnosti zdržovat se po dobu čtyř měsíců od propuštění v době od 20:00 do 4:00 hod. ve svém obydlí; ke stížnosti státního zástupce však Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením uvedené usnesení okresního soudu zrušil a nově rozhodl tak, že se žádost Sdružení Romů na Moravě zamítá a jeho záruka se nepřijímá.
Stěžovatel v ústavní stížnosti s odkazem na závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10 stížnostnímu soudu vytýká, že porušil zákaz dvojího přičítání, stanovený v ustavení čl. 40 odst. 5 Listiny, pakliže úsudek, že stěžovatel nepovede v budoucnu řádný život, opřel toliko o existenci v minulosti spáchané trestného činnosti, za niž již byl odsouzen, a současně zcela ignoroval pozitivně vyznívající aktuální hodnotící zprávu věznice o stavu jeho nápravy, jakož i pro stěžovatele příznivé znalecké posudky. Krajský soud tak dle mínění stěžovatele postupoval v dané věci zcela svévolně, neboť nerozhodoval na základě relevantních důkazů (prokazujících jednoznačné polepšení odsouzeného), nýbrž toliko na základě závažnosti jednání, pro které byl odsouzen, čímž porušil zásadu ne bis in idem. Závěrem se potom stěžovatel pozastavuje nad skutečností, že krajský soud nemístně bagatelizuje nabídnutou záruku Sdružení Romů na Moravě, přestože právě důvěryhodné vystoupení zástupce tohoto sdružení - Ing. Holomka - zjevně přesvědčilo okresní soud, že je možné předmětné žádosti o podmíněné propuštění vyhovět.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Otázce aplikace ustanovení §88 odst. 1 trestního zákoníku (resp. ustanovení §61 trestního zákona) o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a zároveň konstantní judikatura Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1845/09, III. ÚS 284/2001, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 590/09 a III. ÚS 338/10); ve svých rozhodnutích Ústavní soud soustavně zdůrazňuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, jestliže vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.
Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz nález ve věci sp. zn. II. ÚS 715/04 či např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09). Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy se uskutečňuje při odsouzení a dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu.
Dovolává-li se stěžovatel v ústavní stížnosti závěrů nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10 (ve smyslu tam vyjádřeného porušení zásady ne bis in idem), přehlíží, že krajský soud v rozporu s dovolávaným nálezem nepostupoval, a to mj. proto, že stěžovatelova věc vykazuje oproti věci nálezové jisté podstatné odlišnosti. Předně, tamní stěžovatel nebyl odsouzen za zvlášť závažný trestný čin (ve smyslu ustanovení §88 odst. 4 trestního zákoníku), a již z tohoto důvodu závěry vyslovené v odkazovaném nálezu na stěžovatele bez dalšího nedopadají, neboť režim posouzení prognózy vedení řádného života na svobodě po propuštění je v případě zvlášť závažných trestných činů odlišný (viz dikce ustanovení §88 odst. 4 trestního zákoníku: "... nehrozí-li s ohledem na okolnosti činu, za kterých byla odsouzena ..."). Na tuto odlišnost stížnostní soud v odůvodnění napadeného usnesení opakovaně upozorňuje, stěžovatel však proti této části jeho odůvodnění v ústavní stížnosti žádnou věcnou oponenturu nepředkládá; stejně tak v ústavní stížnosti nikterak nerozporuje závěr stížnostního soudu, že se opakovaně vyhýbal nástupu do výkonu trestu, přestože i tato skutečnost představuje dle ustanovení §88 odst. 3 trestního zákoníku relevantní kritérium pro posouzení, zda jsou splněny podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu. Postačí tak konstatovat, že oproti očekávání stěžovatele postupoval krajský soud ústavně konformním způsobem, pakliže při hodnocení splnění podmínek podmíněného propuštění vzal do úvahy jak povahu trestného činu, za nějž byl stěžovatel odsouzen, tak rovněž skutečnost, že stěžovatel spáchal taktéž trestný čin (vydírání), za nějž mu (samostatný) trest z povahy věci vůbec ukládán nebyl. I z tohoto pohledu tak námitka, že stížnostní soud porušil ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny, nemůže být případná.
Přisvědčit tak lze stěžovateli toliko v tom, že stížnostní soud zjevně uvádí v odůvodnění napadeného usnesení nesprávné jméno zástupce Sdružení Romů na Moravě; tato skutečnost (omyl) však zlehčení jím podaného vyjádření sama o sobě nezakládá.
Pro úplnost je tak možné ještě zaznamenat, že k obdobným závěrům dospěl Ústavní soud i v usnesení ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 790/15.
Z uvedených důvodů je zřejmé, že se stěžovateli zásah do jeho základních práv doložit nepodařilo.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu