ECLI:CZ:US:2016:1.US.684.16.1
sp. zn. I. ÚS 684/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Procházky, zastoupeného JUDr. Simonou Pavlovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Káranská 343, Praha 10, proti II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 14 C 103/2012-45 ze dne 28. 7. 2015 a proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 415/2015-69 ze dne 4. 1. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále odkázal na porušení čl. 90 Ústavy.
2. Z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl svým rozsudkem č. j. 14 C 103/2012-45 ze dne 28. 7. 2015 o zamítnutí žaloby o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobkyni částku 13.400 Kč a současně rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit stěžovateli jako žalovanému náklady řízení ve výši 5.880 Kč. Stěžovatel se proti II. výroku rozsudku obvodního soudu ohledně náhrady nákladů řízení odvolal, neboť měla být vypočtena z vyšší částky, protože se žalobkyně domáhala svou žalobou přiznání částky 114.500 Kč. Městský soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že obvodní soud postupoval správně. Obvodní soud vedl v průběhu řízení žalobkyni k správnému vymezení žalované částky, a po odstranění vad žaloby byla předmětem řízení částka 13.400 Kč. Z této částky pak správně soud prvního stupně vypočítal za aplikace §7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. sazbu mimosmluvní odměny za 3 úkony právní služby po 1.660 Kč, které zástupkyně stěžovatele v řízení učinila, tj. převzetí věci, vyjádření ve věci samé a účast při jednání. Dále městský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že usnesení o částečném zastavení řízení ze dne 3. 9. 2015 bylo soudem prvního stupně vydáváno nadbytečně, neboť z průběhu jednání konaného dne 28. 7. 2015 je zřejmé, že žalobkyně při něm žalobu opravovala, a nikoli částečně brala zpět.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že oba obecné soudy postupovaly v rozporu s občanským soudním řádem. Navíc tento postup jde k tíži stěžovatele, přičemž to byla žalobkyně, kdo spor vyvolal a také jím disponoval. Žalobkyně nemohla vzít část žaloby zpět, neboť k tomu byl nutný souhlas stěžovatele, který po něm soud však vůbec nežádal. Právní závěry učiněné Obvodním soudem pro Prahu 6 i Městským soudem v Praze jsou podle stěžovatele v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními a rozhodnutí jsou založena na libovůli, čímž došlo k závažnému pochybení obecných soudů.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Soudy pouze provedly takovou interpretaci a aplikaci podústavního práva, s níž stěžovatel nesouhlasí. Jeho výhrady však vůbec nedosahují ústavněprávní dimenze.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu