ECLI:CZ:US:2016:1.US.707.16.1
sp. zn. I. ÚS 707/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti K. R., zastoupeného JUDr. Miroslavem Štorkanem, advokátem se sídlem Nové náměstí 1370/17, 104 00 Praha 10, proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 25. 2. 2015, č. j. 8 T 173/2014-468, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č. j. 9 To 174/2015-540 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015 č. j. 6 Tdo 1137/2015-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 3. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Berouně byl stěžovatel uznán vinným, že v úmyslu získat nemovitost pod záminkou uzavření smlouvy o půjčce ve výši 50 000 Kč mezi ním a vedlejším účastníkem, předestřel vedlejšímu účastníkovi k podpisu bez jeho vědomí a souhlasu kupní smlouvu na prodej jeho nemovitosti, a to bytové jednotky blíže popsané v odsuzujícím rozsudku. Poškozený Josef Punčochář, v domnění, že podepisuje výše zmiňovanou smlouvu o půjčce, kupní smlouvu podepsal, deklarovanou půjčku ve výši 50 000 Kč od stěžovatele obdržel. Podle obecných soudů stěžovatel poškozenému za prodej bytu další peníze nevyplatil, čímž mu způsobil škodu ve výši 750 000 Kč. Za toto své jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, přičemž výkon trestu mu byl podmínečně odložen na zkušební dobu tří let.
Se závěry obecných soudů stěžovatel nesouhlasí a mimo jiné poukazuje na to, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s některými jeho námitkami. Zejména pak s tou, že si Policie ČR včas nevyžádala od České pošty záznamy z kamer, před nimiž došlo k výplatě ceny nemovitosti. I přes návrh stěžovatele nebyl tento důkaz vyžádán natolik včas, aby nedošlo k jeho zničení. Pochybení Policie ČR spatřuje stěžovatel i v tom, že při podání vysvětlení a jeho doplnění nebyl poučen o svých právech a povinnostech v trestním řízení, na což měl být policejní komisař Krampera opakovaně upozorněn.
Dále stěžovatel nesouhlasí se způsobem protokolace výpovědi poškozeného Punčocháře. Upozorňuje na to, že protokolovaná výpověď svědka není na zvukové nahrávce z hlavního líčení. Po opakovaném přehrání je jasně slyšet, že soudce položil poškozenému návodnou otázku.
Jedním z důkazů, s nímž se obecný soud podle stěžovatele nevypořádal, je i kopie ověřovací knihy České pošty, kterou podepisoval poškozený a kde je podpis poškozeného u kolonky "Smlouva o půjčce", "Kupní smlouva" a "Návrh na vklad do KN". Z tohoto listinného důkazu stěžovatel dovozuje, že poškozený Punčochář musel bez jakýchkoli pochybností vědět, jaké tři dokumenty podepisuje. S tímto důkazem se soud prvního stupně podle stěžovatele nevypořádal. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2547/2011.
Stěžovatel nesouhlasí též s tím, že je mu kladeno k tíži, že jako dlouhodobý podnikatel nevěděl o tom, že hotovostní transakce s částkou 500 000 Kč jsou zakázány. Stejně tak stěžovatel brojil též proti tomu, že orgány činné v trestním řízení neprověřily jeho informace, podle níž poškozený obvolával svědky a snažil se je ovlivnit.
Orgány činné v trestním řízení nepostupovaly podle stěžovatele v souladu s právními předpisy, čímž porušily jeho ústavně zaručená základní práva a svobody. V případě, kdy nebylo řádně prokázáno, že došlo ke spáchání trestného činu, resp., že se jej dopustil stěžovatel, měla být podle něj aplikována zásada in dubio pro reo.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti hodnocení skutkových okolností obecnými soudy, sluší se připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých mělo dojít k podpisu výše zmíněných listin poškozeným. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
Pokud stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, lze zcela odkázat na odůvodnění dovolacího soudu, který se s tímto argumentem již vypořádal. Stejně tak lze odkázat na závěry Nejvyššího soudu stran údajného ovlivňování svědků, ze strany poškozeného. Namítá-li stěžovatel, že v rámci trestního řízení nebyl řádně poučen, nutno uvést, že z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že byl od samého počátku právně zastoupen advokátem a při svém výslechu ze dne 14. 10. 2014 byl řádně poučen.
Poukazuje-li stěžovatel na skutečnost, že nebyly včas vyžádány kamerové záznamy od České pošty, nezbývá než uvést, že postup při vyšetřování trestné činnosti spadá do pravomoci a působnosti orgánů činných v trestním řízení. V souvislosti s uvedeným je podstatné to, že orgány činné v trestním řízení byly schopny prokázat trestnou činnost pachatele nadevší pochybnost i bez provedení právě tohoto důkazu. Stěžovatel se závěry obecných soudů sice nesouhlasí, nicméně obecné soudy své závěry odůvodnily dostatečně přesvědčivě. Stěžovateli lze sice dát zapravdu, že mu nelze přičítat k tíži nevědomost o tom, že výše hotovostně převáděné částky je právním předpisem omezena, ovšem tuto skutečnost nelze vykládat samostatně, ale v kontextu celého případu. Pak se jeví tento způsob argumentace čistě účelovým. To zapadá i do způsobu, jímž stěžovatel prokazoval půjčku 2 x 250 000 Kč od své sestry, a to v situaci, kdy bylo výpisem z účtu prokázáno, že měl na osobním účtu částku přesahující 3 500 000 Kč. Pokud by stěžovatel skutečně koupil od poškozeného sporný byt, je otázkou, proč by si tento od něj půjčoval dalších 50 000 Kč. Nevěrohodnost výpovědi stěžovatele umocňuje ten fakt, na který ostatně upozornil již nalézací soud, že "kupující" neměl ani potřebu si předmět koupě prohlédnout. Namítá-li stěžovatel, že se obecné soudy nevypořádaly s podpisy poškozeného v kopii ověřovací knihy, jednalo se o určité riziko a sázku na nepozornost poškozeného. Tento faktor však ve srovnání s ostatními provedenými důkazy nemůže zpochybnit právní názor obecných soudů natolik, aby jej vedl k odlišným skutkovým a právním závěrům. Nejvyšší soud k uvedenému konstatoval, že "...samotná možnost osoby, zjistit si skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu".
Z výše vyložených důvodů považuje Ústavní soud napadená rozhodnutí za ústavně konformní.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu